Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2, proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011 č. j. 33 Cdo 3258/2008-164 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti – tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06 , dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Pokud stěžovatelka namítá porušení svého práva na zákonného soudce způsobené nepředložením její věci velkému senátu kolegia z důvodu odlišného právního názoru ve vztahu k promlčení nároku na úroky za prodlení, odkazuje Ústavní soud plně na výstižné vyjádření Nejvyššího soudu, s jehož závěry souhlasí.
Jak již Ústavní soud předeslal, přezkum výkladu jednoduchého práva z hlediska ústavní konformity je značně limitován v porovnání s přezkumnou činností na poli výkladu jednoduchého práva, kterou vykonávají obecné soudy. Ústavní soud se soustřeďuje pouze na otázku respektování ústavně zaručených práv a svobod dotčeného jedince při výkladu podaném obecnými soudy, a tudíž není arbitrem ve sporech o výklad podústavního práva zaměřených na otázku, která z možných výkladových alternativ je racionálnější a upotřebitelnější v praxi, a to i kdyby se třeba klonil k názoru stěžovatele; výjimkou jsou případy, kdy řešená otázka má současně přesah do ústavní roviny.
V projednávané věci dovolací soud podrobně osvětlil úvahy, které jej vedly k zaujetí stěžovatelkou kritizovaného právního názoru, a rovněž se věnoval stěžovatelčině námitce neopodstatněnosti uplatňování dvojího režimu na promlčení jistiny a jejího příslušenství, přičemž poskytnuté odůvodnění je akceptovatelné a nevykazuje žádné znaky porušení ústavnosti. Pouhý rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě neznamená zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelce nezdařilo doložit porušení jejích ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. září 2011
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu