Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, sídlem Václavská 316/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2024 č. j. 28 Cdo 3118/2023-1062, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2023 č. j. 4 Co 132/2022-1005, ve znění opravného usnesení ze dne 31. července 2023 č. j. 4 Co 132/2022-1029, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2022 č. j. 26 C 3/2016-940, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a církevní právnické osoby Suverénní řád Maltézských rytířů - České velkopřevorství, sídlem Velkopřevorské náměstí 485/4, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že tato rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V této věci jde o církevní restituci velkostatku v Březiněvsi. Z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu plyne následující. Vedlejší účastník požádal Státní pozemkový úřad, resp. Krajský pozemkový úřad pro hl. m. Prahu (dále "pozemkový úřad"), aby mu vydal zemědělskou nemovitou věc. Povinná, tj. stěžovatelka, totiž nevyhověla výzvě o vydání nemovitosti [§ 9 odst. 1 a 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi)]. Pozemkový úřad žádosti vedlejšího účastníka vyhověl. S tím stěžovatelka nesouhlasila, podala proto žalobu podle páté části občanského soudního řádu.
3. Městský soud v Praze žalobu nejprve zamítl. Toto rozhodnutí však Vrchní soud v Praze zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Městský soud poté zamítl žalobu i napodruhé, a to nyní napadeným rozsudkem, který následně potvrdil i vrchní soud rozsudkem rovněž napadeným touto ústavní stížností. Stěžovatelka se pak obrátila na Nejvyšší soud, ten její dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť vrchní soud rozhodl v souladu s judikaturou. Vedlejší účastník je oprávněnou osobou podle § 3 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.
V nynější věci není dána restituční výluka podle § 8 odst. 1 písm. h) téhož zákona. Byť se dekret presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále "dekret presidenta"), vůči právnímu předchůdci vedlejšího účastníka prosadil, nelze opomenout, že proběhla obnova vlastnického práva ke sporné nemovité věci. Proto konfiskace nebyla řádně dovršena, resp. vůbec se neuskutečnila. O existenci restitučního titulu není pochyb.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem, že se na majetek vedlejšího účastníka nevztahuje dekret presidenta. Konfiskace nevyžaduje žádný deklaratorní akt a platí plošně pro všechen majetek státně nespolehlivých osob.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 téhož zákona). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
6. Ústavní soud uznává, že konfiskace majetku obecně nastala okamžikem účinnosti dekretu presidenta, tj. bez nutnosti vydat správní rozhodnutí, zápis do veřejného rejstříku či odevzdat věc [nález ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13
(N 96/69 SbNU 465), bod 208]. Jak však obecné soudy správně s odkazem na judikaturu Ústavního soudu upozornily, je třeba posoudit, zda došlo k účinné konfiskaci před rozhodným obdobím [nález ze dne 30. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 361/21
(N 210/109 SbNU 268), bod 49].
7. Jak uvádí Nejvyšší soud, ještě před rozhodným obdobím rozhodly tehdejší soudy o obnově vlastnictví právního předchůdce vedlejšího účastníka ke spornému velkostatku (body 13 a 14). Vedlejší účastník o nemovitosti přišel nikoli v důsledku konfiskace podle dekretu presidenta, ale právě kvůli revizi první pozemkové reformy po únorovém převratu v roce 1948. První skutečný pokus o odebrání majetku vedlejšího účastníka byl spjat až s revizí pozemkové reformy [srov. podobně nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 1975/20
(N 58/105 SbNU 153), bod 30]. Obecné soudy dovodily, že orgány československého státu nečinily žádné (významné) kroky, aby spornou nemovitou věc zkonfiskovaly. To vše je klíčové. Stěžovatelka proto nemohla po právu namítat, že tu existuje restituční výluka z důvodu konfiskace.
8. Ústavní soud dodává, že tento závěr se nijak nepříčí nálezu ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2056/18
(N 132/100 SbNU 453). Tam se řešil okamžik přechodu vlastnického práva v situaci, kdy souběžně probíhala konfiskace podle dekretu presidenta a revize první pozemkové reformy. V nynější věci na sporný majetek nedopadl dekret presidenta republiky, k odnětí nemovitostí došlo podle zjištění obecných soudů až po 25. 2. 1948.
9. Ústavní soud tak žádné porušení základních práv nezjistil. Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu