Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) MUDr. Radka Bartoše, zastoupeného Mgr. Josefem Janíkem, advokátem, sídlem Riegrova 360/13, Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. ledna 2020 č. j. 8 Co 283/2019-144, a 2) Dana Bartoše, zastoupeného Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou, sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti výroku III. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. ledna 2020 č. j. 8 Co 283/2019-144, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění
1. Stěžovatel 1) se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel 2) se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení výroku III. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím podle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Oba stěžovatelé ústavní stížností napadají totožné rozhodnutí, a proto Ústavní soud obě věci spojil ke společnému řízení usnesením ze dne 5. 5. 2020 sp zn.
14. Ústavní soud dále posoudil obsah napadeného rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou návrhy zjevně neopodstatněnými.
15. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. V. a)
Ústavní stížnost stěžovatele 1)
16. Stěžovatel 1) v prvé řadě namítá, že exekuce byla vedena neoprávněně od samého počátku, neboť byla vedena na základě rozhodnutí soudu, které nebylo vykonatelné. K tomu je nutné zprvu poznamenat, že za dané procesní situace nemůže napadené usnesení krajského soudu představovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť krajský soud v meritu věci rozhodl v jeho prospěch (tj. vyhověl jeho žádosti o zastavení exekuce). Námitky stěžovatele v tomto směru jsou proto zjevně neopodstatněné [viz např. bod 31 nálezu ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2741/15
(N 83/81 SbNU 401) či bod 6 usnesení ze dne 24. 7. 2018 sp. zn. I. ÚS 1227/18 ].
17. Zadruhé stěžovatel 1) namítá, že krajský soud nesprávně vyložil a použil § 5 exekučního tarifu při rozhodování o nákladech exekuce soudního exekutora, měl-li namísto jeho odst. 1 použít odst. 4, neboť v jeho věci šlo o exekuci na opakující se plnění. V tomto směru námitky směřují proti rozhodnutí o nákladech řízení, a to ve výši tzv. bagatelní částky.
18. Jde-li o tzv. bagatelní částky, platí, že pro zanedbatelnost jimi způsobeného zásahu do subjektivních práv obvykle nemohou založit porušení ústavně zaručených práv a svobod. Výjimku lze připustit pouze při extrémních pochybení obecného soudu, zejména jsou-li dotčeny základní principy, na nichž je založeno řádně vedené soudní řízení [srov. např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04
(U 43/34 SbNU 421), nález ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08
(N 59/52 SbNU 583), ze dne 21. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1685/11
(N 198/63 SbNU 307) nebo usnesení ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 3811/16 ]. Nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu ve věci stěžovatele 1). Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o tzv. bagatelnosti výše uvedených soudních řízení do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3878/13 ).
19. Obdobně, rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mohou nabýt ústavněprávní dimenzi pouze při extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11
(N 70/65 SbNU 3)].
20. Ve věci stěžovatele 1) však nebyly zjištěny žádné skutečnosti hodné zvláštního zřetele, jež by odůvodňovaly zásah Ústavního soudu. Sám stěžovatel 1) žádné takové okolnosti netvrdí a odkazuje jen na chybné použití podzákonných předpisů. Závěr krajského soudu o nákladech exekuce soudního exekutora má oporu v příslušném spisu a nelze jej považovat za svévolný. Skutečnost, že se stěžovatel s těmito závěry neztotožňuje, přitom sama o sobě nemůže založit závěr o porušení práva na soudní ochranu [srov. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 656/14 ]. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat interpretaci podústavního práva provedenou obecnými soudy ani jejich skutkové závěry, nepředstavují-li současně porušení ústavně zaručených práv a svobod.
21. Je sice pravdou, že podle stěžovatelem 1) citovaných nálezů ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2373/14
(N 101/77 SbNU 503) a ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 998/09
(N 152/53 SbNU 849) soud a soudní exekutor může nesprávnou aplikací § 5 exekučního tarifu zasáhnout do ústavně zaručených práv jednotlivce. Obě odkazované věci se však liší od nyní posuzované právě v tom, že v nich nešlo o bagatelní částku (v novější věci šlo dokonce o částku v řádu statisíců). Lze proto uzavřít, že v nyní posuzované věci nejsou dány podmínky pro kasační zásah Ústavního soudu, neboť míra potenciálního zásahu do právní sféry stěžovatele 1) nedosahuje intenzity porušení jeho práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V. b)
Ústavní stížnost stěžovatele 2)
22. Ústavní stížnost stěžovatele 2) míří toliko proti výroku napadeného usnesení o nákladech exekuce a odvolacího řízení před krajským soudem. Ústavnímu soudu nezbývá, než co do obecných východisek svého rozhodování o nákladech řízení odkázat na shora uvedené (viz bod 19 shora).
23. Podle § 271 o. s. ř. a § 89 exekučního řádu je při rozhodování o nákladech exekučního řízení při zastavení exekučního řízení východiskem určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo. Ze stěžovatelem 2) odkazovaného nálezu ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2740/08
(N 219/55 SbNU 59) plyne, že dojde-li soud při hodnocení uvedených hledisek (z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce), že to má být povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být uložena - ve prospěch exekutora - i povinnost k náhradě nákladů exekuce, a naopak.
24. V nyní posuzované věci krajský soud v bodu 11 napadeného usnesení výslovně uvádí, že o nákladech exekučního řízení a odvolacího řízení rozhodl podle poměru úspěchu a neúspěchu (§ 142 odst. 2 o. s. ř.), který považuje za vyrovnaný, neboť v části bylo odvoláním napadené usnesení okresního soud změněno a v části potvrzeno. V bodu 10 svého napadeného usnesení, byť v souvislosti s náklady exekučního řízení soudního exekutora, krajský soud uvádí, že zavinění na zastavení exekuce shledal u povinného [stěžovatele 1)].
25.
Odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu proto obsahuje konkrétní úvahu o procesním zavinění zastavení exekučního řízení, jež je zásadní pro rozhodování o nákladech exekučního řízení jeho účastníků (srov. § 271 o. s. ř. a § 89 exekučního řádu). Je ovšem pravdou, že z něj bez dalšího nevyplývá, jak se uvedená úvaha projevila do stěžovatelem 2) napadeného výroku o nákladech odvolacího řízení a exekučního řízení jejich účastníků. Jakkoli proto nelze v tomto směru úvahy krajského soudu považovat za seznatelné, nelze bez dalšího učinit závěr, že jde současně o vadu vedoucí k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele 2).
Ne každé procesní pochybení soudu totiž nutně znamená porušení práva na soudní ochranu bez dalšího, je-li v této souvislosti úkolem Ústavního soudu přezkum a hodnocení soudního řízení jako celku (srov. usnesení ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 20/14 , bod 20 či usnesení ze dne 4. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3735/18 , bod 17). Ústavní stížnost stěžovatele 2) v tomto směru postrádá jakoukoli ústavněprávní argumentaci, tj. jak se jím napadený výrok o nákladech řízení negativně projevil v jeho právní sféře v takové intenzitě, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod a byl tak odůvodněn kasační zásah Ústavního soudu [a to ani k výslovnému poukazu stěžovatele 1) na ustáleně zdrženlivou rozhodovací praxi Ústavního soudu o nákladech řízení].
Stěžovatel 2) odkazuje toliko na "nesprávné" použití podústavních předpisů.
26. Jde-li v této souvislosti o jeho odkaz na shora citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2740/08 , je nutno uvést, že krajský soud v nyní posuzované věci rozhodoval stěžovatelem 2) napadeným výrokem rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Závěry z odkazované věci proto nelze bez dalšího použít. Také z tohoto důvodu není úvaha krajského soudu o použití obecné zásady úspěchu a neúspěchu v nyní posuzované věci nepřiměřená. Krajský soud proto do ústavně zaručených práv stěžovatele 2) nezasáhl. V. c)
Závěr
27. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. listopadu 2020
Jan Filip v. r. předseda senátu