USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce V. P., právně zastoupeného Mgr. Taťánou Malmstedt Kolářovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Bělehradská 1191/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 225/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, č. j. 20 Co 183/2023-95, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 3. 2023, č. j. 45 C 225/2021-60, rozhodl o žalobě na zaplacení částky 461 327 Kč s příslušenstvím tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 193 025 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z částky 193 025 Kč od 31. 10. 2021 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 268 302 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % z částky 268 302 Kč od 19. 5. 2021 do zaplacení a z částky 193 025 Kč od 19. 5. 2021 do 30. 10. 2021 (výrok II) a žalované uložil zaplatit na náhradu nákladů řízení žalobce 44 888, 73 Kč (výrok III).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I ohledně částky 120 877 Kč s příslušenstvím potvrdil, ve vyhovujícím výroku I jej co do částky 44 273 Kč s příslušenstvím změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok II rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 461 327 Kč s příslušenstvím, z toho částky 211 327 Kč z titulu náhrady škody, spočívající jednak v nákladech obhajoby 27 875 Kč a jednak v ušlém výdělku od ledna 2015 do července 2016 ve výši 183 452 Kč, a též náhrady nemajetkové újmy v částce 250 000 Kč, kteréžto nároky mu měly vzniknout v důsledku trestního stíhání, zahájeného návrhem na potrestání Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2015, č. j. ZK 46/2015-10, a vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 10/2015, v němž byl žalobce obžaloby nakonec zproštěn (rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2020, č. j. 6 To 273/2019-270).
4. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování shledal nárok žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nezákonně zahájené trestní stíhání promlčeným. Konstatoval, že žalobce se o vzniku újmy dozvěděl vyhlášením rozsudku ve veřejném zasedání konaném odvolacím soudem dne 19. 8. 2020, u něhož byl osobně přítomen. Od 20. 8. 2020 mu proto začala běžet šestiměsíční promlčecí doba a nárok mohl u žalované uplatnit nejpozději dne 20. 2. 2021, učinil tak však až 28. 4. 2021, tedy více než dva měsíce po marném uplynutí promlčecí doby. Soud prvního stupně proto nárok žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu zamítl (výrok II rozsudku soudu prvního stupně).
5. Ve vztahu k nároku na náhradu škody vyšel soud prvního stupně z nesporných skutečností, že vůči žalobci bylo vedeno nezákonně zahájené trestní stíhání, které skončilo osvobozujícím rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 8. 2020, č. j. 6 To 273/2019-270. Za prokázané vzal soud prvního stupně, že žalobce uhradil své obhájkyni Mgr. Malmstedt Kolářové na základě předloženého vyúčtování částku 27 875 Kč, tomuto nároku proto vyhověl (částka zahrnuta ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně). Dále vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobce byl v rozhodné době zaměstnán na pracovní pozici ostrahy objektů, kterou nemohl (vzhledem k tomu, že mu byl v rámci trestního řízení zadržen zbrojní průkaz i zbraň) vykonávat a byla mu přidělována práce s nižším mzdovým ohodnocením. V posuzovaném období činila čistá mzda žalobce 113,52 Kč za hodinu a 19 743,40 Kč měsíčně. Za dobu od ledna 2015 do června 2016 měl žalobce dosáhnout výdělku 340 573,65 Kč, jeho faktický výdělek však činil 170 394 Kč a jeho příjem tak poklesl o 170 179,65 Kč. Žalobcem požadovanou částku 165 150 Kč s příslušenstvím mu proto soud prvního stupně přiznal (částka zahrnuta ve výroku I rozsudku). Co do částky 18 302 Kč s příslušenstvím pak tento návrh zamítl.
6. K odvolání obou účastníků přezkoumal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně. Konstatoval, že nelze nárok z nezákonného rozhodnutí směšovat s nárokem na náhradu nemajetkové újmy z nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí, zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Jedná se o dva samostatné a na sobě nezávislé nároky, vycházející z rozdílných skutkových okolností. Žalobce svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu uplatnil výlučně z titulu nesprávného úředního postupu, jak výslovně uvedl při jednání soudu prvního stupně dne 11. 10. 2022 a potvrdil při jednání odvolacího soudu dne 29. 6. 2023. Omyl soudu prvního stupně však neměl s ohledem na vznesenou námitku promlčení na věcnou správnost zamítavého rozhodnutí vliv. Dále odvolací soud konstatoval, že v daném případě byl zprošťující trestní rozsudek odvolacího soudu vyhlášen za účasti žalobce a jeho obhájce dne 19. 8. 2020, následujícího dne proto počala žalobci ve smyslu § 32 odst. 3 OdpŠk běžet promlčecí doba k uplatnění nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Uplatnil-li žalobce nárok z nemajetkové újmy u žalované dne 28. 4. 2021 a žalobu podal dne 22. 11. 2021, učinil tak již po marném uplynutí šestiměsíční promlčecí doby, přičemž argumentace žalobce, že se o rozhodných skutečnostech dozvěděl až z písemného vyhotovení zprošťujícího rozsudku, neobstojí.
7. Rozhodnutí soudu prvního stupně o nároku žalobce na náhradu majetkové újmy (škody) shledal odvolací soud zásadně správným, soudu prvního stupně vytkl pouze nedůsledné posouzení příčinné souvislosti, když nedostatečně zohlednil zjištění ze mzdových listů žalobce, z nichž vyplývá, že žalobce měl v roce 2015 celkem 318 hodin neplaceného volna a v roce 2016 mu bylo vykázáno 72 hodin nemoci. Uvedl, že tyto skutečnosti představují přetržení příčinné souvislosti, neboť s nimi související pokles výdělku žalobce nebyl způsoben nezákonným trestním stíháním. Nemoci a neplacenému volnu žalobce odpovídá částka 44 272,8 Kč (390 x 113,52 Kč), ohledně níž odvolací soud žalobu zamítl, ve zbývajícím rozsahu ji potvrdil (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (s výjimkou části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno zamítnutí úroku z prodlení z částky 193 025 Kč s příslušenstvím) dovoláním. Jako dovolací důvod dovolatel
vymezil nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání pak dovolatel spatřoval v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která je „v praxi dovolacího soudu posuzována jinak“; konkrétně pak formuloval následující otázky: a) Zda je odvolací soud oprávněn posoudit jinak váhu důkazního prostředku a tento důkaz dále bez odůvodnění nezohlednit, tj. zda je odvolací soud oprávněn zasahovat do svobody hodnocení důkazů soudem prvního stupně. b) Zda je odvolací soud oprávněn rozhodovat o části výroku o náhradě škody, proti které se nikdo neodvolal, tj. zda pro změnu pravomocné části výroku postačuje změna jiné části. c) Zda je pro zjišťování ušlého výdělku při zohlednění jiných příčin poklesu rozhodný rozdíl předpokládaného příjmu a faktického příjmu, dále ponížený o pokles z jiných příčin, či zda je posuzován rozdíl mezi žádným a nově zjištěným důvodem ponížení ušlého výdělku.
Dále dovolatel předkládal otázky, které v rozhodování soudu dosud nebyly vyřešeny a dle výkladů Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) by měly být řešeny jinak, tyto vymezil následovně: d) Zda je pro posouzení počátku běhu promlčecí doby u nároku na přiměřené zadostiučinění dle OdpŠk rozhodný pouze obecný stávající výklad dovolacího soudu bez zohlednění dalších okolností případu, které jsou rozhodné pro posouzení existence a výše nároku dle OdpŠk tj. zda má počátek běhu promlčení lhůty pro přiměřené zadostiučinění dle OdpŠk připadat na den následující po vynesení zprošťujícího rozsudku trestního odvolacího soudu anebo na den následující po doručení písemného vyhotovení takového rozsudku.
e) Zda nejistota osoby, proti které je vedeno nezákonné trestní stíhání končí vždy zprošťujícím rozsudkem nebo může dle okolností případu trvat i dále, když stíhaný potřebuje k návratu do běžného života ukončení nejistoty ve svém konkrétním případě také listinné vyhotovení zprošťujícího konečného rozsudku soudu s doložkou právní moci. f) Zda je bez právního významu, že žalovaný jako osoba odpovědná za škodu fakticky zkracuje dobu pro uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění podle zákona dle OdpŠk tím, že doručuje písemné vyhotovení rozsudku s prodlevou, a zda je bez právního významu, že standardní lhůta pro uplatnění nároku poškozeného je zkracována o polovinu (i více) v důsledku dalších prodlev odpovědné osoby při doručování konečného rozhodnutí.
g) Zda je pro okolnost vznesení námitky promlčení bez významu, že k údajnému promlčení došlo z toho důvodu, že se žalobce řídil okamžikem právní moci, kterýžto den vyznačil stát jednající trestním soudem formou doložky právní moci, aby následně stát jednající Ministerstvem spravedlnosti využil toho, že se žalobce řídil obsahem doložky právní moci jako veřejné listiny a vznesl námitku promlčení. h) Zda je bez právního významu, že k údajnému promlčení nároku došlo proto, že se žalobce řídil obsahem soudem vydané doložky právní moci o okamžiku pravomocného skončení soudního jednání.
9. Ve zbývající části dovolání žalobce velmi rozsáhle opakuje tvrzení stran sporu v řízení a odůvodnění rozhodnutí soudů v této věci. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc danému soudu vrátil k dalšímu řízení.
10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
13. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání směřující proti výroku II napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzující části (jímž byl k odvolání žalované potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I ohledně částky 120 877 Kč s příslušenstvím) není subjektivně přípustné.
14. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé.
Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96 a ze dne 1. června 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).
15. Podal-li tak žalobce dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, v části, jímž byl k odvolání žalované potvrzen rozsudek osudu prvního stupně ohledně částky 120 877 Kč s příslušenstvím, je zřejmé, že dovoláním výslovně napadený výrok v právě uvedeném rozsahu vyzněl pro žalobce příznivě. Podané dovolání tak není v tomu odpovídajícím rozsahu subjektivně přípustné.
16. Dovolání napadající rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v němž
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
19. Dovolací soud v prvé řadě uvádí, že dovolání žalobce se pohybuje na samé hraně jeho projednatelnosti. Žalobci se přes značný rozsah dovolání (čítající celkem 20 stran) totiž nepodařilo jasně formulovat dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, jak to předpokládá znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Zejména neuvádí, v čem podle něj spočívá nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, tj. neuvádí souvislou právní argumentaci, kterou by podložil vymezené otázky. Většina obsahu dovolání namísto tohoto představuje spíše nadbytečnou a repetitivní rekapitulaci tvrzení žalobce a žalované a odůvodnění vydaných rozhodnutí soudů, aniž by z něj explicitně vyplývala analýza nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací soud přitom není povinen, ba ani oprávněn důvod přípustnosti dovolání a nebo vlastní dovolací otázku aktivisticky za dovolatele sám vyhledávat, neboť by tím v poměrech sporného řízení a k tíži dalšího účastníka řízení narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
20. Dovolatel je rovněž povinen náležitě vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tedy dovolání musí uvést okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (má jít) o naplnění některé ze čtyř v úvahu přicházejících alternativ uvedených v posledně zmiňovaném ustanovení. Uvádí-li žalobce, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být vyřešena jinak (odst. 120 a násl. dovolání), bylo zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak. Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné. Nejvyšší soud se proto zabýval jen těmi otázkami, u nichž byla přípustnost dovolání (alespoň implicitně) vymezena.
21. Obšírné dovolací námitky žalobce lze rozdělit do tří skupin. První, které jsou nejobsáhlejší, směřují ke zpochybnění počátku běhu promlčecí doby u nároku na přiměřené zadostiučinění a posouzení otázky uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, druhé směřují k postupu soudu při výpočtu ušlého výdělku, resp. způsobu jeho ponížení, a třetí k tvrzeným vadám řízení.
22. Tyto námitky však, jak bude blíže rozebráno, přípustnost dovolání nezakládají.
23. Ve vztahu k první skupině dovolacích námitek Nejvyšší soud uvádí, že podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Dle § 35 odst. 1 OdpŠk neběží promlčecí doba ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.
24. Nejvyšší soud se otázkou počátku a běhu subjektivní promlčecí lhůty u nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení již ve své praxi opakovaně zabýval. Ve vztahu k otázce skončení řízení ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud již v části III. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno a jehož vydání (objektivně) ukončilo nejistotu poškozeného ohledně výsledku řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1750/2023). Kdy nabývá rozhodnutí právní moci, upravují samostatně jednotlivé procesní předpisy, tj. občanský soudní řád, soudní řád správní a trestní řád. Rozsudek odvolacího soudu nabývá v trestním řízení právní moci vyhlášením, neboť proti němu není přípustné odvolání (§ 259 odst. 3 ve spojení s § 245 odst. 1 tr. ř. a contrario). Tímto okamžikem je určitá otázka v konkrétním trestním procesu definitivně vyřešena a řízení před soudy pravomocně skončeno. Jakým způsobem se účastník řízení o skončení řízení dozví, zda osobně při vyhlášení rozhodnutí, doručením rozhodnutí, nebo prostřednictvím svého právního zástupce, není pro okamžik skončení řízení rozhodné.
25. Tzv. modifikační konstrukce druhé věty § 32 odst. 3 OdpŠk má sloužit zejména k tomu, aby poškozený mohl uplatnit nárok i ve stanovené lhůtě po skončení řízení, přestože k průtahům došlo, a poškozenému způsobily újmu, v některé z dřívějších fází řízení. Dle důvodové zprávy má uvedená modifikace podtrhnout význam pohledu na řízení jako na jeden celek, což by mělo vést i k tomu, aby nároky nebyly uplatňovány v průběhu řízení předčasně či opakovaně, ale až v souvislosti se skončením řízení, neboť teprve po ukončení řízení je možné určit celkový rozsah a závažnost vzniklé nemajetkové újmy, jakož i komplexně zhodnotit postup orgánů veřejné moci během řízení, jednání poškozeného, a další okolnosti případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009). Obsáhlou oponentní argumentaci přednesenou nyní žalobcem se ve skutkově i právně zcela souměřitelné věci zabýval i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 969/21, v němž nevyhověl návrhu tehdejšího stěžovatele na zrušení části zákona (konkrétně slov „oznámení“ užitých v § 32 OdpŠk), kdy současně nepovažoval výše citovanou judikaturu Nejvyššího soudu k dané materii za neústavní.
26. Již jen pro úplnost lze dodat, že se uvedené závěry přiměřeně prosadí i v případě subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím trestním rozhodnutím, která počíná běžet od okamžiku, kdy obžalovanému (obviněnému) bylo oznámeno rozhodnutí, jímž byl zproštěn obžaloby, nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 20/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011).
27. Na právě předestřených závěrech nemůže ničeho změnit rovněž skutečnost, že na žádost žalobce nebyla na předmětný zprošťující rozsudek neprodleně vyznačena doložka právní moci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4272/2017). Samotná doložka právní moci není právní skutečností, která by měla vliv na právní vztahy účastníků řízení. Takovýto vliv má pouze právní moc rozhodnutí jako taková, která nastane – nezávisle na vůli soudu či účastníků řízení – ve chvíli, kdy jsou splněny zákonné podmínky, tedy kdy je rozsudek řádně vyhlášen (v některých případech i doručen) a kdy jej již nelze napadnout odvoláním.
Namítal-li konečně žalobce, že doložka právní moci byla na konečný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem vyznačena se špatně udaným datem právní moci, pak tato argumentace nemá podklad ve skutkových zjištěních odvolacího soudu, jimiž je Nejvyšší soud v dovolacím řízení v zásadě vázán (a není oprávněn je doplňovat či přehodnocovat, srov. § 241a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), když ve spisovém materiálu se ke dni rozhodování soudu prvního stupně nacházel toliko žalobcem předložený stejnopis rozsudku odvolacího soudu bez doložky právní moci a její tvrzeně vadné vyznačení neplyne ani z dokazování, jež provedl soud prvního stupně při jednání a ani z jím provedeného hodnocení důkazů (vide k tomu č. l.
28 a násl. procesního spisu a odůvodnění prvostupňového rozsudku). Žalobce ústy své zástupkyně poprvé tvrdil nesprávné vyznačení doložky právní moci až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, teprve spolu s ním a jako jeho přílohu připojil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem s nesprávně vyznačenou doložkou právní moci. Šlo tak o skutkové novum, které bylo opožděně uplatněno v rozporu s principem neúplné apelace (§ 119a a 205a o. s. ř.), k němuž odvolací soud zcela správně nepřihlížel.
Ostatně ze spisu je naopak patrné, že to byla obhájkyně (v tomto odškodňovacím řízení zástupkyně) žalobce, která sama, a to ještě před doručením písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu a před údajně nesprávným vyznačením doložky právní moci, vzdor výše popsané jednoznačné zákonné úpravě a v příkrém rozporu s ní ve svém dopise ze dne 6. 9. 2020 [viz odst. 27 dovolání] adresovaném Krajskému soudu v Ústí nad Labem nesprávně uváděla, že „až do právní moci zprošťujícího rozsudku (doručením - zvýrazněno pisatelkou – poznámka Nejvyššího soudu) má obviněný zadržen zbrojní průkaz….
……. Konečná úleva pro obviněného je tedy vázána na okamžik doručení zprošťujícího rozsudku“. Lze tedy shrnout, že příčina omylu o počátku běhu promlčecí doby a podstatná prodleva s uplatněním nároku se primárně pojí s okolnostmi přičitatelnými nikoliv státu, ale samotnému žalobci (jeho zástupkyni). Pokud nebylo v řízení vadné vyznačení doložky právní moci prokázáno (zjištěno), je nadbytečné zabývat se navazující argumentací dovolatele v odstavcích 45 a následujících dovolání. Nepřiléhavý je rovněž odkaz na rozsudek ESLP ze dne 25.
11. 2010, ve věci Antoni proti České republice, stížnost č.
18010/06, který se zabýval výlučně specifickými případy délky a počátku promlčecí doby týkající se přechodných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., což nemá souvislost s nyní projednávanou věcí. Ostatně i v uvedeném rozhodnutí ESLP výstižně zdůrazňuje, že stanovení počátku a délky promlčecí doby je ponecháno na vůli národního zákonodárce (odstavec 34 citovaného rozsudku). Z obdobných důvodů proto nelze poměřovat úpravu počátku a délku lhůty k podání stížnosti k ESLP s vnitrostátní úpravou týkající se počátku běhu promlčecí doby podle zákona č. 82/1998 Sb.
28. Ve sledovaných souvislostech se ještě doplňuje, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16, uvedl, že nelze akceptovat případnou námitku promlčení ze strany státu pro rozpor s dobrými mravy, jestliže poškozený před uplynutím promlčecí lhůty neměl k dispozici žádné odůvodnění svého zproštění obžaloby a skutečnost, že potřebné informace k uplatnění nároku (odůvodnění zprošťujícího rozhodnutí) poškozený získal až po uplynutí šestiměsíční lhůty, byla zapříčiněna výlučně státem (za současného splnění předpokladu uplatnění nároku po obdržení potřebných informací v přiměřené lhůtě).
Ústavní soud v souvislosti s právě uvedeným zdůraznil, že stanovení konkrétní hranice, jaký čas musí ze šestiměsíční lhůty poškozenému zůstat, aby nedošlo k faktickému znemožnění náležitě uplatnit své základní právo na náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, je primárně úkolem obecných soudů, neboť bude záležet na konkrétních okolnostech jednotlivých případů, které mohou nastat. Závěry uvedeného nálezu však do zjištěných poměrů přítomné věci nedopadají, neboť žalobce byl jako obviněný přítomen při vyhlášení a ústním odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, když po doručení jeho písemného vyhotovení mu zbývaly nejméně další dva měsíce k uplatnění nároku a k jeho případnému doplnění či precizaci (např. ve vztahu k údajně nově se objevivší argumentaci o opakovaném pochybení trestního soudu prvního stupně při vydání jeho druhého rozsudku apod.).
Oproti věci posuzované soudem ochrany ústavnosti nešlo zde o případ, že by žalobce neměl žádné informace, které by mu, v souladu se zásadou, že práva prospívají bdělým, umožňovaly nárok alespoň v hrubých rysech uplatnit.
29. I otázkou vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy se Nejvyšší soud ve své praxi opakovaně zabýval. Vždy přitom uzavřel, že uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3594/2018). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je přitom třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Otázku, zda výkon určitého práva je ve shodě s dobrými mravy, je zapotřebí vždy posuzovat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004). Dovolací soud má přitom oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů nižších stupňů v nalézacím řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007). Vedle okolností zmíněných v předchozích odstavcích nelze pominout, že žalobce byl jako poškozený jak v trestním řízení, tak při uplatňování nároku na náhradu nemajetkové újmy vždy zastoupen osobou práva znalou, přičemž zejména u advokáta se předpokládá náležitá znalost právních předpisů a současně je i jeho povinností účinně uplatňovat oprávněné nároky jeho klienta (srov. např. § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii).
30. Na základě právě uvedeného je nutno uzavřít, že námitky dovolatele vztahující se ke zpochybnění počátku běhu promlčecí doby u nároku na přiměřené zadostiučinění a prosazující úvahu, že námitka promlčení byla státem uplatněna contra bonos mores postrádají své opodstatnění a nejsou schopny založit přípustnost dovolání, neboť se ve svém jádru nejedná o otázky, které by nebyly doposud v praxi dovolacího soudu řešeny ve smyslu § 237 o. s. ř., jak je vysvětleno výše.
31. Ve vztahu ke druhé skupině dovolacích námitek, týkajících se postupu při výpočtu ušlého výdělku, resp. způsobu jeho ponížení, Nejvyšší soud uvádí, že podle ustálené judikatury se nárok na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk, tedy jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1991, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). Jde o objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit, a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody. Existence těchto podmínek musí být v soudním řízení poškozeným (zde žalobcem) bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
32. Příčinná souvislost, tedy posouzení toho, zdali je nezákonné rozhodnutí se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku, je tak nezbytným předpokladem odpovědnosti státu za škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1802/2002). Příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3077/2013). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
33. Řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou újmou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá, skutečnost, která je pro vznik újmy rozhodující. Příčinná souvislost je přerušena např. v těch případech, kdy bezprostřední příčinou újmy je skutečnost, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu, nebo tehdy, je-li vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností, která nemá věcný vztah k počínání škůdce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006).
34. Tak je tomu i v nyní posuzovaném případě, kdy odvolací soud (aniž by se tím vzepřel ustálené judikatuře) ponížil přiznanou částku na ušlém výdělku ve výši 165 150 Kč o částku 44 273 Kč odpovídající 318 hodinám neplaceného volna za rok 2015 a 72 hodinám nemoci za rok 2016, neboť s nimi související pokles výdělku žalobce, nebyl způsobem nezákonným trestním stíháním. Tvrdil-li dovolatel, že posouzení odvolacího soudu se ocitá v rozporu s výsledky dokazování, pak námitky proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu, ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., ani námitky proti skutkovým závěrům soudu. Nejvyšší soud se současně přesvědčil, že závěry odvolacího soudu nejsou ani excesivní, neboť ze zprávy zaměstnavatele ze dne 16. 1. 2023 (na č. l. 42 a násl. spisu) plyne, že z dostupných mzdových listů je zřejmé, že „zaměstnanci [míněn žalobce] byly vykázané neomluvené absence, které byly zpětně upraveny na překážky na straně zaměstnavatele“. V řízení nebylo tvrzeno, že by nemoc měla souvislost s nezákonně zahájeným trestním stíháním, stejně tak tzv. neplacené volno, kdy žalobce (vedle neomluvených směn) nenastoupil do zaměstnání, ačkoliv v jiných dnech mu byla práce zaměstnavatelem přidělována.
35. Ve vztahu ke třetí skupině námitek Nejvyšší soud uvádí, že vady řízení samy o sobě založit přípustnost dovolání nemohou, neboť k jejich existenci dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (podle § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ právě projednávané věci. Nad rámec řečeného Nejvyšší soud dodává, že žalobce při své argumentaci o oprávněnosti odvolacího soudu rozhodovat o části předmětu řízení, „proti které se nikdo neodvolal“, zjevně přehlíží, že tuto část napadla odvoláním žalovaná.
36. Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
37. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 3. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu