Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Jaroslava Fenyka, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Milady Tomkové, Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Mikulové, zastoupené Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 4, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1071/13 a ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Kurce, zastoupeného JUDr.
Vítězslavem Květenským, advokátem se sídlem Praha 8, Křižíkova 16, vedené pod sp. zn. III. ÚS 1154/13 , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2011 č. j. 46 Cm 49/2009-128 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. 12. 2011 č. j. 46 Cm 49/2009-137, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2012 č. j. 11 Cmo 26/2012-214, 11 Cmo 29/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2010 č. j. 29 Cdo 2933/2012-248, takto: Ústavní stížnosti vedené pod spisovými značkami IV. ÚS 1071/13 a III.
ÚS 1154/13 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod spisovou značkou IV. ÚS 1071/13.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 3. 2013 a vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 1071/13 se stěžovatelka Lenka Mikulová domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v její věci. Dne 8. 4. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele Ing. Zdeňka Kurce vedená pod sp. zn. III. ÚS 1154/13 , v níž žádal zrušení týchž rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu.
Podle § 112 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému řízení věci, které byly u něj zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.
Shora zmíněné ústavní stížnosti spolu skutkově souvisí, neboť jsou jimi napadena stejná rozhodnutí obecných soudů, která byla vydána v řízení, v němž vystupovali oba stěžovatelé jako žalovaní. Z uvedeného důvodu je Ústavní soud podle výše citovaných ustanovení spojil ke společnému řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2013
Pavel Rychetský, v. r. předseda Ústavního soudu
Stěžovatel poukázal na to, že Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti již v minulosti projevil výraznou vstřícnost k některým skupinám osob domáhajících se svých práv před obecnými soudy - restituentům, u nichž dle stěžovatelova názoru ve svých nálezech opakovaně vyslovil zásadu, že je třeba tolerovat některá pochybení při uplatňování jejich restitučních nároků, neboť náprava bývalých majetkových křivd je z pohledu ústavnosti důležitější než striktní lpění na doslovném výkladu právních norem. Závěrem stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala.
Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatelů. Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost je vesměs opakováním argumentů, resp. polemikou s obecnými soudy, s níž se soudy všech stupňů uspokojivě vypořádaly. Ústavní soud nejprve pro pořádek připomíná, že ústavní stížnosti obou stěžovatelů byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami ( III.
ÚS 1154/13 a
IV. ÚS 1071/13 ), a z důvodu souvislostí skutkových i právních (byla napadena identická rozhodnutí obecných soudů) byly tyto ústavní stížnosti usnesením Ústavního soudu č. j. IV. ÚS 1071/13-19 ze dne 22. 5. 2013 spojeny ke společnému řízení a nadále vedeny pod jedinou spisovou značkou, a to IV. ÚS 1071/13. Pokud jde o nosnou argumentaci stěžovatele spočívající v tom, že převod bytových jednotek vzhledem k předmětu podnikání a účelu založení jmenované právnické osoby odpovídal běžnému obchodnímu styku ve smyslu § 196a odst. 4 dříve platného obchodního zákoníku, lze stěžovateli přisvědčit v tom, že touto otázkou se odvolací soud vskutku nezabýval, resp. ji explicite nevypořádal ve svém odůvodnění.
Nicméně nelze přehlédnout, že tento dílčí deficit byl zhojen usnesením dovolacího soudu, který se právě touto námitkou zabýval a patřičně ji také posoudil i ve světle vlastní relevantní judikatury (srov. str. 2 in fine napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Jeho závěr o tom, že převádí-li se takřka jediný majetek obchodní společnosti, nejde o běžný obchodní styk, ničím nevybočuje z kautel hlavy páté Listiny. Nadto již soud nalézací se předmětnou námitkou zabýval a i on ji v podobné rovině nepřitakal (srov. str.
8 rozsudku městského soudu). Z toho důvodu výhrady stěžovatele směřující proti napadenému usnesení dovolacího soudu nemohl Ústavní soud akceptovat. Tu je třeba připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení § 236 a § 237 a násl. o. s. ř. v platném znění. Dovolací důvody dle posledně uvedeného zákonného ustanovení představují jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plní své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na meritorní projednání tohoto mimořádného opravného prostředku neexistuje ex lege nárok.
U odmítacích rozhodnutí o dovolání dle platné právní úpravy, nejsou-li důvodem formální či procesní vady návrhu, lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč není naplněn jediný přípustný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, což dovolací soud v posuzovaném případě splnil (viz také níže). Pokud jde o shodnou námitku stěžovatelů stran účelu založení obchodní společnosti, i tou se obecné soudy zabývaly. Městský soud sice nabyl přesvědčení o tom, že KOVA 20, s.
r. o., byla založena za účelem odkupu domu, nikoli ovšem v tom smyslu, že dále dojde k vytvoření bytových jednotek podle dříve platného zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Ostatně soud prvního stupně v této souvislosti provedl důkaz písemným sdělením účetního dané společnosti, datovaným 3. 6. 1999, v němž stojí, že společníci dosud definitivně nerozhodli, jak budou postupovat po splacení celého domu, zda zachovají současný stav či dům rozdělí na společné prostory a bytové jednotky, které se prodají (srov. str.
7 prvoinstančního rozsudku). Právě i z tohoto důkazu, jakož i formulace předmětu podnikání, uvedeného tehdy v obchodním rejstříku, vyšel soud odvolací a na jejich základě vyvodil, že společnost nebyla založena výlučně za účelem převodu jednotlivých bytů do vlastnictví společníků (str. 7 rozsudku soudu druhé stolice). Ani Nejvyšší soud se neopomněl této otázky - byť stručně - dotknout. Stěžovatelé toliko nesouhlasí s těmito závěry, nicméně tento nesouhlas jejich ústavní konformitu nevyvrací. K námitce stěžovatelky ohledně skutečnosti, že cena bytových jednotek, za kterou byly tyto jednotky společníkům fakticky převáděny, zcela odpovídá kupní ceně bytového domu, která byla zaplacena původnímu vlastníkovi, je třeba uvést, že tato skutečnost nijak nemůže rozmělnit omezující podmínky stanovené v § 196a obchodního zákoníku.
Stěžovatelka přitom nijak neuvádí, proč je požadavek zákona, aby kupní cena byla stanovena posudkem soudem jmenovaného znalce, zcela neaplikovatelný na posuzovaný případ, popřípadě (též) zcela v rozporu s principem obecné spravedlnosti. Vedlejší účastník, v původním řízení žalobce, byl do společnosti přijat jako osoba vně okruhu nájemníků předmětného domu a jeho očekávání se co do podílu ve společnosti mohla nejen v té době lišit. Je otázkou, proč stěžovatelé, resp. další účastníci řízení souhlasili se vstupem žalobce do společnosti, pakliže jejich konečným cílem byl výhradně převod bytových jednotek do vlastnictví zakladatelů společnosti coby původních nájemníků.
Smysl majetkové účasti stěžovatele ve společnosti se za dané situace přirozeně může míjet s cílem a účelem původních nájemníků. Žalobce mohl sledovat rozmnožení svého majetku co do hodnoty svého obchodního podílu, kupříkladu na základě pronájmů bytů společností apod. Pakliže stěžovatelé zvolili společnost s ručením omezeným jako platformu pro realizaci svých deklarovaných cílů a ještě připustili vstup dalších osob do společnosti, museli si být vědomi, jaká úskalí řešení v této podobě skýtá. Není proto namístě shovívavost Ústavního soudu co do údajně přepjatě formalistické aplikace ustanovení § 196a obchodního zákoníku (a na jejím základě soudy vyvozené absolutní neplatnosti smluv o převodu bytových jednotek ze společnosti na /některé/ společníky), neboť stěžovatelé a spolu s nimi i další společníci nepostupovali způsobem, který by vyloučil subjektivní příčiny na jejich straně.
Srovnání s přístupem Ústavního soudu k osobám oprávněným (restituentům) zde rovněž není případné, poněvadž jeho smyslem je zabránit novým křivdám ze strany státu při nápravě těch minulých (tj. v rámci tzv. restitučních řízení). V případě stěžovatelů o žádné křivdy, natožpak jejich nápravu, nejde, protože stěžovatelé nebyli nuceni si pro uskutečnění vlastních plánů zvolit obchodní společnost i formu převodu. Ústavní soud přitom nepřehlédl, že právní prostředí v 90. letech minulého století po fundamentální změně politického a společenského systému nebylo ustálené, nebyla zde ještě zformována judikatura, s čímž souviselo i nízké právní vědomí, avšak protože v posuzované věci svou úlohu sehrály i subjektivní prvky na straně stěžovatelů a dalších žalovaných, nebylo lze návrhům vyhovět.
Co do stěžovatelčiny námitky dobré víry při nabytí od nevlastníka, kdy stěžovatelka je právní nástupkyní původní společnice, své matky, nutno podotknout, že k darování bytové jednotky matkou stěžovatelce došlo jednak v době, kdy ustanovení § 196a odst. 6 obchodního zákoníku ještě neplatilo, resp. neplatilo ani v době zahájení soudního řízení, z něhož vzešly nyní ústavní stížností rozporované soudní akty (do obchodního zákoníku bylo vloženo zákonem č. 351/2011 Sb. s účinností od 1. 1. 2012) - srov. str.
8 rozsudku vrchního soudu, jednak, což je pro posouzení dobré víry z ústavněprávního hlediska podstatné, v době, kdy již soudní řízení o určovací žalobě (s níž samozřejmě podrobně souvisí problematika platnosti dotčených smluv) vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
46 Cm 49/2009 probíhalo, což sama stěžovatelka v ústavní stížnosti stvrdila. Za takové situace ale nelze rozumně dospět k závěru o dobré víře stěžovatelky, je-li právní titul, na jehož základě stěžovatelčina matka a původní nájemnice danou bytovou jednotku od společnosti nabyla, soudně zpochybněn jiným společníkem. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnosti odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 2. července 2014
Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu Ústavního soudu