ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 16. 11. 2016 v senátě
složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové
a JUDr. Jana Bláhy dovolání obviněných J. P. a L. Z. a dovolání nejvyššího
státního zástupce podané v neprospěch těchto obviněných proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 7 To 22/2016, jako odvolacího soudu v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 7/2014, a rozhodl
I.
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce
za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze
dne 26. 4. 2016, sp. zn. 7 To 22/2016, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze
dne 26. 1. 2016, sp. zn. 5 T 7/2014, v celém rozsahu zrušují.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že obvinění
1. J. P.,
v době činu příslušník Policie České republiky, služebně zařazený jako
inspektor praporčík u Obvodního oddělení Policie České republiky P.-B.,
Územního odboru vnější služby Městského ředitelství Plzeň, Krajského
ředitelství policie Plzeňského kraje,
2. L. Z.,
v době činu příslušník Policie České republiky, služebně zařazený jako
inspektor praporčík u Obvodního oddělení Policie České republiky P.-B.,
Územního odboru vnější služby Městského ředitelství Plzeň, Krajského
ředitelství policie Plzeňského kraje,
jsou vinni,
že
dne 24. 10. 2013 v době od 20:20 do 20:47 hodin v P., ul. B., v křovinatém
porostu vlevo od panelové cesty vedoucí kolem v ul. B. v osadě bezdomovců, jako
policisté v rámci výkonu služby u Policie České republiky, Krajského
ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství Plzeň, Územního
odboru vnější služby, Obvodního oddělení Policie České republiky P.-B., při
prošetřování oznámení o možném obtěžování ze strany J. P. v rozporu s
ustanovením § 11 písm. a), c) a § 53 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a s ustanovením § 45 odst. 1
písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních
sborů, ve znění pozdějších předpisů, vyzvali J. P., aby šel s nimi, přičemž ho
v úmyslu donutit k odchodu na jiné místo a zamezit jeho dalšímu výtržnickému
chování nejméně dvakrát bez zákonného důvodu a bez toho, že by jim jmenovaný
kladl jakýkoli odpor, udeřili obuškem přes záda, poté jej odvedli na přilehlou
panelovou cestu, kde jej oba dva znovu napadli tak, že ho opakovaně pevnými
služebními botami se silnou podrážkou značnou intenzitou kopali do oblasti
trupu, čímž mu způsobili krevní výron vlevo na přední ploše hrudníku, krevní
výron vpravo v lopatkové krajině a krevní výron vlevo na zadní a přední ploše
hrudníku se zlomeninou 10. žebra s výrazným prokrvácením v okolí a
subkapsulárním krevním výronem sleziny s následnou trhlinou sleziny, což je
důležitý tělesný orgán, a prudkou krevní ztrátou do dutiny břišní, v důsledku
čehož pak J. P. dne 27. 10. 2013 v 1:01 hodin zemřel, přičemž oba obvinění jako
policisté procházeli odborným výcvikem pro používání odborných hmatů a chvatů a
věděli, že silným kopáním do oblasti trupu poškozeného mu mohou způsobit vážné
vnitřní zranění, kdy riziko jeho vzniku ještě zvyšovali tím, že proti němu
útočili oba současně, takže byli srozuměni s vážným poškozením důležitého
orgánu J. P., přičemž po zjištění, že poškozený je schopen samostatného pohybu
a komunikace, poškozeného zanechali na místě a odešli,
tedy
jednak jinému úmyslně způsobili těžkou újmu na zdraví a takovým činem způsobili
smrt,
jednak jako úřední osoby v úmyslu způsobit jinému závažnou újmu vykonávali svou
pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu,
čímž spáchali
jednak zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku,
jednak přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku
a odsuzují se
obviněný J. P.
podle § 145 odst. 3, § 43 odst. 1, § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu
odnětí svobody ve výměře šesti (6) let a šesti (6) měsíců.
Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku se pro výkon trestu odnětí svobody
zařazuje do věznice s dozorem.
obviněný L. Z.
podle § 145 odst. 3, § 43 odst. 1, § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu
odnětí svobody ve výměře šesti (6) let a šesti (6) měsíců.
Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku se pro výkon trestu odnětí svobody
zařazuje do věznice s dozorem.
II.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. P. a L. Z.
odmítají.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 5 T
7/2014, byli obvinění prap. J. P. a prap. L. Z. (dále jen „obvinění J. P. a L.
Z.“, popř. „obvinění“) uznáni vinnými zločinem těžkého ublížení na zdraví podle
§ 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku a zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle
§ 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Za to byli shodně
odsouzeni podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku
k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku byli pro výkon tohoto trestu zařazeni do věznice s ostrahou.
2. Oba obvinění napadli rozsudek nalézacího soudu odvoláními směřujícími
proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4.
2016, sp. zn. 7 To 22/2016, byl podle § 258 odst. 1 písm. c), d) tr. ř. z
podnětu podaných odvolání napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen. Podle § 259
odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obvinění J. P. a L.
Z. byli uznáni vinnými zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1
tr. zákoníku a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku. Za to byli podle § 145 odst. 1 za použití § 43 odst. 1
tr. zákoníku odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let (u
obviněného L. Z. byl zřejmě nesprávně uveden § 145 odst. 3 tr. zákoníku, ač
skutek byl ve vztahu k oběma obviněným právně kvalifikován stejně). Podle § 56
odst. 3 tr. zákoníku byli pro výkon tohoto trestu zařazeni do věznice s dozorem.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu, který mírně modifikoval
zjištění soudu prvního stupně, se obvinění uvedeného zločinu těžkého ublížení
na zdraví a přečinu zneužití pravomoci úřední osoby dopustili tím, že dne 24.
10. 2013 v době od 20:20 do 20:47 hodin v P., ul. B., v křovinatém porostu
vlevo od panelové cesty vedoucí kolem v ul. B. v osadě bezdomovců, jako
policisté v rámci výkonu služby u Policie České republiky, Krajského
ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství Plzeň, Územního
odboru vnější služby, Obvodního oddělení Policie České republiky P.-B., při
prošetřování oznámení o možném obtěžování ze strany J. P. v rozporu s
ustanovením § 11 písm. a), c) a § 53 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii
České republiky, a s ustanovením § 45 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb.,
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, vyzvali J. P., aby šel s
nimi, přičemž ho v úmyslu donutit k odchodu na jiné místo a zamezit jeho
dalšímu výtržnickému chování nejméně dvakrát bez zákonného důvodu a bez toho,
že by jim jmenovaný kladl jakýkoli odpor, udeřili obuškem přes záda, poté jej
odvedli na přilehlou panelovou cestu, kde jej oba dva znovu napadli tak, že ho
opakovaně pevnými služebními botami se silnou podrážkou značnou intenzitou
kopali do oblasti trupu, čímž mu způsobili krevní výron vlevo na přední ploše
hrudníku, krevní výron vpravo v lopatkové krajině a krevní výron vlevo na zadní
a přední ploše hrudníku se zlomeninou 10. žebra s výrazným prokrvácením v okolí
a subkapsulárním krevním výronem sleziny s následnou trhlinou sleziny, což je
důležitý tělesný orgán, a prudkou krevní ztrátou do dutiny břišní, v důsledku
čehož pak J. P. dne 27. 10. 2013 v 1:01 hodin zemřel, přičemž věděli, že silným
kopáním do oblasti trupu poškozeného mu mohou způsobit vážné vnitřní zranění,
kdy riziko jeho vzniku ještě zvyšovali tím, že proti němu útočili oba současně,
takže byli srozuměni s vážným poškozením důležitého orgánu J. P., přičemž po
zjištění, že poškozený je schopen samostatného pohybu a komunikace, poškozeného
zanechali na místě a odešli.
4. Pro úplnost je třeba dodat, že se nejednalo o první rozhodnutí, jež
soudy ve věci učinily. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2014, č.
j. 5 T 7/2014-561, byli oba obvinění pro část skutku popsaného v obžalobě podle
§ 226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby a usnesením z téhož dne, č. j. 5 T
7/2014-569, byla věc pro další zde popsanou část skutku vrácena státnímu
zástupci k došetření. Vrchní soud v Praze usneseními ze dne 7. 5. 2015, sp. zn.
7 To 21/2015 a sp. zn. 7 To 22/2015, obě označená rozhodnutí Krajského soudu v
Plzni zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 7
To 22/2016, podali v zákonné lhůtě obvinění J. P. i L. Z. dovolání a v jejich
neprospěch dovolání podal i nejvyšší státní zástupce. Všichni dovolatelé
odkázali na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
a namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku.
6. Nejvyšší státní zástupce v dovolání rekapituloval, že odvolací soud
přistoupil k odlišné právní kvalifikaci skutku oproti rozsudku soudu
nalézacího, když uvedl, že obvinění nemohli vědět, že poškozeného usmrtí. V
tomto směru navíc odkázal na rozpornost závěrů nalézacího soudu ohledně formy
zavinění ve vztahu ke smrtelnému následku ve formě nejméně nevědomé nedbalosti,
ačkoliv zároveň konstatoval, že obvinění věděli, že poškozený může zemřít a bez
přiměřených důvodů spoléhali na to, že se tak nestane. S ohledem na to odvolací
soud dovodil, že obvinění nejenže nevěděli, že svým násilným jednáním mohou
způsobit smrt poškozeného, ale s ohledem na vlastní příčinu smrti, k níž došlo
v důsledku nepředvídaných komplikací, to ani vědět nemohli a nemuseli, neboť
útok vedený jen několika kopy do trupu, nikoliv v maximální intenzitě a bez
zjevných známek ohrožujícího poranění, kdy ani chování poškozeného po činu
nevykazovalo znaky jakéhokoliv poranění, nedovolují z hlediska subjektivního
vymezení skutku dovodit, že ve vztahu ke smrtelnému následku poškozeného
obvinění jednali v nevědomé nedbalosti. Dále připomněl, že odvolací soud
zdůvodnil také změnu v právním posouzení trestného činu zneužití pravomoci
úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku, vypustil-li kvalifikační okolnost
uvedenou v § 329 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.
7. Podle nejvyššího státního zástupce je právní kvalifikace skutku podle
§ 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku správná a ve vztahu k trestnému činu
těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku je možné akceptovat tu
výtku odvolacího soudu, že nalézací soud dospěl k poněkud rozporuplným závěrům,
pokud na jedné straně dospěl k závěru, že smrtelný následek u poškozeného J. P.
musel být obviněnými zaviněn minimálně v nevědomé nedbalosti, avšak poté
nalézací soud argumentoval tak, jako by smrtelný následek byl oběma obviněnými
zaviněn ve formě nedbalosti vědomé. Nelze však souhlasit se závěry odvolacího
soudu, že smrt poškozeného nebyla obviněnými zaviněna jejich společným jednáním
ani z nevědomé nedbalosti s odůvodněním, že pokud by obvinění mohli a měli
vědět, že svým jednáním mohou smrt způsobit, pak by poškozeného nezanechali
svému osudu. Toto odůvodnění odvolacího soudu je však zcela nedostatečné. Při
jednání v nevědomé nedbalosti není podstatné, zda pachatelé z místa činu po
útoku na poškozeného odešli, aniž by věděli, že poškozený může bez pomoci
zemřít, neboť jejich neexistující vědomost o takovém možném následku je již
součástí nevědomé nedbalosti.
8. Při úvahách, zda obvinění jednali v nevědomé nedbalosti podle § 16
odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, je dále nutno vycházet z následujících zjištění.
Osobnostní profil obou obviněných dovozený ze znaleckých posudků ukazuje, že
intelektová výkonnost obviněných odpovídá běžným jedincům lidské populace, z
níž nevybočují v negativním slova smyslu. Každý člověk průměrných intelektových
schopností je přitom v průběhu života seznámen s tím, že v lidském těle se
nacházejí orgány, jejichž poškození v důsledku násilí může vést ke smrti.
Intelektová vyspělost obou obviněných tedy není v rozporu se závěrem, že
obvinění měli a mohli vědět o možném smrtícím následku svého útoku, pokud
zaútočili na téměř šedesátiletého nebránícího se poškozeného opakovanými kopy
pevnými služebními botami se silnou podrážkou, kdy ho značnou intenzitou kopali
do oblasti trupu. Navíc oba obvinění byli jako policisté Policie České
republiky cvičeni k zásahu proti druhé osobě, z čehož lze dovodit, že byli ve
srovnání s běžnou populací lépe informováni o tom, jaké mohou jednotlivé druhy
násilného jednání zanechat následky na zdraví. Rovněž ani ze znaleckého posudku
z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, nijak nevyplývá, že by smrt
poškozeného měla být nečekaným či jiným případům neodpovídajícím vyústěním
útoku obviněných, ale zcela standardně byla konstatována návaznost zranění
(vyplývajících z jednání obviněných) a úmrtí poškozeného.
9. V této souvislosti nejvyšší státní zástupce zmínil, že je možné
poukázat i na jistou rozporuplnost závěru odvolacího soudu. Ten na jedné straně
uvedl, že při daném způsobu útoku museli obvinění vědět, že poškozenému mohou
způsobit těžkou újmu na zdraví a s takovým následkem museli být srozuměni, na
druhou stranu potom odvolací soud učinil závěr, že smrt poškozeného nebyla ze
strany obviněných kryta ani nevědomou nedbalostí a k úmrtí došlo v důsledku
komplikací jimi nepředvídatelných.
10. Měl za to, že osobnostní profil obou obviněných, jejich inteligence,
vzdělání a služební zařazení a rovněž i charakter útoku a vývoj příčinné
souvislosti neumožňují jiný závěr, než že obvinění měli a mohli vědět, že
jejich útok může vést k následku smrti poškozeného. Pro doplnění dodal, že
příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje,
jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při
vzniku následku. Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal,
resp. nenastal způsobem, jakým nastal.
11. Uzavřel, že odvolací soud nepostupoval správně, jestliže jednání
obviněných posoudil [vedle správné právní kvalifikace přečinu zneužití
pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] toliko jako
zločin těžké újmy na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoliv jako
zločin těžkého ublížení na zdraví v jeho kvalifikované skutkové podstatě
uvedené v odst. 3 § 145 tr. zákoníku.
12. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 7 To 22/2016, a
současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
aby věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
13. Obvinění J. P. a L. Z. podali dovolání prostřednictvím společného
obhájce a ve společně odůvodněném dovolání vytkli, že soudem použitá právní
kvalifikace nemá oporu ve výsledku provedeného dokazování. Nesouhlasili se
závěrem odvolacího soudu, který nesprávně považuje za protiprávní jednání již
počátek služebního úkonu obviněných, když za jednání v rozporu s příslušnými
ustanoveními zákona o Policii České republiky a zákona o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů považuje jednání, spočívající ve výzvě k
poškozenému, aby následoval obviněné, a jeho odvedení na přilehlou panelovou
cestu. Obvinění namítli, že toto jednání nemůže naplnit skutkovou podstatu
přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku.
Naopak, jde o jednání, které je v souladu se zásadami taktiky provádění
služebních úkonů a zákroků v podobných situacích a místech. Toto své tvrzení
obvinění navíc prokázali znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví se
zvláštní specializací sebeobrana, služební zákroky, vedení boje z blízka.
14. Dále namítli, že odvolací soud nesprávně posoudil první fázi
skutkového děje, záležející v protiprávním použití obušku proti poškozenému při
prvním setkání s ním v osadě bezdomovců, před odvedením poškozeného ke
služebnímu automobilu. Z provedených důkazů totiž nevyplývá, že by obvinění na
počátku jednání s poškozeným měli podle skutkové věty tvrzený úmysl poškozeného
donutit k odchodu na jiné místo. Současně z provedeného dokazování rovněž
nevyplývá byť i konkludentní dohoda obviněných, že za účelem donucení
poškozeného k opuštění osady bezdomovců jej několikrát udeří obuškem. Ze závěrů
znaleckého zkoumání navíc nevyplývá, že by poškozený byl udeřen obuškem, na
jeho těle se takové stopy nenašly, z čehož lze dovodit, že i pokud by obvinění
měli poškozeného obušky udeřit, jednalo by se o rány malé intenzity, a proto
zmínka odvolacího soudu o „brutálním napadení obuškem“ rozhodně není namístě. Z
tohoto důvodu jsou obvinění přesvědčení, že soudy měly při právním posouzení
věci oddělit část skutkového děje z osady bezdomovců a část skutkového děje,
vážící se k jednání na panelové cestě, která měla být posouzena samostatně. I
kdyby bylo pravdivé tvrzení, že obvinění poškozeného na panelové cestě napadli,
nelze je vinit z toho, že úmysl napadnout poškozeného pojali již v první fázi
skutkového děje při jednání s poškozeným v osadě bezdomovců.
15. V další části dovolání obvinění vytkli nesprávné právní posouzení
druhé fáze skutkového děje – soudy tvrzeného napadení poškozeného na panelové
cestě opakovanými kopy do oblasti trupu poškozeného. Z provedeného dokazování
podle nich rozhodně nevyplývá, že se vytýkaného jednání dopustili v úmyslu
způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Ze znaleckého zkoumání obviněných
navíc vyplývá, že ani jeden z nich nemá sklony k agresivnímu jednání, v době
činu byli trestně bezúhonní a nikdy nebyli ani kázeňsky trestáni. Proto nelze
dospět k závěru, že obvinění jednali v přímém úmyslu způsobit poškozenému
těžkou újmu na zdraví. Při posouzení úmyslu obviněných však absentují i
jakékoliv důkazy pro to, aby soudy mohly případně dovodit, že obvinění ve
vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví jednali v úmyslu nepřímém. Vzhledem k
lokalizaci zranění poškozeného by bylo v rámci skutkového děje možné dovodit,
že kopy byly vedeny do boční a zadní části hrudníku poškozeného, tedy do míst,
kde jsou vnitřní orgány chráněny žebry. Proto lze tvrdit, že obvinění si sice
mohli být vědomi skutečnosti, že působením fyzické síly na tato místa na těle
poškozeného mu mohou způsobit újmu na zdraví, avšak nemohli si být vědomi, že
tato újma může být újmou těžkou. Nalézací soud tedy při právním posouzení této
dílčí fáze skutku nesprávně použil právní kvalifikaci podle § 145 odst. 1 tr.
zákoníku, namísto správné právní kvalifikace podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.
Použití mírnější právní kvalifikace je přiléhavé i z důvodu aplikace zásady in
dubio pro reo.
16. Podle obviněných soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo
opakovaně. Přinejmenším ve skutkových okolnostech existují důvodné pochybnosti,
které jsou důležité pro správné stanovení skutkového děje a s ním související
právní kvalifikaci skutku. V dané věci existují pochybnosti o tom, zda
poškozeného napadli oba obvinění společně, nebo jen jeden z nich. Soudy ve
svých rozhodnutích neodůvodnily, z jakých důkazů činí závěr, že se napadení
poškozeného opakovanými kopy dopustili oba obvinění. Současně není zřejmé, zda
měl být poškozený napaden kopy či údery obviněných. Svědci vypovídající v
neprospěch obviněných, podávají pouze zprostředkovaná svědectví na základě
toho, co jim sdělil sám poškozený. Pokud by byl přitom útok obviněných veden
údery a nikoliv kopy, narůstá podle obviněných pochybnost ohledně existence
úmyslné formy zavinění. Současně ve věci existují pochybnosti o době vzniku
zranění poškozeného. Obvinění přišli s poškozeným do kontaktu dne 24. 10. 2013,
poškozený zemřel 27. 10. 2013 krátce po půlnoci. Znalci z oboru soudního
lékařství přitom dovodili, že zranění poškozeného, které vedlo k jeho smrti, je
staré přibližně jeden týden. Pokud k úmrtí poškozeného došlo po 53 hodinách od
kontaktu s obviněnými, je to mimo časový rozsah stanovený znalci pro okamžik
vzniku smrtelných zranění poškozeného. Byť i sami znalci připustili, že zranění
poškozeného mohla vzniknout dříve, jedná se o výjimečné případy. Jestliže
obviněným prospívá posouzení dané skutečnosti podle obvyklého stavu, je nutné z
tohoto obvyklého stavu, nikoliv ze stavu výjimečného, vycházet.
17. Obviněný L. Z. upozornil i na chybu v rozsudku odvolacího soudu,
podle kterého byli oba obvinění uznáni vinnými mimo jiné zločinem podle § 145
odst. 1 tr. zákoníku, avšak podle výroku o trestu byl jemu uložen trest podle §
145 odst. 3 tr. zákoníku. Nezadatelným právem obviněného je, aby byl rozsudek v
celé části v souladu s příslušnými ustanoveními trestního zákoníku, a aby tedy
i údaj o tom, podle jakého zákonného ustanovení je obviněnému L. Z. ukládán
trest, byl uveden správně.
18. Oba obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 7 To 22/2016, ve výroku o vině i
trestu zrušil a Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc znovu projednat a
rozhodnout.
19. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve
vyjádření k dovoláním obviněných uvedl, že námitky obviněných obsažené v
dovolání jsou opakováním jejich obhajoby a že se jimi soudy nižších stupňů již
zabývaly. K námitce nesprávného právního posouzení jejich jednání jako přečinu
zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
mínil, že tuto námitku obvinění opírají fakticky o odlišné hodnocení důkazů,
než jak to učinil nalézací soud.
20. Ve vztahu k námitkám obviněných vztahujících se ke zločinu těžkého
ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku státní zástupce odkázal především
na dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněných a
argumentaci v něm obsaženou.
21. Podle státního zástupce je možné akceptovat výtku odvolacího soudu,
že nalézací soud rozporuplně na straně jedné dospěl k závěru, že smrtelný
následek u poškozeného J. P. musel být obviněnými zaviněn minimálně v nevědomé
nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, avšak poté
argumentoval tak, jako by následek byl oběma obviněnými zaviněn ve formě
nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud
uvedl, že za této situace je pro obviněné výhodnější varianta nedbalosti
nevědomé. Nelze však již souhlasit se závěry Vrchního soudu v Praze v tom bodě,
podle kterých smrt poškozeného nebyla obviněnými zaviněna jejich společným
jednáním ani z nevědomé nedbalosti. Odvolací soud tento závěr odůvodnil tím, že
pokud by obvinění mohli a měli vědět, že svým jednáním mohou smrt způsobit, pak
by poškozeného nezanechali svému osudu. Pokud však obvinění jednali v nevědomé
nedbalosti, není podstatné, zda z místa činu po útoku na poškozeného odešli,
aniž by věděli, že poškozený může bez pomoci zemřít, neboť jejich neexistující
vědomost o takovém možném následku je již součástí nevědomé nedbalosti. Jednání
obviněných tak bylo nepochybně v příčinné souvislosti se způsobeným následkem –
smrtí poškozeného. Odvolací soud ve svém rozsudku tedy dospěl k závěru, že
obvinění na jedné straně jednali úmyslně způsobit poškozenému těžkou újmu na
zdraví, na druhé straně však konstatoval, že následek smrti poškozeného J. P.
nebyl v příčinné souvislosti s jejich jednáním. Proto Vrchní soud v Praze
jednání obviněných kvalifikoval jako úmyslné těžké ublížení na zdraví podle §
145 odst. 1 tr. zákoníku (a nikoliv jako těžké ublížení na zdraví s následkem
smrti podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku).
22. Připomněl, že při úvahách o tom, zda obvinění jednali v nevědomé
nedbalosti, je dále nutno vycházet ze zjištění, která byla v podrobnostech
vyložena v odůvodnění dovolání nejvyššího státního zástupce, jež se pojí s
osobnostním profilem obou obviněných, jejich intelektovou vyspělostí.
Intelektová vyspělost obviněných není v rozporu se závěrem, že obvinění měli a
mohli vědět o možném smrtícím následku svého útoku. Stejně tak z posudku z
oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, nevyplývá, že by smrt
poškozeného měla být nečekaným či jiným případům neodpovídajícím vyústěním
útoku obviněných, naopak byla konstatována návaznost zranění vyplývajícího z
jednání obviněných a úmrtí poškozeného. Současně je nutné zohlednit, že oba
obvinění byli jako policisté Policie České republiky cvičeni k fyzickému zásahu
proti druhé osobě, proto lze usuzovat na to, že byli detailněji než běžná
populace informováni o tom, jaké mohou jednotlivé druhy násilného jednání
zanechat následky na zdraví druhé osoby.
23. Poukázal i na jistou rozporuplnost závěru odvolacího soudu. Ten na
jedné straně uvedl, že při daném způsobu útoku, jehož mechanismus a intenzita
vyplývá především ze znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství, museli
oba obvinění vědět, že poškozenému mohou způsobit těžkou újmu na zdraví, na
druhé straně potom soud učinil závěr, že smrt poškozeného nebyla ze strany
obviněných kryta ani nevědomou nedbalostí.
24. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání obviněných
jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
25. Obviněný J. P. ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce
navázal na svoji obhajobu a popřel, že by se vytýkaného jednání dopustil. Pokud
nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání tvrdí, že si obvinění museli být
vědomi toho, že svým jednáním mohou způsobit těžkou újmu na zdraví a smrt, jsou
tyto jeho závěry nepodložené. Obviněný uvedl, že za daných podmínek s kolegou a
spoluobviněným L. Z. nemohli předpokládat, že svým jednáním způsobí těžké
ublížení na zdraví a už vůbec nemohli předpokládat, že následkem jejich jednání
může být smrt poškozeného. Ve prospěch obviněných svědčí svědecké výpovědi
kamarádů poškozeného z osady, kteří uváděli, že poškozený se vrátil do osady v
pořádku. Poškozený po údajném útoku obviněných navíc sám odešel, aniž by jevil
známky jakéhokoliv zranění. Sám znalec z oboru zdravotnictví ve svém znaleckém
posudku uvedl, že způsobená zranění se musela projevovat hned po skončení
útoku, což je v rozporu se všemi dalšími provedenými důkazy.
26. Obviněný J. P. se dále klonil k závěrům odvolacího soudu, který
uzavřel, že obvinění svým jednáním nezapříčinili smrt poškozeného, jelikož ten
zemřel až několik dní od setkání s obviněnými. V tomto mezidobí měl zesnulý
poškozený již viditelné zdravotní potíže, přesto odmítal vyhledat lékařskou
pomoc. Rovněž lze poznamenat, že ze znaleckého zkoumání vyplynulo, že poškozený
měl problémy se srážlivostí krve, což přispělo k většímu rozsahu poranění,
která se stala nakonec pro poškozeného fatálními. V dalším obviněný zopakoval
svoji obhajobu ve shodě s dovoláním.
27. Obviněný L. Z. ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce
taktéž opakoval svoji obhajobu obsaženou v dovolání a namítl, že závěry
nejvyššího státního zástupce obsažené v jeho dovolání nejsou ničím podloženy a
jsou mylné. Poukázal na rozpory, které provázely celé trestní řízení, kdy byl
znalcem označen za neagresivního člověka s mírnou povahou, přesto byl odsouzen
za úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví. Tyto závěry soudů vnímá jako křivdu.
28. Ve veřejném zasedání Nejvyššího soudu nejvyšší státní zástupce
přednesl dovolání, vyjádření k dovoláním obviněných, v konečném návrhu na ně
odkázal a alternativně navrhl, aby byl napadený rozsudek Vrchního soudu v
Praze, jakož i jemu přecházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1.
2016, sp. zn. 5 T 7/2014, zrušen, aby byla zrušena i další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, a protože jsou splněny předpoklady pro
to, aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl, navrhl, aby oba obviněné uznal
vinnými jednak zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr.
zákoníku, jednak přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku a aby jim uložil úhrnné tresty odnětí svobody na dolní
hranici trestní sazby § 145 odst. 3 tr. zákoníku, pro mimořádné snížení trestu
odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku neshledal zákonné podmínky. Pro
výkon uloženého trestu nechť jsou obvinění podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku
zařazeni do věznice s dozorem, kde vykonávají trest odnětí svobody i nyní.
29. Obhájce obviněných přednesl dovolání obviněných a konečný návrh ve
shodě s písemným vyhotovením dovolání.
III. Přípustnost dovolání
30. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že všechna dovolání jsou
podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují
náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Dále shledal, že
dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná. Naopak dovolání nejvyššího
státního zástupce nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., proto
dovolací soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání nejvyššího státního zástupce
podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému
rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
31. Všichni dovolatelé, tedy jak obvinění ve svém společném dovolání,
tak nejvyšší státní zástupce shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř.
32. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů
dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že
dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem
stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani
nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem
odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci
nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat
Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
33. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak
byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv
o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně
soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů.
34. S ohledem na tato východiska nelze pod obviněnými uplatněný dovolací
důvod podřadit námitky, v rámci nichž soudům vytýkali nesprávné hodnocení
důkazů v důsledku vadné aplikace zásady in dubio pro reo a vadná skutková
zjištění (existují pochybnosti, že poškozeného napadli oba obvinění, zda byl
poškozený napaden kopy nebo údery, pochybnosti jsou i o době vzniku poranění
poškozeného), stejně jako námitky, jimiž prosazují vlastní hodnotící úvahy ve
vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z
provedených důkazů nevyplývají, resp. že jsou s nimi v přímém rozporu) a
nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (obvinění trvají na tom, že se
jednání v podobě zjištěné soudy nedopustili).
35. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud
přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek
porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků
spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování
o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních
práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a
chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004,
sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna
ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž
zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního
řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení
postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy
důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v
rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů
provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k
tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04,
ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
36. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v
projednávané věci neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu v řízení
nedošlo. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména str. 7 až 10
rozsudku nalézacího soudu, str. 7 až 12 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá
přesvědčivý vztah mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními o způsobu
útoku, jakož i o okolnostech, za jakých k němu došlo, a úvahami při hodnocení
důkazů. Je zjevné, že jak nalézací soud, tak i odvolací soud, který dílčí
modifikaci skutkových zjištění nalézacího soudu přesvědčivě odůvodnil (v
podstatných bodech se s nimi však ztotožnil), postupovaly při hodnocení důkazů
důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu
s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou
obviněných, proč jí neuvěřily. Obvinění s hodnotícími úvahami soudů prvního a
druhé stupně nesouhlasili, měli za to, že provedené nepřímé důkazy nejsou s to
vytvořit spolehlivý podklad pro rozhodnutí o jejich vině. Námitky obviněných
však nelze přijmout, nelze souhlasit s jejich výtkou, že z odůvodnění
rozhodnutí soudů není zřejmé, z jakých nepřímých důkazů je dovozována jeho vina
a jaké skutkové závěry jsou z nich činěny. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou
stupňů naopak jasně vyplývá, že důkazy pečlivě hodnotily jednotlivě i v jejich
souhrnu, způsobem, který je prost libovůle, a to na rozdíl od obviněných, kteří
přistupují k hodnocení důkazů izolovaně, jak o tom svědčí námitky uplatněné ve
vztahu k právní kvalifikaci jejich jednání též jako přečinu zneužití pravomoci
úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dovolací soud hodnotící
závěry soudů akceptuje, neshledal v nich takové logické rozpory, jež by mohly
relevantně zpochybnit jimi učiněné závěry.
37. Ani obviněnými namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě
neznamená, že by nebylo možné uznat obviněné vinnými trestným činem a že by
jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla „in dubio
pro reo“, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněných. I přes
rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke
spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněnými. Rozhodnout ve
prospěch obviněných lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou
tak zásadní, že vina obviněných není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení
všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo
„in dubio pro reo“ je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině
důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi
by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (viz přiměřeně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Nejvyšší soud však
žádné rozpory mezi důkazy, vedoucí k pochybnostem o učiněných skutkových
zjištěních, jak je obvinění namítají, nespatřuje. To, že obvinění poškozeného
napadli společně, vyplývá z výpovědí svědků M. J. (č. listu 521, 522), P. T. (č. listu 522, 523) a J. V. (č. listu 523 až 525), kteří byli přímo v osadě
bezdomovců, když došlo k incidentu mezi obviněnými a poškozeným. Svědek P. T. např. vypověděl, že když se poškozený J. P. vrátil z panelové cesty, tak mu
říkal, že ho policisté zbili (č. listu 522), shodně pak svědek J. V. uvádí, že
druhý den ráno mu poškozený popisoval, jak jej předchozího večera zasahující
policisté dokopali (č. listu 524). Rovněž svědek K. K., u jehož tchýně následně
poškozený před svojí smrtí pobýval, vypověděl (č. listu 519), jak mu poškozený
líčil, že byl zmlácen, zkopán příslušníky Policie České republiky (dále též jen
„Policie“). Svědci těmito svými výpověďmi u hlavního líčení potvrdili, že
poškozený J. P. byl napaden obviněnými, což si svědci přítomní v osadě
bezdomovců mj. dovodili z nářků poškozeného, které slyšeli. Závěr, že obvinění
vedli útok proti trupu poškozeného kopy, a nikoliv údery rukou, byť sevřenou v
pěst, má oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Podle znaleckého posudku z
oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, znalců MUDr. Marie Šamanové a
MUDr. Hynka Řehulky, smrtelná zranění poškozeného vznikla mechanismem tupého
násilí silou velké intenzity, což lze vysvětlit opakovaným působením pevného
tupého předmětu bez hrubých výstupků a hran (č. listu 265 až 273). Přestože v
doplnění posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. listu
298 až 300), znalci připouští, že smrtelná poranění poškozeného mohla vedle
kopy nohou vzniknout i razantními údery ruky sevřené v pěst, nutno tento údaj
hodnotit v kontextu dalších opatřených a provedených důkazů a v této
souvislosti oba soudy srozumitelně vyložily, proč určily jako mechanismus
vzniku zranění poškozeného právě opakované kopání značné intenzity do oblasti
trupu pevnými služebními botami se silnou podrážkou. Správně upozornily na
výpovědi svědků J. V., K. K. či A.
S., jimž se poškozený před svou smrtí
svěřil, že byl zakročujícími policisty „zkopán“. Ve stejném znaleckém posudku
je poté konstatováno, že úmrtí poškozeného do 53 hodin po útoku není v rozporu
se stupněm rozvoje posmrtných změn zjištěných při pitvě, proto jsou úvahy
obviněných ohledně toho, že k útoku, jenž vedl ke vzniku smrtelných zranění,
kterým poškozený v časovém odstupu následně podlehl, muselo dojít před zásahem
policistů, zcela neopodstatněné.
38. Soudy opřely své rozhodnutí o vině obviněných o nepřímé důkazy, což
ale v posuzované konkrétní věci nikterak nekoliduje s právem na spravedlivý
proces či zásadou in dubio pro reo. Principu práva na spravedlivý proces
odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a
logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Soudy nepochybily,
neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly i
přes okolnost, že mezi útokem obviněných a smrtí poškozeného uplynul jistý
časový interval, přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněných. Souhrn
nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně
se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen
spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i
subjektivní stránku označených trestných činů a usvědčují z jeho spáchání
obviněné, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného
závěru, tj. že by pachatelem mohla být i jiná osoba (k tomu srov. př.
rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Není úkolem Nejvyššího
soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval,
rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je,
že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem,
že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí
volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily.
To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami
obviněných, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad
spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
39. Z hlediska napadeného rozsudku odvolacího soudu a obsahu dovolání
obviněných, jakož i nejvyššího státního zástupce je významnou otázkou, zda bylo
jednání obviněných popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině odvolacího soudu
správně právně kvalifikováno jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145
odst. 1 tr. zákoníku a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst.
1 písm. a) tr. zákoníku.
40. Stěžejní námitky všech dovolatelů směřovaly vůči správnosti právního
posouzení jednání obviněných jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §
145 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolací argumentace obviněných vůči správnosti
právního posouzení činu jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145
odst. 1 tr. zákoníku se soustředila k námitce, že skutek měl být nanejvýš
kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku. Nejvyšší státní zástupce naopak mínil, že jejich jednání vykazuje
znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
41. K těmto výhradám je vhodné v obecné rovině předeslat, že zločinu
těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo
jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Způsobí-li tímto činem smrt,
spáchá zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Naproti tomu přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku spáchá,
kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
42. Ublížením na zdraví se podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku rozumí
takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením
normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou
dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.
Těžkou újmou na zdraví se ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná
porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Je vymezena dvěma podmínkami; musí
se jednat buď o vážnou poruchu zdraví, nebo o vážné onemocnění a současně musí
odpovídat některým z taxativně uvedených případů v § 122 odst. 2 písm. a) až i)
tr. zákoníku. Podle § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku se těžkou újmou na
zdraví rozumí též poškození důležitého orgánu. Musí jít o takové porušení
některého z tělesných orgánů, při němž vzniká nebezpečí pro život nebo jiný
závažný déletrvající nebo trvalý následek. Není pochyb o tom, že slezina je
důležitý orgán a její poškození představuje poškození důležitého orgánu a
těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (srov. též
ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, s. 1321). Rozdíl mezi ublížením na zdraví a způsobením těžké újmy na
zdraví záleží v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu
zdraví nebo vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v
obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy
na zdraví uvedenými v § 122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku, a dále v tom,
že porucha na zdraví musí mít delší trvání [viz § 122 odst. 2 písm. i) tr.
zákoníku]. Způsobit těžkou újmu na zdraví je možné jakýmkoliv jednáním (konáním
nebo opomenutím), jehož následkem je těžká újma na zdraví, a přitom není
rozhodné, jakých prostředků bylo při něm užito, zda šlo o jednání jednorázové
nebo postupné a dlouhodobé.
43. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu
vyplývá, že soud považoval za naplněné vedle znaků přečinu zneužití pravomoci
úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku i znaky zločinu těžkého
ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a to na rozdíl od soudu
prvního stupně, který v jednání obviněných spatřoval také znaky zločinu těžkého
ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Této právní kvalifikace
skutku se v podaném dovolání domáhal rovněž nejvyšší státní zástupce.
44. Skutková podstata zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145
odst. 1, 3 tr. zákoníku se skládá jednak z tzv. základní skutkové podstaty ve
smyslu § 145 odst. 1 tr. zákoníku, která spočívá v úmyslném způsobení těžké
újmy na zdraví, a jednak z tzv. kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 145
odst. 3 tr. zákoníku, spočívající ve způsobení smrti. Způsobení smrti není
znakem tzv. základní skutkové podstaty, ale okolností, která podmiňuje použití
vyšší trestní sazby. Vztah mezi tzv. základní skutkovou podstatou a okolností,
která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, je takový, že předpokladem toho,
aby mohlo být přihlédnuto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby,
je především naplnění znaků tzv. základní skutkové podstaty. Ve vztahu k
trestnému činu ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku to
znamená, že spočívá-li útok pachatele ve fyzickém napadení či útoku proti
poškozenému, je uvedená právní kvalifikace možná, jestliže tímto útokem byly na
zdraví poškozeného způsobeny dva různé následky, z nichž každý sám o sobě má
jinou povahu po objektivní stránce ( prvním z následků je těžká újma na zdraví,
druhým následkem smrt) a každý je zahrnut jinou formou zavinění (těžká újma na
zdraví je zaviněna úmyslně a smrt je zaviněna z nedbalosti). Pouze v případě,
že by nebylo dáno ani zavinění z nedbalosti ve vztahu k následku smrti, jednalo
by se o zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a
pouze tehdy, nebylo-li by dáno úmyslné zavinění ve vztahu k následku těžké újmy
na zdraví, ale pouze k následku ublížení na zdraví, a nebylo by dáno ani
nedbalostní zavinění ve vztahu k následku smrti, přicházela by v úvahu právní
kvalifikace jednání jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku, jak naznačují v dovolání obvinění.
45. Bylo tak již v podstatě řečeno, že stran zavinění ve vztahu k
okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby je třeba vycházet ze zásady
vyjádřené v ustanovení § 17 písm. a) tr. zákoníku, podle níž k okolnosti, která
podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i
tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon
vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Protože způsobení smrti je v konkrétním
případě „těžším následkem“, k jeho způsobení postačí zavinění z nedbalosti,
poněvadž zákon úmyslné zavinění nevyžaduje.
46. U zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr.
zákoníku musí být následek (účinek) v podobě těžké újmy na zdraví zaviněn
úmyslně (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku). V obecné rovině lze připustit, že
zjišťování zavinění je obtížnější a náročnější již proto, že předmětem
dokazování je psychický vztah pachatele k následku (účinku) jeho jednání, který
lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností, z nichž je možno podle zásad
správného myšlení a uvažování usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení
zájmu chráněného trestním zákonem. Trestný čin je podle § 15 odst. 1 tr.
zákoníku spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v
trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl
přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení
způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl eventuální).
Ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s
tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem
chráněný takovým zákonem. Jak přímý, tak i eventuální úmysl nelze v žádném
případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností
prokázat.
47. Obvinění popřeli úmysl způsobit jiné osobě těžkou újmu na zdraví.
Úmysl způsobit uvedený následek je tedy třeba v takových případech, kdy ho
pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů. Na
úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví pak lze usuzovat zejména z intenzity
útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok
směřoval, z pohnutky činu a též z okolností, za kterých k útoku došlo, a jaké
nebezpečí pro poškozeného reálně hrozilo (viz přiměřeně zejména rozhodnutí
pléna bývalého Nejvyššího soudu publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., s.
230 a 231, č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., shodně i usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 686/2003, aj.). Právě tato hlediska
vzaly soudy obou stupňů v úvahu a přesvědčivě zdůvodnily, jakými úvahami byly
vedeny, pokud usoudily na eventuální úmysl obviněných směřujících právě ke
vzniku tohoto účinku. Nalézací soud akcentoval, že obvinění byli policisté v
dobré fyzické kondici, procházející pravidelným výcvikem v používání hmatů a
chvatů proti druhé osobě, naopak poškozený byl bezdomovec, nadměrně požívající
alkohol, žijící dlouhodobě na ulici. Obvinění byli oděni do výstroje, která
zahrnovala i pevné, kotníkové kožené boty. Při opakovaných razantních kopech
proti trupu poškozeného museli být srozuměni s tím, že mu mohou způsobit
závažná poranění některého z důležitých orgánů a způsobit mu těžkou újmu na
zdraví. Ve vztahu k takto způsobenému následku obvinění jednali nejméně v
úmyslu nepřímém, když museli vědět, že svým jednáním mohou způsobit poškozenému
těžkou újmu na zdraví, a pro případ, že se tak stane, byli s takovým následkem
srozuměni. Dodal, že poškozený skutečně utrpěl zranění (rupturu sleziny), které
vykazuje znaky těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 pím. e) tr. zákoníku
(str. 10 rozsudku). I podle odvolacího soudu má právní kvalifikace násilného
fyzického útoku obviněných proti poškozenému podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku
oporu v provedeném dokazování. Při daném způsobu útoku vyplývajícím především
ze znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství museli oba obvinění vědět,
že poškozenému mohou způsobit těžkou újmu na zdraví v podobě poranění
důležitého vnitřního orgánu a s takovým následkem museli být srozuměni (str. 13
rozsudku).
48. Jako irelevantní nutno v konkrétním případě označit výhradu
obviněných, že existují pochybnosti o tom, zda poškozeného napadli oba obvinění
společně nebo jen jeden z nich, a že ze skutečnosti, že události byli přítomni
oba a že vystupovali jako policejní hlídka, nelze spolehlivě usoudit, že se
napadení opakovanými kopy oba dopustili. Vedle skutkové okolnosti podávající se
z výpovědi svědků, která již byla zmiňována, tedy že poškozený se jim svěřil,
že byl zmlácen, zkopán oběma zakročujícími policisty, nutno především upozornit
na zásady ovládající spolupachatelství, jak to ostatně správně učinily i soudy
nižších stupňů (str. 11 rozsudku nalézacího soudu, str. 13 rozsudku odvolacího
soudu). Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným
jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin
spáchala sama (spolupachatelé). Podmínkou spáchání trestného činu ve
spolupachatelství je jednak společné jednání spolupachatelů (objektivní
podmínka) a jednak společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu
(subjektivní podmínka). O spáchání trestného činu společným jednáním jde nejen
tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky
jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, ale i tehdy, jestliže
každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v
příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání
spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení
zvláštní části trestního zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky
společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném
ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu
představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního
zákona (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973, č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.). Spolupachatelství je tedy činnost, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat
stejně, zúčastnit se na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné
přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako
činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje,
tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 29. 4. 1955, sp. zn. 1 Tz 76/55, publikované pod č. 66/1955 Sb. rozh. tr.,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1433/2009, nebo
rozhodnutí č. 18/1994, č. 49/2009-I., č. 42/2010-II. Sb. rozh. tr.). Společný
úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování
společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a
postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Společenská škodlivost spolupachatelství
zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou
vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání. U
trestných činů proti životu a zdraví všichni spolupachatelé odpovídají za celý
následek, resp.
účinek jejich společného jednání, bez ohledu na to, jaké
konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého
spolupachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě
jednání jednotlivých spolupachatelů (srov. rozhodnutí č. 41/1993-III. Sb. rozh. tr.). Lze shrnout, že k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se
všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i
částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem
jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou
děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní
zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 330). Skutková zjištění soudů obou stupňů skýtají spolehlivý podklad pro úsudek, že
není žádných rozumných pochybností o závěru o takovém společném jednání
obviněných, které nese znaky spolupachatelství, a to se všemi právními
důsledky, které z takového závěru vyplývají.
49. V posuzovaném případě je však třeba soustředit pozornost k
argumentaci nejvyššího státního zástupce, že se jedná o zločin těžkého ublížení
na zdraví ve své kvalifikované skutkové podstatě podle § 145 odst. 1, 3 tr.
zákoníku, neboť těžší následek smrti u poškozeného J. P. byl způsoben jednáním
obviněných v nevědomé nedbalosti.
50. V obecné rovině není od věci uvést, že trestní zákoník rozlišuje
nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti
vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že
může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný
takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo
ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle § 16 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku je trestný čin spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním
může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a
ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Vědomá nedbalost je budována na
vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a
zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný
trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek
trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek
nezpůsobí. Při nevědomé nedbalosti povinnost a možnost předvídat porušení nebo
ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně a nedostatek
jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný. Jak možnost, tak povinnost
předvídat se posoudí vždy vzhledem k okolnostem případu (na základě
objektivních okolností spojených se skutkem) a subjektivním dispozicím
konkrétního pachatele. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachování
potřebné míry opatrnosti pachatele. Míra opatrnosti je dána spojením
objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo
ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, protože jedině spojení obou těchto
hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za nedbalostní trestný čin
odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 540/2012, uveřejněný pod č.
5/2013 Sb. rozh. tr., JELÍNEK J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část.
Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 236 až 243). V daných
souvislostech dovolací soud ponechává stranou kategorii hrubé nedbalosti ve
smyslu § 16 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož není z pohledu jeho úvah relevantní.
51. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku sice předeslal, že
obvinění ve vztahu ke způsobení smrtelného následku jednali nejméně v nevědomé
nedbalosti, ale posléze (v rozporu s takto uvedeným ve prospěch závěru o vědomé
nedbalosti) konstatoval, že obvinění věděli, že poškozený může zemřít a bez
přiměřených důvodů spoléhali na to, že se tak nestane. V této souvislosti
připomněl, že obvinění jednali jako policisté, kteří jsou nejen cvičeni k
fyzickému zásahu proti druhé osobě, ale nepochybně jsou i podstatně šíře než
běžná populace informováni o tom, jaké následky na zdraví druhé osoby mohou
zanechat jednotlivé druhy násilného jednání. V konkrétním případě tak zjevně
nedůvodně spoléhali, že poškozený neutrpěl natolik závažné poranění, které by
mohlo vést až k jeho smrti (str. 11 rozsudku).
52. Odvolací soud upozornil na rozpornost závěrů nalézacího soudu
ohledně formy zavinění ve vztahu ke smrtelnému následku ve formě nedbalosti
nevědomé, jestliže zároveň uvedl, že obvinění věděli, že poškozený může zemřít
a bez přiměřených důvodů spoléhali na to, že se tak nestane. Dále tento soud
sice přisvědčil úvaze, že smrt poškozeného je z hlediska objektivní stránky
trestného činu v příčinné souvislosti s jednáním obviněných, ale z hlediska
subjektivní stránky nebylo podle něj prokázáno, že by tento následek byl pokryt
byť nedbalostním zaviněním obviněných. V podrobnostech vyložil, že obvinění
vedli útok pouze proti trupu poškozeného. S ohledem na zjištěnou nejméně
střední, ale i velkou intenzitu tohoto způsobu útoku museli být srozuměni i s
možností vzniku těžké újmy na zdraví, a to pomine-li se zranění skutečně
vedoucí ke smrti, v podobě kupř. zlomenin kostí v této lokalitě. Aktuální
zdravotní stav poškozeného potvrzovaný svědky z osady nijak nenaznačoval, že by
poškozený byl v důsledku útoku a případných zranění ohrožen na životě; po
napadení se bez zjevných známek poranění vrátil do osady, posléze se svými
věcmi odešel a ráno se již nacházel na jiném místě. Podle znaleckého posudku z
odvětví soudního lékařství poškozeného začalo druhého dne sužovat zlomené
žebro, kdežto ruptura sleziny se nijak výrazně nemanifestovala. Byla-li by
poškozenému poskytnuta lékařská pomoc, ke smrti by podle znalců nedošlo.
Odvolací soud též připomněl, že bezprostřední příčinou smrti poškozeného po
dvou dnech a několika hodinách byla prudká krevní ztráta do dutiny břišní z
dvojdobé ruptury sleziny. Poškozený měl ale v důsledku poškození jater zvýšenou
tendenci ke krvácení a sníženou schopnost krevní srážlivosti, což je stav,
který se mohl rovněž podílet na zvýšeném krvácení v místě poranění sleziny.
Podle odvolacího soudu tedy obvinění nejenže nevěděli, že svým násilným
jednáním mohou způsobit smrt poškozeného, ale s ohledem na vlastní příčinu
smrti, ke které došlo v důsledku komplikací jimi nepředvídatelných, ani toto
vědět nemohli a nemuseli. Útok relevantní pro vzniklý následek vedený jen
několika kopy nohou toliko proti trupu, nikoliv v maximální intenzitě, bez
zjevných známek jakéhokoliv život ohrožujícího poranění, chování poškozeného
ihned po násilném útoku i v době pozdější, absence lékařské péče, ač této nic
nebránilo, nedovolují podle odvolacího soudu přičíst obviněným z hlediska
subjektivního vymezení míry jejich opatrnosti ve vztahu k následku
předpokládanému v § 145 odst. 3 tr. zákoníku ani zavinění z nevědomé
nedbalosti. Nikoliv nepodstatným zůstává podle odvolacího soudu i fakt, že
kdyby obvinění mohli a měli vědět, že svým jednáním mohou způsobit poškozenému
i smrt a takový následek by měli a mohli předvídat, jistě by poškozeného jen
tak s rizikem podezření z účasti na tomto následku vůči svým osobám nezanechali
svému osudu (str. 14 rozsudku).
53. Takové zdůvodnění odvolacího soudu však nelze akceptovat a výhrady
obsažené v dovolání nejvyššího státního zástupce jsou opodstatněné. V daných
souvislostech je zapotřebí připomenout obecná východiska výkladu příčinného
vztahu (viz ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2012, s. 162 – 167). Příčinný vztah spojuje jednání s
následkem. Příčinný vztah (nexus causalis) je (dalším – vedle jednání a
následku) obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto
pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým
jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde
příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že
odpadá i jeho trestní odpovědnost. Příčinný vztah však musí být dán nejen mezi
jednáním a následkem, ale i mezi jednáním a účinkem (např. způsobením ublížení
na zdraví u trestných činů podle § 146, § 148 tr. zákoníku). Příčinný vztah
musí pak být také mezi jednáním a těžším následkem, který je okolností
podmiňující použití vyšší trestní sazby (zvlášť přitěžující okolností) nebo
obecnou přitěžující okolností. V těchto směrech kauzální nexus trestní
odpovědnost podmiňuje. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky (conditio
sine qua non), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec
nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či
ohrožení, místa, času apod.). V moderní české nauce je teorie podmínky,
zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost,
korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné
souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu
kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti.
V příčinném vztahu je třeba především izolovat jednání v trestněprávním smyslu,
trestněprávní příčinu a trestněprávní následek (zásada umělé izolace jevů). Při
zkoumání příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného je podstatou
zjišťování trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele
a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.)
významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v
kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní
příčinu a trestněprávní následek.
54. Příčinné souvislosti je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě
zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin,
což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně
relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Vzhledem
k tomu, že trestným činem je pouze čin, který má znaky některé skutkové
podstaty jako typizovaného jednání společensky škodlivého, je třeba zkoumat
příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele
směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba
si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a
stejnorodé. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení
následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti.
Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou
dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak
nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o
trestný čin nejde (srov. JELÍNEK Jiří a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání.
Praha: Leges, 2009, s. 176).
55. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se
nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež
spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou
skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975
Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více
okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má
povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti
apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila
následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné,
jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek (smrt) sama
o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s
druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).
56. Pokud odvolací soud odůvodnil svůj závěr, že smrt poškozeného nebyla
obviněnými zaviněna jejich společným jednáním ani z nevědomé nedbalosti mimo
jiné i poukazem na to, že pokud by měli a mohli vědět, že svým jednáním mohou
způsobit smrt poškozeného, nezanechali by ho svému osudu, nelze takový argument
přijmout a naopak je třeba přisvědčit názoru nejvyššího státního zástupce, že
poukaz na tuto okolnost by byl relevantní toliko v případě úvah o zavinění ve
vědomé nedbalosti, nikoliv však nedbalosti nevědomé.
57. Obvinění dozajista nejednali v úmyslu poškozeného usmrtit (úmyslné
zavinění tohoto následku by znamenalo nutnost aplikace § 140 odst. 1 tr.
zákoníku), lze však vyvodit, že vzhledem k okolnostem případu a ke svým osobním
poměrům vědět měli a mohli, že svým jednáním mohou poškozenému způsobit smrt.
58. Přestože je možné částečně souhlasit s odvolacím soudem v tom
ohledu, že způsob života poškozeného J. P. byl do jisté míry destruktivní,
poškozený o sebe řádně nedbal a v hojné míře požíval alkohol, nelze na základě
této skutečnosti dojít k závěru, že obvinění a jejich jednání nemá jakýkoliv
podíl na smrti poškozeného, poněvadž k ní došlo v důsledku komplikací jimi
nepředvídatelných. Není rozhodné, jaký byl zdravotní stav poškozeného před jeho
napadením obviněnými, neboť, jak bylo shora řečeno, aktuální zdravotní stav
poškozeného sám o sobě nebyl příčinou úmrtí poškozeného J. P.. I kdyby
zdravotní stav poškozeného nebyl zcela dobrý, obviněné to nemůže vyvinit. Nebýt
totiž násilného jednání obviněných, k následku smrti by u poškozeného
nepochybně nedošlo, což potvrzuje i znalecký posudek z oboru zdravotnictví,
odvětví soudního lékařství, z něhož rozhodně nevyplývá, že by smrt poškozeného
měla být nečekaným nebo jiným případům neodpovídajícím vyústěním útoku
obviněných, naopak zcela standardně byla konstatována návaznost zranění
vyplývajících z jednání obviněných a úmrtí poškozeného (smrt poškozeného byla v
přímé i příčinné souvislosti s tupým poraněním sleziny s následnou prudkou
krevní ztrátou do dutiny břišní – č. listu 273, 299).
59. Osobnostní profil obviněných podávající se ze znaleckých posudků z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie, znalkyně PhDr.
Karolíny Malé vyznívá tak, že intelektová výkonnost obviněného J. P. odpovídá
průměru (č. listu 616 až 645), intelektová výkonnost obviněného L. Z. lepšímu
průměru až nadprůměru (č. listu 647 až 677). Současně ze závěrů znaleckého
zkoumání také vyplývá, že obvinění se řadí mezi běžné jedince lidské populace,
z níž nevybočují v negativním slova smyslu. Přitom každý dospělý člověk alespoň
průměrných intelektových schopností a vzdělání je v průběhu života seznámen se
skutečností, že v lidském těle se nacházejí orgány, jejichž poškození v
důsledku násilí může vést ke smrti. Nejvyšší státní zástupce přiléhavě
připomněl, že obvinění byli jako policisté cvičeni k fyzickému zásahu proti
druhé osobě, a lze proto důvodně usoudit, že již proto byli detailněji než
běžná populace informováni o tom, jaké mohou jednotlivé druhy násilného jednání
zanechat následky na zdraví druhé osoby, a zejména že útoky přímo na tělo
člověka mohou mít až fatální následek v důsledku poškození vnitřních orgánů.
60. V daných souvislostech nelze než znovu zopakovat, že kritériem
nedbalosti (v obou jejích formách) je zachování potřebné míry opatrnosti
pachatele, přičemž ta je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska
při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním
zákonem. Nedbalostně jedná ten, kdo nedodržuje míru opatrnosti, ke které je v
rámci okolností povinen (objektivní hledisko) a podle svých možností schopen
(subjektivní hledisko). Objektivní kritérium (jakožto překážka nadměrné
neopatrnosti, laxnosti) požaduje na každém adresátu právní normy, tedy
potencionálním pachateli, jenž spadá do téže srovnatelné kategorie, stejnou
míru opatrnosti. Subjektivní kritérium představuje takovou míru opatrnosti,
kterou je schopen zachovat pachatel v konkrétním případě. Obvinění násilným
útokem spočívajícím v již popisovaném opakovaném kopání pevnými služebními
botami se silnou podrážkou velké intenzity (o čemž nasvědčuje zlomenina žebra
poškozeného) do oblasti trupu poškozeného evidentně nedodrželi potřebnou míry
opatrnosti, neřídili se zavedenými, uznávanými zásadami rozumného člověka. Každému „průměrnému člověku“ přitom musí být zcela zřejmé, že v situaci, je-li
útok veden popsaným způsobem, mohou jím být způsobena závažná poranění
vnitřních orgánů, slezinu z toho nevyjímaje. Při posuzování subjektivní míry
opatrnosti je třeba zvažovat vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav
pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence,
postavení v zaměstnání) a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují
nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (viz ŠÁMAL P. a kol. Trestní
zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 235 až
244). Obvinění proto vzhledem ke své profesi, k výcviku, který absolvovali, ke
svému vzdělání, ke zjištěné intelektové vyspělosti, jak se podává ze znaleckých
posudků z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, měli a mohli
vědět, že jejich útok může v důsledku závažného poranění vnitřního, životně
důležitého orgánu vést ke smrti poškozeného. Ve vztahu k obviněnému J. P. lze
jen doplnit, že tento se v poslední době začal věnovat boxu (č. listu 635) a
lze tak usuzovat na jeho lepší „bojovou průpravu“, aniž by to ale mělo v
konkrétním případě význam z hlediska posuzování míry zavinění spolupachatelů. Pokud je tedy při nedbalostním jednání třeba, aby si pachatelé alespoň mohli
představit, že se příčinný vztah může rozvinout způsobem, jak je popsáno ve
skutkové větě, lze na základě výše zmíněného dovodit, že obvinění jednali v
nevědomé nedbalosti, čímž se dopustili zločinu těžkého ublížení na zdraví podle
§ 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Jak přiléhavě shrnul nejvyšší státní zástupce,
obvinění totiž zaútočili popsaným způsobem útoku proti tělu poškozeného,
přičemž útok vedli proti trupu, kde jsou životně důležité orgány, a ze způsobu,
jakým tento útok vedli, případně z dalších okolností, jakými jsou osobnost
poškozeného (šedesátiletý muž žijící jako bezdomovec, zneužívající alkohol, což
nutně oslabovalo obranyschopnost jeho organismu), museli být nejen srozuměni s
tím, že způsobí těžkou újmu na zdraví, ale s ohledem na svoje osobní poměry, a
to jednak speciální znalosti policistů Policie, ale i obecné znalosti každého
člověka o možných následcích intenzivního fyzického násilí vůči životně
důležitým orgánům, vědět měli a mohli, že svým jednáním mohou způsobit i
smrtelný následek.
61. Dovolací soud sdílí i názor, že způsob života poškozeného byl
obviněným znám, bylo pro ně předvídatelné, že jeho zdravotní stav není
optimální, jakož že sám o své vůli (i s ohledem na původce svých zdravotních
potíží a potřebu označit ho a označit tak útok příslušným orgánům) nevyhledá
odbornou pomoc a nezahájí léčbu. Poněkud zjednodušeně řečeno, z hlediska smrti
poškozeného bylo jednání obviněných, jakož i jednání poškozeného v rovnocenném
kauzálním významu, přičemž jakékoliv úvahy o přerušení příčinného vztahu
původně založeného jednáním obviněných pozdějším jednáním – opomenutím ze
strany poškozeného nutno označit za nepřípadné a nepodložené. Vhodné je taktéž
dodat, že pro posouzení zavinění obviněných ve vztahu k následku smrti není
rozhodné a určující jejich chování po dokonání trestného činu (tj. že
poškozeného zanechali na místě a odešli po zjištění, že je schopen samostatného
pohybu), případně chování poškozeného po činu v tom smyslu, zda vyhledal, či
nikoliv odbornou lékařskou pomoc, poněvadž jednání obviněných bylo zjevně v
příčinné souvislosti se způsobeným následkem.
62. Námitky obviněných byly zaměřeny i proti právnímu posouzení skutku
jako přečinu zneužití pravomoci úřadní osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku. Podrobně argumentovali, že jejich zákrok proti poškozenému, který
rozdělili na několik fází – odvedení poškozeného z osady bezdomovců, použití
obušku proti poškozenému při prvním setkání s ním v osadě a posléze soudem
tvrzené napadení poškozeného oběma obviněnými na panelové cestě opakovanými
kopy do oblasti trupu – nelze právně posoudit jako uvedený přečin. Odvedení
poškozeného z osady bezdomovců nelze podle nich označit za protiprávní jednání
a další část jejich jednání měla být rozdělena na dva samostatné skutky,
přičemž u prvního z nich, vyznačujícího se tím, že poškozeného udeřili
opakovaně údery nepatrné intenzity, měla být zvažována jeho kvalifikace jako
kázeňského přestupku, a pokud jde o druhý ze skutků, nelze dospět k závěru, že
se činu dopustili v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Námitky
obviněných jsou založeny na umělém a nepřiléhavém izolování jednotlivých částí
děje, ač je zjevné, že jde o jednání, které ve všech směrech na sebe
navazovalo, jehož intenzita se stupňovala a zcela zřejmá je i pohnutka činu
obviněných. Není vyloučeno, aby jako součást jednání kvalifikovaného jako
přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku byla i taková skutková zjištění, která všechny znaky tohoto přečinu
nenaplňují (viz počáteční fáze kontaktu s poškozeným), jestliže bezprostředně
navazující jednání již v úplnosti takové znaky vykazuje. Zahrnutí všech
postupně gradujících aktů činu obviněných do popisu skutkových zjištění vytváří
ve svém celku reálný obraz o škodlivosti jejich jednání pro společnost. Za
těchto okolností je požadavek na rozdělení jednání obviněných na několik
samostatných skutků s případným odlišným právním posouzením (přestupek, přečin)
nepřiléhavý a také nesprávný. Ani podle dovolacího soudu není tudíž žádných
pochyb o tom, že obvinění svým jednáním naplnili mimo jiné i znaky přečinu
zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
neboť jako úřední osoby, v úmyslu způsobit jinému závažnou újmu, vykonávali
svou pravomoc způsobem odporujícím právnímu předpisu, jak přesvědčivě vyložil v
odůvodnění rozsudku i odvolací soud (str. 11, 12 rozsudku). Obvinění
nezpochybňovali, že se činu dopustili jako úřední osoby [srov. § 127 odst. 1
písm. e), odst. 2 tr. zákoníku], nepolemizovali ani s označením právního
předpisu, v rozporu s nímž jednali, ale zpochybnili úmysl způsobit jinému
závažnou újmu, konkrétně těžkou újmu na zdraví. Ačkoliv jde v podstatě o
námitku skutkové povahy, úmyslu obviněných způsobit právě takový následek již
byla věnována pozornost a na učiněné závěry nelze než odkázat (viz body 46.,
47. tohoto rozsudku).
63. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že byl-li skutek obviněných
nalézacím soudem právně kvalifikován i podle § 329 odst. 2 písm. e) tr.
zákoníku, tedy jako čin spáchaný pachatelem zneužívaje bezbrannosti jiného,
odvolací soud vyložil, proč tento zákonný znak naplněn nebyl, nejvyšší státní
zástupce jeho argumentaci akceptoval, a dovolací soud se proto otázkou
případného naplnění tohoto zákonného znaku nezabýval a ani tak nemohl učinit. Z
uvedeného je zřejmé, že námitky obviněných směřující proti právnímu posouzení
skutku též jako přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku nemohou obstát.
64. Dovolací soud, veden těmito úvahami, z podnětu dovolání nejvyššího
státního zástupce za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. podle § 265k
odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016,
sp. zn. 7 To 22/2016, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v
Plzni ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 5 T 7/2014. Současně zrušil také další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci
rozhodl tak, že obviněné uznal při dílčím doplnění skutkových zjištění v
souladu s výsledky již provedeného dokazování (zjištění, že oba obvinění jako
policisté procházeli odborným výcvikem pro používání odborných hmatů a chvatů)
vinnými zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku
a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku.
65. Dále bylo třeba též nově rozhodnout o trestech obviněných. Při
stanovení druhu trestu a jeho výměry Nejvyšší soud ve smyslu § 39 odst. 1, 3
tr. zákoníku přihlédl k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k
osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněných a k jejich dosavadnímu
způsobu života a k možnosti jejich nápravy; dále přihlédl k chování pachatelů
po činu a také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí
život pachatelů, jakož i ke všem polehčujícím a přitěžujícím okolnostem. Není
od věci připomenout, že povaha a závažnost trestného činu jsou určovány zejména
významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a
jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou
jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem (§ 39 odst. 2 tr. zákoníku). Všechny tyto okolnosti soud prvního stupně pečlivě rekapituloval v odůvodnění
rozsudku a přiměřeně s ohledem na změnu právního posouzení skutku ze všech zde
zmiňovaných skutečností vycházel i odvolací soud (viz str. 11, 12 rozsudku
nalézacího soudu, str. 15 rozsudku odvolacího soudu). Bylo by zcela nadbytečné
je znovu rozvádět a zabývat se jejich významem, poněvadž dovolací soud se s
hodnotícími úvahami soudu prvního stupně v podstatě ztotožňuje (s výhradou, že
oba obvinění jsou bezdětní, což neodpovídá skutečnosti). Jisto tedy je, že
obvinění, mající příznivou resocializační prognózu, dosud nebyli odsouzeni, k
jejich chování nebylo žádných negativních poznatků, své služební povinnosti si
plnili velmi dobře, a lze tak konstatovat, že šlo i povahou činu o ojedinělé
vybočení z jejich způsobu života, přístupu k plnění občanských i služebních
povinností. Protože obvinění byli odsuzováni za dva sbíhající se trestné činy,
bylo třeba uložit jim podle zásad o ukládání úhrnného trestu trest podle toho
ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný, v
tomto případě tedy podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku. Za tento trestný čin lze
uložit trest odnětí svobody na osm až šestnáct let. Při všech okolnostech,
které bylo třeba vzít v úvahu i v neprospěch obviněných (zde především právě
souběh trestných činů, podmínky a okolnosti, za nichž se obvinění jako
policisté činu dopustili), má dovolací soud zato, že vzhledem k poměrům
pachatelů by použití trestní sazby odnětí svobody bylo pro ně nepřiměřeně
přísné a že lze dosáhnout jejich nápravy i trestem kratšího trvání, v důsledku
čehož snížil trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené
zákonem ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Okrajově vzal přitom v úvahu též
skutečnost, že rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněným uložen úhrnný trest
na samé dolní hranici zákonné trestní sazby ve výměře osmi let, přičemž přečin
zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku byl právně posouzen
přísněji [§ 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku se sazbou
trestu odnětí svobody na tři léta až deset let] než v tomto rozsudku dovolacího
soudu [§ 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se sazbou trestu odnětí svobody na
jeden rok až pět let].
Obviněným uložil shodně (při stejné míře zavinění) podle
§ 145 odst. 3, § 43 odst. 1, § 58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí
svobody ve výměře šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon je podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Byli tedy zařazeni do jiného,
mírnějšího typu věznice, než do kterého měli být zařazeni podle § 56 odst. 2
písm. c) tr. zákoníku (věznice s ostrahou), neboť dovolací soud míní, že s
ohledem na povahu a stupeň narušení obviněných bude působení na ně, aby vedli
řádný život, zde lépe zaručeno. Že obvinění nemají se zařazením do stálého
kolektivu odsouzených v tomto typu věznice žádné potíže, svědčí i příznivé
hodnotící zprávy věznice, které si soud opatřil. Novým rozhodnutím o trestu
obviněného L. Z. byla odstraněna i formální vada v napadeném rozsudku
odvolacího soudu, na niž obviněný upozornil v dovolání.
66. Z výše uvedeného také vyplývá, že dovolání obviněných prap. J. P. a
prap. L. Z. jsou zjevně neopodstatněná, proto je Nejvyšší soud podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
67. Pro úplnost dovolací soud k návrhům obviněných na odklad výkonu
rozhodnutí (popř. přerušení výkonu rozhodnutí) dodává, že předseda senátu soudu
prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu
Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř.
neshledala.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 11. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu