Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., zastoupeného JUDr. Petrou Fenikovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2025 č. j. 3 Tdo 640/2025-666, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2025 č. j. 11 To 95/2025-544 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 29. ledna 2025 č. j. 8 T 177/2024-487, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Berouně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") uznal stěžovatele napadeným rozsudkem vinným jednak pokračujícím přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku s druhým obžalovaným, a jednak přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatel a druhý obžalovaný s úmyslem se neoprávněně obohatit vylákali ze dvou poškozených částku přesahující 800 000 Kč. K trestnému činu kvalifikovanému jako nebezpečné vyhrožování okresní soud konstatoval, že sám stěžovatel několikrát jedné z poškozených telefonicky opakovaně sdělil, že pokud nevydrží a nepočká s termínem výplaty finančních prostředků, tak obchod kvůli ní zkrachuje, přijdou o peníze a že zná spoustu známých lidí a byl by nerad, aby někomu zapalovali barák. Za takto popsanou trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen podle § 209 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců nepodmíněně. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byli oba obžalovaní zavázáni povinností společně a nerozdílně nahradit poškozeným škodu, přičemž jedna z poškozených byla odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") odvolání obou obžalovaných zamítl. Okresní soud totiž podle něho provedl dokazování v potřebném rozsahu, provedené důkazy též náležitě hodnotil jednotlivě i ve všech vzájemných souvislostech, a dospěl tak ke správným skutkovým i jim odpovídajícím právním závěrům. Výpovědi poškozených jsou nejen logické, ale korespondují i s dalšími provedenými důkazy. Věrohodnost jedné z poškozených nebyla snižována žádnou skutečností, a to ani tím, že poškozená u hlavního líčení nevypověděla, že část peněz získala od své matky. Krajský soud v této souvislosti poukázal i na listinné důkazy, zejména bankovní výpisy. Nepřímo jsou údaje uváděné jednou z poškozených potvrzovány i výpověďmi jejích rodičů, přičemž na věci nic nemění skutečnost, že se jedná o důkazy tzv. odvozené. V neposlední řadě stěžovatele i jeho spolupachatele podle krajského soudu usvědčuje i vzájemná komunikace přes aplikaci WhatsApp i nahrávka telefonických hovorů mezi stěžovatelem a jednou z poškozených. Krajský soud také zamítl důkazní návrhy stěžovatele na přibrání znalce k analýze zvukové stopy nahrávek a k prozkoumání autenticity záznamů údajných elektronických konverzací, neboť o jejich autenticitě neměl žádné pochybnosti.
4. Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. Neshledal naplnění žádného ze stěžovatelem uplatněných dovolacích důvodů, když naopak stěžovatel i v dovolání v podstatě opakoval své argumenty, uplatněné před soudy nižších stupňů.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že o jeho vině bylo rozhodnuto na základě neúplně provedeného dokazování, přičemž soudy nižších stupňů se náležitě nevypořádaly se zásadními pochybnostmi o tom, zda se skutky, které jsou mu kladeny za vinu, skutečně staly. Stěžovatel zdůrazňuje, že rozhodnutí nižších soudů stojí zejména na svědeckých výpovědích poškozených, přičemž tyto výpovědi jsou nevěrohodné, jde o tvrzení proti tvrzení. V průběhu řízení vyplynula v daném případě řada rozporů, jimiž se však soudy nižších stupňů nezabývaly. Neexistuje jediný objektivní důkaz o tom, že mu jedna z poškozených předala tvrzené finanční prostředky. Její rodiče mohli podat pouze tzv. zprostředkované svědectví, tedy svědectví z doslechu, přičemž soudy byly povinny hodnotit svědecké výpovědi nejen samostatně, ale především v kontextu ostatních provedených důkazů. Stěžovatel opakovaně poukazoval na zásadní rozpor mezi výpovědí poškozené a její matky, kdy poškozená uvedla, že stěžovateli postupně předala finanční prostředky v celkové výši 825 000 Kč, zatímco její matka tvrdila, že své dceři poskytla zápůjčku ve výši 130 000 Kč, kterou poškozená ve své výpovědi nezmínila. Stěžovatel také namítá, že soudy se nedostatečně vypořádaly s otázkou autenticity a integrity zvukových nahrávek a písemné komunikace, které jedna z poškozených v trestním řízení předložila, přičemž stěžovatel navrhoval přibrání znalce, který by předložené nahrávky a přepisy komunikace posoudil.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud v dané věci neshledal.
7. Stížnost kromě rekapitulace a opakování zcela obecných tvrzení o porušení nejrůznějších zásad ovládajících trestní řízení, neobsahuje v podstatě žádnou konkrétní argumentaci. Argumentace na ústavněprávní úrovni chybí, obecné odkazy na nálezy Ústavního soudu, které se zabývaly porušením některých zásad ovládajících trestní řízení, nejsou nijak konkretizovány a nejsou ve věci stěžovatele případné. Stěžovatel jen opakuje námitky, které uplatnil již před obecnými soudy a které se s nimi náležitě vypořádaly. Stěžovatelova obrana, že v daném případě jde vlastně jen o tvrzení proti tvrzení a z ničeho jinak nevyplývá, jak se skutkový děj odehrál, nemůže obstát. Obecné soudy přesvědčivě popsaly, proč pokládají výpovědi poškozených za věrohodné a vysvětlily, že tyto výpovědi jsou podporovány rovněž řadou dalších důkazů, které rovněž popsaly. Zjevně tak neobstojí, namítá-li stěžovatel, že výpověď jedné z poškozených je nevěrohodná pro rozpor v tom, jakou částku měla stěžovateli vlastně předat. K tomu krajský soud uvedl, že výše jí předaných finančních prostředků byla bezpečně zjištěna s tím, že jejich určitou část získala od své matky; není přitom podstatné, že tuto okolnost nejprve sama nezmínila.
8. Obecné soudy také nepochybily, pokud nenechaly znalecky zkoumat autenticitu předložené elektronické komunikace a nahrávku telefonního rozhovoru se stěžovatelem. Zhodnotily, že obsah elektronické komunikace zcela přesně zapadá do kontextu celé věci a písemné zprávy byly doprovázeny fotografiemi, které jsou ve spise. Obecné soudy například zaznamenaly zprávu včetně doprovodných fotografií, že si stěžovatel nechal udělat tetování, což sdílel s jednou z poškozených. Toto tetování pak soud sám mohl vidět na těle stěžovatele během soudního řízení. Obecné soudy právě i s ohledem na tuto skutečnost vysvětlily, že o věrohodnosti předložené elektronické komunikace nemají pochybnosti. Podobně podrobně vysvětlily, proč i audionahrávku považují bez pochyb za autentickou. Ústavní soud takto odůvodněný závěr považuje z ústavního hlediska za akceptovatelný. Žádná pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení neshledal.
9. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu