Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele O. V., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Ing. Hanou Skalickou, Ph.D., BA, advokátkou, sídlem Pod Oborou 907, Kosmonosy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2024 č. j. 3 Tdo 52/2024-615, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2023 sp. zn. 7 To 59/2023 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 2023 sp. zn. 4 T 18/2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 6, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 4 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. d) a e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaným ve stadiu pokusu a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a dále mu uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou. Uvedeného zločinu se stěžovatel podle zjištění krajského soudu dopustil - ve stručnosti vyjádřeno - tím, že dne 28. 9. 2022 v přesně nezjištěné době v obci V., v reakci na jejich předchozí vzájemný slovní a fyzický střet, napadl poškozeného Y. H. (dále jen "poškozený") v úmyslu jej usmrtit, nejméně čtyřmi údery nožem o délce čepele 13 centimetrů vedenými střední až velkou intenzitou proti tělu poškozeného, čímž mu způsobil bodnou ránu hrudníku, příčně probíhající přetětí pravého ušního boltce a dvě bodné rány na levém předloktí, což si vyžádalo urgentní operační zákrok s následnou hospitalizací poškozeného, neboť při zasažení plíce nebo velké cévy by byl bezprostředně ohrožen jeho život nadměrnými krevními ztrátami se vznikem pokrvácivého šoku. K tomuto následku nedošlo jen v důsledku náhody a aktivní obrany poškozeného.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
5. Stěžovatel namítá, že během soudního řízení nebyl proveden výslech poškozeného, ačkoli byl obhájcem požadován, a proto nebyl skutkový stav náležitě zjištěn. Dále v řízení nebylo objasněno, komu patřila krev nalezená na papírových kapesnících a na WC (viz stopa č. 17, kde profily DNA neodpovídají profilu DNA poškozeného ani stěžovatele), resp. na kuchyňském prkénku. Na noži, kterým měl stěžovatel bodnout poškozeného, nebyly nalezeny žádné daktyloskopické stopy vykazující shodu s kontrolními otisky stěžovatele nebo poškozeného, což vyvolává otázku, zda někdo odstranil otisky z nože, případně kdo a z jakého důvodu. Není jasné ani to, proč byl nůž ohnutý. Z těchto nezodpovězených otázek vyplývá, že se do konfliktu zřejmě zapojil ještě někdo další (např. další osoby z ubytovny), avšak soudy nepovažovaly za potřebné ho identifikovat.
6. Obecné soudy v důsledku nedostatečného zjištění skutkového stavu chybně posoudily skutek hmotně právně. Všechny soudy, které ve věci rozhodovaly, označují čin za pokus vraždy, přestože vzhledem ke všem okolnostem případu i důkazní situaci o takový pokus nešlo. Stěžovatel nikoho neusmrtil a ani neměl úmysl tak učinit. Došlo ke rvačce na ubytovně, kde stěžovatel i poškozený bydleli. Oba byli "hodně zmlácení" a pod vlivem alkoholu (stěžovatel byl ve stavu opilosti středního stupně, poškozený měl v krvi 2,95 promile). Po skončení rvačky to byl stěžovatel, kdo vytočil číslo tísňového volání 112 a přivolal na místo složky záchranného systému. Stěžovatel i poškozený byli odvezeni do nemocnice, avšak z nepochopitelného důvodu bylo trestní stíhání zahájeno pouze proti stěžovateli, nikoli proti poškozenému, přestože poškozený byl hlavní agresor (což sám uvedl při výslechu v přípravném řízení), avšak podnět na zahájení jeho trestního stíhání policie odložila.
7. Ve spisu jsou obsaženy i fotografie stěžovatele, z nichž je zřejmé, že měl četná zranění, která mu způsobil poškozený. Z protokolu o rekonstrukci i z výpovědi poškozeného v přípravném řízení vyplývá, že s konfliktem začal poškozený. Stěžovatel dále popisuje průběh incidentu, přičemž zdůrazňuje, že až když ho poškozený zbil a bylo zřejmé, že ve fyzickém napadání bude ještě pokračovat, chopil se nože, který se nacházel v bezprostřední blízkosti, poškozeného bodnul, neboť se obával o vlastní život. Bodné rány byly mělké a nemohly poškozeného ohrozit na životě, jak uvedl i znalec při výslechu při hlavním líčení. Celý průběh zápasu mezi oběma aktéry svědčí o tom, že stěžovatel se cítil v ohrožení života.
8. Nejvyšší soud k této argumentaci stěžovatele uvedl, že "soudy rovněž pečlivě vysvětlily, proč uvěřily poškozenému". Soudy však poškozeného vůbec neviděly, nevyslýchaly ho a čerpaly pouze z jeho výpovědi provedené v přípravném řízení. Navíc poškozený v přípravném řízení uvedl, že netrvá na potrestání stěžovatele, že se "prostě poprali". Poškozený se nepřipojil s náhradou škody. Podle stěžovatele nešlo o pokus vraždy, nanejvýše o pokus zabití, a nejlépe by skutkovému ději činu odpovídala tzv. nutná obrana. K tomu, jak se stěžovatel choval, ho donutila agresivita poškozeného, dále to, že byl silnější a že při fyzickém střetu měl převahu. Je pravda, že nejde o nutnou obranu, pokud by byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ale rovněž není možné obvinit, natož odsoudit, za pokus vraždy někoho, kdo se jen bránil napadení a odrážel útok silnějšího útočníka, od nějž v okamžiku bodnutí již měl četná zranění.
9. Bodná rána způsobená poškozenému v oblasti hrudníku byla mělká, což svědčí o tom, že stěžovatel nechtěl poškozeného usmrtit, navíc to byl stěžovatel, kdo - jak bylo uvedeno výše - první zavolal záchrannou službu. Až následně záchrannou službu zavolal svědek K. Není zřejmé, proč došlo k ohnutí nože, kterým byl poškozený bodnut, resp. jak k jeho ohnutí došlo, když znalec uvedl, že bodnutím do těla poškozeného se tak nestalo. Soudní znalec MUDr. Jiří Hladík uvedl, že: "žádné ze zranění neohrožovalo život poškozeného, nevedlo k poškození důležitých orgánů, ani k nadměrným krevním ztrátám". Nespatřoval-li krajský soud u stěžovatele žádnou sebereflexi, mohlo to být tím, že řízení vedenému v českém jazyce nerozuměl a byla mu poskytnuta tlumočnice do jazyka ukrajinského, přestože on požadoval tlumočnici do jazyka ruského. Tím byl v řízení porušen i čl. 37 odst. 4 Listiny. Soud to následně napravil a rozsudek stěžovateli poskytl v ruském jazyce, avšak při hlavním líčení byla přítomna tlumočnice do jazyka ukrajinského. Stěžovatel, ač je Ukrajinec, hovoří rusky.
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
14. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
15. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel námitky tohoto druhu neuplatnil.
16. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou tzv. opomenuté důkazy [srov. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
17. Konečně třetí skupinu kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
18. Ke druhé a třetí kategorii vad důkazního řízení směřují stěžovatelovy námitky, že v řízení před soudem nebyl vyslechnut poškozený, nedošlo k řádnému objasnění všech zjištěných skutečností (nalezené krevní stopy a ohnutý nůž) a nebyly ústavněprávně konformním způsobem hodnoceny jeho námitky týkající se průběhu konfliktu, včetně obhajoby založené na tvrzené nutné obraně, přičemž dovozuje, že soudy rozhodly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo.
19. K těmto námitkám stěžovatele lze uvést, že obecné soudy po provedeném dokazování (srov. zejména body 19. a násl. odůvodnění rozsudku krajského soudu a body 13. a násl. odůvodnění usnesení vrchního soudu) dospěly k závěru, že je vyloučeno, že incident se odehrál tak, jak uvádí stěžovatel, tedy že by stěžovatel byl v souboji natolik zahnán do úzkých, že v obavě o svůj život se musel bránit nožem. Na základě svědeckých výpovědí, znaleckého dokazování (znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství), které verzi stěžovatele s ohledem na povahu a rozsah zranění poškozeného vyloučilo, a při zohlednění zjištění o zraněních stěžovatele, bylo naopak postaveno na jisto, že v okamžiku, kdy stěžovatel bral do ruky nůž, byl předchozí konflikt již ukončen a od stěžovatele šlo o prostou odplatu za předchozí jednání poškozeného. Soudy se rovněž zabývaly naplněním subjektivní stránky trestného činu vraždy, tedy zda stěžovatel chtěl poškozeného usmrtit. S ohledem na způsob provedení útoku, zvolenou zbraň a intenzitu bodnutí, jakož i s přihlédnutím ke zjištěným slovním projevům stěžovatele před činem učinily závěr o nepřímém úmyslu. Podle závěrů obecných soudů tak bylo možno učinit spolehlivý závěr o tom, že to byl právě a jenom stěžovatel, kdo vzájemnou rvačku eskaloval tím, že na poškozeného zaútočil nožem, přičemž z výše vymezených důvodů nebylo možno o nutné obraně uvažovat.
20. Stěžovateli lze přisvědčit potud, že se nepodařilo objasnit všechny skutečnosti, zejména jde-li o nalezené krevní stopy a ohnutý nůž. Toho si však byly soudy vědomy a dospěly k ústavněprávně konformnímu závěru, že tato zjištění nemají na trestnost jednání stěžovatele vliv (srov. bod 29. odůvodnění rozsudku krajského soudu).
21. Jde-li o námitku stěžovatele, že v řízení před soudem nebyl vyslechnut poškozený, obecné soudy konstatovaly, že poškozený sice nebyl ani jedním ze soudů vyslechnut, nestalo se tak ovšem bezdůvodně. Ačkoliv soudy vyvinuly značnou snahu poškozeného vypátrat a zajistit jeho výslech před soudem, bylo toto úsilí bezúspěšné. Bylo zjištěno, že poškozený na území České republiky nikdy neměl povolen žádný druh pobytu a nejsou žádné informace o tom, kde se zdržuje. Výslech poškozeného v řízení před soudem z objektivních důvodů nebyl možný. K dispozici byla jeho procesně použitelná výpověď z přípravného řízení a krajský soud byl oprávněn ji za podmínek podle § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu přečíst k důkazu. Obecné soudy přitom vycházely zejména ze zjištění, které učinily z dalších důkazních prostředků.
22. Ústavní soud dospěl v posuzované věci k závěru, že obecné soudy se nedopustily žádného z výše uvedených pochybení ani se jiným způsobem nezpronevěřily ústavněprávním požadavkům, na něž poukazuje stěžovatel. V podrobnostech lze na jejich odůvodnění odkázat.
23. Stěžovatel namítá, že mu byla poskytnuta tlumočnice do jazyka ukrajinského, ačkoli požadoval tlumočnici do jazyka ruského. V této souvislosti dovozuje, že z uvedeného důvodu nemohl "projevit sebereflexi", což mu vytýkal krajský soud. Protože stěžovatel nedoložil, že by tuto námitku uplatnil v dovolání, v řízení o ústavní stížnosti jde o námitku materiálně nepřípustnou.
24. K námitce stěžovatele ohledně přiměřenosti trestu Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence [např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Krajský soud stěžovateli, který na Ukrajině byl dvakrát ve výkonu trestu odnětí svobody (a to za vraždu a těžkou újmu na zdraví), uložil trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené v § 140 odst. 1 trestního zákoníku. Závěry obecných soudů týkající se výše trestu se tedy a priori nejeví jako hrubě nespravedlivé či excesivní a Ústavní soud, jak uvedeno výše, za takových okolností není oprávněn sám přistoupit ke kasačnímu zásahu. Odůvodnění druhu trestu a jeho výměry je ústavněprávně konformní a nevybočuje z mezí obvyklých pro rozhodování obecných soudů ve srovnatelných věcech. Obdobné závěry lze uplatnit též ohledně uloženého trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Stěžovatel v ústavní stížnosti nespecifikoval, jaké argumenty způsobilé ovlivnit zejména výši trestu odnětí svobody nemohl v řízení před obecnými soudy uplatnit. Další námitky k přiměřenosti trestu kromě těch, které vycházejí z jeho obhajoby, kterou však obecné soudy neakceptovaly, stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl.
25. Stěžovatel vytýká, že Nejvyšší soud se nezabýval jeho námitkami, nicméně další důvody, proč jeho usnesení pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami (zejména absence výslechu poškozeného v řízení před soudem) neuvádí, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele rozhodl, jak bylo konstatováno výše, zabýval se důkladně také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
26. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. V posuzované věci dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v navazujícím právním hodnocení zjištěného skutkového stavu. Věcně udržitelné jsou též úvahy o výši trestu odnětí svobody.
27. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu