USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce
Suverénního řádu Maltézských rytířů – Českého velkopřevorství, identifikační
číslo osoby 005 69 623, se sídlem v Praze 1, Velkopřevorské náměstí 485/4,
zastoupeného JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný
trh 1096/8, proti žalovaným 1) P. Š., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému
JUDr. Leopoldem Petřičem, advokátem se sídlem v Krnově, Horní 1084/16, a 2)
České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12
774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou,
advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o určení vlastnického práva k
nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 276/2013,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2021,
č. j. 11 Co 150/2020-871, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám JUDr. Leopolda Petřiče, advokáta se sídlem v Krnově, Horní 1084/16.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám Mgr. Martina Běliny, advokáta se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě (dále jen jako „odvolací soud“) v
záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, změnil rozsudek Okresního
soudu v Bruntále (dále jen jako „soud prvního stupně“) ze dne 20. 12. 2019, č.
j. 15 C 276/2013-576, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 27. 4. 2020, č. j.
15 C 276/2013-627, tak, že se zamítá žaloba [podaná s odkazem na ustanovení §
18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém
vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů
– dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“] na určení, že druhá žalovaná (Česká
republika) je vlastnicí ve výroku blíže specifikovaných pozemků v katastrálním
území XY (dále i jen jako „předmětné nemovitosti“). Zároveň bylo rozhodnuto o
nákladech řízení u soudu prvního stupně, včetně nákladů státu (výroky pod body
II a III), a o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem IV).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dle nichž
žalobce, jakožto původní vlastník předmětných nemovitostí, byl označen jako
osoba, jejíž majetek se konfiskuje dle dekretu presidenta republiky č. 12/1945
Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů,
jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret č.
12/1945 Sb.“), konfiskačními vyhláškami Okresního národního výboru v České Lípě
ze dne 11. 10. 1945 a ze dne 5. 4. 1948 a konfiskační vyhláškou Okresního
národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945. Na rozdíl od soudu prvního stupně
nepovažoval za významné případné vady či věcnou nesprávnost konfiskačních
vyhlášek a dospěl proto k závěru, že majetek žalobce přešel na stát ex lege ke
dni 23. 6. 1945, kdy dekret č. 12/1945 Sb. nabyl účinnosti; žalobce proto
postrádá aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby podle § 18 odst. 1 zákona č.
428/2012 Sb., neboť vlastnické právo k předmětným nemovitostem pozbyl (společně
s ostatním majetkem) před rozhodným obdobím definovaným zákonem č. 428/2012 Sb.
(§ 1 cit. zákona; od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) a není tudíž oprávněnou osobou
(§ 3 cit. zákona).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce (dále též jako
„dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že
rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, „zda je žalobce ve věci
aktivně legitimován, respektive je-li osobou oprávněnou podle ustanovení § 18
odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.“, která již sice byla dovolacím soudem vyřešena,
avšak dle žalobcova názoru má být posouzena jinak. Argumentuje tím, že byl-li
opakovaně již před rokem 1948 označován za osobu národně a státně spolehlivou,
pak i jakýkoli pokus o konfiskaci jeho majetku je nutno – i se zřetelem k
právnímu názoru formulovanému Ústavním soudem v nálezech ze dne 31. 8. 1998,
sp. zn. IV. ÚS 309/97, a ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 405/98 – považovat
za zneužití konfiskačních dekretů. Namítá, že vůči němu nebylo vydáno žádné
rozhodnutí zemského národního výboru podle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb.,
jímž by byl označen za zrádce a nepřítele republiky a jež je dle jeho
přesvědčení nezbytným předpokladem konfiskace majetku; okresní národní výbory k
rozhodnutí o takové kategorizaci podle dovolatele nebyly věcně příslušné (v
této souvislosti dovolatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94, a na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze
dne 22. 3. 1947, sp. zn. 116/46) a konfiskační vyhlášky okresních národních
výborů, jimiž měl být konfiskován jeho majetek, proto považuje za nulitní. Upozorňuje, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45, se netýká osob právnických, pročež nemůže obstát usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3087/2020 (navazující na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2620/2019). Za
nesprávný pak dovolatel označuje i ten závěr odvolacího soudu, že ke konfiskaci
jeho majetku došlo na základě vyhlášky Okresního národního výboru v Opavě ze
dne 27. 9. 1945, byla-li tato vyhláška později zrušena; vyslovuje přesvědčení,
že ke konfiskaci majetku nemohlo dojít ani na základě vyhlášky Okresního
národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945, v níž je jeho název
přeškrtnut; vyhlášku Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 5. 4. 1948
pak označuje za nevěrohodný dokument představující zneužití konfiskačních
dekretů a s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, dovozuje, že soud je oprávněn zkoumat jeho věcnou správnost,
přičemž závěry vyslovené v usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19, se na projednávanou kauzu nevztahují, neboť se týkají
konfiskační vyhlášky vydané – na rozdíl od věci nyní projednávané – před tzv. rozhodným obdobím; i kdyby však vyhláška ze dne 5. 4. 1948 obstála, dle mínění
dovolatele by konfiskace mohla dopadnout toliko na majetek v ní označený, resp. majetek nacházející se v obvodu působnosti Okresního národního výboru v České
Lípě, jenž vyhlášku vydal. Předmětný majetek – dodává dovolatel – přešel na
stát až podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, a
zákona č.
46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k
zemědělské a lesní půdě) a sám komunistický režim tedy zastával názor, že
majetek žalobce nebyl konfiskován. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 4029/19, pak dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího
soudu – argumentačně založený především na judikatuře dovolacího soudu – nebyl
řádně odůvodněn, čímž bylo porušeno žalobcovo právo na spravedlivý proces
garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti
podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je
rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu
usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením § 237
o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při
zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). Sporu není v tom, že oprávněnou osobou dle zákona č. 428/2012 Sb., jíž svědčí
aktivní legitimace k podání žaloby o určení vlastnického práva státu ve smyslu
ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., může být osoba, jež je některým
z církevních subjektů vyjmenovaných v ustanovení § 3 citovaného zákona za
podmínky, že v tzv. rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní
předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5
téhož zákona. Základním zákonným předpokladem je tedy mimo jiné okolnost, že k
majetkové křivdě došlo v tzv. rozhodném období, jež zákonodárce vymezuje v § 1
citovaného zákona a jehož počátek určil datem 25. 2.
1948, tedy datem nástupu
režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního
státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo
1754/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo
2402/2019). V rozhodovací praxi Ústavního soudu ani Nejvyššího soudu není přitom pochyb o
tom, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl
dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (23. 6. 1945), k
němuž se konfiskované věci staly majetkem státu, přičemž následné konfiskační
rozhodnutí (vyhláška či výměr okresního národního výboru, příp. okresní správní
komise) mělo jen deklaratorní charakter (srov. např. stanovisko pléna Ústavního
soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005
Sb., nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 317/96, nález
Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/99, dále např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4922/2016). Proto také nelze účinky konfiskace zpochybnit tvrzením o vadách konfiskačního
řízení (vyhlášky). Argumentace, jejíž podstatou je zpochybnění věcné správnosti
konfiskační vyhlášky, nemůže být relevantní i proto, že k přezkumu věcné
správnosti správního aktu (mimo rámec správního soudnictví či za stanovených
podmínek nyní i v řízení dle části páté o. s. ř.) soud povolán není (k tomu
přiměřeně srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2
Cdon 1393/97, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999 a č. 11/2000, a
judikaturu z nich vycházející). Posuzovat správní rozhodnutí z doby minulé tak
může toliko z hlediska jeho případné nicotnosti (nulity), a to v případě vad
rozhodnutí natolik závažných co do „záporné kvality“, že není možné uplatnit
presumpci správnosti rozhodnutí (jež platí také pro akt věcně vadný nebo
nezákonný; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1183/2000); přitom hodnotí zejména to, zda jde o správní akt vydaný v mezích
pravomoci příslušného orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod číslem 9/99 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod číslem 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Konfiskace dopadala na všechen majetek dotčené osoby, byla-li jako osoba, jejíž
majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů – byť jen ve vztahu k
části jejího majetku – takto označena, tedy byla-li z hlediska dekretu č. 12/1945 Sb. kategorizována (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1994,
sp. zn. IV. ÚS 89/94, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28
Cdo 1012/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28
Cdo 1754/2019) a nelze přitakat argumentaci, že by konfiskace dopadala toliko
na majetek označený v konfiskační vyhlášce, resp.
na majetek nacházející se v
území místní příslušnosti orgánu, který konfiskační vyhlášku vydal. Ostatně, k
provedení konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. ani nebylo třeba, aby jí
předcházelo deklaratorní rozhodnutí o tom, že jsou v konkrétním případě splněny
podmínky této konfiskace (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 12. 1946, sp. zn. 337/45, jehož obecné závěry se vztahují k celému
ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. a nelze dovolateli přisvědčit, že
by se v posuzované věci tyto konkluze nemohly prosadit; ostatně v odůvodnění
tohoto rozhodnutí se výslovně uvádí, že byť dekret předpokládá v § 3 odst. 2
orgán příslušný k rozhodnutí o tom, zda lze určitou osobu považovat za zrádce a
nepřítele ČSR, neplyne z toho, že by „takovéto rozhodnutí musilo v každém
případě předcházeti provedení konfiskace, nýbrž má k němu dojíti jen tenkráte,
jestliže se dotčená otázka stane spornou“). K těmto závěrům – které odvolací soud ve svém rozhodnutí bezezbytku respektoval
– se dovolací soud přihlásil také v rozhodnutích vydaných v obdobných věcech
žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28
Cdo 2620/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo
1580/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo
3087/2020). Přitom Nejvyšší soud neshledává důvody, pro které by se měl od
těchto konkluzí odchýlit a posoudit věc jinak. Nedošlo totiž k žádné změně
poměrů, která by poskytovala podklad pro takovou změnu, a výše uvedené konkluze
byly opakovaně aprobovány také v recentní rozhodovací praxi Ústavního soudu
(srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18,
usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1990/20, a ze dne
2. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 1852/20). Ani dovolací argumentace podklad pro takový postup neskýtá. Soustředí se totiž
především právě na vady konfiskačního řízení či správnost konfiskačních
vyhlášek [namítá-li dovolatel, že byl prokazatelně osobou národně a státně
spolehlivou, že byl ve vyhlášce Okresního národního výboru v České Lípě ze dne
11. 10. 1945 vyškrtnut, poukazuje-li na dotčení konfiskační vyhlášky Okresního
národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945 výměrem Moravskoslezského zemského
národního výboru ze dne 13. 5. 1946 a vznáší-li námitky o nedostatku některých
náležitostí konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v České Lípě ze dne
5. 4. 1948; v případě posledně uvedené vyhlášky přitom nejde ani o případ
zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. totalitní mocí, nebyla-li v souvislosti s
konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. svévolně anulována či nahrazena
rozhodnutí vydaná již dříve ve prospěch původního vlastníka (případy zneužití
dekretů č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. v rozhodném období jsou nadto
zjevně dotčeny restituční výlukou ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. h/
zákona č. 428/2012 Sb.; srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19, bod 25)].
Není přitom namístě změna ustálené rozhodovací
praxe v tom směru, aby se s odstupem mnoha desetiletí přezkoumávaly
deklaratorní správní akty, resp. správní řízení z hlediska jejich věcné
správnosti. Do poměrů zákona č. 428/2012 Sb. se přitom nijak nepromítá ani
dovolatelem citovaná pasáž odůvodnění plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne
29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (bod 208. odůvodnění nálezu pléna), vážící se
k restitučnímu titulu založenému na vydání rozhodnutí, jež bylo důsledkem
politické perzekuce nebo postupu porušujícího uznávaná lidská práva a svobody;
jde totiž o rekapitulaci závěrů týkajících se uplatnění restitučních nároků
osob podle jiných restitučních předpisů, jejichž prostý přenos do kontextu jiné
restituční normy možný není (srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97). Opodstatněný je i závěr o tom, že vlastnické právo k majetku přešlo konfiskací
podle dekretu č. 12/1945 Sb. na stát bez ohledu na to, že byl v době účinnosti
dekretu stále dotčen právními úkony z doby nacistické okupace ve prospěch
Německé říše a jí ustavených subjektů. Rozhodovací praxí byl totiž vysloven i
závěr, že ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo také ve vztahu k
majetku osob poškozených nacistickým režimem, který přešel na Německou říši v
době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945) a v době vydání konfiskačního
rozhodnutí nebyl oprávněné osobě ve smyslu poválečných právních předpisů dosud
restituován (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, jehož závěry nalezly odraz i v judikatuře dovolacího soudu –
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo
3427/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo
2456/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo
1723/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo
565/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo
1963/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo
1722/2019); proces obnovení vlastnického práva žalobce tak ani nemohl být
dokončen. Tento závěr přitom vychází ze základní teze o tom, že ke konfiskaci
docházelo ex lege ke dni účinnosti dekretu a že konfiskační vyhlášky mají
toliko deklaratorní povahu; dovolací soud zde proto neshledává prostor pro
odklon od stávající rozhodovací praxe. Závěry dovolatelem odkazovaných nálezů
Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97, a ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 405/98, nejsou do poměrů projednávané věci přenositelné,
neboť jimi byl v režimu jiných restitučních předpisů posuzován nárok
oprávněných (fyzických) osob a právní posouzení věci vycházelo z diametrálně
odlišných skutkových okolností.
Ovšem ani úvaha dovolatele, že by musel být kategorizován dle § 3 odst. 2
dekretu č. 12/1945 Sb. rozhodnutím zemského národního výboru a nikoli
konfiskačními vyhláškami, správná není. Již výše bylo uvedeno, že rozhodnutí
dle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. o tom, zda lze určitou osobu považovat
za zrádce a nepřítele ČSR, nemusí „v každém případě předcházeti provedení
konfiskace, nýbrž má k němu dojíti jen tenkráte, jestliže se dotčená otázka
stane spornou“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12.
1946, sp. zn. 337/45). O samotné konfiskaci pak rozhodovaly okresní národní
výbory, resp. okresní správní komise, jejichž vyhláškou (výměrem) došlo ke
kategorizaci osoby z hlediska dekretu č. 12/1945 Sb. s účinky na všechen
majetek této osoby (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1994, sp. zn.
IV. ÚS 89/94, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo
1012/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo
1754/2019; nelze dovolateli přisvědčit, že by ke kategorizaci osoby z hlediska
dekretu č. 12/1945 Sb. mohlo dojít toliko rozhodnutím dle § 3 odst. 2 dekretu).
Ani případné zrušení konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v Opavě ze
dne 27. 9. 1945 nemělo za následek zrušení konfiskace majetku žalobce jako
takové (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo
2620/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo
1580/2020). I tyto vycházejí již ze samotné povahy konfiskace, jež nastávala ex
lege (toto východisko je konstantou poválečné i současné rozhodovací praxe),
pročež k jejich přehodnocení není rozumný důvod.
Byl-li majetek žalobce konfiskován již na základě dekretu č. 12/1945 Sb., není
významné, že předmětné nemovitosti byly následně podrobeny také postupu dle
zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, případně dle zákona
č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k
zemědělské a lesní půdě). Ani tato skutečnost totiž ničeho nemění na konfiskaci
nemovitostí ex lege podle dekretu presidenta republiky, a to ke dni 23. 6.
1945. Je naopak logické, že i kdyby probíhaly dvě „paralelní konfiskace“,
nemělo by pozdější řízení za následek anulaci dřívějšího. Je přitom
pochopitelné, že nastoupivší nedemokratický režim si chtěl „pojistit“ přechod
nemovitostí na stát. Byť se tento postup může ve světle platné konfiskace podle
dekretu presidenta republiky jevit nadbytečným, nelze na něj nahlížet tak, že
by vylučoval konfiskaci ze zákona v roce 1945 a okamžik tvrzené majetkové
křivdy nastal v rozhodném období (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6.
2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18, či jeho usnesení ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. III.
ÚS 1852/20; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo
1313/2019, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019, ze dne 11. 9. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 2402/2019, ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3669/2019, ze dne
28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020, nebo ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo
4116/2019; tyto závěry nebyly popřeny ani nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 1.
2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, vydaným za specifických skutkových okolností, kdy
dle Ústavního soudu nebyla konfiskace majetku dle dekretu č. 12/1945 Sb.
prokázána). Na uvedeném zcela logicky ničeho nemění ani případný názor orgánů
komunistického státu, poněvadž rozhodující je toliko v řízení učiněný závěr o
tom, že majetek byl, či nebyl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1313/2019).
Není dán rozumný důvod ani k přehodnocení toho závěru, jenž se zakládá na
základní (logické) tezi, že pozdější řízení nemohlo anulovat dřívější přechod
vlastnického práva ex lege na základě dekretu, a to bez ohledu na přesvědčení
státních orgánů.
Konečně, namítá-li dovolatel deficit odůvodnění napadeného rozhodnutí,
vystihuje jeho námitka vadu řízení (nejde o kvalifikované otázky hmotného či
procesního práva, na jejichž řešení záviselo by napadené rozhodnutí). K vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, jimiž bylo by případně řízení zatíženo, dovolací soud přihlíží (z úřední
povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu
druhou o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání nezakládají [k
tomu srov. i ustanovení § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř., dle nějž „dovolání
nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3“]. Nad rámec uvedeného dovolací soud připomíná, že není porušením
práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na
podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti
nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně
vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná
(srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08,
uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,
usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod
číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020). Takto soud
postupoval i v tomto řízení (a zajisté není vadou rozhodnutí, jež by je činila
nepřezkoumatelným, jestliže k právnímu posouzení věci odvolací soud současně
odkázal i na předchozí rozhodnutí dovolacího soudu vydaná ve skutkově a právně
podobných věcech týchž účastníků).
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení
(uvádí-li výslovně, že rozsudek napadá „v celém rozsahu“), není dovolání v
tomto rozsahu přípustné již se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobce
bylo odmítnuto, zatímco k nákladům na straně každého z žalovaných (k náhradě
oprávněných), jež se prostřednictvím svých zástupců z řad advokátů vyjádřili k
dovolání, patří vždy odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7
bod 5, § 9 odst. 4 písm. b/, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových
výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní
služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§
137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) v částce 714 Kč. Soud přikročil k přiznání
náhrady nákladů i v případě žalované 2), které v tomto konkrétnímu případě
považuje za účelně vynaložené, neboť v dané kauze spatřuje složitost
ospravedlňující rozhodnutí žalované 2) nechat se v řízení zastoupit advokátem,
byť jde toliko o výjimku z pravidla, že u státu lze presumovat existenci
dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl
schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musel
využívat právní pomoci advokátů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9.
10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09, či
ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 1011/12, dále např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz) a
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách http://nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 7. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu