Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele Zbyňka Semeráda, zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, sídlem Soukenická 1090/14, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2024 č. j. 23 Cdo 3405/2024-455, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2024 č. j. 4 Cmo 102/2024-434 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2024 č. j. 41 Cm 41/2021-427 a s ní spojeném návrhu na zrušení § 32 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh podle § 74 zákona o Ústavním soudu na zrušení § 32 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatel u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhal zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Důvodem podání žaloby byla tvrzená neexistence rozhodčí smlouvy, neboť ta byla podle stěžovatele falzifikátem. Městský soud žalobu zamítl. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek městského soudu potvrdil. Proti rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel dovolání.
3. Městský soud dovolací řízení napadeným usnesením zastavil, z důvodu nedostatku procesní subjektivity žalovaného. Po podání dovolání totiž zanikl původní žalovaný, a to bez právního nástupce. Vrchní soud usnesení městského soudu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že důvodem aplikace § 107 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") nemůže být ani tvrzené postoupení pohledávky žalovaného (oprávněného z rozhodčího nálezu) za stěžovatelem na obchodní společnost Oluwa s. r. o. Možný postup stěžovatele podle § 107a o. s. ř. je v průběhu dovolacího řízení výslovně vyloučen (§ 243b o. s. ř.).
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu o zastavení dovolacího řízení odmítl. Vrchní soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Ustanovení § 107 o. s. ř. upravuje procesní postup soudu v situaci, kdy účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení, a to dříve, než bylo řízení pravomocně skončeno. Zanikne-li účastník bez právního nástupce v průběhu dovolacího řízení, povaha věci neumožňuje, aby bylo v dovolacím řízení pokračováno. Usnesení o zastavení dovolacího řízení je oprávněn vydat i soud prvního stupně. Vrchnímu soudu, resp. městskému soudu nelze vytýkat ani to, že nerozhodl o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř., došlo-li před zánikem žalované bez právního nástupce k údajnému postoupení pohledávky na jiný subjekt. Soud se procesním nástupnictvím podle § 107a o. s. ř. zabývá pouze na návrh, v dovolacím řízení je postup podle § 107a o. s. ř. vyloučen.
5. Stěžovatel uvádí, že postupem obecných soudů mu byl zamezen přístup k soudům a odepřeno meritorní projednání jeho dovolání v řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu. Rozhodčí nález má však na stěžovatele negativní účinky, neboť tvrzená právní nástupkyně zaniklé žalované vede exekuční řízení proti stěžovateli vycházející z rozhodčího nálezu jako exekučního titulu. Současně byl podán i návrh na zřízení exekutorského zástavního práva ve prospěch právní nástupkyně žalované. Stěžovatel však nemá možnost, jak se proti rozhodčímu nálezu bránit. Podle § 32 zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů je pro návrh na zrušení rozhodčího nálezu stanovena pouze tříměsíční lhůta, která běží od doručení rozhodčího nálezu. Stěžovatel se domnívá, že § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů je v rozporu s právem na soudní ochranu a s právem na přístup k soudu a měl by být tedy zrušen.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
8. Ústavní soud nepovažuje zastavení dovolacího řízení obecnými soudy za neústavní. Takový postup je zcela v souladu s § 107 o. s. ř. a odpovídá i ustálené judikatuře vztahující se k tomuto ustanovení. Ústavní soud plně odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, v němž se Nejvyšší soud vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a odkázal na svoji stávající judikaturu.
9. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že je postupem obecných soudů mu znemožněno bránit se proti vydanému rozhodčímu nálezu, resp. jeho účinkům, mýlí se. Stěžovatel sice z důvodu ztráty procesní subjektivity žalovaného v řízení o zrušení rozhodčího nálezu nemá možnost domáhat se zrušení rozhodčího nálezu v řízení před obecnými soudy. To však neznamená, že již nemůže zabránit důsledkům rozhodčího nálezu vydaného na základě tvrzené neexistence rozhodčí smlouvy. Není-li totiž uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem a exekuce je tak nepřípustná [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012 sp. z. IV. ÚS 2735/11
(N 71/65 SbNU 9), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. 29 ICdo 41/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 100/2017, bod 26.].
10. I pokud už exekuční soud pověřil exekutora provedením exekuce a až následně zjistí, že mezi oprávněným a povinným nebyla uzavřena rozhodčí smlouva, a orgán, který exekuční titul vydal, k tomu tedy neměl pravomoc, exekuční řízení pro jeho nepřípustnost zastaví (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. 26 Cdo 3210/2015). To i tehdy, pokud povinný v rozhodčí řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011 sp. zn. 20 Cdo 2227/2011).
11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojený návrh na zrušení ustanovení právního předpisu. Řízení o návrhu ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu je řízením akcesorickým, a není-li ústavní stížnost způsobilá věcného projednání, odpadá tím současně i základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, případně jeho jednotlivých ustanovení [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95
(U 22/4 SbNU 351)]. Ústavní soud proto návrh na zrušení napadeného ustanovení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2025
Josef Fiala v. r. předseda senátu