USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně: Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká1024/1a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupena JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, za účasti: Suverénní řád Maltézských rytířů – České velkopřevorství, se sídlem v Praze 1, Velkopřevorské náměstí 485/4, identifikační číslo osoby: 00569623, zastoupen JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 299/132, o vydání nemovité věci – o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 C 3/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2023, č. j. 4 Co 132/2022-1005, ve znění opravného usnesení ze dne 31. července 2023, č. j. 4 Co 132/2022-1029, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit Suverénnímu řádu Maltézských rytířů – Českému velkopřevorství k rukám jeho zástupce, JUDr. Ondřeje Rathouského, advokáta se sídlem v Praze 2, Bělehradská 299/132, náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Městský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 3. 2022, č. j. 26 C 3/2016-940, zamítl „žalobu s návrhem, aby soud rozhodl, že pozemek dle KN parc. č. 269, jehož součástí je stavba Březiněves č. p. 1, zemědělská usedlost (část pozemku dle PK parc. č. 14, zastavěná hospodářským stavením č. p. 1 a nádvořím v k. ú. Březiněves, obec Praha, se nevydává účastníku Suverénnímu řádu Maltézských rytířů – Českému velkopřevorství, a aby tak bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 25. 11. 2015, č. j. SPU 618649/2015/01/Jeh, sp. zn. SPU 251999/2014/01“ (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost nahradit Suverénnímu řádu Maltézských rytířů – Českému velkopřevorství (dále také „další účastník řízení“) k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 49.368,- Kč (výrok II.).
2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 6. 2023, č. j. 4 Co 132/2022-1005, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 7. 2023, č. j. 4 Co 132/2022-1029, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit dalšímu účastníku řízení k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 8.228,- Kč (výrok II.).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. za přípustné pro řešení dvou právních otázek, při jejichž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Připomněla, že ve věci téže církevní právnické osoby již Nejvyšší soud a Ústavní soud rozhodovaly (věci sp. zn. 28 Cdo 1877/2022 a sp. zn. 28 Cdo 1802/2021 a sp. zn. IV. ÚS 3238/22 a sp. zn. IV. ÚS 2662/21) a dospěly k odlišnému závěru než Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, jehož konkluze dle názoru podávajícímu se z usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3238/22, představují odklon od dřívější nálezové judikatury a stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Dále žalobkyně poukázala na odchýlení se odvolacího soudu od závěrů judikatury Nejvyššího soudu v otázce potřeby poskytnout poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. přijatých v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1559/2007, ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Co 721/2008, a ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 588/2012 (tyto rozsudky jsou - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
4. Další účastník řízení ve vyjádření k dovolání obsáhle rekapituloval závěry nálezů Ústavního soudu ze dne ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3919/19, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, jež se dle jeho mínění prosadí i v poměrech projednávané věci. Připomněl, že rozsudek odvolacího soudu je s těmito závěry plně v souladu. Navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 1. 6. 2023 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 20. 1. 2016 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).
6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť řešení sporné právní otázky, jak byla v dovolání vymezena, tj. zda pozemek parc. č. 269 se stavbou č. p. 1 může být coby součást bývalého Velkostatku Březiněves dalšímu účastníkovi řízení vydán, když ke spáchání majetkové křivdy na církevní právnické osobě došlo ještě před rozhodným obdobím, nelze poměřovat se závěry vyplývajícími z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1802/2021, a ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1877/2022, jež se sice rovněž týkají restituce původního církevního majetku dalšího účastníka řízení, nicméně posouzení sporné právní otázky, zda další účastník řízení je oprávněnou osobou dle ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. (s přihlédnutím k ustanovení § 1 zákona č. 428/2012 Sb. vymezujícímu rozhodné období) bylo u nich podmíněno individuálními okolnostmi případu. Od nich poměry přítomné právní věci vykazují relevantní skutkovou odchylku spočívající v tom, že nárokovaný majetek byl s kladným výsledkem pro dalšího účastníka řízení podroben postupu dle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále „zákon č. 128/1946 Sb.“).
9. Z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vyplývá, že vyhovění nároku uplatněnému podle zákona č. 428/2012 Sb. (zde konkrétně podle jeho § 9) musí předcházet kladný závěr o tom, je-li žalující subjekt osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., a domáhá-li se svého původního majetku tak, jak jej chápe zejména § 2 písm. a) citovaného zákona (k výkladu pojmu původní majetek viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2380/2018). Je nezbytné zkoumat, vznikla-li oprávněné osobě majetková křivda některým ze způsobů vypočtených v § 5 téhož předpisu (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016) a stalo-li se tak v rozhodném období podle § 1 jmenovaného zákona počínajícího dnem 25. 2. 1948 (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, body č. 94 a 176 odůvodnění). Teprve při naplnění zmíněných předpokladů, lze v procesu posuzování nároku oprávněné osoby na vydání konkrétních věcí přistoupit případně k úvaze o aplikaci výluk ve smyslu § 8 citované normy.
10. Z rozhodovací praxe se dále podává, že k převzetí majetku Československým státem konfiskací podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., směřující vůči osobám poškozeným nacistickým režimem, docházelo i v případech, kdy tento majetek přešel na Německou říši v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945) a v době vydání konfiskačního rozhodnutí nebyl oprávněné osobě ve smyslu poválečných právních předpisů dosud restituován (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, jehož závěry nalezly odraz i v judikatuře dovolacího soudu – srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3427/2018).
11. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dříve přijal a odůvodnil závěr, že i v režimu zákona č. 428/2012 Sb. se prosadí ty z konkluzí vyslovených v souvislosti s nároky uplatňovanými podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dle nichž z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb. (k obnovení vlastnického práva tedy nevedla absolutní pasivita původního vlastníka, ale ani toliko neformální uplatňování mimo rámec zákonem vymezený postup, tedy např. ani žádost o obnovení stavu zápisu v pozemkové knize či žádost podaná k nepříslušnému orgánu); na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. tudíž nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3230/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3919/2019). Ústavní soud už v souvislosti s nárokem uplatňovaným podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), jenž stejně jako zákon č. 428/2012 Sb. osoby disponující uvedeným nárokem za oprávněné nepovolává, vysvětlil, že automatické neobnovení vlastnického práva ex lege soukromými osobami bylo spojeno s potřebou nápravy poměrů nastalých za doby nesvobody spočívající v přijetí opatření proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili, kolaborovali s okupanty a podobně (srovnej usnesení Ústavního soudu 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97, ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. I. ÚS 285/2000, ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 318/06, a ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. III. ÚS 88/06).
12. Ač tedy ze shora předestřené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, je zřejmý akcent na prioritní důvod nabytí vlastnického práva státu před rozhodným obdobím, jímž byla konfiskace majetku církevní právnické osoby podle některého z retribučních dekretů, současně se připouští, aby – jednalo-li se o majetek, jenž byl předmětem majetkové křivdy v období nesvobody (viz § 1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. a § 1 zákona č. 128/1946 Sb.) – využila církevní právnická osoba v individuálním případě postup, jenž by vedl k obnově jejího vlastnického práva podle poválečného restitučního předpisu; to byl i případ právního předchůdce dalšího účastníka řízení a nárokovaného pozemku parc. č. 269 se stavbou č. p. 1 v Březiněvsi, jenž byl částí původního pozemku dle PK č. 14 s hospodářským stavením č. p. 1 a nádvořím.
13. V poměrech projednávané věci bylo dokazováním provedeným v nalézacím řízení postaveno najisto, že veškerý majetek právního předchůdce dalšího účastníka řízení podléhal konfiskaci ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb. a z několika konfiskačních vyhlášek, jejichž smyslem bylo označit subjekt, jehož majetek byl podle citovaného dekretu konfiskován, zůstala nedotčena vyhláška Okresního národního výboru v České Lípě vydaná dne 11. 10. 1945, tedy před rozhodným obdobím. Současně ovšem - ihned po skončení války - právní předchůdce dalšího účastníka řízení prostřednictvím svého zástupce, JUDr.
Karla Lohra, advokáta, požádal o navrácení konkrétních pro církevní právnickou osobou významných nemovitostí v centru Prahy a v dalších oblastech, jež vesměs nespadaly do území Sudet, přičemž k takové restituci byl využit postup podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb.; mezi tyto nemovitosti, jež byly v rámci procesu poválečné obnovy vlastnického práva nárokovány, náležel i nemovitý majetek zapsaný ve vložkách dle PK č. 1, 2, 3, 4, 7, 8 a 9 v katastrálním území Březiněves. Na čísle knihovní vložky 1 byla mimo jiných zapsána i parcela č. 14 – „prostor zastavený obydelním a hospodářským stavením a nádvořím čís.
pps. 1 se dvouma zahradami.“ Ve vztahu k nemovitým věcem zapsaným pro katastrální území Březiněves ve shora označených knihovních vložkách pak bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu civilního pro vnitřní Prahu ze dne 20. 11. 1947, sp. zn. Nc II 1119/47, tak, že právně bezúčinnou a neplatnou byla dle § 1 zákona č. 128/1946 Sb. určena trhová smlouva ze dne 16.10. 1942, respektive ze dne 25. 11. 1942, jež byla uzavřena na straně převodce Ing. Otto Bredtem, německým zmocněncem právního předchůdce dalšího účastníka řízení ve prospěch Protektorátu Čechy a Morava – pozemkového úřadu pro Čechy a Moravu, dále vyslovena povinnost Československého státu nemovité věci vydat, strpět zrušení vkladu vlastnického práva pro Protektorát Čechy a Moravu a obnovení vkladu pro právního předchůdce dalšího účastníka řízení.
Uvedené soudní rozhodnutí pak bylo promítnuto do zápisu v pozemkové knize (oddíl B) dne 22. 3. 1948, č. d. 6542, pod číslem 8 (viz žádost o restituci majetku podaná Konventem kněží řádu Maltézských rytířů v Praze III. k Okresnímu soudu civilnímu pro vnitřní Prahu dne 22. 5. 1947, usnesení Okresního soudu civilního pro vnitřní Prahu ze dne 20. 11. 1947, sp. zn. Nc II 1119/47, a výpis z pozemkové knihy, číslo knihovní vložky 1, katastrální území Březiněves, soudní okres Karlín).
14. Z uvedených listin je zřejmé, že ještě před počátkem rozhodného období bylo rozhodnuto o obnovení vlastnického práva právního předchůdce dalšího účastníka řízení, mimo jiné, i k majetku, jehož vydání je předmětem tohoto řízení. Za popsané situace pak došlo ke spáchání majetkové křivdy reparovatelné v režimu zákona č. 428/2012 Sb. až v rozhodném období postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., jak z provedeného dokazování dovodily soudy obou stupňů. Opírají-li se uvedené závěry o zjištěný skutkový stav, nebylo třeba dovolatelce poskytnout poučení dle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (k tomu rovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019, jenž byl uveřejněn pod číslm 97/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018).
15. Sluší se zdůraznit, že Nejvyšší soud nijak neustupuje z názorových pozic, jež s odkazem na vlastní konstantní judikaturu, jakož i judikaturu Ústavního soudu, odvíjející se zejména od plenárního stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, v relevantních otázkách týkajících se konfiskace původního církevního majetku dalšího účastníka řízení předestřel v usneseních ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1802/2021, a ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1877/2022, jakož i v rozsudku ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 28/2022 (srovnej odůvodnění odkazovaných rozhodnutí a v nich označenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu). Důvody odlišného náhledu na konfiskaci majetku právního předchůdce dalšího účastníka řízení jsou v přítomné právní věci - jak vyplývá z výše vyloženého – založeny na individuálních okolnostech sporu týkajících se konkrétního majetku a postupu církevní právnické osoby, jež měly do počátku rozhodného období vliv na úpravu vlastnických poměrů k němu; náhled Nejvyššího soudu tedy nekoliduje se závěry konstantně zastávanými ve vztahu k problematice konfiskace majetku právního předchůdce dalšího účastníka řízení ve shora označených rozhodnutích, jež byly shledány ústavně konformními Ústavním soudem v usneseních ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2662/21, a ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3238/22.
16. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení relevantní sporné otázky, zda je další účastník řízení oprávněnou osobou dle § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., neboť ke křivdě spáchané na jeho majetku došlo v rozhodném období vymezeném v § 1 zákona č. 428/2012 Sb., od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil; Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. Protože dovolatelka výslovně neuvedla, že by dovoláním brojila jen proti některému z výroků rozsudku odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, jakož i ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
18. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a dalšímu účastníku řízení vznikly v dovolacím řízení náklady v souvislosti s právním zastoupením advokátem, je žalobkyně povinna tyto náklady v celkové částce 4.114,- Kč dalšímu účastníku řízení nahradit. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 3.100,- Kč – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce dalšího účastníka řízení je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 714,- Kč.
19. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce dalšího účastníka řízení, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se další účastník řízení domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 6. 3. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu