Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., t. č. Vazební věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Tomislavem Šulou, advokátem, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2025 č. j. 4 Tdo 358/2024-6703, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 5 To 34/2023-6642 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2023 sp. zn. 73 T 17/2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin plyne, že stěžovatel obchodoval s automobily. Přitom však neoprávněné snižoval daňovou povinnost obchodní společnosti A. Zjednodušeně řečeno, vozy pořizované z jiných členských států se v daňových přiznáních vykazovaly jako zdanitelná plnění (dodání zboží s místem plnění v tuzemsku s nárokem na odpočet daně z přidané hodnoty). Tím se ovšem zkreslil základ daně (§ 40 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty). Jindy se zase vůbec nepodávala daňová přiznání. Stěžovatel společně se svým již za totožné jednání odsouzeným bratrem, vytvořil složitý propletenec obchodních společností se sídlem v Česku a na Slovensku. Pomocí něho se uskutečnily vícečetné prodeje a pohyby motorových vozidel. Ať už jejich pohyb byl jakýkoli, jejich prodej se uskutečnil vždy na českém území. Účelem tohoto obchodního modelu bylo zatemnit a nezpřehlednit problematické obchody s auty. Aby se ještě ztížilo odhalení problematických prodejů, hlavní spoluobvinění buď spolupracovali se spřízněným obchodním partnerem, nebo "dosadili" do funkce jednatele výše zmíněné společnosti jinou osobu, tzv. bílého koně. Způsobená škoda činí nejméně 187 mil. Kč.
3. Za to vše stěžovatele trestní soudy uznaly vinným z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby [§ 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku], a to odděleně od zbývajících spoluobviněných (trestní řízení vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí, neboť stěžovatel nebyl přítomný v době vyhlášení "společného" odsuzujícího rozsudku). Stěžovatel se obrátil jak na odvolací soud, tak na soud dovolací. Vždy bez úspěchu. Vrchní soud jeho odvolání zamítl, Nejvyšší soud jeho dovolání pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§ 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu].
4. Trestní soudy shodně uzavřely, že hlavními strůjci a hybateli celého podvodného schématu byli stěžovatel a jeho spoluobviněný bratr. Všechny zapojené společnosti měly vždy vazbu na ně, ať už přímou, či nepřímou (jednak skrze spřízněného obchodního partnera, jednak skrze bílého koně). Struktura a uspořádání společností včetně jejich personálního a majetkového propojení, způsob jejich řízení, předmět obchodování a vůbec způsob, jak proběhly obchody (změna vlastnictví k autům během velmi krátké doby, zpravidla v řádu dnů, opakovaný přeprodej mezi ovládanými společnostmi), vedou k jedinému závěru. Vše se uskutečnilo s cílem krátit DPH. Trestní soudy rovněž uzavřely, že stěžovatel (a jeho bratr) fakticky ovládal slovenskou obchodní společnost A. Měl přístup k jejím účtům, k internetovému bankovnictví a činil veškeré hotovostní a bezhotovostní převody peněz. Bílý kůň plnil jen svoji roli - poskytnout "hlavním" pachatelům krytí, zejm. k vyvedení nezdaněných peněz. Klíčovým důkazem byly informace ze systému výměny informací o DPH neboli VIES (VAT Information Exchange System). Tyto údaje společně s dalšími důkazy (výpovědi svědků, spoluobviněného bílého koně, přístupy k účtu atd.) usvědčují stěžovatele z nynější trestné činnosti. Ač trestní soudy nezkoumaly jednotlivě všechny obchody, analýza reprezentativního vzorku odhalila opakující se vzorec chování, který naplňuje všechny znaky daňového trestného činu (body 50, 54, 56 a 57 rozsudku městského soudu, dále body 35 a 36 usnesení Nejvyššího soudu).
5. Nejvyšší soud dal stěžovateli za pravdu v jedné věci. Městský soud skutečně pochybil v první den hlavního líčení (14. 3. 2022), měl ho poučit o jeho procesních právech (§ 33 odst. 1 a 5 trestního řádu). Místo toho se se nechal zmást stěžovatelovým prohlášením, že nebude ve věci dále vypovídat. V důsledku toho nesplnil poučovací povinnost, neprovedl výslech a bez dalšího přečetl stěžovatelovu výpověď z přípravného řízení. Stěžovatel ovšem své prohlášení učinil v souvislosti s § 206a trestního řádu. Na další postup trestního soudu to ale nemá žádný vliv (§ 207 trestního řádu). I přes pochybení městského soudu se stěžovatel během řízení aktivně hájil: vyjadřoval se k jednotlivým důkazům, kladl svědkům dotazy atd. (blíže body 45 až 48 usnesení Nejvyššího soudu). Proto odsuzující rozsudky obstojí.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel rozvíjí argumentaci do dvou směrů. Zaprvé, kritizuje trestní soudy, že nedostály poučovací povinnosti (§ 33 odst. 5 trestního řádu). Že stěžovatel měl obhájce, že se mohl ve věci vystupovat, je bez významu. Pochybení městského soudu je tak podstatné, že zatěžuje trestní řízení jako celek vadou neústavnosti. Druhý argument směřuje do skutkového stavu věci, opětovně upozorňuje na opomenuté důkazy (výslech svědků a přečtení mandátní smlouvy). Závěrem stěžovatel zpochybňuje, zda skutečně způsobil tak vysokou škodu.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
8. Standardní trestní řízení se řídí jistým postupem a posloupností. Přesto se může obviněným jevit jako příliš složité či místy nepřehledné. Nejinak je tomu u hlavního líčení. Před jeho nařízením trestní soudy musí jednak obviněnému doručit obžalobu, jednak jej upozornit na jeho právo se k ní vyjádřit, včetně možnosti prohlásit vinu či označit určité skutečnosti jako nesporné (§ 196 odst. 2 trestního řádu). Po zahájení hlavního líčení předsedou senátu (§ 205 trestního řádu), přednesu obžaloby a vyjádření poškozeného (§ 206 odst. 1 a 2 téhož zákona) se pozornost opět upíná na obviněného.
Zde trestní řád předvídá dva časové okamžiky, ve kterých může obviněný vyjádřit svůj postoj k věci. Pomyslným časovým předělem mezi nimi je okamžik, kdy trestní soud zahájí dokazování. Trestní soud se tedy nejprve obrátí na obviněného s opětovným dotazem, zda se chce k obžalobě vyjádřit (§ 206a trestního řádu), tj. se stejným dotazem jako v době před hlavním líčením. Až následně trestní soud provede výslech obviněného a tím samým zahájí dokazování (§ 207 trestního řádu).
9. Prohlášení a vyjádření, která obviněný učiní ještě před dokazováním, mají zásadní význam. Mohou ovlivnit, jak dále bude trestní soud ve věci postupovat, zejména co vše se bude či nebude dokazovat. Aby si obviněný nevědomky nepřitížil, musí jej orgány činné v trestním řízení poučit o jeho právech. Nejde o nic jiného než o odraz jedné ze složek ústavního práva na obhajobu [takto nález ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 4071/19
(N 198/102 SbNU 251), bod 36]. Poučovací povinnost se vztahuje na všechna stadia řízení, její obsah se nicméně odvíjí v závislosti na tom, v jaké fázi se trestní věc nachází. Orgány činné v trestním řízení uzpůsobují poučení tak, aby obviněný věděl o těch právech, které může v nejbližším období řízení využít (Šámal, P. Komentář k § 33, in: Šámal, P. a kol. Trestní řád I. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, s. 418 až 419).
10. Po zahájení hlavního líčení musely trestní soudy poučit stěžovatele přinejmenším ve dvou časových okamžicích: zaprvé při výzvě k vyjádření se k obžalobě (§ 206a odst. 1 předposlední věta trestního řádu) a zadruhé před výslechem stěžovatele. Jak si všiml Nejvyšší soud, městský soud se dopustil hrubé chyby. Bez dalšího četl výpověď stěžovatele z přípravného řízení, aniž by se pokusil o jeho výslech. Hlavně jej vůbec nepoučil o jeho procesních právech (zejm. o právu nevypovídat). Příčinou chybného postupu městského soudu bylo předchozí prohlášení stěžovatele, které učinil při vyjádření k obžalobě, tj. že využívá svého práva a nebude dále vypovídat (body 47 a 48 usnesení Nejvyššího soudu).
11. Protože nastupovala další fáze trestního řízení, dokazování, přesněji výslech obviněného, musel městský soud tak či tak poučit stěžovatele o jeho procesních právech, především o jeho právu nevypovídat a právu nebýt nucen k sebeobvinění [blíže stanovisko pléna ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10 (ST 30/59 SbNU 595), body 7 až 11]. Orgány činné v trestním řízení musí být obzvlášť pečlivé, pokud mají obviněného poučovat o jeho důležitých právech. Pokud nedostojí poučovací povinnosti, tato práva zůstanou takříkajíc na papíře, tj. jejich ochrana nebude ani praktická, ani efektivní. Porušení takové povinnosti je proto stěží omluvitelné (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 9. 11. 2018 Beuze proti Belgii, č. 71409/10, § 129 a § 130; v navazující judikatuře srov. rozsudek ESLP ze dne 11. 5. 2023 Lalik proti Polsku, č. 47834/19, § 55 a § 56).
12. Městský soud tedy pochybil. Ne každé pochybení trestního soudu však vyžaduje kasační zásah. Zda trestní řízení bylo řádně vedené, nelze měřit jen z pohledu jednoho procesního práva. To znamená, že i dílčí, byť závažné, pochybení nutně nečiní celé trestní řízení nespravedlivé. Obdobný postup uplatňuje ESLP (opět rozsudek Beuze, § 120 až 122). Kromě dílčího pochybení městského soudu orgány činné v trestním řízení postupovaly bezvadně. Opakovaně poučovaly stěžovatele o jeho právech a poskytovaly mu prostor se vyjádřit k důkazům. Stěžovatel byl po celou dobu řízení velmi aktivní: ke všemu se vyjadřoval a navrhoval důkazy k provedení (podrobně bod 48 na s. 19 usnesení Nejvyššího soudu, srov. k tomu § 150 rozsudku Beuze). Celkový přístup trestních soudů tak základní práva stěžovatele ochránil dostatečně.
13. Dále lze jen stručně uvést, že trestní soudy nic neopomněly. Vysvětlily stěžovateli, proč neprovedou jeho důkazní návrhy. Vesměs šlo o nadbytečné důkazy, nic nového by k věci nepřinesly (srov. druhý a třetí odstavec bodu 64 rozsudku městského soudu). Jak vysoká škoda vznikla a z čeho vyplývá, vysvětlil městský soud v bodě 57 napadeného rozsudku.
14. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu