Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Vlastimila Křesálka, LL.M., zastoupeného JUDr. Barborou Kociánovou, advokátkou, sídlem Půtova 1219/3, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2020 č. j. 20 Cdo 87/2019-311, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. dubna 2018 č. j. 10 Co 861/2017-271 a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. dubna 2017 č. j. 54 EXE 339/2014-202, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a Renaty Špačkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem, zejména čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") zamítl návrh stěžovatele (jako povinného) na zastavení exekuce, vedené soudním exekutorem Mgr. Jaroslavem Kocincem, k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice (jako oprávněné) ve výši 108 266,89 Kč s příslušenstvím. Uvedený soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, že došlo k promlčení pohledávky vedlejší účastnice z toho důvodu, že § 408 odst. 2 obchodního zákoníku, na který stěžovatel poukazoval, na posuzovanou věc nedopadá, navíc z hlediska tohoto ustanovení byl návrh na exekuci podán dne 29. 4. 2019 včas, neboť právní moc na exekučním titulu byla vyznačena až dne 18. 4. 2014 z důvodu procesního postupu stěžovatele.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě shora označeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil. Odmítl stěžovatelovu námitku, že není pasivně legitimován v důsledku nesprávného označení (jako osoby podnikající) s tím, že stěžovatel je totožnou osobou, která byla účastníkem nalézacího řízení, a exekuce je tak vedena proti osobě shodné s osobou povinnou dle exekučního titulu. Dále (dílem ve shodě s okresním soudem) konstatoval, že k promlčení pohledávky nedošlo, neboť exekuční návrh byl podán do tří měsíců ode dne, kdy exekuční řízení mohlo být zahájeno, protože informace o právní moci exekučního titulu se původnímu oprávněnému dostala až dne 20. 3. 2014.
4. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zamítl. K otázce totožnosti osoby stěžovatele a její identifikace Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel "nevymezil zvolenou přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.", protože jím specifikované usnesení ze dne 29. 5. 2009 sp. zn. 29 Cdo 4431/2008 vychází z jiného skutkového stavu, nadto ve fázi nalézacího řízení, a nemůže být s napadeným usnesením odvolacího soudu v rozporu, neboť stěžovatel byl v exekučním titulu a návrhu na nařízení exekuce označen stejným jménem a příjmením, pod nímž také jako fyzická osoba podniká.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se obecné soudy shodly na tom, že účastníkem exekučního řízení je on coby podnikající fyzická osoba a že je nepochybné, že vedlejší účastnice označila jako exekuční titul výrok I rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2012 č. j. 21 Cm 69/2007-289, ve kterém byl označen jako fyzická osoba - občan. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu týkající se problematiky tzv. opomenutých důkazů [např. nález ze dne 14. 9. 2007 sp. zn. I. ÚS 273/06 (N 144/46 SbNU 409)] pak stěžovatel vytýká obecným soudům, že se nevypořádaly s jeho tvrzeními, že není povinným z exekučního titulu, resp. že vedlejší účastnice nepředložila exekuční titul, v němž byl označen za povinného, a že tudíž exekuční řízení mělo být zastaveno.
6. V této souvislosti stěžovatel namítá, že se obecné soudy opomenuly vypořádat s jeho důkazními návrhy (konkrétně mělo jít o výše označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, návrh vedlejší účastnice na nařízení exekuce, žádost soudního exekutora o pověření a nařízení exekuce a pověření soudního exekutora k vedení exekuce), přičemž tvrdí, že všechny důkazy měly přímý a bezprostřední vztah k projednávané věci, resp. jej mít mohly, a proto bylo povinností obecných soudů se s nimi vypořádat. Z tohoto důvodu mělo dojít k porušení jeho práva na soudní ochranu.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy dopustily kvalifikovaného (tj. ústavně relevantního) pochybení, když opomenuly jeho tvrzení, resp. jím navržené důkazy, jak jsou uvedeny výše.
11. Z napadených rozhodnutí je však patrno, že obecné soudy se s tvrzením stěžovatele, že není povinným z exekučního titulu (viz sub 5) zabývaly a dospěly k závěru, že v obou případech jde o osobu stěžovatele. V jeho odůvodnění se vypořádaly s jeho argumentací, a své povinnosti plynoucí z principu řádného procesu učinily zadost.
12. Námitka tzv. opomenutých důkazů je v posuzované věci nepřípadná, neboť o samotném označení stěžovatele v tom kterém řízení (rozhodnutí) nebylo pochyb. Jinak řečeno, za daných okolností pochybení obecných soudů mohlo spočívat ve vadném posouzení dané právní otázky, k čemuž dlužno dodat, že stěžovatel se v ústavní stížnosti nijak proti příslušenému závěru nevymezuje, a tak Ústavní soud nemá ani z hlediska věcné správnosti, natož pak ústavnosti, co by mohl obecným soudům vytknout.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. května 2020
Jan Filip v. r. předseda senátu