Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. Taťánou Malmstedt Kolářovou, advokátkou, sídlem Bělehradská 1191/9, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2024 č. j. 30 Cdo 72/2024-128, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2023 č. j. 20 Co 183/2023-95 a výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. března 2023 č. j. 45 C 225/2021-60, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal náhrady újmy, která mu měla vzniknout v souvislosti s proti němu vedeným trestním řízením. Napadeným rozsudkem obvodní soud stěžovateli přiznal náhradu za odměnu zaplacenou obhájci za zastupování v trestním řízení a ztrátu na výdělku (výrok I.) a žalobu částečně zamítl z důvodu promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy a nepřiznání ztráty na výdělku za měsíc červenec 2016, ve kterém již pracovní poměr stěžovatele netrval (výrok II.).
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve výroku II. potvrdil (výrok I.), a ve výroku I. jej částečně potvrdil a částečně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.). Městský soud se v zásadě ztotožnil s právním hodnocením obvodního soudu, obvodní soud však dostatečně nezohlednil relevanci neplaceného volna a nemoci. Pokles příjmu v důsledku těchto skutečností představuje přetržení příčinné souvislosti.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. V části, ve které dovolání směřovalo proti výroku II. rozhodnutí městského soudu v jeho potvrzující části, bylo dovolání subjektivně nepřípustné. V tomto rozsahu vyzněl výrok pro stěžovatele příznivě. Přípustnost dovolání nezakládají ani stěžovatelem vymezené právní otázky týkající se promlčení práva na nemajetkovou újmu. Skončení řízení ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), je okamžik pravomocného skončení řízení, bez ohledu na způsob, jakým se o něm účastník řízení dozví. Nesprávné vyznačení doložky právní moci tvrdil stěžovatel až v odvolání a šlo tak o skutkové novum, ke kterému krajský soud zcela správně nepřihlédl. Závěr soudů nižších stupňů o tom, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, není zjevně nepřiměřený. Stěžovatel měl dostatek informací svůj nárok alespoň v hrubých rysech uplatnit ještě před doručením písemného vyhotovení zprošťujícího rozsudku. Správný je i závěr městského soudu o absenci příčinné souvislosti s poklesem příjmu v době neplaceného volna a nemoci. Tvrzené další vady řízení nezaložily přípustnost dovolání, neboť k nim Nejvyšší soud přihlíží, pouze je-li dovolání jinak přípustné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně zopakoval průběh soudního řízení, vytkl jednotlivé nedostatky napadených rozhodnutí a zopakoval argumentaci uplatňovanou před Nejvyšším soudem. Městský soud nesprávně snížil původně přiznanou náhradu za ztrátu na výdělku o dobu neplaceného volna a bez jakéhokoliv zdůvodnění nepřihlédl k tvrzení zaměstnavatele, že vykázání neplaceného volna bylo pochybením zaměstnavatele, které již zaměstnavatel nahradil v následujícím období výplatou náhrady mzdy. Městský soud nadto početně krátil původně přiznanou výši náhrady za ztrátu na výdělku, nikoliv předpokládaný příjem (tyto částky se lišily vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná částka byla nižší, než pokles příjmů, jak jej zjistil obvodní soud).
6. Nejvyšší soud dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku městského soudu odmítl pro subjektivní nepřípustnost, ačkoliv jím byl stěžovateli původně přiznaný nárok snížen z částky 193 025 Kč na částku 120 877 Kč. Nesprávný je názor Nejvyššího soudu, že vynesením zprošťujícího rozsudku měl stěžovatel veškeré informace k uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění. Tento závěr odporuje judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, ze které mj. plyne i nemožnost zkracování zákonem stanovené lhůty k uplatnění nároku. Stěžovatel má navíc za to, že i po vynesení zprošťujícího rozsudku trvalo působení újmy spojené s nezákonným rozhodnutím. Není zřejmé, z jakého důvodu by mělo působení újmy v civilním řízení trvat až do doručení písemného vyhotovení rozsudku, zatímco v trestním řízení do okamžiku jeho vyhlášení. Obecné soudy navíc dostatečně nezohlednily význam nesprávně vyznačené doložky právní moci, přestože její správnost se presumuje. Tato námitka stěžovatele navíc nebyla novum, protože zprošťující rozsudek i s doložkou byl projednán a zjištěn již v soudním řízení před obvodním soudem.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
8. Stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, že proti výroku II. napadeného rozsudku městského soudu podal žalobu pro zmatečnost. Tuto informaci Ústavní soud telefonicky ověřil u obvodního soudu, přičemž zjistil, že ve věci dosud nebylo vydáno meritorní rozhodnutí. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Takovým procesním prostředkem se podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z uvedeného vyplývá, že pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po procedurální stránce projevuje ve zmíněném požadavku předchozího vyčerpání všech poskytovaných procesních prostředků a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. V této souvislosti je přitom nutné připomenout, že žaloba pro zmatečnost patří mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839); všechna rozhodnutí jsou rovněž dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Využil-li tedy stěžovatel svého práva podat mimořádný opravný prostředek, je nezbytné jím podanou žalobu pro zmatečnost považovat za poslední procesní prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost proti výroku II. rozsudku městského soudu je za této situace předčasná.
9. Ve zbylé části je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
11. V posuzované věci se stěžovatel domáhal jednak přiznání náhrady nemajetkové újmy, která mu nebyla z důvodu promlčení ani zčásti přiznána, a jednak náhrady majetkové újmy, jejíž výše původně přiznaná obvodním soudem mu byla městským soudem snížena. Námitky stěžovatele týkající se majetkové újmy směřují proti výroku II. napadeného rozsudku městského soudu a na něj navazující argumentaci napadeného usnesení Nejvyššího soudu. V této části je však ústavní stížnost nepřípustná (srov. bod 8.) a Ústavní soud se tak dále zabýval pouze námitkami stěžovatele týkajícími se nemajetkové újmy.
12. Pokud jde o právo na náhradu nemajetkové újmy, nedošlo podle stěžovatele k jeho promlčení. Promlčecí lhůta nezačala běžet právní mocí zprošťujícího rozsudku, ale až doručením jeho písemného vyhotovení. Zároveň podle stěžovatele mělo na její běh vliv nesprávné vyznačení doložky právní moci. Ústavní soud se k šestiměsíční lhůtě a jejímu počítání ve smyslu § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. opakovaně vyjadřoval. Jde sice ve srovnání s jinými promlčecími lhůtami o lhůtu neobyčejně krátkou, nikoliv však neústavní. Obecně tedy nelze říci, že počítání šestiměsíční lhůty od vyhlášení rozhodnutí oproti doručení písemného odůvodnění je v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny či jinými základními právy poškozených osob [srov. nález ze dne 14. 9. 2016
sp. zn. I. ÚS 1532/16
(N 176/82 SbNU 713), bod 19., dále usnesení ze dne 11. 8. 2015
sp. zn. I. ÚS 796/15
, bod 12.]. Ve zmiňovaném nálezu zároveň Ústavní soud zdůraznil, že tím není vyloučeno, aby okolnosti v konkrétním případě k porušení práv stěžovatele vedly. Ústavním korektivem krátkosti této promlčecí lhůty může být v konkrétních případech rozpor námitky promlčení (vznesené státem) s dobrými mravy podle § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Institut dobrých mravů totiž obecným soudům otevírá prostor pro ústavně konformní výklad zákona č. 82/1998 Sb., vedly-li by je mimořádné okolnosti konkrétního případu k závěru, že by vyhověním námitce promlčení porušily čl. 36 odst. 3 Listiny [srov. nálezy ze dne 3. 4. 2018
sp. zn. II. ÚS 76/17
(N 67/89 SbNU 57), bod 17. a ze dne 15. 11. 2023
sp. zn. I. ÚS 1534/23
, bod 38.).
13. Městský soud a v návaznosti na něj zejména Nejvyšší soud se v napadených rozhodnutích možným rozporem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy podrobně zabývaly (srov. bod 9. napadeného rozsudku městského soudu, body 28. až 30. napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud takový rozpor neshledal zejména s ohledem na to, že stěžovatel měl dostatek informací k uplatnění nároku alespoň v hrubých rysech a po doručení písemného odůvodnění zprošťujícího rozsudku mu zbývaly do uplynutí promlčecí lhůty více než dva měsíce. Zohlednil také, že stěžovatel byl jak v trestním řízení, tak při uplatňování nároku na náhradu nemajetkové újmy, vždy zastoupen osobou práva znalou. Závěr, že námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, lze považovat za dostatečně odůvodněný. Ústavní soud zároveň ani neshledal, že by obecné soudy jiným způsobem vybočily z ústavněprávního rámce. Jakkoliv lze dát stěžovateli za pravdu, že znalost písemného odůvodnění zprošťujícího rozsudku může modifikovat obsah uplatňovaného nároku, lze považovat zbývající více než dvouměsíční lhůtu za dostatečnou k precizaci takového úkonu. Jak správně zdůraznil Nejvyšší soud, nelze zde pominout, že stěžovatel byl přítomný vyhlášení zprošťujícího rozsudku a jeho ústnímu odůvodnění. Nejde tak o situaci, kdy stěžovatel neměl žádné informace o v něm obsažených podstatných skutečnostech. Skutečnosti vztahující se k tvrzené nemajetkové újmě stěžovatele, o nichž mohl nabít vědomosti pouze z písemného odůvodnění zprošťujícího rozsudku, neměly navíc zásadní význam pro uplatnění práv stěžovatele. Ústavní soud rozpor námitky s dobrými mravy shledává v situacích, kdy v uplatňování náhrady škody nebo újmy proti veřejné moci bránily v historickém kontextu takové okolnosti, na které nemohl mít vliv a které pro něj byly v podstatě nepřekonatelné; jde tak například o případy, kdy se Česká republika bránila námitkou promlčení proti uplatňovanému právu na náhradu škody nebo újmy, které byly poškozeným způsobeny zejména v období nesvobody vyvolané totalitárním režimem (srov. usnesení ze dne 10. 4. 2024
sp. zn. III. ÚS 97/24
, bod 14.). Takové intenzity okolnosti právě posuzované věci nedosáhly.
14. Na výše uvedeném nic nemění ani stěžovatelem tvrzená nesprávnost doložky právní moci. Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud ústavně souladně k uvedené námitce nepřihlédl, protože ji stěžovatel uplatnil až před odvolacím soudem. Ani Ústavní soud se vzhledem k principu subsidiarity argumentací stěžovatele v tomto ohledu nezabýval. Subsidiarita ústavní stížnosti má stránku formální i materiální. Formální subsidiarita vyžaduje, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti využil všechny prostředky k ochraně práv, kterými disponuje. Materiální subsidiaritou je myšleno to, že tyto prostředky odůvodní způsobem, který obecnému soudu umožní přezkum [srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905), bod 61., dále usnesení ze dne 31. 8. 2023
sp. zn. III. ÚS 1218/23
, bod 7.]. K uplatnění námitky promlčení došlo již před obvodním soudem. Stěžovatel tak s ohledem na princip neúplné apelace měl vady zprošťujícího rozsudku, resp. vady doložky právní moci, tvrdit již v této fázi řízení. Pouhé provedení důkazu (zprošťujícího rozsudku) přitom nelze považovat za uplatnění takové argumentace. I pokud by však stěžovatel námitku řádně uplatnil, její relevanci zásadně snižuje skutečnost, že nesprávnost vyznačené námitky může založit nový nárok na náhradu újmy (srov. např. rozsudek ze dne 27. 2. 2019 sp. zn. 30 Cdo 5134/2017, bod 16.).
15. Stěžovatel dále uvedl, že judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Takový rozpor však Ústavní soud neshledal. Jak správně uvedl Nejvyšší soud, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 11. 2010 Antoni proti České republice, stížnost č. 18010/06, se zabýval specifickou situací přechodných ustanovení, v důsledku kterých došlo ke zkrácení promlčecí lhůty na jeden měsíc. V právě posuzované věci však k žádnému zkrácení lhůty nedošlo. Ani další stěžovatelem uváděná judikatura takový rozpor nezakládá, protože ta na právě posuzovanou věc nedopadá a týká se zejména lhůt k podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Nelze však srovnávat běh lhůt k podávání opravných prostředků či žalob směřujících proti konkrétnímu rozhodnutí, s lhůtami pro uplatnění práva na náhradu újmy způsobené při výkonu veřejné moci. Uplatnění práva na náhradu újmy se od argumentace v odůvodnění rozhodnutí bezprostředně neodvíjí. K žádnému špatnému poučení o opravných prostředcích zde nedošlo.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti specifikované v bodě 8. jako návrh nepřípustný § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu