Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Lukáše Valúška, sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha 1 – Nové Město, insolvenčního správce dlužníka Lukáše Tkáče, zastoupeného Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou, sídlem Husovo náměstí 139, Ledeč nad Sázavou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2025 č. j. 81 ICm 2928/2024, 101 VSPH 43/2025-29, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Bc. Markéty Bernardové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen „vrchní soud“) s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení se podává, že stěžovatel se u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) domáhal určení, že pohledávka vedlejší účastnice v insolvenčním řízení dlužníka není co do částky 597,35 Kč po právu. Vzhledem k tomu, že předmět sporu odpadl, jelikož vedlejší účastnice vzala pohledávku přihlášenou do insolvenčního řízení dlužníka v této částce zpět, krajský soud usnesením ze dne 31. 10. 2024 č. j. 81 ICm 2928/2024-12 řízení o žalobě zastavil (I. výrok) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 597,35 Kč (II. výrok). Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil konstatováním, že zastavení řízení zavinila svým chováním vedlejší účastnice, proto podle § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, má stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení. Při určení výše náhrady postupoval podle příslušných ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ale zejména podle pro věc relevantní judikatury Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3859/17 (N 193/91 SbNU 395) a ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1809/20 (N 187/102 SbNU 154)], v nichž Ústavní soud s odkazem na čl. 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) ze dne 11. 7. 2007 č. 861/2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích (dále jen „nařízení č. 861/2007“), dovodil, že stanovení náhrady nákladů v bagatelních věcech by zpravidla nemělo přesahovat původně žalovanou částku.
3. Následné stěžovatelovo odvolání do II. výroku usnesení krajského soudu vrchní soud neshledal důvodným, a proto napadeným usnesením výrok potvrdil (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Vrchní soud se ztotožnil s postupem krajského soudu s tím, že i podle něj jsou odkazované nálezy Ústavního soudu pro věc stěžovatele zcela aplikovatelné. Připomenul, že Ústavní soud uvedený závěr vyslovil v souvislosti s rozhodnutím soudu v incidenčním sporu, konkrétně ve sporu stejného druhu, z něhož vzešel odvoláním napadený výrok usnesení krajského soudu. K tomu vrchní soud ještě doplnil, že nyní posuzovaný spor byl od počátku skutkově i právně velmi jednoduchý, a už proto není důvod se odchylovat zejména od nálezu sp. zn. IV. ÚS 3859/17 . Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vrchní soud odůvodnil tím, že úspěšné vedlejší účastnici náklady řízení nevznikly.
4. Stěžovatel především uvádí, že se závěry Ústavního soudu, k nimž dospěl v nálezech sp. zn. IV. ÚS 1809/20 a sp. zn. IV. ÚS 3859/17 , nesouhlasí a považuje je za neústavní. Daný spor není běžný bagatelní spor, ale jde o incidenční spor, a proto není odkaz Ústavního soudu na čl. 16 nařízení č. 861/2007 přiléhavý. Výše náhrady nákladů řízení se v incidenčních sporech neřídí § 14b advokátního tarifu, ale speciálním § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu. Je tedy třeba vycházet z náhradní tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč. Stěžovatel uvádí, že dokáže ještě akceptovat aplikaci této náhradní tarifní hodnoty, byť i tento mechanismus považuje za nikoliv zcela spravedlivý, a to zejména, týká-li se incidenční spor mnohamilionových částek. Na druhou stranu stěžovatel uznává, že náhradní tarifní hodnota dokáže kompenzovat jeho náklady jako insolvenčního správce při incidenčních sporech o částky menší než 50 000 Kč. Tato rovnováha by však byla zjevně narušena, pokud by soud určoval tarifní hodnotu při sporech o vysoké částky podle § 9 advokátního tarifu, ovšem pokud by šlo o částky nízké, postupoval by právě podle shora odkazovaných nálezů Ústavního soudu. Takovýto postup stěžovatel shledává nespravedlivým, považuje ho za ohýbání právní úpravy zakotvené v advokátním tarifu a spojuje ho s přisvojením si normotvorné moci soudy. Podle stěžovatele interpretací a aplikací, kterou v jeho věci zvolily obecné soudy, dochází k obdobné nespravedlnosti, proti níž Ústavní soud zasáhl v nálezu ze dne 28. 6. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 18/15 (N 121/81 SbNU 889; 271/2016 Sb.).
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
7. K věci samotné Ústavní soud připomíná, že podle jeho ustálené judikatury jsou ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení zpravidla zjevně neopodstatněné, zejména jde-li o náklady v bagatelní výši, ledaže věc provází takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí – z ústavněprávního hlediska – dostatečně významnou. Požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem.
Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil [srov. stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34.].
8. Není pochyb, že částku ve výši 8 228 Kč, kterou měl stěžovatel vynaložit k uplatnění žalobního nároku a o kterou jde v tomto řízení (srov. bod 10. napadeného usnesení), lze považovat za bagatelní. Výše uvedená východiska o zdrženlivosti Ústavního soudu při posuzování rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení (nadto v bagatelní výši) stěžovatel v ústavní stížnosti dostatečně nezohledňuje.
9. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že se ztotožňuje se závěry obecných soudů, které na věc použily přiléhavou nálezovou judikaturu, a neshledal důvod, proč by se měl od právních závěrů obou nálezů odchylovat. Vrchní soud navíc přiléhavě doplnil, že spor mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí byl extrémně jednoduchý, což zesiluje případnost použitých závěrů odkazované nálezové judikatury.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu