Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele D. F., t. č. ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného Mgr. Petrem Šupalem, LL.M., advokátem, sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. ledna 2025 č. j. 47 To 518/2024-37 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 2024 č. j. 0 Nt 16104/2024-16, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl podle § 68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b) a písm. c) trestního řádu. Stěžovatel byl stíhán pro přečin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1 trestního zákoníku.
3. Ke stížnosti stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozhodnutí okresního soudu zrušil a vzal stěžovatele do vazby podle § 68 trestního řádu z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu a vysvětlil, proč shledává toliko důvod vazby předstižné podle § 67 písm. c) trestního řádu. Zabýval se rovněž námitkou stěžovatele, že průběh vazebního zasedání, v němž okresní soud rozhodoval o vzetí stěžovatele do vazby, nebyl nahráván. Byť v tomto postupu okresního soudu shledal krajský soud shodně se stěžovatelem pochybení, i s ohledem na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3408/13 uzavřel, že samo o sobě nemůže být důvodem ke zrušení rozhodnutí okresního soudu o vzetí stěžovatele do vazby. Průběh vazebního zasedání nebyl nahráván proto, že toto zasedání se konalo v sobotu a soud nedisponoval dostatkem pracovníků pro přepis nahrávky. Proto okresní soud využil zákonné možnosti a protokol vyhotovil formou diktátu zapisovateli. Na uvedeném nic nemění ani okolnost, že stěžovatel v té době nebyl zastoupen obhájcem, neboť u něj tehdy nebyl dán důvod nutné obhajoby. Stěžovatel se navíc v dané situaci orientoval, i přes poučení proti protokolaci nevznesl žádné námitky a protokol o vazebním zasedání podepsal. Stěžovateli je 42 let a byl opakovaně trestně stíhán, proto situace, ve které se ocitl, pro něj nebyla zcela nová. Dále krajský soud nepřehlédl, že stěžovatel brojí toliko obecně proti okolnosti, že průběh vazebního zasedání nebyl nahráván, aniž by k jeho průběhu nebo k jeho protokolaci vznášel jakékoliv konkrétní námitky.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel zdůrazňuje, že průběh vazebního zasedání nebyl nahráván s tím, že neměl v té době obhájce. Krajský soud přehlíží, že absence protokolace stěžovateli brání v jeho účinné následné obhajobě, jelikož obhájce nemá objektivní podkladový materiál, aby se s průběhem vazebního zasedání seznámil. Proto není podstatné, že stěžovatel proti protokolaci nevznášel námitky. Pokud by stěžovatel konkrétní námitky vznášel, stejně by je nešlo ověřit. Dále upozorňuje, že je nemajetný a že v jiné trestní věci mu proto údajně byl soudem ustanoven obhájce. Pokud okresní soud nechtěl průběh vazebního zasedání zaznamenávat, měl alespoň stěžovateli ustanovit obhájce.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Požaduje-li stěžovatel v ústavní stížnosti zrušení usnesení okresního soudu, který byl krajským soudem zrušen, není k rozhodování o ústavnosti tohoto výroku Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).
6. Obsahem institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů zbavení osobní svobody obviněného podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení [srov. např. nález ze dne 12. 10. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94
(N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.)]. Vždy musí jít o opatření nezbytné k tomu, aby mohly orgány činné v trestním řízení uskutečnit a ukončit toto řízení, a to při respektování principu presumpce neviny [srov. např. nález ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96
(N 24/7 SbNU 153)]. Tento předpoklad je ve věci stěžovatele splněn.
7. Stěžovatel toliko opakuje argumentaci, s níž se ovšem bezezbytku a dostatečně vypořádal již krajský soud. Ústavní soud pro stručnost na odůvodnění jeho rozhodnutí odkazuje. Podle Ústavního soudu neobstojí ani tvrzení stěžovatele, že konkrétní námitky proti protokolaci nevznášel, neboť by jím tvrzená eventuální pochybení stejně nebylo jak ověřit. Zákon počítá s tím, že stěžovatel v jeho postavení mohl námitky proti protokolaci vazebního zasedání vznášet a bylo jeho rozhodnutím, pokud tak nečinil.
Jak navíc uvedl krajský soud, vazebního zasedání se účastnilo několik osob a nelze jednoduše tvrdit, že by námitky stěžovatele proti protokolaci nebylo jak ověřit. I kdyby totiž soud námitky stěžovatele během zasedání nevzal v potaz, musel by je do protokolu zaznamenat. Stěžovatel svým podpisem stvrdil, že byl poučen o možnosti podat proti protokolaci vazebního zasedání námitky, což ostatně ani v ústavní stížnosti nerozporuje. Okolnosti, proč okresní soud nepořídil záznam o vazebním zasedání, byly zohledněny již krajským soudem, který se s nimi vypořádal v souladu s relevantní judikaturou Ústavního soudu vztahující se ke srovnatelné situaci a lze ji tak na stěžovatelův případ aplikovat.
Zákon nepředpokládá, že pokud soud neprovádí zvukový záznam vazebního zasedání, měl by automaticky obviněnému ustanovovat obhájce. Byť stěžovatel v této souvislosti odkazuje na § 36 odst. 2 trestního řádu, v dané věci ani ze samotné argumentace stěžovatele neplyne, že by trpěl jakýmikoliv duševními nebo tělesnými vadami, nebo že by v jeho věci byly dány jiné okolnosti, pro které by stěžovatel již v dané fázi řízení musel obhájce mít.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu