Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Ekali, s. r. o., sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, zastoupené Mgr. Zdeňkem Brunclíkem, advokátem, sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2024 č. j. 54 Co 44/2024-42, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 30. 11. 2023 č. j. 45 C 166/2023-24 zastavil řízení o zaplacení částky 53 898,88 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka se domáhala této částky z titulu náhrady škody za porušení povinnosti exekutora při vymáhání dlužné částky stěžovatelky, protože jí nebyla jako věřitelce zaplacená v exekuci vymožená částka 53 898 Kč. Důvodem zastavení řízení bylo zpětvzetí žaloby stěžovatelkou. Ta vzala žalobu zpět částečně proto, že vedlejší účastnice zaplatila stěžovatelce částku 16 840,81 Kč, co do zbývající částky (37 058,07 Kč) proto, že se ukázalo, že v původním řízení soudní exekutorka započetla vůči vymoženému plnění své náklady exekuce. O nákladech rozhodl obvodní soud podle § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.) tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovatelce částku 18 230 Kč. Vedlejší účastnice zavinila náklady soudního řízení, protože stěžovatelce zaslala své stanovisko až po podání žaloby, resp. uplynutí lhůty podle § 15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") změnil usnesení obvodního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že povinnost nahradit náklady řízení uložil stěžovatelce, a to ve výši 113 Kč. Stěžovatelce zároveň uložil i povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. Rozhodnutí odůvodnil tak, že pokud došlo ke zpětvzetí žaloby proto, že nárok stěžovatelky byl následně částečně uspokojen, zavinila zastavení řízení co do této částky vedlejší účastnice. Ve zbývající části došlo k zastavení řízení z procesního zavinění stěžovatelky. Stěžovatelka tak byla úspěšná jen co do 31,24 % žalované částky, vedlejší účastnice co do 68,76 % žalobou vymezeného předmětu řízení.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že městský soud nezohlednil judikaturu Ústavního soudu týkající se rozhodnutí o náhradě nákladů v řízeních o náhradě nemajetkové újmy. Podle té přichází v úvahu plná náhrada nákladů řízení i v případě, že měl žalobce formálně úspěch jen částečný. To za předpokladu, že byl v řízení prokázán nepřípustný zásah do osobnostních práv účastníka. Podle stěžovatelky došlo v jejím případě k mechanickému a formalistickému výkladu procesního úspěchu ve sporu. V řízení se jí podařilo prokázat základ svého nároku a příčinnou souvislost mezi újmou jí způsobenou a nesprávným úředním postupem.
5. V druhé části ústavní stížnosti stěžovatelka zpochybňuje aplikaci vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen "vyhláška č. 254/2015 Sb."), podle níž přiznal městský soud vedlejší účastnici poměrnou část paušální náhrady nákladů řízení za písemné vyjádření k žalobě. Podle stěžovatelky může být náhrada nákladů podle této vyhlášky přiznána pouze takovému advokátem nezastoupenému účastníkovi, který by v případě, že by byl zastoupený advokátem, náhradu tohoto zastoupení v případě procesního úspěchu obdržel. Ministerstvu jako ústřednímu orgánu státní správy reálně nevznikají v řízení žádné speciální náklady (v tomto řízení ani náklady na plat zaměstnanců ani náklady spojené se zasláním písemnosti datovou zprávou). Aplikace vyhlášky č. 254/2015 Sb. je proto u ústředních orgánů státní správy při plnění jejich běžné agendy z principu vyloučena.
6. Stěžovatelka uvádí, že vzhledem k vysokému počtu obdobných kauz, je souhrnná výše náhrad schopna porušit základní práva a svobody, byť ne v jednotlivé věci. Ústavně konformním výkladem aplikace vyhlášky by také byla sjednocena judikatura nižších soudů.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
9. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě výrazněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 , ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 , ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou obecných soudů. Posouzení náhrady nákladů řízení by proto mohlo nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel.
10. Stěžovatelka navíc podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci [srov. § 202 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že v těchto věcech je úspěšnost ústavní stížnosti obvykle vyloučena, neboť zpravidla (často jen pro svou výši) nejsou způsobilé porušit základní práva a svobody. Výjimku opět představují pouze zcela extrémní pochybení soudů přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatelů (srov. např. usnesení ze dne 1. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1393/11 a ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 193/14 ).
11. Žádná taková pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil. Městský soud aplikoval ve stěžovatelčině věci § 146 odst. 2 o. s. ř., který upravuje náhradu nákladů řízení v případě zaviněného zastavení řízení. Městský soud došel k závěru, že zastavení řízení částečně zavinila stěžovatelka a částečně vedlejší účastnice. Podle toho rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud správně upozornil stěžovatelku na to, že předběžné projednání nároku podle § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., je speciální podmínkou řízení pro uplatnění všech nároků na náhradu škody vůči státu podle tohoto zákona. Nedošlo-li k dobrovolnému uspokojení uplatněného nároku příslušným úřadem, je na zvážení každého, zda uplatní svůj nárok soudní cestou. Pokud se vedlejší účastnice ve lhůtě jí určené nijak nevyjádřila, nelze to klást k její tíži při posuzování otázky procesního zavinění.
12. Odkazuje-li stěžovatelka na judikaturu týkající se rozhodnutí o náhradě nákladů v řízeních o náhradě nemajetkové újmy [např. nález ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 649/22 , nález ze dne 7. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 804/08
(N 152/62 SbNU 333)], opomíjí, že ta se dotýká případů, v nichž soud určil výši nároku podle své úvahy (§ 136 o. s. ř.), kde chybí exaktní metoda určení výše zadostiučinění. V takovém případě může soud i v případě částečného úspěchu přiznat účastníkovi plnou náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 3 o. s. ř.). Ve stěžovatelčině věci však výše nároku (rozhodoval-li by o ní soud meritorně) na volné úvaze soudu nezávisela. Šlo o náhradu konkrétní výše majetkové újmy. Ostatně to stěžovatelka sama v ústavní stížnosti připouští.
13. K námitce stěžovatelky, že soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval formalisticky a mechanicky, Ústavní soud uvádí, že městský soud svůj postup řádně odůvodnil a jeho výklad považuje Ústavní soud za ústavně souladný.
14. Extrémní vybočení ze zákonných procesních pravidel neshledal Ústavní soud ani v postupu městského soudu, který přiznal vedlejší účastnici poměrnou část paušální náhrady nákladů za řízení za písemné vyjádření k žalobě podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. Stát je v řízení v pozici účastníka řízení a není tedy důvod, aby mu nebyla přiznána paušální částka náhrady nákladů řízení, stejně jako kterémukoli jinému účastníkovi sporu, který by byl v řízení úspěšný. I státu mohou vznikat náklady spojené s vedením řízení. Díky paušální výši není nutné skutečnou výši nákladů řízení prokazovat. Není tedy důvod spojovat možnost přiznání náhrady nákladů řízení podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. pouze s takovým účastníkem, který by měl nárok na náhradu za zastoupení advokátem.
15. S ohledem na to, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím bylo porušeno některé ústavně zaručené právo stěžovatelky, není relevantní ani námitka stěžovatelky, že vzhledem k vysokému počtu věcí řešených podle zákona č. 82/1998 Sb., je souhrnná výše náhrad schopna představovat porušení základních práv a svobod, byť ne v jednotlivé věci.
16. Uvádí-li stěžovatelka, že ústavně konformním výkladem vyhlášky č. 254/2015 Sb. by byla sjednocena judikatura nižších soudů, Ústavní soud opakovaně poukazuje na to, že role Ústavního soudu nespočívá ve sjednocování judikatury obecných soudů. Ústavní soud zasahuje pouze tehdy, pokud dojde k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. usnesení ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18 , nález ze dne 28. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 192/11
(N 55/60 SbNU 677) bod 16.]. To platí i v případech, kdy dovolání k Nejvyššímu soudu není v bagatelních věcech přípustné. Tím spíše není prostor pro zásah Ústavního soudu, nedošlo-li k závažnému porušení ústavních práv stěžovatelky.
17. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu