Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Hornischera, zastoupeného Mgr. Tomášem Krásným, advokátem, sídlem Milíčova 1386/8, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2023 č. j. 30 Cdo 2841/2022-112, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2022 č. j. 53 Co 343/2021-69 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. června 2021 č. j. 18 C 183/2020-45, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl stěžovatelovu žalobu o zaplacení částky 522 489 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (II. výrok). Žalovaná částka měla představovat vyčíslení nemajetkové újmy, která měla být stěžovateli způsobena nepřiměřeně dlouze vedeným řízením u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 13 Cm 1289/92, jež bylo vedeno celkem 27 let a 6 měsíců (dále také jako "předmětné řízení"). Stěžovatel původně po vedlejší účastnici žádal zaplacení částky 617 156 Kč; vedlejší účastnice nárok částečně uznala a vyplatila mu částku 94 667 Kč. Obvodní soud dospěl k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, s ohledem na další zjištění ve věci však zároveň uzavřel, že částka, která byla stěžovateli vedlejší účastnicí poskytnuta, je více než dostatečná. Zdůraznil, že věc byla složitá po procesní stránce, a poukázal na pasivitu stěžovatele i zbývajících žalovaných, stejně jako na stěžovatelovo chování v průběhu předmětného řízení, které odůvodňovalo ponížení nárokované částky.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu napadeným rozsudkem potvrdil (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu a k odvolacím námitkám doplnil, že délka řízení, po kterou stěžovatel mohl pociťovat následky její nepřiměřenosti, činila 7 let a 8 měsíců, neboť stěžovatel až do června 2012 nevěděl, že řízení probíhá. Vzhledem k tomu, že odškodňována má být nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, je pro stanovení počátku a konce řízení významné nejen to, že řízení trvá, ale zejména to, že účastník je jako trvající vnímá. V posuzované věci tak stěžovateli nemohla vzniknout újma za dobu, po kterou o probíhajícím řízení nevěděl, resp. ho považoval za již skončené. K námitce týkající se potřeby zvýšení základní částky odškodnění za jeden rok trvání řízení z důvodu inflace městský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změny kursu měny nemá bez dalšího vliv na přiměřenost výše zadostiučinění.
4. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání napadeným usnesením odmítl, neboť je shledal nepřípustným (I. výrok), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). K námitce neudržitelnosti závěru, že do délky řízení není možné zahrnout dobu, po kterou účastník nevěděl o existenci řízení, Nejvyšší soud odkázal na svou ustálenou judikaturu, od níž nebylo důvodu se odchýlit. Stejně tak učinil i u druhé stěžovatelovy námitky týkající se potřeby promítnout do výše odškodnění též vývoj makroekonomické situace v České republice.
5. Stěžovatel brojí především proti posouzení dovolání Nejvyšším soudem. Má za to, že v jeho případě jde o jinou než v judikatuře dříve řešenou situaci, neboť stěžovatel nejprve o probíhajícím řízení věděl, považoval je však za již skončené a v něm vydaná rozhodnutí za pravomocná a vykonatelná. Bylo tedy namístě posoudit, zda se do délky řízení počítá doba mezi dobami, kdy účastník o řízení věděl a kdy se o tom, že je řízení vedeno, opět dozvěděl; nešlo proto o stav, kdy účastník vstoupí do řízení, o jehož existenci do té doby nevěděl vůbec. Rovněž stěžovatel nesouhlasí s tím, že výše náhrady nebyla tzv. valorizována. Je neudržitelné, aby soudy nadále vycházely z výše náhrady, jež byla naposledy stanovena Nejvyšším soudem v roce 2011. Stěžovatel si je vědom nálezu ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1303/21 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud označil částku 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok průtahů stanovenou Nejvyšším soudem za i nadále přiměřenou, trvá však na tom, že taková částka přiměřená není. Pochybení stěžovatel spatřuje i v napadených rozhodnutích nižších soudů, které jeho námitky rovněž nevyslyšely.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Ústavní soud naopak není povolán k tomu, aby podával závazný výklad zákona nebo jeho výklad podaný soudy sjednocoval, případně již sjednocený výklad přehodnocoval. K tomu je příslušný zejména Nejvyšší soud [§ 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)], na který se může účastník řízení za tímto účelem obrátit - toho ostatně využil i stěžovatel v nynější věci.
8. Závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v napadeném usnesení, jsou ústavně souladné, resp. nejsou svévolné, a Ústavní soud tak nemá důvod je s ohledem na nastíněné meze svého přezkumu přehodnocovat. Z pohledu ústavnosti nelze cokoliv vytknout ani nižším soudům, které při posouzení stěžovatelova nároku vycházely především z ustáleného (a doposud nepřekonaného) právního názoru Nejvyššího soudu.
9. Byť stěžovatel trvá na tom, že jeho situace je odlišná od případů, které byly dříve řešeny Nejvyšším soudem, Ústavní soud tento názor nesdílí. Stěžovatel totiž - a to i přes argumenty, kterých se mu dostalo v odůvodnění napadených rozhodnutí - nadále pomíjí, že smyslem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení je odškodnění stavu nejistoty, do které byl poškozený probíhajícím řízením po nepřiměřeně dlouhou dobu uveden a v níž byl udržován; jinými slovy, podstatným pro posouzení nároku je to, po jak dlouhou dobu poškozený vnímal, že řízení probíhá, a že v důsledku toho přetrvává nejistota ohledně jeho výsledku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 30 Cdo 4336/2010 nebo usnesení ze dne 24. 6. 2013 sp. zn. 30 Cdo 664/2013). Skutečnost, že stěžovatel o předmětném řízení původně věděl, nicméně je následně považoval za dávno skončené, sama o sobě není v této souvislosti významná.
10. K námitce, že výše odškodnění měla být valorizována, resp. že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která nadále vychází ze závěrů stanoviska ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, již musí být nutně překonána, Ústavní soud plně odkazuje na body 43 až 45 odůvodnění nálezu sp. zn. III. ÚS 1303/21 , v nichž byla totožná argumentace jiné stěžovatelky podrobně vypořádána. V řízení o ústavní stížnosti přitom Ústavnímu soudu nepřísluší, aby k námitce účastníka přezkoumával správnost svých dřívějších rozhodnutí.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu