Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Vladislavem Šintákem, advokátem, sídlem Křížkovského 372/16b, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2024 č. j. 8 Tdo 1088/2023-1891, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. července 2023 č. j. 8 To 50/2023-1786 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. dubna 2023 č. j. 53 T 16/2022-1679, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") uznal stěžovatele vinným jednak zločinem znásilnění, jednak přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie, jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte a přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií. Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrokové části rozsudku) v souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 5. 2022 č. j. 2 T 63/2022-20 jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu uložil trest propadnutí věci. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu okresního soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajský soud podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku stěžovateli uložil ochranné sexuologické léčení v ústavní formě. O nárocích poškozených na náhradu škody rozhodl podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatele také podle § 226 písm. a) trestního řádu zprostil obžaloby pro konkretizovaný skutek, jímž měl spáchat dílčí útok pokračujícího zločinu znásilnění, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stěžovatel stíhán.
3. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podali stěžovatel, státní zástupkyně (v neprospěch stěžovatele do výroku o trestu, výroku o ochranném opatření a výroku o nepřiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy) a poškození odvolání. Z podnětu odvolání státní zástupkyně a dvou poškozených Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem částečně zrušil rozsudek krajského soudu, a to ve výroku o trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu a výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích ve vztahu k označeným poškozeným, a stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu okresního soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O nárocích na náhradu škody dvou poškozených rozhodl podle § 228 odst. 1 trestního řádu a § 229 odst. 2 trestního řádu. Odvolání těchto poškozených a stěžovatele vrchní soud podle § 256 trestního řádu zamítl.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
5. Stěžovatel namítá, že došlo k porušení práva na soudní ochranu, a to z hlediska přístupu státních zástupců i soudců k němu v celém průběhu trestního řízení, neobjektivního hodnocení skutků i jeho postojů a chování, jakož i nesprávné právní kvalifikaci jednání včetně hodnocení případné recidivy. Podle stěžovatele od orgánů činných v trestním řízení docházelo ke svévolnému a účelovému hodnocení důkazů i nerespektování a deformaci jejich obsahu (např. výsledků gynekologických vyšetření). Stěžovatel zdůrazňuje, že se s vědomím hrozby vysokého trestu doznal ke všem skutkům, a to i nad rámec zjištění policejního orgánu. Neměl proto důvod popírat případné spáchání jiných skutků, pro něž byl následně neprávem odsouzen. Vrchní soud stěžovateli vyměřil trest značně přesahující horní hranici dané trestní sazby. Mnohé z toho, co mu bylo kladeno za vinu, vychází jen z úvah soudců, zčásti postrádajících oporu v provedeném dokazování. Obecné soudy tudíž nerespektovaly pravidlo in dubio pro reo.
6. Stěžovatel zpochybňuje závěry obecných soudů námitkami, že není přiměřené na recidivu odkazovat po čtrnácti letech od spáchání předchozího skutku a že nelze opodstatněně hovořit o speciální recidivě, neboť při spáchání původní trestné činnosti šlo o osoby "k sobě přiměřeného věku" ("14 versus 18 let") a při nyní posuzovaných skutcích o pachatele ve věku cca 32 let a poškozené děti ve věku 5 až 8 let. Podle stěžovatele nebyly v konkrétním případě naplněny podmínky pro zvýšení trestu vrchním soudem, a to výrazně nad horní hranici dané trestní sazby. Dovozuje, že z ústavněprávních hledisek neobstojí ani uložení povinnosti nahradit nemajetkovou újmu poškozeným v částce, která je pro něj likvidační a u níž soudy připustily, že odpovídajícím závazkům zjevně nebude schopen dostát (neboť nemá jakýkoliv majetek, ve výkonu trestu jsou jeho příjmové možnosti omezené, přičemž je povinen hradit náklady s ním spojené i výživné svým dětem).
7. Stěžovatel tvrdí, že došlo k jeho odsouzení i pro skutky, které nebyly prokázány. Obecné soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost ani závěrům znaleckých posudků, které byly značně formalizované s nápadně stejnými závěry u všech dětí z rodiny Novotných (jedná se o pseudonym), přičemž zejména v části uváděných následků na psychice a chování byly v rozporu s jinými důkazy, zejména prokázaným chováním dětí, které stěžovatele i po tvrzených skutcích navštěvovaly a měly k němu vesměs pozitivní vztah. Stěžovatel rovněž poukazuje na rozpor znaleckých posudků s výpovědí otce nezletilých, podle kterého se děti chovají normálně a nic negativního se na nich neprojevuje, a s výslechem ředitelky mateřské školky, kam děti docházely.
8. Státní zastupitelství i soudy diskriminačně odmítaly dohodu o vině a trestu, odkazovaly na opakovanou recidivu stěžovatele, aniž by vzaly v potaz, že k jednomu ze dvou předchozích trestů v důsledku amnestie již nesmí být přihlíženo, zlehčovaly doznání ke spáchaným skutkům, a přehlížely závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinické psychologie a sexuologie, v němž se uvádí, že u stěžovatele schopnost ovládací byla v důsledku sexuální deviace snížena měrou podstatnou. Informuje, že medikaci vysadil s dobrozdáním lékařů.
9. Závěrem stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že se nezabýval jeho námitkami, zejména co do neadekvátního zpřísnění trestu odnětí svobody vrchním soudem.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Napadá-li stěžovatel rozsudek krajského soudu v částech, v nichž byl zrušen rozsudkem vrchního soudu, není Ústavní soud příslušný k rozhodování o jeho ústavnosti (není povolán rušit, co již bylo změněno).
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
15. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
16. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel námitky tohoto druhu neuplatnil.
17. Druhou skupinou pochybení soudů při dokazování jsou tzv. opomenuté důkazy [srov. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [např. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud shrnul, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
18. Konečně třetí skupinu kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
19. Ke druhé a třetí kategorii vad důkazního řízení lze zařadit stěžovatelovy námitky, že se nedopustil některých skutků, pro které byl odsouzen, přičemž dovozuje, že soudy rozhodly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo.
20. V souvislosti s těmito námitkami stěžovatele nutno zdůraznit, že prvostupňový soud v hlavním líčení provede všechny důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně vyhodnotí samostatně i v souhrnu v odůvodnění rozsudku. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné posouzení svědecké výpovědi je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před odvolacím soudem, nikoli však v řízení o dovolání či řízení o ústavní stížnosti. Z § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu vyplývá, že zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí podle § 125 odst. 1 trestního řádu a § 134 odst. 2 trestního řádu. Obecné soudy se ústavně konformním způsobem vypořádaly se stěžovatelem uplatněnou obhajobou. Ve vztahu ke skutku sub 1) vycházely z jeho částečného doznání, výpovědí poškozené a jejích rodičů, nalezených fotografií, gynekologického vyšetření a výsledků znaleckého dokazování, které neshledalo žádné skutečnosti zpochybňující obecnou věrohodnost poškozené. Skutek sub 2) obecné soudy vzaly za prokázaný částečným doznáním stěžovatele, výpovědí poškozené a jejím gynekologickým vyšetřením. Skutek sub 5) byl podle obecných soudů prokázán doznáním stěžovatele, výpovědí poškozené a obrazovými záznamy pořízenými stěžovatelem. Obecné soudy konstatovaly, že stěžovatel se trestné činnosti sice dopustil ve stavu snížené příčetnosti vlivem parafilie, avšak tuto sníženou příčetnost si zavinil sám tím, že řádně neužíval léky, které byl povinen užívat při ochranném léčení.
21. Ústavní soud dospěl v nyní posuzované věci k závěru, že obecné soudy se nedopustily žádného z výše uvedených pochybení ani se jiným způsobem nezpronevěřily ústavněprávním požadavkům, na něž poukazuje stěžovatel.
22. Stěžovatel dále obrací pozornost k závěrům obecných soudů o přiměřenosti trestu. K těmto stěžovatelovým výhradám Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05
(N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence [např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Závěry obecných soudů týkající se výše trestu se a priori nejeví jako hrubě nespravedlivé či excesivní a Ústavní soud, jak uvedeno výše, za takových okolností není oprávněn sám přistoupit ke kasačnímu zásahu.
Odůvodnění druhu trestu a jeho výměry je ústavněprávně konformní. Obecné soudy zohlednily všechny skutečnosti polehčující (zejména částečné doznání a spolupráci při objasňování trestné činnosti v přípravném řízení, kde i na obrazových záznamech identifikoval některé poškozené a svou osobu, a pracovní hodnocení svého zaměstnavatele) i přitěžující (plánovitě konstruoval vznik situací, ve kterých děti předškolního či mladšího školního věku mu byly svěřovány k dozoru, v minulosti nežil řádným životem atd.) a dospěly k závěru o potřebě aplikace § 59 odst. 1 trestního zákoníku.
V souvislosti s otázkou recidivy a tvrzením stěžovatele (odvíjející se z odkazu na amnestované rozhodnutí) o nesprávném výkladu a použití tohoto pojmu pro uložení přísnějšího trestu není neústavní konstatování Nejvyššího soudu, podle něhož se stěžovatel dopustil jednání, které je definováno jako "zvlášť závažný zločin" (§ 14 odst. 3 trestního zákoníku); v minulosti spáchal zvlášť závažný zločin a byl za tento zločin potrestán, a lze k němu přihlížet - jde o odsouzení rozsudkem krajského soudu ze dne 29.
9. 2008 č. j. 52 T 10/2008-264, ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 25. 11. 2008 č. j. 10 To 109/2008-300, za trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v rozhodném znění, k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků do věznice s dozorem a k ochrannému ústavnímu sexuologickému léčení a z výkonu tohoto trestu byl propuštěn dne 23. 4. 2015.
Tudíž odkaz stěžovatele na amnestované rozhodnutí není z pohledu § 59 trestního zákoníku pro aplikaci mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody relevantní, navíc za situace, kdy se stěžovatel přibližné po čtyřech letech od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dopouštěl znovu (opětovně) zvlášť závažného zločinu, a to celou řadou útoků, které páchal až do roku 2022 (od května 2019 do 1. 4. 2022), za situace, kdy prognóza nápravy stěžovatele je spíše nepříznivá, předchozí léčba u něj selhala a úspěšnost ochranného léčení je značně ztížena. Stěžovateli byl přitom uložen souhrnný trest za sbíhající se trestnou činnost. Vrchním soudem uložený souhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti let nepředstavuje trest nepřiměřeně přísný, či dokonce přemrštěný, a tedy vybočující z ústavněprávních požadavků.
23. Stěžovatel se vymezuje též proti výši náhrady nemajetkové újmy, nicméně ani v tomto směru Ústavní soud nepovažuje závěry obecných soudů za excesivní. Z ústavněprávních hledisek je akceptovatelná úvaha vrchního soudu, podle kterého majetkové poměry stěžovatele a potenciál k budoucímu peněžnímu plnění přiznaných náhrad představují při určení výše nemajetkové újmy kritéria pouze dílčí, nikoli jediné. Výše těchto náhrad přitom nevybočují z mezí obvyklých pro rozhodování obecných soudů ve srovnatelných věcech.
24. Stěžovatel vytýká, že Nejvyšší soud se nezabýval jeho námitkami, avšak další důvody, proč jeho usnesení pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvádí, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele rozhodl, jak bylo konstatováno výše, zabýval se důkladně také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
25. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. V posuzované věci dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v navazujícím právním hodnocení zjištěného skutkového stavu. Věcně udržitelné jsou též úvahy o výši trestu odnětí svobody.
26. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, ve zbylé části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu