Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Ilonou Pokornou, advokátkou, sídlem Jakubská 121/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2022 č. j. 7 Tdo 1212/2021-1046, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2021 č. j. 5 To 12/2021-974 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. října 2020 č. j. 20 T 131/2017-919, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 20 T 131/2017 byla na stěžovatele podána obžaloba pro podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl podle obžaloby dopustit, stručně řečeno, tak, že využil důvěry, nezkušenosti a nepříznivého psychického stavu poškozených manželů, kterým nabídl pomoc s vyřešením jejich tíživé ekonomické situace (dluh cca 400 000 Kč), v jejímž důsledku jim hrozila dražba bytu. Stěžovatel jim nabídl, že zajistí osobu, která si vezme úvěr, jímž by jejich dluh uhradil a tím zajistil výmaz zástavního práva věřitele z katastru nemovitostí, přičemž jejich byt bude následně na tři roky převeden do vlastnictví této osoby a oni budou této osobě splácet 5 300 Kč měsíčně. Následně nechal poškozenou podepsat prázdný příjmový doklad, kupní smlouvu, podle níž prodali svůj byt za 1 050 000 Kč I. D., a konečně i písemné uznání neexistujícího dluhu ve výši 490 000 Kč. Poškození nakonec neobdrželi nic z kupní ceny bytu, neboť těmito prostředky byly pouze uhrazeny jejich dluhy ve výši 400 000 Kč.
3. Rozsudkem okresního soudu ze dne 23. 4. 2018 sp. zn. 20 T 131/2017 byl stěžovatel zproštěn uvedené obžaloby podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Hlavním důvodem bylo použití pravidla in dubio pro reo. Výpověď poškozené nebyla podpořena žádnými dalšími důkazy a existovaly tak pochybnosti o stěžovatelově vině.
4. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 9. 2018 sp. zn. 5 To 239/2018 a věc byla vrácena okresnímu soudu k novému rozhodnutí. Krajský soud shledal, že okresní soud neprovedl dokazování náležitým způsobem a vydal rozhodnutí předčasné a nepřezkoumatelné. Okresnímu soudu bylo uloženo, aby vyžádal dědický spis (po zemřelém poškozeném) a ověřil si údajnou výši a případnou úhradu dluhů poškozených.
5. Okresní soud následně rozsudkem ze dne 11. 1. 2019 č. j. 20 T 131/2017-751 zprostil stěžovatele uvedené obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Po provedeném doplněném dokazování dospěl k závěru, že stěžovateli nebyl prokázán úmysl podvést poškozené. Tvrzení poškozené, že k převodu bytu mělo dojít pouze na tři roky (a následně ke zpětnému bezplatnému převodu na poškozené), žádný důkaz nepodporuje. Podle okresního soudu byla kupní smlouva (bez této podmínky) poškozenými podepsána a jejich podpisy ověřeny.
Nepodařilo se prokázat, že by nevěděli, co podepsali. To, že by k ověření podpisů došlo způsobem, jaký popisuje poškozená, vyloučila zaměstnankyně pošty. Nebylo nijak prokázáno, že by poškozená podepsala prázdný příjmový doklad nebo že by neobdržela slíbené peníze. Naopak výpověď stěžovatele byla potvrzena listinnými důkazy. I kdyby snad bylo ústně ujednáno, že byt bude po třech letech převeden zpět na poškozené, šlo by o dohodu mezi poškozenými a I. D. a k jejímu dodržení nemohlo dojít z důvodu jeho úmrtí.
Dědic po I. D. se snažil s poškozenou komunikovat, což se mu však nepodařilo a poškozená byt nadále užívá bez placení nájmu. Lze sice mít pochybnosti o protiprávní motivaci stěžovatele, avšak tu nepotvrzují žádné důkazy. Stěžovatele proto nelze odsoudit, neboť o jeho vině nelze mít jistotu ve smyslu závěrů nálezu ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 1501/16
(N 92/85 SbNU 571). V dané věci nebyl prokázán nejen stěžovatelův úmysl poškozené podvést, ale dokonce ani vznik jejich škody. Nelze vyloučit, že všechny listiny byly řádně a vědomě podepsány poškozenými. Z doplněného dokazování soud nic nového relevantního nezjistil. Dědicové po zemřelého D. nebyli s celou věcí nikterak seznámeni. Ani z dědického spisu po zemřelém poškozeném soud nezjistil, jakým způsobem byly hrazeny jeho dluhy. Stěžovatelovu obhajobu, že část jejich dluhů hradil on, se nepodařilo žádným důkazem vyvrátit.
6. Tento rozsudek zrušil krajský soud usnesením ze dne 5. 4. 2019 č. j. 5 To 85/2019-771 a věc vrátil okresnímu soudu k novému rozhodnutí. Okresní soud sice provedl důkazy, jak bylo nařízeno, avšak v napadeném rozsudku se nevypořádal se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí. Výrok rozsudku je v rozporu s jeho odůvodněním. Výsledky provedeného dokazování nejsou náležitě hodnoceny samy o sobě ani ve vzájemných souvislostech, neboť je hodnotí jednostranně ve prospěch stěžovatele a činí z nich nelogické závěry. Zprošťující důvod podle § 226 písm. b) trestního řádu, tedy že skutek není trestným činem, je nelogický, neboť neodpovídá ani obhajobě stěžovatele, ani odůvodnění napadeného rozsudku. Ve spise není žádný záznam, že by dluhy za poškozené hradil stěžovatel, naopak je v něm řada dokumentů, že je hradily jiné osoby. Okresní soud se musí vypořádat s tím, zda poškozenými podepsané listiny jsou důkazem o věrohodnosti stěžovatele anebo nástrojem použitým ke spáchání trestného činu. Zároveň je třeba osobu stěžovatele hodnotit rovněž ve vztahu k jeho trestní minulosti a ke skutečnosti, že odměnu za předmětnou transakci nevykázal ve svých příjmech a o její výši se vyjadřuje neurčitě. Postoj poškozené je podle krajského soudu neměnný a svědčí o jejím přesvědčení, že vlastnické právo k bytu pozbývá pouze na přechodnou dobu. Jde-li o rozpor mezi výpovědí poškozené a stěžovatele, zda stěžovatel poškozené navštěvoval v jejich bytě, nelze nevidět, že stěžovatel popisuje daný byt pouze stroze a nikterak podrobně. Výpovědi poškozené svědčí o tom, že zneužil její důvěry a přivedl ji do stavu, že mu sama pomáhala s úkony poškozujícími její majetková práva. Tyto skutečnosti musí okresní soud hodnotit a srovnat je s výsledky svědeckých výpovědí, podle nichž se poškozená nikdy nehodlala svého bydlení trvale vzdát.
7. Okresní soud rozsudkem ze dne 15. 5. 2019 č. j. 20 T 131/2017-783 zprostil stěžovatele obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu. Mimo zopakovaného odůvodnění uvedl, že poškozená neměla důvod chovat se jako někdo, kdo se trvale vzdává svého obydlí, neboť jí k opuštění bytu nikdo nenutil. Byt obývá nadále a dokonce ani nehradí nájem. Komplikace s užíváním bytu vznikly až v důsledku smrti I. D.
8. Rovněž třetí rozsudek okresního soudu krajský soud zrušil, a to usnesením ze dne 25. 9. 2019 č. j. 5 To 302/2019-831. Zároveň podle § 262 trestního řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Okresní soud sice provedl další důkazy, avšak hodnotil je nesprávným a nelogickým způsobem jako v dřívějších rozsudcích. Vůbec se nezabýval osobou stěžovatele z hlediska jeho solventnosti a trestní minulosti. Jako příklad nelogického hodnocení důkazů krajský soud uvedl, že na jednu stranu není stěžovatel schopen specifikovat, které z dluhů poškozených uhradil a na druhou stranu byl z dědického spisu zjištěn seznam věřitelů poškozených, kteří uvedli, kdo jim dluhy uhradil. Ke dni úmrtí poškozeného byly tyto dluhy ve výši 219 622,87 Kč, tedy necelé poloviny částky, kterou měl mít poškozený na úhradu dluhů poškozených k dispozici. Pro změnu rozhodujícího senátu okresního soudu se krajský soud rozhodl proto, že podobně chybným způsobem postupoval okresní soud opakovaně.
9. Okresní soud poté napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, neboť se dopustil shora popsaného jednání. Za to byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, k trestu zákazu činnosti v oblasti zprostředkování a poskytování spotřebitelských úvěrů na dobu tří let a k peněžitému trestu ve výši 300 000 Kč. Dále mu soud uložil zaplatit poškozené částku ve výši 649 498 Kč. Obhajoba stěžovatele, že se pokoušel poškozeným pomoci a ze získaných prostředků byly uhrazeny jejich dluhy, považoval soud za vyvrácenou zejména výpovědí poškozené. Tuto výpověď nepřímo podporují rovněž listiny zajištěné u stěžovatele při domovní prohlídce, které měl předat poškozeným. Navíc z nich vyplývá, že stěžovatel (ač to popřel) uhradil za poškozené daň z převodu nemovitostí, ačkoliv šlo opět o povinnost poškozených. Za účelem získání peněz od poškozených si stěžovatel nechal zřídit zvláštní bankovní účet (na jméno svého známého), přičemž následně přestal komunikovat jak s poškozenými, tak s touto osobou. Toto zjištění rovněž odpovídá výpovědi poškozené. Tvrzení stěžovatele, že za poškozené hradil dluhy, pak vyvrátila výpověď jejich syna, který naopak prokázal, že dluhy uhradil většinou on. Podle soudu tak měl stěžovatel od počátku úmysl připravit poškozené o jejich byt a zmocnit se navíc peněz obdržených za jeho prodej.
10. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které krajský soud zamítl napadeným usnesením. Odůvodnění rozsudku okresního soudu doplnil krajský soud tím, že upozornil na další podezřelé okolnosti. V první řadě to byl stěžovatel, kdo poškozené kontaktoval a kontakt na ně dostal zřejmě od jejich věřitele. V té době byli poškození manželé v obtížné finanční situaci (poškozený se navíc nacházel v poslední fázi onkologického onemocnění a téměř se nemohl vyjadřovat) a nebyli schopni splácet své závazky. Je tak nutné uvažovat o schopnosti obou poškozených racionálně uvažovat o ochraně svého majetku. Jde-li o výpověď zaměstnankyně pošty, která měla ověřit podpisy poškozených, je podle soudu logické, že z obavy před postihem nevypověděla, že by z pochopitelných humánních důvodů netrvala na dodržení úředního postupu u přepážky, nýbrž pouze sledovala podpis listin u stolu v prostoru pošty. Dále neexistuje jediný důkaz, že by stěžovatel za poškozené uhradil jakékoliv jejich dluhy, jak jim slíbil. Naopak byl sám zadlužen a tuto situaci řešil například založením zvláštního bankovního účtu na jméno svého známého. Dále byl stěžovatel v minulosti odsouzen za spáchání lichvy, přičemž poškozenou v této trestní věci byla rovněž nezkušená žena ve finanční tísni. Stěžovatel vůči ní postupoval podobně jako vůči poškozeným.
11. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že zrušil rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu ve výroku o trestu a v této části věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. K porušení stěžovatelových práv podle Nejvyššího soudu nedošlo změnou senátu okresního soudu. Podle Nejvyššího soudu byly podmínky pro postup podle § 262 trestního řádu v dané věci splněny, neboť okresní soud nebyl schopen nebo ochoten postupovat důsledně podle § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Krajský soud v každém zrušujícím usnesení uvedl konkrétní vady rozsudků okresního soudu. Okresní soud se ani po dvou zrušených rozsudcích nevypořádal se všemi významnými okolnostmi a neprovedl dostatečné dokazování. Mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů není žádný relevantní rozpor. Zároveň se soudy vypořádaly se stěžovatelovou obhajobou. Výpověď poškozené nestojí osamoceně, nýbrž je podpořena dalšími důkazy. Výroky rozhodnutí soudů nižších stupňů o uložených trestech Nejvyšší soud zrušil z toho důvodu, že se soudy dostatečně nezabývaly naplněním podmínek pro uložení peněžitého trestu. O přiměřených trestech bude okresní soud znovu po odstranění této vady muset rozhodnout.
12. Stěžovatel namítá, že krajský soud postupoval v dané věci v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, neboť opakovaně zrušil zprošťující rozsudky okresního soudu toliko na základě odlišného (a důkazy nepodloženého) názoru na hodnocení skutkového stavu. V rozporu s ústavním pořádkem prosazoval své vlastní hodnocení důkazů. Navíc porušil stěžovatelovo právo na zákonného soudce, když původní senát okresního soudu vyměnil. Nový senát okresního soudu uznal stěžovatele vinným, ač nebyl proveden žádný nový důkaz. Původní senát okresního soudu podle stěžovatele vždy splnil pokyny krajského soudu. Dále stěžovatel namítá, že k jeho odsouzení došlo v rozporu s pravidlem in dubio pro reo. Stěžovatelova obhajoba byla podepřena ostatními provedenými důkazy (na rozdíl od výpovědi poškozené), jak ostatně opakovaně konstatoval okresní soud. Závěry soudů jsou tak v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. S logickou argumentací obhajoby (a původního senátu okresního soudu) se soudy v napadených rozhodnutích nevypořádaly. Naproti tomu nekriticky přisvědčily nelogické verzi obžaloby a poškozené.
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), avšak v části, ve které směřuje proti již zrušených výrokům usnesení krajského soudu a rozsudku okresního soudu, jde o návrh, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout.
14. V první řadě se Ústavní soud zabýval ústřední námitkou o porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce, k němuž mělo podle stěžovatele dojít neoprávněnou výměnou senátu okresního soudu. Této námitce však Ústavní soud nepřisvědčil. Z textu rozhodnutí vydaných v této trestní věci (jejich podrobnější shrnutí je uvedeno výše) nelze dovodit, že by krajský soud přikročil k postupu podle § 262 trestního řádu v rozporu s ustálenou judikaturou. Jakkoliv jsou rozhodnutí krajského soudu rušící zprošťující rozsudky okresního soudu poměrně stručná a některé v nich obsažené dílčí závěry je třeba hodnotit jako rozporné s postavením odvolacího soudu (viz např. úvaha o výpovědích poškozené v bodě 9 usnesení ze dne 5.
4. 2019 č. j. 5 To 85/2019-771), nelze dospět k závěru, že by pro zrušení zprošťujících rozsudků a výslednou změnu senátu okresního soudu neexistovaly právně relevantní důvody. V každém z usnesení krajského soudu jsou uvedeny konkrétní a relevantní výtky k rozsahu dokazování nebo k obecnému způsobu hodnocení důkazů (především nevypořádání se s řadou skutečností, které okresní soud buď vůbec nezmínil, anebo nevyhodnotil). Vzhledem k tomu, že na tyto výtky okresní soud opakovaně reagoval toliko naoko (ke zkopírovanému textu předchozího zrušeného rozsudku připsal několik krátkých odstavců nereagujících na všechny uvedené výtky), nebylo namístě dávat mu další šance k nápravě tohoto stavu.
Za ratio decidendi zrušujících usnesení krajského soudu Ústavní soud považuje oprávněné výtky k obecně nedostatečnému (nikoliv v konkrétnostech nesprávnému) hodnocení relevantních skutečností. Zprošťující rozsudky okresního soudu se povrchním způsobem opíraly o pravidlo in dubio pro reo, které však může být uplatněno teprve tehdy, vyhodnotí-li soud výslovně všechny zjištěné skutečnosti. Uvedené pravidlo naopak nemůže sloužit jako alibi pro nedostatečnou ochotu soudu zabývat se složitými skutkovými okolnostmi případu.
Okresní soud se ve zprošťujících rozsudcích právě takovému hodnocení vyhnul. Námitce o porušení práva na zákonného soudce tak nelze přisvědčit.
15. Rozhodnutí, jímž došlo ke změně rozhodujícího senátu okresního soudu, stěžovatel nenapadl, ač proti němu brojil. Pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že vzhledem k petitu ústavní stížnosti by výměnu senátu nebylo možné napravit ani tehdy, byly-li by stěžovatelovy námitky shledány jako relevantní. Stěžovatel navrhl zrušení usnesení Nejvyššího soudu odmítající jeho dovolání, usnesení krajského soudu zamítající jeho odvolání a odsuzující rozsudek okresního soudu.
16. Dále se Ústavní soud neztotožnil ani s ostatními stěžovatelovými námitkami. V této části ústavní stížnost toliko opakuje stěžovatelovu obhajobu, aniž by reflektovala způsob, jakým se s ní soudy obsáhle vypořádaly. Stěžovatel tak pouze představuje svůj vlastní náhled na věc, resp. nespokojenost se závěry obecných soudů, které označuje za nelogické či nechápající všechny souvislosti dané věci. Tím se však pokouší stavět Ústavní soud do postavení, které mu nepřísluší. Ústavní soud neshledal extrémní rozpor mezi závěry soudů a obsahem provedených důkazů. Hodnocení obecných soudů nelze považovat za nerozumné či nelogické, ale naopak odpovídající danému druhu trestné činnosti.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části, ve které se stěžovatel domáhal zrušení výroků o trestu v usnesení krajského soudu a rozsudku okresního soudu, byla ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu