USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2025 o dovolání,
které podal obviněný L. Š. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4.
2025, sp. zn. 11 To 95/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 177/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. Š. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 8 T
177/2024, byl L. Š. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) pod bodem I) výroku o
vině uznán vinným pokračujícím přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr.
zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se dopustil spolu
se spoluobviněným T. Š. (dále jen „spoluobviněný“), jednáním spočívajícím v
tom, že:
1) v době od ledna do dubna 2023 v XY s úmyslem se neoprávněně obohatit,
vylákali z poškozené H. M. pod záminkou investic do nemovitostí prostřednictvím
jistého B. J. z XY, z nichž měla mít vysoký zisk, a oproti Smlouvám o zápůjčce
finančních prostředků, částku 25.000 Kč, kterou jim poškozená předala dne 16.
1. 2023 v restauraci XY v XY, částku 300.000 Kč, kterou jim poškozená předala
dne 31. 1. 2023 v italské kavárně v XY ulici v XY, částku 400.000 Kč, kterou
jim poškozená předala dne 16. 2. 2023 v italské kavárně v XY ulici v XY, a
částku 100.000 Kč, kterou jim poškozená předala dne 19. 4. 2023 rovněž v
italské kavárně v XY ulici v XY, ačkoli B. J. ve skutečnosti neexistuje, k
žádným obchodům s nemovitostmi nedocházelo a oba obžalovaní byli v dané době ve
špatné finanční situaci, byla proti nim vedena exekuční řízení na milionové
částky a řízení insolvenční, a do současné doby i přes výzvy poškozené vložené
peníze nevrátili, pouze v lednu a v únoru 2023 dostala od L. Š. vždy po částce
12.000 Kč, které jí má posílat pan J., což učinil zřejmě proto, aby svoji
legendu učinil věrohodnější, čímž poškozené H. M. způsobili škodu v celkové
výši 825.000 Kč,
2) v lednu 2023 v XY s úmyslem se neoprávněně obohatit vylákali z poškozené H.
B. pod záminkou investic do nemovitostí pozemků prostřednictvím jistého B. J.
z XY, z nichž měla mít vysoký zisk, a oproti Smlouvě o zápůjčce finančních
prostředků, částku 25.000 Kč, kterou jim dne 16. 1. 2023 v italské kavárně v
XY ulici v XY předala sestřenice poškozené H. M., jíž H. B. své peníze za
tímto účelem svěřila, ačkoli B. J. ve skutečnosti neexistuje, k žádným
obchodům s nemovitostmi nedocházelo a oba obžalovaní byli v dané době ve špatné
finanční situaci, byla proti nim vedena exekuční řízení na milionové částky a
řízení insolvenční, a do současné doby i přes výzvy poškozené vložené peníze
nevrátili, čímž poškozené H. B. způsobili škodu ve výši 25.000 Kč, celkem tak
poškozeným způsobili škodu ve výši 850.000 Kč,
a pod bodem II) výroku o vině byl uznán vinným přečinem nebezpečného
vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu
spočívajícího v tom, že v blíže nezjištěné době do června 2023 při
telefonických hovorech, když se ho H. M. v souvislosti s uzavřenými Smlouvami o
zápůjčce finančních prostředků ptala, kdy jí vyplatí nějaké zisky, úroky,
popřípadě jí vrátí vložené peníze, jí několikrát sdělil, že pokud nevydrží a
nepočká s termínem výplaty finančních prostředků, tak obchod kvůli ní zkrachuje
a přijdou o peníze a v této souvislosti jí sdělil, že zná spoustu známých lidí
a byl by nerad, aby někomu zapalovali barák, uváděl, že má doma zbraň a dále ji
nepřímo zastrašoval Albánci, Dagestánci, mafií a dalšími skupinami osob,
hovořil o vyhoření bytů nebo domů, čímž v poškozené H. M. vzbudil důvodné obavy
o její zdraví a majetek.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za
využití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30
(třiceti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému a spoluobviněnému uložena
povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené H. M. škodu ve výši 801.000
Kč společně s úrokem z prodlení z částky 801.000 Kč, dle nařízení vlády č.
351/2013 Sb., ve výši repo sazby ČNB platné pro 1. den kalendářního pololetí, v
němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 % bodů ročně, jdoucího ode dne následujícího
po dni seznámení obviněných se spisem, tj. ode dne 11. 9. 2024 do zaplacení, a
poškozené H. B. škodu ve výši 25.000 Kč.
4. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená H. M. odkázána se zbytkem
svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Uvedeným rozsudkem bylo taktéž rozhodnuto o vině, trestu a povinnosti
k náhradě škody spoluobviněného.
6. Proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 1. 2025, sp. zn.
8 T 177/2024, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i výroku o
trestu napadeného rozhodnutí jeho se týkající. Odvolání podal rovněž
spoluobviněný, a to do výroku o náhradě škody.
7. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne
10. 4. 2025, sp. zn. 11 To 95/2025, a to tak, že odvolání obou obviněných podle
§ 256 tr. ř. zamítl.
II.
8. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, sp. zn. 11
To 95/2025, podal obviněný L. Š. dovolání (č. l. 597–601 spisu), ve kterém
uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
9. Úvodem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud odložil
vykonatelnost napadeného usnesení odvolacího soudu. Svou žádost odůvodňoval
hospitalizací na lůžkovém oddělení psychiatrické nemocnice v Horních
Beřkovicích, která významně ovlivňuje jeho osobní situaci a schopnost nastoupit
do výkonu trestu. Ze zpráv, které přiložil k podanému dovolání, má vyplývat, že
trpí Touretteovým syndromem, obsedantně kompulzivní poruchou a anxiózně
depresivním syndromem, kdy jej tato vrozená neurologicko-psychiatrická
onemocnění vyřadila z běžného života a znemožnila mu pracovat, a proto pobírá
invalidní důchod III. stupně. Z doložených lékařských zpráv pak má vyplývat, že
se doposud nepodařilo dosáhnout remise za pomocí psychofarmak a dalších léků.
10. Následně obviněný přistoupil k samotné dovolací argumentaci, kde
vyjádřil přesvědčení, že byl uznán vinným na základě neúplného a nesprávně
hodnoceného dokazování, přičemž nebylo prokázáno, zda se skutky kladené mu za
vinu skutečně staly. Nedošlo tak k řádnému objasnění skutkového stavu věcí.
11. Obviněný se vymezil proti svědeckým výpovědím poškozených H. M. a H.
B., které označil za nevěrohodné a nepravděpodobné. Vyjma nepřímých svědeckých
výpovědí neexistuje žádný objektivní důkaz, přímý či nepřímý, o tom, že by mu
poškozená H. M. předala finanční prostředky. Dovolatel je přesvědčen, že právní
závěry prvostupňového i odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu se
skutkovými zjištěními. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Berouně
nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na
straně jedné a právními závěry na straně druhé. Soud prvního stupně se
nevypořádal s rozpory ve výpovědi poškozené H. M. a poškozené H. B. a náležitě
se nevypořádal ani s otázkou věrohodnosti těchto poškozených.
12. Obviněný měl výhrady i proti hodnocení výpovědí svědků I. M. a H. M.
Zdůrazňoval, že se jedná o výpovědi zprostředkované, tj. svědectví z doslechu.
Uvedl, že soudy byly povinny hodnotit důkazy nejen samostatně, ale především v
kontextu provedených důkazů, jak vyplývá i z judikatury Ústavního soudu, na
kterou poukazoval (usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS
994/18), avšak odvolací soud se s touto námitkou nevypořádal. Zmínění svědci
jsou rodiči poškozené, kteří pouze reprodukovali informace od poškozené H. M. O
incidentu se dozvěděli v různých časových obdobích výlučně od ní. Soudy proto
měly tyto výpovědi hodnotit důsledněji z hlediska jejich důkazní síly,
objektivity a věrohodnosti.
13. Dále obviněný uvedl, že opakovaně poukazoval na rozpory ve výpovědi
poškozené H. M. a její matky H. M. Poškozená H. M. uvedla, že mu nejprve
převedla částku 25.000 Kč, v lednu částku 300.000 Kč, v únoru částky 400.000 Kč
a 100.000 Kč. Tyto finanční prostředky jí měla poskytnout Česká spořitelna, za
což měsíčně splácela 6.240 Kč. Její matka, svědkyně H. M. uváděla, že ona sama
poskytla své dceři zápůjčku ve výši 130.000 Kč. Jedná se o údaj
nekorespondující s výpovědí poškozené, která se při podrobném popisu svých
závazků o této zápůjčce nezmínila. Ve spise se nadto nenachází informace, které
by podpořily tvrzení poškozené M., že od ní obviněný přijal 825.000 Kč. Výpověď
dovolatele zásadně oslabuje důkazní sílu výpovědi poškozené M., a naopak
potvrzuje existenci vážných pochybností o pravdivosti jejích tvrzení. Nelze
přijmout závěr odvolacího soudu, že „skutečnost, že poškozená na rozdíl od
svého vyjádření v přípravném řízení, v hlavním líčení podrobně nevysvětlila, od
koho si předmětné prostředky půjčila a ani na to nebyla dotazována, neznamená,
že její výpověď nekoresponduje s výpovědí její matky, případně s dalšími
provedenými důkazy.“ Předání částky 825.000 Kč neprokazují ani pokladní
doklady. Z těch jen vyplývá, že poškozená vybrala částku 670.000 Kč a její
matka – svědkyně H. M., že vybrala částku 130.000 Kč. Stejně tak o této
skutečnosti nevypovídají smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi poškozenou a B. J.
(pozn. v dovolání nesprávně uvedeno J.) ze dnů 16. 1. 2023 a 1. 2. 2023, podle
jejichž obsahu měly být poškozené poskytnuty zápůjčky v celkové výši 825.000
Kč. Tyto smlouvy však neodstraňují ani obviněným poukazované rozpory, nejsou v
souladu s dalšími důkazy uvedenými ve spise, a ani neprokazují předání
předmětných finančních prostředků. Tato skutečnost vyjma tvrzení poškozené
nevyplývá z žádného důkazu.
14. I když hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně trpělo
závažnými nedostatky, odvolací soud neshledal námitky dovolatele důvodnými a
jako nadbytečné zamítl jeho v podaném odvolání vznesené důkazní návrhy s tím,
že rozsah provedených důkazů odpovídá ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.
15. Obviněný rovněž namítl, že se soudy náležitě nevypořádaly s otázkou
autenticity a integrity zvukových nahrávek a písemné komunikace předloženými
poškozenou H. M. Do trestního spisu byl založen pouze textový přepis údajné
komunikace bez ověření její autenticity. Předložení fotografií poškozenou je
nepodstatné, neboť textový přepis mohl být kdykoliv upraven či pozměněn. Z
tohoto důvodu má obviněný vážné důvody pochybovat o pravosti a integritě těchto
záznamů. Soudy jsou přitom povinny se s těmito pochybami vypořádat, neboť musí
postupovat podle zásady oficiality, materiální pravdy a zásady vyhledávací a
hodnotit důkazy v souladu se zásadou in dubio pro reo. Z tohoto důvodu
navrhoval přibrání znalce, který by ověřil autenticitu jak zvukové nahrávky,
tak předložené textové komunikace. Posouzení autenticity elektronického důkazu
je technickou otázkou vyžadující odbornou analýzu, nikoliv právním posouzením.
Lze pochybovat, že by soudy byly schopny samostatně posoudit pravost těchto
elektronických důkazů bez přibrání znalce. Ani jeden ze soudů se nezabýval
metadaty spojenými se zvukovými záznamy a přepisy tvrzené komunikace. Přitom
právě metadata obsahují významný prvek při ověřování autenticity elektronických
důkazů. Soud prvního stupně však ve svém odůvodnění pouze konstatoval, že nemá
o autenticitě audionahrávek pochyb a neshledává důvod pro to považovat výpověď
poškozené za nevěrohodnou. Odvolací soud se pak námitkami dovolatele vypořádal
ryze formalisticky, když toliko uvedl, že soud prvního stupně postupoval při
hodnocení důkazů zcela zákonným a logickým způsobem. Některé jeho námitky pak
zcela pominul, jiné označil za nedůvodné, aniž by se s nimi vypořádal, čímž
fakticky znemožnil plnohodnotné přezkoumání věci a zmařil účel odvolacího
řízení. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními proto
podle obviněného nadále trvá, a je tak dán i uplatněný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl
podanému dovolání a podle § 265m odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, sp. zn. 11 To 95/2025, zrušil a sám ve věci
rozhodl tak, že se obviněný obžaloby zprošťuje v plném rozsahu, popřípadě, aby
rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zruší napadené rozhodnutí
odvolacího soudu, a případně též vadné řízení mu předcházející, a podle § 265l
odst. 1 tr. ř. přikáže Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl o ní.
17. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první
tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne
2. 7. 2025, sp. zn. 1 NZO 499/2025.
18. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a
východiska uplatněných dovolacích důvodů, zdůraznil, že dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou
polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s
postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního
řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu. Ve věci přitom nelze
shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými
zjištěními. Soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez
důvodných pochybností v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Řádně provedené
důkazy pečlivě hodnotily jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech
v souladu s pravidly formální logiky. V návaznosti na to státní zástupce
odkázal na skutková zjištění soudů obou stupňů s tím, že nepovažuje za nutné se
námitkami obviněného blíže podrobněji zabývat.
19. Podle státního zástupce obviněný převážně rozporuje učiněná
skutková zjištění soudů obou stupňů. Z větší části se jedná o totožné námitky,
které uplatňoval v řízení před soudy obou stupňů, a kterými se soudy podrobně
zabývaly, a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly. V
odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, které důkazy provedly a jaká skutková
zjištění z nich vyplývají. Za situace, kdy nemělo provádění dalších důkazů
potenciál cokoliv změnit, tak není pochybením, pokud soudy nepřistoupily na
návrh obviněného na doplnění dokazování stran odborného přezkoumání audio
nahrávek a textové komunikace, jejichž autentičnost obviněný rozporuje.
Odvolací soud se nadto logicky vyjádřil, z jakého důvodu na návrh obviněného
nepřistoupil, a proto nelze v dané situaci hovořit o zatížení napadeného
rozhodnutí vadou tzv. opomenutého důkazu. Podle názoru státního zástupce nelze
přehlédnout, že obviněný v podaném dovolání nenabízí jinou verzi proběhlých
událostí, ale snaží se toliko znevěrohodnit svědky a prezentovat verzi, že
částku přesahující 800.000 Kč nepřevzal. Z rozhodnutí soudů je však zřejmé,
proč soudy přiznaly relevanci svědeckým výpovědím a považovaly je za věrohodné.
Samotná okolnost, že o výši jednotlivých vylákaných částek hovoří někteří
svědci odlišně, podle státního zástupce nic nemění na celkových závěrech,
přičemž je obvyklé, že si dílčí aspekty věci svědci v paměti uchovávají
odlišně. Jako stěžejní pro napadené rozhodnutí státní zástupce vidí to, že
vyjma přímých důkazů spočívajících ve výpovědi poškozených a obsahu konverzace
vyhodnocené optikou § 353 odst. 1 tr. zákoníku, jsou tyto doplňovány řadou
nepřímých důkazů listinného charakteru anebo právě svědectvími z doslechu.
20. Po zvážení shora uvedených skutečností tak státní zástupce dospěl k
závěru, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné. Proto
navrhl, aby jej Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v
neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a to i pro případ postupu
podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou
osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad
pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro
odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
22. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025,
sp. zn. 11 To 95/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2
písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný
uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c)
tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí
soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti
obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své
obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené
v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
23. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b
tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h)
tr. ř.
24. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obviněný
uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je tyto
nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m)
tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je
zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu
prvního stupně, který jej uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je
přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až l).
25. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání
nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na
jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům
podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
26. Je namístě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě
přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak
činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž vznáší námitky totožné s
námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení, tedy takové, s
nimiž se již vypořádal jak soud prvního stupně, tak na podkladě řádného
opravného prostředku rovněž soud odvolací.
27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy,
jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
28. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily
naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených
se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní
síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz,
skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního
soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace,
kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty
spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005,
sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS
4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno
vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na
rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4.
5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
29. Obviněný brojil proti neprovedení jím navrhovaného znaleckého
zkoumání elektronických materiálů předložených poškozenou H. M. (záznam
vzájemné textové komunikace společně s fotografiemi obsaženými v konverzaci a
audiozáznamy telefonických rozhovorů) v řízení před odvolacím soudem. Takovou
námitku je možné považovat za uplatnění výše zmíněného dovolacího důvodu ve
variantě tzv. opomenutého důkazu. S ohledem na obsah spisového materiálu a
odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu však jeho námitce nelze přiznat
důvodnost.
30. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v
řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného
hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost,
neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z
čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným
soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy,
jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto
procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených
důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve
svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže
tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v
porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se
zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1
Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 –svazek 8,
nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS
802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny
navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93),
z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru
respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125
odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 1285/08).
31. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na
případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní
je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení
skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé
rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez
adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva
na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K
porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu
návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup.
Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až
situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný
deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž
nevznikají důvodné pochybnosti.
32. Ze spisového materiálu se podává, že obviněný v řízení před soudem
prvního stupně nevznesl žádný důkazní návrh směřující k ověření autenticity a
vypovídající hodnoty elektronických důkazů předložených poškozenou H. M. V
podaném dovolání uvedl, že k rozptýlení pochybností o obsahu těchto důkazů měl
konat soud prvního stupně z úřední povinnosti v souladu se zásadami materiální
pravdy, oficiality a zásady vyhledávací. Nejvyšší soud s ohledem na tuto
argumentaci zdůrazňuje, že § 2 odst. 5 tr. ř. (zásada vyhledávací) ani § 2
odst. 6 tr. ř. (zásada volného hodnocení důkazů) nestanoví žádná pravidla, jak
pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící
relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé
fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se
jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu
již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na
doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z
hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam.
Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o
rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Soud prvního stupně
neměl důvod pochybovat o autenticitě provedených elektronických důkazů obsahem
whatsappové komunikace a audiozáznamy telefonické komunikace mezi poškozenou H.
M. a dovolatelem. Z nahrávek vyplývala geneze vztahu mezi poškozenou a
obviněným, který je zpočátku, tedy v době poskytování peněz poškozenou, velmi
přátelský až rodinný, a později, když se poškozená opakovaně dotazuje na výnosy
z investice, se překlápí od vyhýbavé vysvětlující komunikace v textových
zprávách až k výhružkám vůči poškozené v telefonátech (srov. bod 15. odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně).
33. Důkazní návrh na zadání znaleckého zkoumání předložených
audionahrávek zpochybňujíc jejich autenticitu dovolatel učinil až součástí
svého řádného opravného prostředku. O tomto návrhu odvolací soud řádně rozhodl
tak, že návrh pro nadbytečnost zamítl. Svůj postup velmi podrobně odůvodnil v
bodě 7. odůvodnění svého usnesení. Ve vztahu ke všem důkazům, tedy jak těm,
jejichž přezkoumání znaleckým zkoumáním se obviněný domáhá, tak veškerým
ostatním (výslechy svědků, poškozených, listinné důkazy – smlouvy, pokladní
doklady o výběru hotovosti apod.), odvolací soud zdůraznil, že soud prvního
stupně tyto důkazy hodnotil nejen z hlediska jejich vnitřní přesvědčivosti, ale
i z hlediska jejich souladu s ostatními důkazy. O autenticitě psané konverzace
neměl pochyby již z toho důvodu, že spolu s písemným textem byly zaslány
fotografie, na kterých byl vyobrazen jak dovolatel, tak spoluobviněný T. Š. při
činnostech korespondujících s obsahem textových zpráv a se skutečností (např.
pořízení si tetování zjevného při veřejném zasedání odvolacího soudu). Stejně
jako soud prvního stupně i odvolací soud poukázal na genezi vztahu mezi
poškozenou H. M., dovolatelem a spoluobviněným T. Š. zachycenou v textové
komunikaci a odpovídající vývoji událostí v reálném světě. O autentičnosti
zachycené komunikace proto neměl pochyb ani odvolací soud a požadavku na
znalecké zkoumání nevyhověl. Stejný závěr přijal odvolací soud i ve vztahu k
pořízeným audionahrávkám, jejichž obsah zcela zapadal do kontextu
projednávaného případu a zcela odpovídal ostatním důkazům provedeným ve věci.
Na nahrávkách je opakovaně hovořeno o spoluobviněném T. Š. Na záznamu je
připuštěno, že poškozená „tam má 850“, čímž je myšlena evidentně právě
investice poškozené. Na tuto část rozhovoru navazuje sdělení dovolatele, že
„tam má dva a půl milionu a T. 1,6.“ Na konci záznamu jsou zachyceny výhružky,
pro které byl dovolatel pod bodem II. výroku o vině odsouzen za přečin
nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, jehož spáchání v
podaném dovolání nijak nerozporuje. Posledním elektronickým důkazem, který
obviněný v podaném dovolání explicitně nezmiňuje, ale z kontextu podaného
dovolání je zjevné, že zpochybňuje i jeho autenticitu, je přeposlaná zpráva od
B. J., osoby, která je prokazatelně smyšlená, a která měla obviněnou uklidnit,
aby zatím nepožadovala slíbené výnosy z investice. Závěr o pravosti této
zprávy, resp. o tom, že byla poškozené jako pravá přeposlána, vyplývá vyjma
okolností případu i ze samotných smluv o zápůjčce, kde je uvedena právě tato
fiktivní osoba. Navíc, jak podotkl odvolací soud, obsahuje zpráva množství
chyb, které by velmi pravděpodobně neučinil člověk s vysokoškolským vzděláním
magisterského stupně.
34. Závěrem je možné v obecné rovině uvést, že dokazování je limitováno
zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v
rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny
důkazní návrhy. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená
skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá
relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit
ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje
vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle
něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo
již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou)
ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004,
sp. zn. I. ÚS 733/01). Právě poslední jmenovaná situace nastala v projednávané
věci. Veškeré provedené elektronické důkazy zapadají do uceleného řetězce a
potvrzují jak vzájemně, tak ve spojení s dalšími provedenými důkazy ucelený
obraz o průběhu skutkového děje, který je logickým vyústěním všech důkazů. Za
takovéto situace, přestože s tím obviněný nesouhlasí, je nutné považovat závěr
o nadbytečnosti znaleckého zkoumání předložených elektronických důkazů za
opodstatněný.
35. Obviněný v podaném dovolání dále rozporoval posouzení věrohodnosti
poškozených H. M., H. B. a svědků I. M. a H. M., a skutkový závěr soudu, že mu
byly předány peněžní prostředky v celkové výši 850.000 Kč. Tento závěr podle
něj nevyplývá z provedeného dokazování, resp. je s ním v extrémním rozporu,
který neodstranil ani soud odvolací ve svém rozhodnutí, pročež tento rozpor
nadále trvá.
36. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se
skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při
provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení
odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor
spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro
naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů,
jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky
přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou
pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato
zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy
tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s
jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými
zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného
rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje,
jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přikloní k verzi uvedené
obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným
způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení
důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se
spravedlivým procesem.
37. K namítanému nedostatečnému posouzení věrohodnosti poškozených
svědkyň H. M. a H. B., jejichž výpovědi představují klíčový důkazní podklad pro
závěr o vině, a svědeckých výpovědí svědků H. M. a I. M. (rodičů poškozené H. M.), je vedle výše uvedených omezení dovolacího přezkumu skutkových zjištění
Nejvyšším soudem nutno zdůraznit i skutečnost, že hodnocení věrohodnosti svědka
(poškozeného) s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti náleží výlučně
tomu orgánu činnému v trestním řízení, který výslech daného svědka provedl
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo
39/2021, bod 165.). Skutečnost, že soud prvního stupně hodnotil věrohodnost
jmenovaných svědkyň způsobem, který neodpovídá představám obviněného, pokud
dostál požadavkům volného hodnocení důkazů vyplývajícím z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, v souladu s
§ 125 odst. 1 tr. ř. rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, proto zásadně
nemůže založit zjevný (extrémní) rozpor učiněných skutkových zjištění s těmito
důkazy ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. vyjma citovaného usnesení i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 2023, sp. zn. 11 Tdo 932/2023). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i z odůvodnění
napadeného usnesení odvolacího soudu se podává, že výpovědi poškozených H. M. a
H. B., svědkyně H. M. i výpověď svědka I. M. shledaly soudy věrohodnými, neboť
korespondovaly s ostatními ve věci provedenými důkazy. Z rozhodnutí soudu
prvního stupně vyplývá, že si byl vědom i skutečnosti, že výpovědi rodičů
poškozené H. M. jsou částečně tzv. výpověďmi z doslechu a v tomto ohledu také o
nich referoval (explicitně uvedl, že se svědci o dané záležitosti dozvěděli od
své dcery). Rozhodně se není možné ztotožnit s tvrzením obviněného, že výpovědi
H. M. a H. M. jsou navzájem protichůdné v otázce původu finančních prostředků,
které mu měly být předány. Je důležité uvést, že poškozená H. M. popsala původ
veškerých finančních prostředků v přípravném řízení. V hlavním líčení pak pouze
stručně uvedla, že poté, co neměla již další finanční prostředky pro investici,
si vzala na financování své investice půjčku u banky, a to postupně ve výši
300.000 Kč, 400.000 Kč a 100.000 Kč. Všechny půjčené peníze předala obviněnému
a spoluobviněnému. Investice byla poskytnuta oproti smlouvám o zápůjčce
uzavřených mezi poškozenými a fiktivní osobou – B. J. Částky uvedené v těchto
smlouvách korespondují s doklady o výběrech hotovosti poškozenou H. M. a v
jednom případě poškozenou a její matkou H. M. Svědkyně H. M. uvedla, že dne 16. 2. 2023 vybrala 130.000 Kč, které dceři půjčila na investici, a že poškozená H. M. ve stejný termín vybrala 270.000 Kč (což potvrzují výběrní pokladní
doklady), a následně poškozená H. M. celkovou částku 400.000 Kč předala téhož
dne obviněným. Tato suma je pak uvedena ve smlouvě o zápůjčce finančních
prostředků.
Pokud u hlavního líčení podrobně nevysvětlila (na rozdíl od své
výpovědi v přípravném řízení), odkud si finanční prostředky půjčila, hodnotu
její výpovědi to nijak nesnižuje, neboť v podstatných aspektech (že si půjčila
peníze na investici v celkové výši 400.000 Kč a předala je obviněným) plně
koresponduje s ostatními důkazy provedenými ve věci, a to takovým způsobem, že
o výsledcích provedeného dokazování nelze mít pochyb.
38. O přijetí finančních prostředků a podvodném jednání obviněného vyjma
výpovědi samotné poškozené H. M. svědčí i výpověď další poškozené H. B., která
na doporučení H. M. investovala 25.000 Kč, a která byla jednou přítomna předání
peněz, které z ulice přes sklo pozorovala, konkrétně částky 100.000 Kč (kterou
poškozená H. M. předtím vybrala v bance) (bod 6. odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně). Stejně tak o předání částek v celkové výši 850.000 Kč svědčí
množství listinných důkazů, a to především pokladní doklady o výběru hotovosti,
ve spojení se smlouvami o zápůjčce (resp. smlouvami o investování) uzavřenými
mezi poškozenými a neexistující osobou B. J., nepřímo také výpovědi rodičů
poškozené H. M., kteří se o investování dozvěděli právě od své dcery. V
neposlední řadě o průběhu skutkového děje vypovídají i výše poukazované
elektronické důkazy předložené poškozenou H. M., a to textová komunikace skrze
WhatsApp včetně fotografií, nahrávka telefonických rozhovorů mezi poškozenou H.
M. a dovolatelem a přeposlaná zpráva od neexistujícího B. J. (osoby zavázané ze
smluv o zápůjčkách, obviněnými vydávanými za smlouvy investiční, kdy v
přeposlané zprávě je užit titul Mgr.). Jak bylo uvedeno již výše v bodech 33. a
34. tohoto usnesení, tak z těchto zpráv vyplývalo jak předání 850.000 Kč, tak
vyvíjející se vztah mezi poškozenou H. M. a obviněným, který byl zpočátku velmi
přátelský, ale po požadavcích na slíbené výnosy z investic, resp. informace o
nich, přešel do vztahu nepřátelského, a to takové intenzity, že naplnil
skutkovou podstatu přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr.
zákoníku. Nelze opomenout, že postava B. J., skrze kterou měla investice
probíhat a zavázanou ze smluv o zápůjčkách, měla poškozené zaslat vysvětlující
zprávu, kterou jí obviněný přeposlal. Provedeným dokazováním však bylo
postaveno najisto, že osoba B. J. je čistě fiktivním konstruktem (adresa
uvedená ve smlouvách je adresou Českého rozhlasu a osoba, jíž skutečně patří
rodné číslo ve smlouvách, je naprosto odlišná, přičemž její jméno ani příjmení
není ani náznakem podobné B. J.). Jak shrnul soud prvního stupně v bodě 16.
odůvodnění svého rozsudku, tak „všechny výše vedené důkazy do sebe zapadají,
tvoří ucelený řetězec, soud tak neměl nejmenších pochybností o tom, že se
obžalovaní jednání uvedeného shora ve výroku dopustili, tj. že pod záminkou
investic do nemovitostí vylákali na počátku roku 2023 od poškozené H. M. částku
celkem 825 000 Kč a z poškozené B. částku 25 000 Kč, resp. že následně
obžalovaný Š. po telefonu vyhrožoval poškozené H. M. způsobem, který u ní
vzbudil obavu o zdraví a majetek.“ Argumentace obviněného přitom stojí právě na
izolování jednotlivých důkazů bez jejich zasazení do vzájemného kontextu, jak
vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Jednotlivé izolované důkazy samy o sobě
dostatečně neprokazují, že k předání peněz došlo, ale právě společně tvoří
ucelený důkazní řetězec, který logickým způsobem jednotlivé důkazy propojuje a
vytváří ucelený obraz okolností, ve kterých je spatřováno naplnění skutkových
podstat trestných činů kladených dovolateli za vinu.
39. Se závěry soudu prvního stupně se plně ztotožnil i odvolací soud,
který v závěru bodu 7. odůvodnění svého usnesení konstatoval, že „lze uzavřít,
že soudem prvého stupně učiněné skutkové závěry mají spolehlivou oporu ve
správně a logicky zhodnocených důkazech, nevzbuzují žádné důvodné pochybnosti a
odvolací soud se s nimi mohl plně ztotožnit. Bezpředmětné jsou pak námitky
odvolatele na porušení zásady ‚in dubio pro reo‘, neboť její aplikace připadá v
úvahu jen v případě, pokud má soud pochybnosti, což ovšem na nyní projednávaný
případ nedopadá, neboť jak již bylo výše opakovaně odvolacím soudem
konstatováno, soud prvého stupně při hodnocení důkazů postupoval zcela zákonným
a logickým způsobem a dospěl tak ke správným skutkovým zjištěním. V tomto směru
tak již není třeba ničeho dalšího dodávat k podrobnému a správnému odůvodnění
napadeného rozsudku.“
40. Nejvyšší soud shrnuje, že v projednávané věci žádný zjevný rozpor
mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Berouně, která se stala podkladem
napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění
soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak listinné
důkazy, které byly klíčovým důkazem pro posouzení viny obviněného, tak na ně
navazující svědecké výpovědi. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly
důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými
objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém
tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu
nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Lze uzavřít, že přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná a
neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich
logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního
stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve
smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují
shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný rozpor.
41. Obviněný rovněž akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v
jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo, kdy uvedl, že se
soudy „nesprávnou realizací důkazního řízení dostaly do kolize s postuláty
spravedlivého procesu, jelikož byly porušeny zásady presumpce neviny a in dubio
pro reo “. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno
spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení
obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato
zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit
pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné
hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými
námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených
důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo
461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
42. V judikatuře Nejvyššího soudu bylo mnohokrát poukazováno na to, že
pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40
odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah
pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to
bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve
prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter,
týká se jen otázek skutkových a jako takové není samo o sobě způsobilé naplnit
obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1
tr. ř.
43. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které
pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat
na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně
jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud
je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95
Ústavy České republiky). Zásah do takto garantovaných práv obviněného Nejvyšší
soud v projednávané věci neshledal.
44. Obviněný v podaném dovolání deklaroval dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán za situace, kdy rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Obviněný však žádnou takovou námitku explicitně nevznesl a jím užitá
argumentace uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá. Veškerou svou argumentací,
která je již vypořádána výše, obviněný brojil proti stabilizovaným skutkovým
zjištěním. Jeho uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. tak zůstává prostou formální deklarací bez argumentační opory. Nejvyšší soud
je nucen připomenout, že dovolání je specifickým a poměrně přísně
formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze
vytýkat pouze takové vady trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí
soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu ustanovení §
265b tr. ř. Zákonný důvod přitom nemůže být jen deklarován, nýbrž je také
třeba, aby mu svým obsahem odpovídala argumentace v podaném dovolání. Pouhé
konstatování, že hmotněprávní posouzení je nesprávné či nedostatečné, rozhodně
nemůže vést k tomu, aby Nejvyšší soud z vlastní inciativy ze všech možných
hledisek zkoumal právní závěry soudů nižších stupňů. V dovolacím řízení je
zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně
formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a
přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených
dovolacích důvodů. Nejvyšší soud není povinen ani oprávněn si argumentaci
dovolatele domýšlet nebo ji dokonce sám aktivisticky dotvářet, zvláště je-li
při přezkumu vázán rozsahem a důvody podaného dovolání (k tomu viz např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 3 Tdo 1191/2022). Námitkou, resp.
náznakem námitky obviněného směřující vůči hmotněprávnímu hodnocení
stabilizovaných skutkových zjištění, se proto Nejvyšší soud blíže nezabýval.
45. Obviněný v podaném dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud odložil jemu
uložený výkon trestu odnětí svobody, a to z důvodu zdravotní psychiatrické
hospitalizace. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že žádný návrh ze strany předsedy
senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř. učiněn nebyl, a zároveň
Nejvyšší soud neshledal důvody k postupu podle § 265o tr. ř. k odložení nebo
přerušení výkonu rozhodnutí. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu
obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Jen pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší soud byl ze strany soudu prvního stupně
vyrozuměn o tom, že obviněný byl propuštěn z psychiatrické nemocnice s tím, že
se u něj jednoznačně nejednalo o akutní psychický stav, a že se může jednat i o
účelovost ze strany pacienta, který si pobyt snažil prodlužovat. Odložení
nástupu do výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodu je nadto trestním
řádem řešeno v jeho § 322, kde dává zákonodárce tuto možnost předsedovi senátu
soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni.
IV.
46. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne,
jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i
odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením
zákona dovolání, které podal obviněný L. Š., odmítl.
47. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 9. 2025
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu