Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Ondřejem Pecákem, advokátem, sídlem Na Ořechovce 199/24, Praha 6 - Střešovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2024 č. j. 7 Tdo 1202/2023-762, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2023, č. j. 44 To 245/2023-677 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. června 2023, č. j. 52 T 176/2021-610, a s ní spojeným návrhem na zrušení § 17 odst. 5 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že jimi trestní soudy porušily jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 49 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie a právo na vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. S ústavní stížností spojil stěžovatel návrh na zrušení části zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), jak je uvedeno v záhlaví tohoto usnesení. Současně žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne, že stěžovatel, tehdy osmasedmdesátiletý řidič osobního vozu Renault Clio, byl v květnu 2021 účastníkem dopravní nehody v Praze. Před odbočováním vlevo se v rozporu s § 21 odst. 1, 3 zákona o silničním provozu nezařadil co nejdále vlevo v části vozovky určené pro jeho směr jízdy, naopak nejprve přejel k pravému okraji komunikace, následně odbočil ostře doleva, při tom se levým bokem svého vozidla střetl s motocyklem Kawasaki předjíždějícím jeho automobil. Tím způsobil řidiči motocyklu (dále jen "poškozený") těžkou újmu na zdraví. Poškozený přitom jel vyšší rychlostí než rychlostí v místě povolenou (namísto 50 km/h jel až 84 km/h), což mu neumožnilo střetu zabránit. Naopak stěžovatel jel v okamžiku nehody rychlostí 38 km/h.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 uznal stěžovatele vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce s podmíněným odkladem na zkušební dobu patnácti měsíců. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na osmnáct měsíců. Konečně rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit poškozenému způsobenou škodu ve výši 30 553,45 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 150 949,26 Kč. Se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy byli poškozený a zdravotní pojišťovna odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud v Praze stěžovatelovo odvolání zamítl. Uznal sice, že na nehodě se "významnou měrou" podílel poškozený (který podstatně překročil nejvyšší povolenou rychlost v daném místě), přesto však lze z nehody vinit též stěžovatele. Odbočování vlevo patří mezi nejtěžší dopravní manévry při jízdě vozidlem, řidič musí zhodnotit situaci ve své směru jízdy i v protisměru, celou dobu musí kontrolovat, co se děje před ním i za ním. Motocykl poškozeného byl v daném místě díky svitu předního reflektoru dobře viditelný, což oba soudy ověřily z kamerového záznamu jiného vozidla, které v místě nehody jelo. Oba trestní soudy se shodly též na míře zavinění stěžovatele: měly to být dvě třetiny (tedy poškozený nehodu zavinil z jedné třetiny).
4. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel dovolání. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření uvedl, že trestní soudy podcenily míru zavinění poškozeného. Podle státního zástupce je sporné, zda je jednání stěžovatele vůbec trestným činem a zda míra jeho zavinění není zanedbatelná. Přinejmenším je to důvodem ke zrušení výroku o náhradě škody.
5. Nejvyšší soud rozsudkem zrušil usnesení městského soudu v části, kterou bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku obvodního soudu ohledně výroku o náhradě škody, a zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku o náhradě škody. Nejvyšší soud nově rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit zdravotní pojišťovně na náhradu škody částku 76 237 Kč, se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal zdravotní pojišťovnu na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozeného odkázal s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud vyšel ze skutkových zjištění trestních soudů, shodně s nimi dospěl k závěru, že stěžovatel se v rozporu s § 21 odst. 1, 3 zákona o silničním provozu nezařadil co nejdále vlevo v části vozovky určené pro jeho směr jízdy a že odbočovací manévr provedl nejprve najetím k pravému okraji vozovky a následně ostrým odbočením doleva, čímž ohrozil řidiče jedoucí za ním. K odbočení se zjevně rozhodl tzv. na poslední chvíli. Svou pozornost soustředil na situaci v protisměru, naopak za sebou nepostřehl pohyb motocyklu řízeného poškozeným. Poškozený naopak nerespektoval omezení rychlosti na 50 km/h a vjel do křižovatky rychlostí až 84 km/h, což vyloučilo možnost adekvátní reakce na situaci vyvolanou protiprávním jednáním stěžovatele. Jízdu poškozeného touto rychlostí, navíc s předjížděním vozidel, která respektovala omezení rychlosti, lze označit za velmi riskantní až hazardérskou a bezohlednou.
6. Nejvyšší soud dále porovnal závažnost porušení zákona stěžovatelem a poškozeným. Vyšší měrou se na vzniku nehody podílel poškozený. Naproti tomu stěžovatel nedodržel ustanovení, jejichž porušení sice může zapříčinit kolizi, avšak má podstatně nižší potenciál vzniku nehody. Odpovídajícím způsobem to lze vyjádřit tak, že podíl stěžovatele představuje jednu třetinu a podíl poškozeného představuje dvě třetiny účasti. Podíl účasti stěžovatele je ale dostatečný k tomu, aby zakládal jeho trestní odpovědnost, odpovědnost za pouhý přestupek by nevystihovala význam porušených ustanovení, způsob a míru jejich porušení ani závažnost způsobeného následku. Nejvyšší soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že jediným viníkem je poškozený, protože se excesivním překročením povolené rychlosti zbavil zákonné ochrany.
7. Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, proč je nesprávná úvaha státního zástupce prezentovaná ve vyjádření k podanému dovolání, že míra účasti stěžovatele na vzniku nehody stěží přesahuje 10 %. Mechanicky totiž vychází z míry, v níž účastník nehody, kterému jiný účastník provozu nedal přednost v jízdě, překročil povolenou rychlost jízdy. V poměru mezi stěžovatelem a poškozeným však nešlo o přednost v jízdě, ale o to, jak každý z nich postupoval v situaci vyvolané stěžovatelovým odbočováním vlevo. V kontextu konkrétních okolností tohoto případu porušení povinností stěžovatele nebylo zanedbatelné a dosáhlo úrovně, která je relevantní pro trestní odpovědnost. Nižší míra účasti stěžovatele na vzniku nehody a způsobení následku byla přiměřeně vyjádřena tím, že na rozdíl od obžaloby skutek nebyl posouzen též podle ustanovení § 147 odst. 2 trestního zákoníku, podle něhož se skutek posoudí, jestliže pachatel spáchal čin mimo jiné proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
8. Za tohoto stavu neměl Nejvyšší soud důvod k tomu, aby cokoli měnil na výroku o vině, jen opravil odůvodnění rozhodnutí trestních soudů nižšího stupně. Současně to však mělo dopad na výrok o náhradě škody, ve kterém nižší soudy vyšly z toho, že stěžovatel odpovídá za způsobenou škodu ze dvou třetin. Nejvyšší soud proto uložil stěžovateli povinnost k náhradě škody ve výši jedné třetiny.
9. Stěžovatel především kritizuje povolení předjíždět na křižovatce, které je podle něj neústavní, neboť "nikdy nebude a nemůže v lidské společnosti fungovat, vždy na něm budou vyvstávat problémy a lidské tragédie." Proto navrhuje zrušit ustanovení zákona o silničním provozu, které předjíždění na křižovatce umožňuje. Dále pak uvádí, že Nejvyšší soud rozhodl sám o otázkách, o kterých měl rozhodnout soud prvního stupně, čímž připravil stěžovatele o možnost odvolání. Poukazuje rovněž na stanovisko státního zástupce v řízení o dovolání, který upozornil na to, že sníží-li se stěžovatelův podíl na vině za nehodu, nemusí jít o trestný čin. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je dle stěžovatele nepřezkoumatelné. Stěžovatel nerozumí tomu, proč je vinen za nehodu zrovna jednou třetinou.
10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, ovšem vyjma těch částí, kterými ústavní stížnost napadá výrok usnesení městského soudu v rozsahu, kterým zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku obvodního soudu ohledně výroku o náhradě škody, a rozsudek obvodního soudu ve výroku o náhradě škody; v tomto rozsahu není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo zrušeno [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
11. Ústavní soud především zdůrazňuje, že není běžnou třetí či dokonce čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, a není proto jeho úkolem zabývat se korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním pořádkem [srov. nález ze dne 21. 4. 1994 sp. zn. I. ÚS 68/93
(N 17/1 SbNU 123) a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu].
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá Ústavnímu soudu argumenty ústavního významu v podobě základního práva na to, aby byl postižen jen za takové jednání, které zákon označí jako trestný čin, přičemž současně aplikace trestního práva má být toliko ultima ratio [srov. podobně nález ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 2278/07
(N 157/58 SbNU 335)]. V nynějším případě se však s touto argumentací ústavně konformně vypořádal Nejvyšší soud.
13. Stěžovatel se dovolává judikatury Nejvyššího soudu, dle níž obviněný řidič mohl zcela oprávněně předpokládat, že ostatní účastníci silničního provozu dodržují stanovená pravidla (tzv. princip omezené důvěry v dopravě). Proto řidič, který zastavil na vedlejší silnici před křižovatkou, neměl dle konkrétních okolností případu důvod předpokládat, že jiný řidič na silnici označené jako hlavní pojede nedovolenou a současně i nepřiměřenou rychlostí [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2007 sp. zn. 3 Tdo 593/2007, z judikatury Nejvyššího správního soudu srov. rozsudek ze dne 27. 10. 2021 č. j. 9 As 120/2021-24, body 21 násl.; podobně též nálezy ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3159/15
(N 199/83 SbNU 197), bod 22 a ze dne 21. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 1711/20
(N 234/103 SbNU 386), bod 31].
14. Nejvyšší soud v bodě 21 nyní napadeného rozsudku vysvětlil, že nelze mechanicky přenášet závěry z judikatury řešící případy, kdy řidič nedal přednost v jízdě vozidlu, o kterém dost dobře nemohl vědět, že podstatně překračuje rychlost v jízdě, na situace podobné případu nynějšímu. Situace stěžovatele se liší v jednom podstatném detailu: stěžovatel sám porušil důležitou zákonnou povinnost při odbočování doleva. Omezená důvěra řidiče v podobných případech platí jen tehdy, pokud řidič s dostatečným předstihem a řádně dává ostatním najevo svoji vůli odbočit vlevo. U stěžovatele projev vůle byl velmi problematický: náhle a nepředvídatelně se rozhodl změnit směr své jízdy. V takovém případě se ale nemůže odvolávat na výše uvedený princip, pokud sám nedbal zvýšené opatrnosti (shodně IV. ÚS 3159/15, bod 16).
15. Klíčové pro nynější věc je, že Nejvyšší soud postupoval v souladu se závěry jednotné judikatury obecných soudů a Ústavního soudu. Pokud se na vzniku určitého následku podílelo vícero různých příčin, lze závěr o porušení důležité zákonné povinnosti, tj. zákonného znaku trestného činu, učinit až po pečlivém vyhodnocení všech konkrétních okolností včetně míry významu a důležitosti každé jednotlivé příčiny pro vzniklý následek (nález ze dne 18. 4. 2023 sp. zn. I. ÚS 323/23 , bod 33).
16. Stěžovatel opakuje, že by k nehodě nedošlo, pokud by poškozený dodržel své povinnosti a nepřekročil v místě povolenou rychlost. K tomu lze ale poukázat na závěr Nejvyššího soudu, podle něhož to, že "jeden z účastníků provozu na pozemních komunikacích porušil své povinnosti, byť ve smyslu námitek obviněného excesivně, rozhodně neznamená zánik povinností jiného účastníka provozu. Namítané porušení povinnosti poškozeného dodržet povolenou rychlost bylo jen jednou z příčin nehody, na jejímž vzniku se podílelo současně také porušení povinností obviněného při odbočování vlevo. Nehoda byla kombinací příčin na straně každého z nich, byť ve vyšší míře na straně poškozeného" (bod 21 napadeného rozsudku).
17. Stěžovatel nemůže uspět ani s námitkou, že Nejvyšší soud rozhodl o otázkách, o kterých měl rozhodnout soud nalézací, čímž připravil stěžovatele o možnost odvolání. Nejvyšší soud rozhodl v souladu s § 265m trestního řádu, nepřehodnocoval skutková zjištění nalézacího soudu, jen odlišně vyhodnotil míru zavinění stěžovatele a poškozeného (body 9 až 12 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu). Rozsudek nebyl ani nijak překvapivý, neboť právě o zavinění stěžovatele a jeho míru se vedl spor po celé trestní řízení [více k výkladu § 265m trestního řádu srov. např. nález ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2258/14
(N 230/75 SbNU 567), bod 35].
18. Stěžovatel se pokouší (vágně) argumentovat též neústavností § 17 odst. 5 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu, který umožňuje předjíždět na křižovatce a v těsné blízkosti před ní na hlavní pozemní komunikaci. Není však úkolem Ústavního soudu, aby jako "alternativní zákonodárce" přezkoumával rozumnost dopravních předpisů a podle své vůle - a namísto zákonodárce - v obecné rovině určoval, kde se předjíždět může a kde nikoli. Proto ani Ústavní soud nemusel vyčkávat na avizované doplnění ústavní stížnosti, ve kterém stěžovatel hodlá prohloubit argumentaci k neústavnosti napadeného ustanovení zákona o silničním provozu.
19. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Návrh na zrušení zákona sdílí osud ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. O návrhu na odklad vykonatelnosti pak Ústavní soud nerozhodoval, neboť neprodleně rozhodl o samotné ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu