Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o vyloučení soudce Zdeňka Kühna z rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jitky Kratochvílové, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Dirhanem, advokátem, sídlem Chvalova 1696/10, Praha 3 proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. listopadu 2023 č. j. 10 As 168/2022-27 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2022 č. j. 22 A 22/2021-38, za účasti Krajského úřadu Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, jako vedlejšího účastníka, takto:
Soudce Zdeněk Kühn je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod spisovou značkou IV. ÚS 136/24.
1. Dne 15. 1. 2024 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatelky, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Dirhanem. Dne 17. 1. 2024 navrhl soudce Zdeněk Kühn, který je členem rozhodujícího IV. senátu, aby byl z projednání a rozhodování v uvedené věci vyloučen.
2. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - dále jen "Listina").
3. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.
4. S ohledem na poměr soudce Zdeňka Kühna k věci, v řízení o níž zasedal a rozhodoval jako člen senátu 10 As Nejvyššího správního soudu, proto III. senát Ústavního soudu, určený podle § 9 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2024 pro rozhodnutí o vyloučení soudce IV. senátu, dospěl k závěru, že je naplněn důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce Zdeňka Kühna z projednání a rozhodování věci
sp. zn. IV. ÚS 136/24
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který ji napadeným usnesením odmítl pro nepřijatelnost podle § 104a odst. 1 s. ř. s. V odůvodnění zdůraznil, že ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se Nejvyšší správní soud po posouzení přípustnosti kasační stížnosti zabývá otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatelky (§ 104a s. ř. s.). Konstatoval, že "v této věci nevyvstala žádná právní otázka, která by doposud nebyla judikaturou jednotně řešena, ani taková otázka, kterou by bylo třeba řešit odlišně. Krajský soud ani hrubě nepochybil při výkladu práva" (bod 16. odůvodnění). Stručně podotkl, že stejně jako krajský soud považuje odůvodnění výše pokuty za dostačující a přezkoumatelné, a že se v tomto krajský soud nedopustil excesu. Ze správního spisu je podle něj navíc zřejmé, že žádné specifické okolnosti, obzvláště přitěžující a polehčující okolnosti, nebyly shledány, tudíž k nim správní orgány ani nemohly přihlížet. Ztotožnil se rovněž s hodnocením krajského soudu druhé omluvy z ústního jednání jako opožděné. Závěrem uvedl, že "nepokládá stěžovatelčiny úvahy týkající se stabilizace obecního rozpočtu a odměňování úředníků v projednávaném případě za jakkoli relevantní, a proto se jimi dále nezabývá" (bod 15. odůvodnění), neboť stěžovatelka nijak neprokázala jejich souvislost s posuzovanou věcí.
5. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před správními soudy a konstatuje, že smyslem užití automatizovaného prostředku měření rychlosti není v daném případě zajištění bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, ale jejich pořízení, instalace a užití je pouze prostředkem k dosažení ekonomických cílů obce v rámci příjmů předmětné obce s rozšířenou působností, přičemž odkazuje na novinové články z regionálních deníků. Je toho názoru, že v její věci nemůže právní úprava přestupku provozovatele vozidla obstát v testu proporcionality, neboť praxe ukázala, že od zamýšleného zvýšení bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích je jednoznačným cílem mnoha obcí co možná nejvyšší naplnění obecních rozpočtů. Ústavní soud sice v nálezu ze dne 16. 5. 2018
sp. zn. Pl. ÚS 15/16
(N 95/89 SbNU 409) neshledal právní úpravu tzv. objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla jako neústavní, neposuzoval však praxi jejího uplatňování a používání stacionárních radarů. Pokud se soudy nezabývaly tím, zda obec Slavkov u Brna nevyužila stacionární radar především jako nástroj k dosažení příjmů do obecního rozpočtu, a nikoliv k zajištění bezpečnosti provozu na pozemní komunikaci, porušily tím její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu takový prostředek nebyl k dispozici.
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do jejich rozhodovací činnosti je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, bylo-li pravomocným rozhodnutím porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Nutno tudíž vycházet mimo jiné z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiného než ústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí správních orgánů a posléze správních soudů přezkoumávajících v tzv. plné jurisdikci jejich rozhodnutí.
8. Ústavní soud předesílá, že je vázán petitem ústavní stížnosti, kterým se stěžovatelka domáhá zrušení toliko usnesení Nejvyššího správního soudu o odmítnutí kasační stížnosti. Z toho důvodu nepřísluší Ústavnímu soudu, aby přezkoumával a případně rušil předcházející rozhodnutí krajského soudu a správních orgánů.
9. Obsahem ústavní stížnosti je vedle rekapitulace předcházejícího řízení toliko polemika stěžovatelky o důvodech instalace stacionárního radaru obcí Slavkov u Brna na dané místo, resp. zda je automatizované měření rychlosti a institut objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla účelný k zajištění bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. To však důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Stěžovatelka přitom nezpochybňuje závěr Nejvyššího správního soudu, že její kasační stížnost byla nepřijatelná, resp. v ústavní stížnosti neuvádí, který ze čtyř typových případů (k nim viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006-39 a ze dne 16. 6. 2021 č. j. 9 As 83/2021-28) byl v její věci naplněn a založil tak přijatelnost kasační stížnosti. Ústavní stížnost rovněž postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Za tu nelze považovat pouhý odkaz na čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
10. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud při odmítnutí kasační stížnosti postupoval plně v mezích § 104a odst. 1 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 4. 2021, a v souladu se svou ustálenou judikaturou. Podle uvedeného ustanovení platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (což byla podle § 31 odst. 2 s. ř. s. i věc stěžovatelky), svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. Vzhledem k funkci, kterou institut nepřijatelnosti kasační stížnosti plní, tj. snížení zátěže pro Nejvyšší správní soud (obzvláště jde-li o "bagatelní" a opakující se kasační stížnosti), nelze z ústavního hlediska nic namítat ani proti poměrně stručnému odůvodnění napadeného usnesení. Nejvyšší správní soud se přesto v odůvodnění napadeného rozhodnutí stručně vyjádřil i k otázkám nastoleným stěžovatelkou, přičemž jeho závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Námitku stěžovatelky o umístění stacionárního radaru fakticky posoudil už krajský soud, který v bodech 27. a 28. odůvodnění rozsudku uvedl, že měření proběhlo v souladu s kladným stanoviskem Policie České republiky a v těsné blízkosti přechodu pro chodce (viz bod 3. výše).
11. Lze proto shrnout, že napadené usnesení Nejvyššího správního soudu je vzhledem k povaze řízení přiměřeně odůvodněné. Argumentaci Nejvyššího správního soudu hodnotí Ústavní soud jako srozumitelnou a ústavně souladnou. Právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebylo porušeno. Obsahem tohoto práva ostatně není garance úspěchu v řízení (srov. usnesení ze dne 30. 6. 2020
sp. zn. III. ÚS 1171/20
nebo ze dne 23. 11. 2021
sp. zn. III. ÚS 2954/21
; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
12. V posuzované věci jde nadto o spor o zjevně bagatelní částku, resp. o pokutu ve výši 1 500 Kč (přiměřeně srov. usnesení ze dne 20. 6. 2023
sp. zn. I. ÚS 1248/23
a ze dne 25. 7. 2023
sp. zn. II. ÚS 534/23
), přičemž stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí a nedokládá, že i přes bagatelní povahu vyvolává v její právní sféře ústavněprávně významnou újmu (srov. např. usnesení ze dne 21. 5. 2014
sp. zn. III. ÚS 1161/14
, ze dne 8. 12. 2020
sp. zn. I. ÚS 2393/19
nebo ze dne 24. 10. 2023
sp. zn. IV. ÚS 1129/23
). Obzvláště v této situaci proto není namístě, aby Ústavní soud dále podrobněji posuzoval obsah napadeného rozhodnutí. Tento výklad nelze chápat jako odepření spravedlnosti, nýbrž jako promítnutí celospolečenské shody o bagatelnosti výše uvedeného sporu do výkladu základních práv [srov. nález ze dne 10. 4. 2014
sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)].
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu