Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., t. č. Věznice Heřmanice, zastoupeného JUDr. Alešem Vídenským, advokátem, sídlem Sokolská třída 966/22, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2017 č. j. 7 Tdo 755/2016-306 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. dubna 2015 č. j. 1 To 53/2014-5367, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 2. 2014 č. j. 47 T 1/2008-5250 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že společnost, jejíž byl jednatelem (jako tzv. bílý kůň), dovážela do České republiky větší množství benzinu a nafty, než umožňovalo získané povolení, a následně stěžovatel i další obžalovaní jednali tak, aby toto dovezené zboží nemohlo být řádně zdaněno. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl krajský soud zejména na základě svědeckých výpovědí a listinných důkazů. Nepřisvědčil přitom stěžovatelově obhajobě, že jednání nemůže být trestným činem, pokud jej částečně zavinilo i jednání zaměstnanců správce daně. Povinnosti daňového subjektu vyplývají přímo ze zákona a z jednání zúčastněných osob je patrné jejich úmyslné porušování. Stěžovatelova společnost tyto povinnosti porušila především neoprávněným zvýšením dováženého objemu zboží, nedostatečným zajištěním spotřební daně a opožděným podáváním příslušných dokladů. Následně došlo k vyvádění značného majetku z vlastnictví společnosti, aby nároky státu nemohly být dle zákona uspokojeny. Stěžovatelovu roli tzv. bílého koně potvrzuje dle soudu jeho vlastní jednání, kdy v dané obchodní oblasti neměl žádné zkušenosti, majetkové pozadí počátků tohoto podnikání je nejasné a provozní činnosti společnosti fakticky zajišťoval někdo jiný. I před orgány činnými v trestním řízení stěžovatel vystupoval jen podle připravených listin. Obžalovaní přitom nebyli odsouzeni za pouhé neodvedení daně, ale za velmi aktivní bránění správci daně v kontrole dovozů a sledování obchodní aktivity společnosti, v důsledku čehož fakticky znemožnili včasné vyměření daně a s ohledem na další majetkové přesuny rovněž její vymožení.
3. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatel a státní zástupce odvolání, na jehož základě zrušil Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") uvedený rozsudek ve výrocích o trestech a sám nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání na dobu sedmi let. Pokud jde o skutkové a právní závěry, vrchní soud se zcela ztotožnil s argumentací soudu krajského, kterou sám obsáhle zopakoval.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění potvrdil všechny právní i skutkové závěry soudů nižších stupňů. Velmi obsáhle se vypořádal s otázkou přípustnosti použití nařízených odposlechů. Příkazy k nim sice nesplňovaly podmínky judikatury Ústavního soudu, tyto však byly vysloveny až po jejich vydání. S odkazem na jinou judikaturu Ústavního soudu tak dospěl Nejvyšší soud k závěru, že relevantní nálezy mají závazné účinky ex nunc a na stěžovatelovu věc se tedy neaplikují. Zároveň potvrdil, že stěžovatel nebyl odsouzen za pouhé neodvedení daně či jiný dílčí daňový delikt, ale za soustavné a úmyslné jednání, které mělo zabránit řádnému vyměření a vymožení daně. Všechny znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby byly dle Nejvyššího soudu naplněny. V dané věci rovněž nedošlo k porušení zásady ne bis in idem, přestože byla plátcům daně uložena povinnost uhradit daňové penále. Orgány činné v trestním řízení postupovaly v tomto směru v souladu se svojí starší judikaturou, jakož i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Hodnocení soudů nižších stupňů neobsahuje dle Nejvyššího soudu tzv. extrémní rozpor.
5. Pro úplnost třeba uvést, že usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 1982/16 byl stěžovatelův dříve podaný návrh na zrušení napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu a vrchního soudu vyčleněn k samostatnému projednání pod sp. zn. III. ÚS 1043/18 . II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že v jeho případě došlo k extenzivnímu výkladu znaků trestní odpovědnosti, kdy stěžovatel nemohl před orgánem finanční správy důležité informace tajit, neboť ten již všechny tyto informace měl. Z formulace tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku není dle stěžovatele zřejmé, že někoho uváděl v omyl, využil něčího omylu, či zatajoval některé skutečnosti. I dle soudem vyžádaného znaleckého posudku byla stěžovatelem dodaná daňová přiznání správná. Část výrokové věty, kde soud hovoří o ztěžování vymáhání daně, pak vůbec nenaplňuje znaky uvedeného trestného činu, jakkoliv se může jednat o trestný čin jiný.
7. Dále stěžovatel namítá, že jeho trestní věc nebyla soudem projednána v přiměřené lhůtě, když průtahy způsobila podle něj nečinnost krajského soudu. Přesto vrchní soud stěžovateli ještě trest zpřísnil a navzdory starší judikatuře trestní řízení ani nezastavil, ani trest výrazně nesnížil. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
8. V doplnění ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. 5. 2018, stěžovatel nad rámec již uvedených argumentů namítal, že závěr soudů, dle nějž se stěžovatel snažil zatajit dovážené zboží, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, tedy zejména výpověďmi zaměstnanců správce daně a souvisejícími listinnými důkazy, z nichž vyplývá, že veškeré jednání bylo pod kontrolou správce daně. Dále uvádí, že za totožné jednání byl již sankcionován v daňovém řízení a jeho odsouzením v trestním řízení tak došlo k porušení zásady ne bis in idem. Dle stěžovatele na sobě byla obě řízení nezávislá a nebyla tak splněna podmínka jejich blízké spojitosti. Penále vyměřené v daňovém řízení mělo kvůli své výši povahu trestněprávní sankce. Samotné vymáhání správní sankce pak nebylo dle stěžovatele dostatečně objasněno. Stěžovatel uhradil daň přesně ve vyměřené výši. V době údajného páchání trestné činnosti nebyla v českém právním řádu zakotvena odpovědnost právnických osob, a proto musí být jednání přičitatelné osobě, která za ni jednala, což byl v dané věci stěžovatel. Jestliže za toto jednání byly již uloženy dříve nějaké sankce, je následné trestní stíhání porušením uvedené zásady. Po provedeném dokazování navíc stále existují důvodné pochybnosti o stěžovatelově vině. Soudy rozhodovaly věc bez spisů správce daně. Ve výsledku byly účelovým postupem státních orgánů vytvořeny formální podmínky pro stěžovatelovo odsouzení, ačkoliv jeho jednání nebylo trestné. Soudy nedodržely tzv. engelovská kritéria pro aplikaci zásady ne bis in idem, která aplikuje Evropský soud pro lidská práva. Konkrétně nebyla dle stěžovatele splněna podmínka zabránění dvojímu shromažďování a hodnocení důkazů a podmínka úzké časové spojitosti mezi řízeními. Obě řízení probíhala zcela odděleně.
9. Dále namítá, že odposlechy v jeho věci byly nařízeny v rozporu s ústavními principy. Odůvodnění příslušných příkazů hodnotí jako zcela nedostatečné. Nejsou v něm rozvedeny klíčové skutkové okolnosti, zejména indicie konkretizující podezření policejního orgánu. Podle stěžovatele tak nebyl postup soudů souladný ani s tehdejší právní úpravou. Soudy měly kupříkladu povinnost zjistit jména majitelů telefonů, což vzhledem k činnosti operátorů nebyl problém. Navíc soudy poukazují na skutečnost, že odposlechy byly převzaty z jiné trestní věci, což ovšem není pravda. Žádné jiné trestní řízení dle stěžovatele neexistuje.
10. Konečně stěžovatel poukazuje na to, že v průběhu řízení došlo k opakovanému výslechu svědků (cestou tzv. právní pomoci ze zahraničí), aniž by jim mohla obhajoba klást otázky. Orgány činné v trestním řízení se přitom ani nepokusily uvedené osoby předvolat. Zároveň jde o zásadní důkazy, z nichž soud dovodil závěr o stěžovatelově vině. Dle stěžovatele se takový důkaz nemůže stát rozhodujícím o vině. V žádosti o právní pomoc není uvedeno, jakým způsobem a podle jakého předpisu mají být svědkové vyslechnuti.
Poučení svědků nekoresponduje s českou právní úpravou stran křivé výpovědi a hrozbě za ni. Další klíčové svědky soud vůbec nevyslechl, přestože to obhajoba opakovaně navrhovala. Konečně obsah takto provedených důkazů soudy deformovaly. Pro uvedený postup výslechu svědků nebyly dle stěžovatele naplněny podmínky vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. K dalšímu porušení práv obhajoby došlo tím, že odvolací soud opřel svůj závěr o vině o obsah spisu z jiného trestního řízení, k němuž se stěžovatel nemohl vyjádřit. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
12. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
13. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.
Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel především namítá.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá fakticky pouze ty námitky, které již uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, aniž by však jakkoliv reflektoval, že se s nimi již obecné soudy velmi obsáhle vypořádaly. Zejména lze odkázat na velmi zevrubné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, kterému byla v dovoláních předložena v zásadě totožná argumentace, jakou stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu přitom není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu a sám zaujímal vlastní názory ohledně závěrů stran hodnocení důkazů nebo výkladu podústavního práva.
15. Co se týče oblasti skutkových zjištění, předkládá stěžovatel v ústavní stížnosti znovu svou vlastní verzi hodnocení celého skutkového děje. V této oblasti však Ústavní soud nemůže zasahovat do činnosti obecných soudů, při respektu k zásadám ústnosti, přímosti a volného hodnocení důkazů v trestním řízení, s výjimkou případů zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
16. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady.
I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016).
Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily. Ústavní soud tedy v jejich postupu neshledal žádné ústavně relevantní pochybení. Pokud jde o konstrukci zjištěného skutkového děje, může Ústavní soud zcela odkázat na obsáhlé odůvodnění napadených rozhodnutí (srov. zejména str. 31 až 33 rozsudku krajského soudu a str. 22 až 25 rozsudku vrchního soudu).
17. Stejně tak se soudy obsáhle zabývaly všemi právními námitkami uplatněnými stěžovatelem v ústavní stížnosti. To platí zejména v otázce správné kvalifikace stěžovatelova jednání a naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, jímž se obsáhle všechny soudy zabývaly (srov. str. 37 rozsudku krajského soudu, str. 25 a 26 rozsudku vrchního soudu a str. 28 a 29 usnesení Nejvyššího soudu). Proti této argumentaci soudů se stěžovatel v ústavní stížnosti fakticky nikterak konkrétně nevymezuje.
Totéž platí v otázce uplatnění zásady ne bis in idem (srov. zejména str. str. 34 a 35 usnesení Nejvyššího soudu), námitky ústavní přípustnosti odposlechů (srov. zejména str. 19 až 24 usnesení Nejvyššího soudu a usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2017 sp. zn. III. ÚS 1668/17 , kterým byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatelova spoluodsouzeného), i námitky stran tzv. opomenutých důkazů a nutnosti provádět důkazy (srov. zejména str. 20 a 21 rozsudku vrchního soudu a str. 14 a 15 usnesení Nejvyššího soudu).
Zmíněná argumentace soudů je dle Ústavního soudu k daným otázkám zcela vyčerpávající a nelze k ní cokoliv dodat. S postupem soudů ve všech těchto otázkách se Ústavní soud plně ztotožňuje.
18. Konečně, namítá-li stěžovatel, že odvolací soud neoprávněně zpřísnil jeho trest namísto toho, aby trestní stíhání pro jeho nepřiměřenou délku zastavil, nemůže Ústavní soud ani této námitce přisvědčit. Ve výjimečných případech je skutečně třeba trvat na zastavení trestního stíhání, jako účinném prostředku nápravy porušení práva na řízení bez zbytečných průtahů. To však platí spíše v případech bagatelnějších trestných činů. Je však zřejmé, že takový postup nelze aplikovat na projednávaný případ, především s ohledem na společenskou škodlivost stěžovatelova jednání, jíž odpovídá i vyměřený trest (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1244/18 ). V těchto závažnějších případech se potencionální porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů musí kompenzovat jiným, přiměřenějším způsobem. Samotná výše trestu pak odpovídá všem zákonným kritériím a v úvahách soudu o jeho výměře neshledal Ústavní soud žádnou svévoli.
19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu