Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Floriána, zastoupeného Mgr. Evou Krbcovou, advokátkou, sídlem Eliášova 922/21, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2024 č. j. 22 Cdo 7/2024-819, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2023 č. j. 53 Co 197/2023-765 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. února 2023 č. j. 23 C 276/2020-656, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Ing. Pavla Chvosty, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Přestože v petitu ústavní stížnosti nepožaduje zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, v ústavní stížnosti uvádí, že ústavní stížnost podává i proti tomuto rozhodnutí a z ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel domnívá, že i jím byla porušena jeho základní práva. K ústavní stížnosti jej také přiložil. Ústavní soud proto přezkoumal i toto rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že obvodní soud zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejšího účastníka k v rozhodnutí specifikovaným nemovitým věcem a přikázal je do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka. Tomu uložil zaplatit stěžovateli na vypořádací podíl částku ve výši 8 434 000 Kč. Vyšel z toho, že rozdělení nemovitých věcí není možné. Oba účastníci měli zájem stát se výlučnými vlastníky nemovitých věcí. Proto zkoumal jejich solventnost. Oba účastníci řízení měli dostatek finančních prostředků i jinou možnost bydlení. Soud dále přistoupil k posouzení hlediska účelného využití věci. Stěžovatel podle závěru soudu o nemovité věci nijak nepečoval, naopak je zanesl nepotřebnými věcmi a odpadky. Vedlejší účastník od doby, co se stal spoluvlastníkem, podnikl kroky k nápravě tohoto stavu. Fakt, že stěžovatel dům postavil a od počátku jej obývá, nemůže převážit nad tím, že nemovitosti nikdy řádně nespravoval.
3. Městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil. Uvedl, že požadavek solventnosti sice splňují oba účastníci, nicméně vedlejšího účastníka je třeba považovat za toho, jehož solventnost byla potvrzena bez jakýchkoliv pochybností (disponuje vlastními finančními prostředky). Spoluvlastnické podíly jsou stejné. Shrnul, co vše je potřeba zvážit při posuzování účelného využití nemovité věci. Zdůraznil, že pouze pokud jsou tato kritéria spoluvlastníky naplněna rovnocenně, teprve pak lze uvažovat o kritériu citové vazby k předmětu spoluvlastnictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. 22 Cdo 3222/2018), resp. rodinných vazeb (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 sp. zn. 22 Cdo 103/2019). Tak tomu ale v posuzovaném případě není. Vedlejšímu účastníkovi navíc jako podpůrné hledisko svědčí i to, že je ochoten zaplatit za vypořádací podíl vyšší částku.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost. Uvedl, že stěžovatel má za to, že městský soud nesprávně právně posoudil kritérium účelného využití nemovitosti, a to z toho důvodu, že vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Současná právní úprava dovolacího řízení ale nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a uvádí, že povinností každého soudce je hledat a prosazovat skutečně spravedlivé řešení. V tomto případě tak ale soudy neučinily a jejich rozhodování vykazovalo znaky přepjatého formalismu. V ústavní stížnosti shrnuje kritéria účelného využití věci. Namítá, že soudy vzaly za rozhodující pouze jedno kritérium, a to je péče o nemovitost. Soudy nezohlednily skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele. To zasahuje do jeho práva vlastnit majetek.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
8. Právní úprava zrušení a vypořádání spoluvlastnictví obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), poskytuje obecným soudům značnou míru volnosti při uvážení všech relevantních okolností konkrétního případu. Zákon v § 1147 o. z. neobsahuje kritéria pro vypořádání spoluvlastnictví, a tak poskytuje soudům širokou diskreci v tom, aby si tato kritéria samy stanovily. Soud však musí v rozhodnutí ozřejmit, která kritéria považuje v dané věci za relevantní, musí je posoudit ve vzájemné souvislosti a musí odůvodnit, proč konkrétnímu spoluvlastníku společnou věc přikázal. Ústavní soud, není povolán tyto jejich závěry, za předpokladu, že jsou řádně odůvodněny, jakkoliv přehodnocovat, a to ani v případě, že by se s nimi sám neztotožňoval (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1993/09 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
9. Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry soudů a na ně navazujícími právními závěry. Z ústavního principu nezávislosti soudů však vyplývá mj. zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Ústavní soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje v těchto věcech pouze v případech extrémního vybočení z pravidel řádně vedeného procesu. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377), ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95)]. Ničeho takového se však soudy v posuzovaném případě nedopustily.
10. Ústavní soud v posuzovaném případě ověřil, že soudy provedly podrobné dokazování, na jehož základě dostatečně zjistily skutkový stav. Interpretace relevantních ustanovení občanskoprávních předpisů nevybočila z mezí ústavnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje argumenty již vznesené před obecnými soudy, s nimiž se obecné soudy řádně vypořádaly. Rozhodnutí soudů naplňují požadavky na odůvodnění rozhodnutí vymezené zákonem (§ 157 o. s. ř.) i judikaturou Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 1481/08
(N 220/51 SbNU 725)].
11. Obecné soudy se řádně zabývaly jednotlivými hledisky pro přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků (zejména body 13. a násl. rozsudku městského soudu a s. 5 rozsudku obvodního soudu). Ačkoliv oba účastníky shledaly soudy solventními, městský soud uvedl, že na rozdíl od stěžovatele disponuje vedlejší účastník vlastními finančními prostředky a nevznikají zde pochybnosti. Soudy se podrobně zabývaly kritériem účelného využití nemovitosti a jeho jednotlivými předpoklady. Pokud uvedly, že ke kritériu citové vazby k nemovité věci je možné přihlédnout jen tehdy, jsou-li kritéria účelného využití věci rovnocenná, tento závěr vychází z dosavadní judikatury.
Stěžovateli nelze přisvědčit, že napadenými rozhodnutími bylo neoprávněně zasaženo do jeho vlastnických práv, neboť mu žádný zákon neukládá provádět na nemovitosti rekonstrukce. Městský soud v odůvodnění vysvětlil, že je pravda, že je v zásadě na vlastníkovi, jak bude věc užívat, dojde-li však k řízení o vypořádání spoluvlastnictví, je nutné tento aspekt hodnotit objektivně. Zhodnoceny byly i bytové potřeby obou účastníků. Úvahy obecných soudů v tomto nijak nevybočují z ústavněprávních požadavků.
12. Ani v závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání neshledal Ústavní soud pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní úrovně. V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví navíc může Nejvyšší soud zpochybnit úvahy soudů jen v případě, že byly zjevně nepřiměřené. Prostor pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu je zde jen velmi úzký (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006 sp. zn. 22 Cdo 1900/2005 nebo rozsudek ze dne 17. 6. 2020 sp. zn. 22 Cdo 2331/2019).
13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu