28 Cdo 1580/2020-689
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců
Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: Suverénní
řád Maltézských rytířů – České velkopřevorství, IČO 00569623, se sídlem v Praze
1, Velkopřevorské náměstí 485/4, zastoupený JUDr. Ondřejem Rathouským,
advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalovaným 1) D. J.,
nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem v
Ústí nad Labem, Šaldova 217/7, a 2) České republice – Státnímu pozemkovému
úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr.
Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o určení
vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C
275/2013, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 10. prosince 2019, č. j. 8 Co 221/2019-578, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. prosince 2019, č. j. 8 Co
221/2019-578, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. března 2019, č.
j. 15 C 275/2013-516, se ruší a věc se Okresnímu soudu v Bruntále vrací k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen – „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2019, č. j. 8 Co 221/2019-578, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále
(dále jen – „soud prvního stupně“) ze dne 19. 3. 2019, č. j. 15 C 275/2013-516,
jímž bylo určeno, že žalovaná 2) je vlastnicí pozemků parc. č. XY, XY a XY,
vzniklého oddělením z pozemku parc. č. XY geometrickým plánem pro rozdělení
pozemků č. XY vyhotoveným Š. M., všech v katastrálním území XY (dále jen
– ,,předmětné pozemky“), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud nepřiznal žalobci vůči
žalovanému 1) právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku
odvolacího soudu) a žalovanou 2) zavázal, aby žalobci nahradila náklady
odvolacího řízení 15 420 Kč (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Soudy nižšího stupně uzavřely, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu
ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o
majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu
Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, jíž stát v rozhodném
období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.) bez náhrady
postupem dle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy
(restituční důvod ve smyslu ustanovení § 5 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.),
odňal předmětné nemovitosti. Dovodily rovněž, že stát nemovitosti následně v
rozporu s blokačním ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do
31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), převedl (na základě kupní smlouvy
uzavřené dne 30. 10. 2006) na žalovaného 1). Z uvedeného důvodu žalobě o
určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je stát, vznesené dle ustanovení
§ 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., vyhověly. Dospěly současně k závěru, že
nemovitosti na stát nepřešly již před počátkem rozhodného období na základě
dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném
rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého
a slovenského národa, neboť v řízení označené správní akty nedokládají, že
došlo k řádnému završení konfiskačního procesu (ve vyhlášce Okresního národního
výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945, č. j. 14735, je označení žalobce
přeškrtnuto, vyhláška téhož národního výboru ze dne 5. 4. 1948, č. j. 31146/46,
postrádá otisk úředního razítka a není z ní zřejmé, kdo ji podepsal, a vyhláška
Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945, č. j. IV-324/45, byla
výměrem Moravskoslezského zemského národního výboru v Ostravě ze dne 13. 5. 1946, č. j. VIII/35-1204/16-1946, zrušena). Rozsudek odvolacího soudu napadli svými dovoláními žalovaní. Žalovaný 1) předestřel otázku účinků konfiskační vyhlášky Okresního národního
výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945, č. j. 14735, vydané dle dekretu č. 12/1945 Sb., jež dle jeho názoru nebyla ve skutkových poměrech obdobných
posuzovanému případu v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.
Měl za
to, že dodatečný zásah do písemného vyhotovení správního rozhodnutí formou
prostého vyškrtnutí některého z jeho adresátů nemůže mít bez dalšího vliv na
jeho účinky. Za dosud neřešenou měl rovněž otázku významu zápisu vlastnických
práv v knihovní vložce Zemských desek opavských z hlediska prokázání
historického vlastnictví žalobce. Za otázku rozhodovanou dovolacím soudem
rozdílně (případně zčásti neřešenou) měl pak otázku významu dobrověrného nabytí
nemovitostí jejich katastrálním vlastníkem v řízení o určení vlastnického práva
státu vedeném dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Navrhoval, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I. zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Žalovaná 2) měla za to, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2620/2019 (a v něm citované
judikatury), řešícího rovněž otázku žalobcovy aktivní věcné legitimace v řízení
o určení vlastnického práva státu vedeném dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012
Sb., a to při posuzování účinků a významu konfiskačních vyhlášek Okresního
národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945, č. j. 14735, a ze dne 5. 4. 1948, č. j. 31146/46, a Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945,
č. j. IV-324/45, vydaných dle dekretu č. 12/1945 Sb., z hlediska existence
žalobcova vlastnictví k předmětným nemovitostem v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.). Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, popřípadě odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) podaná
dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Zpochybňuje-li žalovaný 1) formou jím předestřené otázky způsobilost zápisu
vlastnických práv v knihovní vložce Zemských desek opavských prokázat
historické vlastnictví žalobce k předmětným pozemkům, představují jeho námitky
kritiku závěrů skutkových, a nikoliv právních, pročež prostřednictvím nastolené
otázky na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. usuzovat
nelze (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25
Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též
usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze
dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II.
ÚS 2050/17, bod 17, nebo v poměrech do 31. 12. 2012 důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem
108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu
na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný
pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Význam dobrověrného nabytí
nemovitostí jejich katastrálním vlastníkem v řízení o určení vlastnického práva
státu vedeném dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. pak soudy nižšího stupně
zhodnotily zcela v intencích ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017, či z rozhodovací praxe Ústavního
soudu nález ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, bod. 33 a 35), z čehož
vyplývá, že ani tato žalovaným 1) vznesená otázka přípustnost dovolání dle §
237 o. s. ř. nezaložila.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla
podána oprávněnými osobami (žalovanými) zastoupenými svými advokáty (§ 241
odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal ovšem
Nejvyšší soud dovolání přípustnými ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pro
řešení otázky účinků a významu shora citovaných konfiskačních vyhlášek,
vydaných dle dekretu č. 12/1945 Sb., z hlediska naplnění předpokladu aktivní
věcné legitimace v řízení o určení vlastnického práva státu vedeném dle § 18
odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., spočívajícího v existenci žalobcova vlastnictví
k předmětným nemovitostem v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; § 1
zákona č. 428/2012 Sb.), kterou odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné
vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k
nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §
242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolateli nejsou ani
vytýkány.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že ve sporu o určení
vlastnického práva státu, vedeném dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., je
oprávněná osoba ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb. aktivně věcně legitimována
za předpokladu, že věc, ohledně níž se domáhá požadovaného určení, byla alespoň
po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; § 1 zákona č. 428/2012
Sb.) v jejím vlastnictví nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce,
naplňujícího taktéž definiční znaky oprávněné osoby (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016). Právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. přitom byl
dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (23. 6. 1945), k
němuž se dotčené věci staly majetkem československého státu, přičemž následné
konfiskační rozhodnutí mělo již jen deklaratorní charakter (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016). K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud
vyjádřil ve svém stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05
(publikováno pod č. 477/2005 Sb.), jež při řešení otázky, zda ke konfiskaci
podle dekretu č. 12/1945 Sb. došlo z hlediska restitučních předpisů v rozhodném
období, nalezlo odraz i v judikatuře dovolacího soudu (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009, ústavní stížnost
proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS
1325/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo
3503/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo
1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo
349/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud
odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10). Ústavní soud v tomto
stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní
následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná
ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu
práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však
současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny
posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu
připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu,
který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod
považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací
rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců
(srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 309/97 ze dne 31. 8. 1998, publikované pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení).
Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. tedy byla zákonným aktem, jejž nelze
posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících
správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno. Podle citovaného dekretu přitom zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze
zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci jako osoba, jejíž majetek
konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů takto označen (srovnej usnesení
Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám
nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním řízení, nebo vydání takového
deklaratorního aktu neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v
konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak samo o sobě není s to účinky
konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde
není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (srovnej usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015). Případy zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. v rozhodném období jsou nadto dotčeny
restituční výlukou ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012
Sb. (srov. k tomu např. odstavec 25 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne
13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19). K výše uvedeným konkluzím se pak Ústavní soud hlásí i ve své aktuální
judikatuře (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS
2056/18). Odvolací soud se ovšem v posuzovaném případě od shora citovaných ustálených
judikaturních závěrů zjevně odchýlil, jestliže v situaci, kdy žalobce byl
vyhláškami Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945, č. j. 14735, a ze dne 5. 4. 1948, č. j. 31146/46, označen za osobu podléhající
konfiskaci dle dekretu č. 12/1945 Sb., přikládal význam tvrzeným vadám
konfiskačního řízení (zásah do písemného vyhotovení vyhlášky Okresního
národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945, č. j. 14735, či formální
nedostatky vyhlášky Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 5. 4. 1948,
č. j. 31146/46). Zákon č. 428/2012 Sb. přitom přezkum správních rozhodnutí
vydaných na základě dekretu č. 12/1945 Sb. nepřipouští (mimo rámec správního
soudnictví soudy k přezkumu věcné správnosti či procesní korektnosti správních
aktů povolány nejsou; k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3
Cdon 1091/96, publikované pod č. 9/1999 a č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek); eventuální případy jeho zneužití akty vydanými již v rozhodném
období nadto zahrnuje mezi restituční výluku ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1
písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. V projednávané věci ke zneužití dekretu č. 12/1945 Sb., jak je pojímá výše citovaná judikatura, ostatně ani nedošlo, když
konfiskačním rozhodnutím, vydaným v rozhodném období, nebyla svévolně anulována
či nahrazena rozhodnutí příslušných orgánů demokratického státu, jež by
potvrzovala žalobcovo vlastnictví ke spornému majetku. Vydaná konfiskační
rozhodnutí navíc nejsou nicotná – nebyla vydána absolutně věcně nepříslušným
(nekompetentním) správním orgánem (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014, ústavní stížnost proti němu podanou
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3780/2014);
jde totiž o správní akty okresního národního výboru, jakožto orgánu ve smyslu
ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. věcně příslušného (jak dovodila i
dobová judikatura v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946,
sp. zn. 337/45, či ze dne 22. 3. 1947, sp. zn. 116/46). Ke zrušení konfiskační
vyhlášky Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945, č. j. IV-324/45, výměrem Moravskoslezského zemského národního výboru v Ostravě ze dne
13. 5. 1946, č. j. VIII/35-1204/16-1946, pak došlo nikoliv snad proto, že by
majetek žalobce konfiskaci dle dekretu č. 12/1945 Sb. nepodléhal, nýbrž pro
nezákonnost postupu správního orgánu, jenž ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2
dekretu č. 12/1945 Sb. nevyčkal rozhodnutí zemského národního výboru, resp. ministerstva zemědělství, o tom, zda žalobce spadá pod ustanovení § 3 odst. 1
písm. b) tohoto dekretu. Existenci vlastnického práva církevní právnické osoby k předmětným nemovitým
věcem v rozhodném období přitom ani dle ustálené judikatury dovolacího soudu
bez dalšího nedokládá pozdější mylný náhled státních orgánů na vlastnický režim
tohoto majetku – opětovná uzurpace majetku, jenž do státního vlastnictví přešel
již na základě dekretu č. 12/1945 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019). Ke shodným závěrům o konfiskaci
žalobcova majetku na základě dekretu č. 12/1945 Sb. mimo rozhodné období dospěl
ostatně Nejvyšší soud (a to i ve vztahu k totožným konfiskačním rozhodnutím)
již v rozsudku ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2620/2019. Poněvadž tedy závěry odvolacího soudu (o tom, že k odnětí předmětných
nemovitostí státem došlo v rozhodném období – od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; § 1
zákona č. 428/2012 Sb.) ústící v konkluzi o aktivní věcné legitimaci žalobce
domáhat se ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. určení
vlastnického práva státu zjevně neobstojí, shledal Nejvyšší soud dovolání
žalovaných opodstatněnými. V situaci, kdy nejsou dány podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí
odvolacího soudu, pak dovolací soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§
243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2, věty první a druhé, o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů
tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 7. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu