4 Tdo 358/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovolání obviněného Patrika Neymona, bytem Ortenovo náměstí 931/33, Praha-Holešovice, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ÚPVZD Praha Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. 5 To 34/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 17/2022, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 73 T 17/2022 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný Patrik Neymon (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2013, a to ve formě spolupachatelství podle § 23 odst. 1 tr. zákoníku. Trestné činnosti se dopustil obviněný jednáním popsaným ve výrokové větě tohoto citovaného rozsudku.

2. Za uvedený zločin a za sbíhající se pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 4. 2019 č. j. 52 T 190/2018-559, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 7 To 217/2019, a za sbíhající se přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea třetí, odst. 2 alinea první tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 2 T 19/2021-313 ze dne 28. 6. 2021 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č. j. 44 To 321/2021-341 ze dne 6. 10. 2021, uložil nalézací soud obviněnému podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil taktéž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu 10 (deseti) roků.

3. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně soud prvního stupně zrušil výroky o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 4. 2019, č. j. 52 T 190/2018-559, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019, č. j. 7 To 217/2019, a dále z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 6. 2021, č. j. 2 T 19/2021-313, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, č. j. 44 To 321/2021-341, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil nalézací soud obviněnému povinnost nahradit poškozené České republice – Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Štěpánská 619/28, Praha 1, IČ 72080043, škodu ve výši 71 579 465 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. soud zmíněnou poškozenou odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 73 T 17/2022, podali odvolání jak obviněný, tak i státní zástupce. Obviněný svým opravným prostředkem brojil proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Státní zástupce pak napadal výrok o vině, zejm. ve smyslu vadné právní kvalifikace. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. 5 To 34/2023–6642, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2013. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že (doslovně včetně pravopisných chyb a překlepů)

„společně s již pravomocně odsouzenými JUDr. Radkem Neymonem a Jaroslavem Filipem,

odděleně trestně stíhaný Radek Neymon a obžalovaný Patrik Neymon v úmyslu získat pro svoji potřebu finanční prostředky zkrácením daně z přidané hodnoty, v období minimálně od 1. ledna 2012 do 31. prosince 2013 vytvořili řetězec společností v České a Slovenské republice, za účelem nákupu nových a ojetých motorových vozidel a dalšího zboží (dále jen "zboží") v jiných členských státech EU s tím, že využili společnosti DPR – INVEST s.r.o., IČ: 27255913, se sídlem Milady Horákové 548/55, 170 00 Praha 7 (dále jen „DPR“), jako společnost, na kterou v České republice pořizovali zboží z jiných členských států EU, kdy do společnosti DPR dosadili ke dni 1. 11. 2010 jako jednatele Jaroslava Filipa, který byl bez podnikatelských zkušeností a který neplnil své zákonné povinnosti statutárního orgánu, kdy odděleně trestně stíhaný Radek Neymon a obžalovaný Patrik Neymon i po dosazení Jaroslava Filipa jako jednatele fakticky ovládali společnost DPR, přičemž Jaroslav Filip zcela vědomě nevykonával žádnou činnost související s jeho postavením ve společnosti DPR, to vše činili s vědomím, že nebude u této společnosti, vypočtena a přiznána daň z přidané hodnoty při pořízení zboží z jiného členského státu EU a dále nechali vykázat u této společnosti, v příslušných daňových přiznáních k DPH, pořízení zboží v tuzemsku s nárokem na odpočet daně, aby tímto zakryli skutečnost, že zboží bylo pořizováno v jiných členských státech EU a vznikla tak povinnost přiznat daň z přidané hodnoty (podle § 25 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů), a to:

1. Ve zdaňovacím období od ledna 2012 do března 2013:

a) prostřednictvím společnosti DPR pořizovali motorová vozidla a zboží z jiného členského státu EU, konkrétně z Německa, Rakouska a Slovenska, avšak toto pořízení zboží z jiného členského státu EU nevykazovali v příslušných daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty, kdy si byli vědomi, že u společnosti DPR nebude vypočtena (dle § 40 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "ZDPH") a zaplacena daň z přidané hodnoty, ale v jednotlivých daňových přiznáních uváděli fiktivní nákupy v tuzemsku s možností odpočtu daně z přidané hodnoty, aby zakryli pořízení zboží z jiného členského státu EU, čímž neoprávněně snižovali daňovou povinnost společnosti DPR,

b) prostřednictvím slovenských společností TRADE CONNEX s.r.o., IČ: 35 884 657, se sídlem Stará Vajnorská 8, 831 01 Bratislava, Slovenská republika, jednatel společnosti Jan Pudil, nar. 28. 2. 1979 a E.U.C. spol. s r.o., IČ: 35 751 045, se sídlem Obchodná 39, 811 06 Bratislava, Slovenská republika, nakupovali nová a ojetá motorová vozidla v České republice, která fiktivně vyváželi na Slovensko a následně je opětovně dováželi do České republiky, formálně na společnost DPR, kde tyto nákupy nebyly vykazovány v příslušných daňových přiznáních spol. DPR a tyto dále prodávali v České republice, prostřednictvím vytvořené sítě společností konečným zákazníkům, kdy platby za takto prodaná vozidla byly přeposlány přes bankovní účty zainteresovaných společností až na bankovní účet spol. DPR, kde byly zpravidla vybrány v hotovosti obžalovaným Patrikem Neymonem a odděleně trestně stíhaným Radkem Neymonem, kdy si byli vědomi, že u společnosti DPR nebude vypočtena (dle § 40 ZDPH) a zaplacena daň z přidané hodnoty, a aby zakryli pořizování zboží z jiného členského státu, tak v příslušných daňových přiznáních nechali vykázat fiktivní nákupy v tuzemsku s nárokem na odpočet daně z přidané hodnoty, čímž neoprávněně snižovali daňovou povinnost spol. DPR a finanční prostředky získané hotovostními výběry použili pro osobní potřebu,

c) prostřednictvím slovenské společnosti TRADE CONNEX s.r.o., IČ: 35 884 657, se sídlem Stará Vajnorská 8, 831 01 Bratislava, Slovenská republika, jednatel společnosti Jan Pudil, nakupovali nová a ojetá motorová vozidla v jiném členském státě EU, kdy tato vozidla však byla přepravena pouze do České republiky a ne do místa určení na Slovensko, a následně pouze formálně uskutečnili prodej takto pořízených vozidel ze Slovenska do České republiky, prostřednictvím spol. DPR, kdy však tato pořízení zboží z jiného členského státu nevykazovali v příslušných daňových přiznáních spol. DPR, a tyto dále prodávali v České republice, prostřednictvím vytvořené sítě společností, konečným zákazníkům, kdy platby, za takto prodaná vozidla, byly přeposlány přes bankovní účty zainteresovaných společností až na bankovní účet spol. DPR, kde byly zpravidla vybrány v hotovosti obžalovaným Patrikem Neymonem a odděleně trestně stíhaným Radkem Neymonem, kdy si byli vědomi, že u společnosti DPR nebude vypočtena (dle § 40 ZDPH) a zaplacena daň z přidané hodnoty, a aby zakryli pořizování zboží z jiného členského státu, tak v příslušných daňových přiznáních nechali vykázat fiktivní nákupy v tuzemsku s nárokem na odpočet daně z přidané hodnoty, čímž neoprávněně snižovali daňovou povinnost spol. DPR a finanční prostředky takto získané použili pro osobní potřebu,

kdy se jedná o níže uvedené případy, kdy:

- podali dne 28. 2. 2012, jménem společnosti DPR, přiznání k DPH za zdaňovací období leden 2012, kdy v Oddílu C. - daň z přidané hodnoty neuvedli na řádcích č. 5, 6 a 9 žádnou hodnotu pořízení zboží z jiného členského státu, ačkoliv v lednu 2012 pořídili zboží z jiného členského státu EU v celkové hodnotě 24.409.761 Kč bez DPH, kdy tímto jednáním zkrátili daň z přidané hodnoty ve výši 2.390.210 Kč,

- podali dne 27. 3. 2012, jménem společnosti DPR přiznání k DPH za zdaňovací období únor 2012, kdy v C. Oddílu - daň z přidané hodnoty neuvedli na řádcích č. 5, 6 a 9 žádnou hodnotu pořízení zboží z jiného členského státu, ačkoliv v únoru 2012 pořídili zboží z jiného členského státu EU v celkové hodnotě 15.878.468 Kč bez DPH, kdy tímto jednáním zkrátili daň z přidané hodnoty ve výši 2.081.071 Kč,

- podali dne 30. 4. 2012, jménem společnosti DPR přiznání k DPH za zdaňovací období březen 2012, kdy v C. Oddílu - daň z přidané hodnoty neuvedli na řádcích č. 5, 6 a 9 žádnou hodnotu pořízení zboží z jiného členského státu, ačkoliv v březnu 2012 pořídili zboží z jiného členského státu EU v celkové hodnotě 30.989.424 Kč bez DPH, kdy tímto jednáním zkrátili daň z přidané hodnoty ve výši 2.498.312 Kč,

- podali dne 29. 5. 2012, jménem společnosti DPR přiznání k DPH za zdaňovací období duben 2012, kdy v C. Oddílu - daň z přidané hodnoty neuvedli na řádcích č. 5, 6 a 9 žádnou hodnotu pořízení zboží z jiného členského státu, ačkoliv v dubnu 2012 pořídili zboží z jiného členského státu EU v celkové hodnotě 24.990.192 Kč bez DPH, kdy tímto jednáním zkrátili daň z přidané hodnoty ve výši 6.505.492 Kč,

- podali dne 26. 6. 2012, jménem společnosti DPR přiznání k DPH za zdaňovací období květen 2012, kdy v C. Oddílu - daň z přidané hodnoty neuvedli na řádcích č. 5, 6 a 9 žádnou hodnotu pořízení zboží z jiného členského státu, ačkoliv v květnu 2012 pořídili zboží z jiného členského státu EU v celkové hodnotě 33.833.545 Kč bez DPH, kdy tímto jednáním zkrátili daň z přidané hodnoty ve výši 5.980.069 Kč,

- podali dne 27. 7. 2012, jménem společnosti DPR přiznání k DPH za zdaňovací období červen 2012, kdy v C. Oddílu - daň z přidané hodnoty neuvedli na řádcích č. 5, 6 a 9 žádnou hodnotu pořízení zboží z jiného členského státu, ačkoliv v červnu 2012 pořídili zboží z jiného členského státu EU v celkové hodnotě 21.650.685 Kč bez DPH, kdy tímto jednáním zkrátili daň z přidané hodnoty ve výši 3.081.559 Kč,

- podali dne 28. 8. 2012, jménem společnosti DPR přiznání k DPH za zdaňovací období červenec 2012, kdy v C. Oddílu - daň z přidané hodnoty neuvedli na řádcích č. 5, 6 a 9 žádnou hodnotu pořízení zboží z jiného členského státu, ačkoliv v červenci 2012 pořídili zboží z jiného členského státu EU v celkové hodnotě 29.133.203 Kč, kdy tímto jednáním zkrátili daň z přidané hodnoty ve výši 5.872.321 Kč,

- podali dne 2. 10. 2012, jménem společnosti DPR přiznání k DPH za zdaňovací období srpen 2012, kdy v C. Oddílu - daň z přidané hodnoty neuvedli na řádcích č. 5, 6 a 9 žádnou hodnotu pořízení zboží z jiného členského státu, ačkoliv v srpnu 2012 pořídili zboží z jiného členského státu EU v celkové hodnotě 30.043.672 Kč, kdy tímto jednáním zkrátili daň z přidané hodnoty ve výši 18.007.708 Kč,

- podali dne 29. 10. 2012, jménem společnosti DPR přiznání k DPH za zdaňovací období září 2012, kdy v C. Oddílu - daň z přidané hodnoty neuvedli na řádcích č. 5, 6 a 9 žádnou hodnotu pořízení zboží z jiného členského státu, ačkoliv v září 2012 pořídili zboží z jiného členského státu EU v celkové hodnotě 17.572.464 Kč bez DPH, kdy tímto jednáním zkrátili daň z přidané hodnoty ve výši 3.320.656 Kč,

- podali dne 10. 12. 2012, jménem společnosti DPR přiznání k DPH za zdaňovací období říjen 2012, kdy v C. Oddílu - daň z přidané hodnoty neuvedli na řádcích č. 5, 6 a 9 žádnou hodnotu pořízení zboží z jiného členského státu, ačkoliv v říjnu 2012 pořídili zboží z jiného členského státu EU v celkové hodnotě 76.705.808 Kč, kdy tímto jednáním zkrátili daň z přidané hodnoty ve výši 25.162.723 Kč,

- podali dne 4. 1. 2013, jménem společnosti DPR přiznání k DPH za zdaňovací období listopad 2012, kdy v C. Oddílu - daň z přidané hodnoty neuvedli na řádcích č. 5, 6 a 9 žádnou hodnotu pořízení zboží z jiného členského státu, ačkoliv v listopadu 2012 pořídili zboží z jiného členského státu EU v celkové hodnotě 90.029.948 Kč, kdy tímto jednáním zkrátili daň z přidané hodnoty ve výši 18.005.990 Kč,

- podali dne 2. 4. 2013, jménem společnosti DPR přiznání k DPH za zdaňovací období prosinec 2012, kdy v C. Oddílu - daň z přidané hodnoty neuvedli na řádcích č. 5, 6 a 9 žádnou hodnotu pořízení zboží z jiného členského státu, ačkoliv v prosinci 2012 pořídili zboží z jiného členského státu EU v celkové hodnotě 95.780.858 Kč bez DPH, kdy tímto jednáním zkrátili daň z přidané hodnoty ve výši 19.156.172 Kč,

- podali dne 2. 4. 2013, jménem společnosti DPR přiznání k DPH za zdaňovací období leden 2013, kdy v C. Oddílu - daň z přidané hodnoty neuvedli na řádcích č. 5, 6 a 9 žádnou hodnotu pořízení zboží z jiného členského státu, ačkoliv v lednu 2013 pořídili zboží z jiného členského státu EU v celkové hodnotě 63.568.432 Kč bez DPH, kdy tímto jednáním zkrátili daň z přidané hodnoty ve výši 13.349.371 Kč,

- podali dne 2. 4. 2013, jménem společnosti DPR přiznání k DPH za zdaňovací období únor 2013, kdy v C. Oddílu - daň z přidané hodnoty neuvedli na řádcích č. 5, 6 a 9 žádnou hodnotu pořízení zboží z jiného členského státu, ačkoliv v únoru 2013 pořídili zboží z jiného členského státu EU v celkové hodnotě 74.433.025 Kč bez DPH, kdy tímto jednáním zkrátili daň z přidané hodnoty ve výši 15.630.935 Kč,

- podali dne 28. 5. 2013, jménem společnosti DPR přiznání k DPH za zdaňovací období březen 2013, kdy v C. Oddílu - daň z přidané hodnoty neuvedli na řádcích č. 5, 6 a 9 žádnou hodnotu pořízení zboží z jiného členského státu, ačkoliv v březnu 2013 pořídili zboží z jiného členského státu EU v celkové hodnotě 49.607.571 Kč bez DPH, kdy tímto jednáním zkrátili daň z přidané hodnoty ve výši 10.417.590 Kč,

2. Ve zdaňovacím období od dubna 2013 do prosince 2013

v úmyslu obohatit se zkrácením daně z přidané hodnoty, prostřednictvím společnosti DPR pořizovali motorová vozidla a další zboží z jiných členských států EU, kdy však úmyslně nepodávali ani nenechali zpracovat a podat přiznání k dani z přidané hodnoty za jednotlivá zdaňovací období, kdy v uvedené době prokazatelně docházelo k obchodní činnosti, minimálně pořízení zboží z jiného členského státu EU, avšak úmyslně nesplnili povinnost přiznat daň při pořízení zboží z jiného členského státu dle § 25 ZDPH, v souladu s ust. § 16 ZDPH, a to konkrétně:

- za zdaňovací období duben 2013 nepodali přiznání k DPH, ačkoliv v dubnu 2013 pořídili zboží z jiného členského státu EU v celkové hodnotě 28.647.283 Kč bez DPH, kdy tímto jednáním zkrátili daň z přidané hodnoty ve výši 6.015.930 Kč,

- za zdaňovací období květen 2013 nepodali přiznání k DPH, ačkoliv v květnu 2013 pořídili zboží z jiného členského státu EU v celkové hodnotě 20.855.376 Kč bez DPH, kdy tímto jednáním zkrátili daň z přidané hodnoty ve výši 4.379.629 Kč,

- za zdaňovací období červen 2013 nepodali přiznání k DPH, ačkoliv v červnu 2013 pořídili zboží z jiného členského státu EU v celkové hodnotě 28.369.379 Kč bez DPH, kdy tímto jednáním zkrátili daň z přidané hodnoty ve výši 5.957.569 Kč,

- za zdaňovací období červenec 2013 nepodali přiznání k DPH, ačkoliv v červenci 2013 pořídili zboží z jiného členského státu EU v celkové hodnotě 18.494.397 Kč bez DPH, kdy tímto jednáním zkrátili daň z přidané hodnoty ve výši 3.883.823 Kč,

- za zdaňovací období srpen 2013 nepodali přiznání k DPH, ačkoliv v srpnu 2013 pořídili zboží z jiného členského státu EU v celkové hodnotě 20.020.465 Kč bez DPH, kdy tímto jednáním zkrátili daň z přidané hodnoty ve výši 4.204.298 Kč,

- za zdaňovací období září 2013 nepodali přiznání k DPH, ačkoliv v září 2013 pořídili zboží z jiného členského státu EU v celkové hodnotě 9.812.418 Kč bez DPH, kdy tímto jednáním zkrátili daň z přidané hodnoty ve výši 2.060.608 Kč,

- za zdaňovací období říjen 2013 nepodali přiznání k DPH, ačkoliv v říjnu 2013 pořídili zboží z jiného členského státu EU v celkové hodnotě 15.081.875 Kč bez DPH, kdy tímto jednáním zkrátili daň z přidané hodnoty ve výši 3.167.194 Kč,

- za zdaňovací období listopad 2013 nepodali přiznání k DPH, ačkoliv v listopadu 2013 pořídili zboží z jiného členského státu EU v celkové hodnotě 11.782.165 Kč bez DPH, kdy tímto jednáním zkrátili daň z přidané hodnoty ve výši 2.474.255 Kč,

- za zdaňovací období prosinec 2013 nepodali přiznání k DPH, ačkoliv v prosinci 2013 pořídili zboží z jiného členského státu EU v celkové hodnotě 20.508.778 Kč bez DPH, kdy tímto jednáním zkrátili daň z přidané hodnoty ve výši 4.306.843 Kč,

shora uvedeným společným jednáním způsobili u společnosti DPR zkrácení daně z přidané hodnoty v celkové výši 187.910.329 Kč, ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro hl. město Prahu, územní pracoviště pro Prahu 7“.

6. Za výše uvedený zločin a za sbíhající se pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán obviněný vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 4. 2019, č. j. 52 T 190/2018-559, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 7 To 217/2019, a přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea třetí, odst. 2 alinea první tr. zákoníku , jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 6. 2021, č. j. 2 T 19/2021-313, uložil odvolací soud obviněnému podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody na 9 (devět) let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci na 10 (deset) let.

7. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku odvolací soud zrušil výroky o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 4. 2019, č. j. 52 T 190/2018-559, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 7 To 217/2019, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 6. 2021, č. j. 2 T 19/2021-313, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

8. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil odvolací soud obviněnému povinnost zaplatit poškozené České republice – Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Štěpánská 619/28, Praha 1, IČ 72080043, škodu ve výši 71 579 465 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. soud uvedenou poškozenou odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

9. Podle § 256 tr. ř. Vrchní soud v Praze odvolání obviněného zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

10. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. 5 To 34/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel v podaném dovolání odmítá skutkový děj tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, jehož závěry pak nekriticky převzal odvolací soud, neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Podle obviněného jsou skutková zjištění učiněná na základě listinných důkazů neúplná, a proto nedostatečná pro rozhodnutí. Je toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje přesvědčivou argumentaci s odkazem na konkrétní skutková zjištění v důsledku čehož je rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek „důvodů“.

11. Obviněný konkrétně rozporuje skutkový závěr učiněný soudem prvního stupně, že fakticky ovládal společnost DPR – INVEST, s. r. o., a že skutečný statutární orgán–jednatel Jaroslav Filip byl jím dosazený bílý kůň, který se ani na obchodní činnosti společnosti nepodílel, nevěděl o ní, když s vedením obchodních společností neměl žádné předchozí zkušenosti. Namítá, že listinnými důkazy bylo prokázáno, že obviněný Filip má zkušenosti z podnikatelské činnosti ve společnosti VIDAX, s. r. o., a dále, že za společnost DPR – INVEST, s. r. o., jednal, a to nejméně před správcem daně. Dochází tak k závěru, že jmenovaný nemohl být bílým koněm, ale jednal sám o své vůli. Nadto nebylo prokázáno, že by se s obviněným Filipem vůbec kdy setkal, že by se znali, či alespoň viděli. V této souvislosti namítá, že obviněný Filip jej před soudem ani nepoznal.

12. Obviněný uvádí, že opakovaně v průběhu trestního řízení navrhoval k provedení další důkazy, tak aby byl skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností. Soud prvního stupně mu vyhověl pouze v tom směru, že v procesním postavení svědků vyslechnul osoby, jejichž výslechem bylo prokázáno, že v některých případech vyvíjel obchodní činnost – prodej motorových vozidel, tedy činnost, ke které se smluvně zavázal v mandátní smlouvě, kterou uzavřel s Bohumilem Nekvasilem. Ačkoliv soud provedl jako důkaz mandátní smlouvu a její dodatek č. 1, i plnou moc, kterou mu udělil Bohumil Nekvasil, jakožto vlastník a ovládající osoba spol. CLEVER INVESTMENTS LLC, která byla společníkem DPR – INVEST, s. r. o., nebylo k těmto listinám přihlédnuto. Přitom se jednalo o podstatné důkazy v celé věci, neboť mezi smluvními stranami mandátní smlouvy ve znění dodatku č. 1 bylo také ujednáno, že obviněnému přísluší pouze sjednávání a uzavírání obchodních transakcí s výslovně smluvně sjednanou vyloučenou odpovědností za taxativně vyjmenované činnosti spojené s vedením účetnictví, zpracováním účetnictví a zaúčtováním účetních dokladů a daňových přiznání a s tím spojených povinností ke správci daně. Dovolatel dále namítá, že nebyl proveden výslech Bohumila Nekvasila. Připouští, že ten sice v průběhu vyšetřování zemřel, ovšem po dobu přípravného řízení jeho výslechu nic nebránilo. Z chybějící svědecké výpovědi jmenovaného obviněný dovozuje, že skutková zjištění zůstanou vždy nutně neúplná, a proto rozhodnutí učiněné v této věci budou vždy stižena důvodnými pochybnostmi. Dodává, že bylo prokázáno, že Bohumil Nekvasil jej znal a měl v něj důvěru a že vždy jednal výhradně v souladu a v rozsahu uděleného zmocnění podle mandátní smlouvy.

13. Obviněný je dále přesvědčen, že při odůvodnění skutkových závěrů nebyly rozlišeny skutečně provedené obchodní transakce spojené se splněním povinností ke správci daně od těch, u kterých bylo nedůvodně a nepřezkoumatelně rozhodnuto tak, že došlo ke zkrácení daně. Namítá, že žádného zkrácení daně se nedopustil. Nedostatečnost dokazování je zjevná i z rozsudku samotného, neboť jednotlivé výroky soudem tvrzených dílčích útoků, jsou nepřezkoumatelné. Není totiž zřejmé, jak soud dospěl k částkám, v jejichž výši mělo dojít ke zkrácení daně. Je rovněž nejasné, jakým způsobem se soud vypořádal s výpověďmi svědků, kteří uvedli, že společnost DPR – INVEST, s. r. o., neznají, ani od této společnosti nikdy žádné vozidlo nekupovali (svědek D., O., S.) a jak se toto skutkové zjištění projevilo v soudem tvrzeném zkrácení daně. Přitom každý jednotlivý dílčí útok je třeba pečlivě zkoumat, neboť každý musí naplňovat všechny znaky skutkové podstaty trestného činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 7 Tz 215/99).

14. Dále namítá, že pokud oznamovatel Finančně analytický útvar Ministerstva financí opakovaně označil spol. MAXmobile, s. r. o., za tzv. profit takera, tedy koncového prodejce a tuto společnost za subjekt inkasující nezaplacené DPH, pak je pro obviněného nepochopitelné, proč i přes jeho opakované návrhy nebyli vyslechnuti jednatelé společnosti, tj. Jan Miler a Jaroslav Poustevník. I proto zůstává skutkový závěr o vytvořeném řetězci společností i o finančním prospěchu obviněného nedůvodný.

15. Obviněný je tak přesvědčen, že soud rezignoval na úplné zjištění skutkového stavu a pro své rozhodnutí si neobstaral podstatné důkazy. Podle dovolatele tak soud učinil skutkové závěry, které jsou ve zjevném rozporu s jejich obsahem a současně neprovedl podstatné důkazy (buď chybí nebo k nim soud nepřihlédl). Proto je jeho skutkový závěr nesprávný. Soud si tak vytvořil vlastní skutkový děj, který nemá oporu v provedeném dokazování.

16. Obviněný taktéž namítá, že jej jako obžalovaného soud prvního stupně poučil pouze podle § 206a tr. ř., aby se následně vyjádřil zejména k tomu, zda se cítí být nevinen či vinen. Poté však soud vůbec nepřistoupil s předchozím poučením k výslechu obviněného, v důsledku čehož se jako nepoučený obviněný k věci ani neměl možnost vyjádřit, a vlastně nevyjádřil, a využít svých procesních práv. Obviněný má tak za to, že celé řízení je v důsledku pochybení soudu prvního stupně stiženo nenapravitelnou procesní vadou.

17. Závěrem dovolání tak obviněný navrhuje, aby bylo dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. 5 To 34/2023-6642, v plném rozsahu, tj. ve výroku o vině, o trestu a o povinnosti k náhradě majetkové újmy, zrušeno a bylo přikázáno odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

18. Státní zástupce ve vyjádření ze dne 15. 4. 2024, sp. zn. 1 NZO 144/2024, nejprve stručně předestřel průběh trestního řízení a zvolený dovolací důvod, jakož i argumentaci obviněného. Následně vyložil podstatu dovolatelem uvedeného dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

19. Podle státního zástupce námitky obviněného zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídají. Obviněný ve skutečnosti uplatněnou argumentací nevyjádřil zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, nýbrž pouze zpochybňuje výsledky provedeného dokazování, aniž by toto konkretizoval. Pokud se obviněný zmínil o zemřelém Bohumilu Nekvasilovi, tak nalézací soud přesvědčivě vysvětlil (str. 33 a 34, odst. 58 odůvodnění rozhodnutí) postavení této osoby v celé věci. Státní zástupce dodává, že z hlediska rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nelze akceptovat tvrzení obviněného o tom, že by výpověď Bohumila Nekvasila byla zásadní pro posouzení trestní odpovědnosti za citovaný zločin. Lze tak mít za to, že obviněný založil své námitky pouze na polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními, což neodpovídá zvolenému dovolacímu důvodu ani žádnému jinému v § 265b tr. ř.

20. Pro úplnost státní zástupce doplňuje, že rozhodný skutkový závěr soudů nižších stupňů, který je určující pro naplnění znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a který se týkal zkrácení DPH s dalšími nejméně dvěma osobami, přičemž v příčinné souvislosti s tímto jednáním došlo ke spáchání činu ve velkém rozsahu, je podložen konkrétními důkazními prostředky – zejména listinnými důkazními prostředky, které jsou označeny a hodnoceny na str. 22 až 35, v odstavcích 28 až 62 odůvodnění soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Skutkové závěry nalézacího soudu odvolací soud akceptoval a správně podřadil pod předmětnou skutkovou podstatu. Státní zástupce proto uvádí, že na základě dostupných spisových podkladů lze konstatovat, že soudy obou stupňů zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Důkazní prostředky hodnotily řádně, a to jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, přičemž nevybočily z pravidel formální logiky. Nevznikly tak důvodné pochybnosti o vině obviněného.

21. Státní zástupce se ani neztotožnil s námitkou stran neprovedení důkazního návrhu spočívajícího ve výslechu Jana Milera a Jaroslava Poustevníka. Předmětnou námitkou obviněný totiž nekonkretizoval, proč jsou tyto důkazní prostředky podstatné pro rozhodná skutková zjištění. Navíc nalézací soud vysvětlil, z jakého důvodu považoval zmíněné důkazní návrhy nejen za nadbytečné, nýbrž dokonce i za obstrukční (str. 35, odst. 64 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). Považuje takový postup soudu za zákonný a důvodný, přičemž nebyl opomenut žádný důkaz významný pro rozhodnutí o vině obviněného.

22. Námitky obviněného směřující do rozsahu zkrácené daně z přidané hodnoty představují podle státního zástupce procesní námitky, které nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. s výjimkou případu, že by nedodržení § 120 odst. 3 tr. ř. mohlo porušit právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle státního zástupce však v posuzované věci k takovému zásahu do práva obviněného nedošlo. Rozhodná skutková zjištění obsažená v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu totiž obsahují všechny zákonné znaky přisouzeného zločinu. Celkový rozsah zkrácené daně z přidané hodnoty soudy posoudily samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. na základě opatřených důkazních prostředků – zejména údajů vyžádaných od příslušného správce daně. Takový postup je podle státního zástupce v souladu s dosavadní judikaturou (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 1978, sp. zn. 4 Tz 62/78, či usnesení ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 101/2001). Státní zástupce dodává, že samotný způsob stanovení rozsahu ukrácené daně však není rozhodným skutkovým zjištěním ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Nadto obviněný nesprávně argumentoval škodou, která není znakem přisouzeného zločinu, ale je zde nutný velký rozsah spáchání trestného činu.

23. Taktéž námitky směřující do výslechu a poučení obviněného neseznal státní zástupce jako přiléhavé s dovolacími důvody § 265b tr. ř. Jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 14. 3. 2022, obviněný se po poučení podle § 206a tr. ř. obsáhle vyjádřil k podané obžalobě a závěrem výslovně uvedl „… dále využívám svého práva a nebudu k věci vypovídat …“. Za této situace soud prvního stupně nepřistoupil k výslechu obviněného podle § 207 odst. 1 tr. ř., resp. ani k poučení o jeho procesních právech. Státní zástupce připouští, že takový postup je třeba považovat za vadný, avšak v posuzované věci nemůže založit nezákonnost trestního řízení jako celku. Právě obsah zmiňovaného vyjádření obviněného k obžalobě a jeho odmítavé stanovisko k právu vyjádřit se k věci nemohou podle státního zástupce vést k závěru o existenci neodstranitelné procesní vady řízení. Zdůrazňuje, že nikoli každé procesní pochybení soudů či dalších orgánů činných v trestním řízení je podstatnou vadou řízení, která natolik intenzivně zasahuje do práva obviněného na spravedlivý proces, aby to bylo důvodem k zrušení meritorního rozhodnutí.

24. Státní zástupce tak dospěl k závěru, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud odvolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání obviněného navrhuje státní zástupce učinit v neveřejném zasedání, k jehož konání může Nejvyšší soud přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

25. Dne 19. 5. 2024 byla doručena replika obviněného k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 15. 4. 2024. V tom obviněný opakuje, že jako zjevný rozpor vnímá již v dovolání namítaný závěr soudů, že měl společnost fakticky ovládat a opětovně akcentuje obsah mandátní smlouvy a jejího dodatku č. 1. Nesouhlasí taktéž s tím, že státní zástupce označil jeho návrhy na výslech svědků Milera a Poustevníka za nadbytečné a obstrukční. Pokud společnost MAXmobile, s. r. o., i oba její jednatelé byli již v samotném trestním oznámení označeni za tzv. profit takera a tedy za koncového prodejce a společnost za subjekt inkasující nezaplacené DPH, pak výslech těchto osob je podstatným důkazem pro rozhodnutí v trestním řízení týkající se daňových deliktů. Podle obviněného dosud nebylo spolehlivě zjištěno, jaký byl skutečný osud finančních prostředků, o kterých je tvrzeno, že jimi byla zkrácena daň. Obviněný dodává, že výslech těchto osob včasně a odůvodněně navrhoval opakovaně, konkrétně nejprve před policejním orgánem dne 31. 5. 2020 a pak také v dokazování před Městským soudem v Praze dne 6. 4. 2022. Součástí každého návrhu pak byl pochopitelně také důvod, proč jsou výslechy podstatné. Tvrzení, že se jednalo o úmyslné a předem plánované jednání s cílem znemožnit postup soudu a tím projednání věci, je podle obviněného tvrzení ryze účelové, nemající žádné opory, ani zdůvodnění.

26. Obviněný taktéž odmítá argumentaci státního zástupce stran absence jeho poučení. Skutečnost, že obviněný využil svého práva nevypovídat na poučovací povinnosti soudu nemůže nic změnit.

III. Přípustnost dovolání

27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

28. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

29. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

30. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

31. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak uvedeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem.

Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (např. provedení domovní prohlídky bez příkazu soudce), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.

6.

2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

32. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek musí Nejvyšší soud předně uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje převážně stejné námitky jako v řízení předcházejícím, přičemž lze mít za to, že soudy nižších stupňů na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je nutno uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

33. I přes výše uvedené přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti podaného dovolání. Jak již bylo konstatováno, obviněný uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž fakticky tento dovolací důvod směřuje do jeho všech tří variant, byť slovně označuje toliko první variantu tohoto dovolacího důvodu. Lze mít za to, že námitky směřující na naplnění první varianty tohoto citovaného dovolacího důvodu, tedy tvrzení extrémního rozporu, kdy obviněný rozporuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, nepřekračují meze pouhé polemiky se skutkovými závěry soudů nižších stupňů vzešlými na základě provedeného dokazování, a to zejména listinných důkazů. Taková argumentace není podřaditelná pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný uvedený v § 265b tr. ř. Námitky dovolatele, kterými namítá existenci tzv. opomenutých důkazů, když uvádí, že k náležitému objasnění věci nebyly provedeny všechny potřebné důkazy, zejména nebyli vyslechnuti Bohumil Nekvasil, jakožto vlastník a ovládající osoba společnosti CLEVER INVESTMENTS LLC, která byla společníkem DPR – INVEST, s. r. o., a jednatelé společnosti MAXmobile, s. r. o., Jan Miler a Jaroslav Poustevník, lze pak formálně podřadit (avšak s vysokou mírou benevolence) pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě. Námitka stran tvrzeného nesprávného poučení dovolatele, by podle dovolacího soudu mohla za jistých předpokladů směřovat do druhé varianty tohoto zvoleného dovolacího důvodu, a to tehdy, pokud by tato vytýkaná vada měla za následek procesní nepoužitelnost určitého důkazu, který by byl pro náležité zjištění skutkového stavu podstatný, což by mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces. Podle Nejvyššího soudu uplatněná argumentace ovšem nenaplňuje uplatněný dovolací důvod v žádné jeho variantě, jak bude následně blíže objasněno.

34. Bez ohledu na shora uvedené, považuje Nejvyšší soud za vhodné se k námitkám dovolatele alespoň stručně vyjádřit. Pokud obviněný tvrdí, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž taktéž namítá jejich neúplnost a absenci přesvědčivé argumentace, v důsledku čehož jsou rozhodnutí soudů podle obviněného nepřezkoumatelná, pak tyto námitky musí Nejvyšší soud odmítnout. Lze mít za to, že tato argumentace směřuje toliko do způsobu hodnocení důkazů soudy nižšího stupně, se kterým vyslovuje obviněný svůj nesouhlas.

Taková argumentace nemůže naplňovat sama o sobě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě. Nadto je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud se zcela ztotožnil se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, zejména pak soudu prvního stupně (viz body 28–66 rozsudku soudu prvního stupně, dále body 12 a násl. rozsudku soudu druhého stupně) a pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. Zde je třeba z pohledu postupu soudu druhého stupně, který napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a ve věci sám rozhodl, pouze vhodné uvést, že důvodem takového postupu nebyly vady skutkových zjištění, nýbrž fakticky otázka jisté úpravy zvolené právní kvalifikace jednání obviněného, když odvolací soud vyhověl podanému odvolání státního zástupce (soud prvního stupně jednání obviněného kvalifikoval jako trestný čin podle § 240 odst. 1, 3 tr.

zákoníku účinného do 31. 12. 2013, a to ve formě spolupachatelství podle § 23 odst. 1 tr. zákoníku. Soud druhého stupně pak jednání obviněného kvalifikoval jako trestný čin § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2013).

35. Nicméně Nejvyšší soud považuje za vhodné na některé námitky obviněného blíže reagovat. Dovolatel zejména rozporuje skutkový závěr soudů nižších stupňů, že to byl právě on, kdo fakticky spolu s další osobou, konkrétně svým bratrem, ovládal společnost DPR – INVEST, s. r. o. Ve vztahu k této argumentaci lze opětovně pro stručnost odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů. Zejména pak na body 25, 35–47, 58, 66 rozsudku nalézacího soudu a bod 14 rozsudku odvolacího soudu. Z těch jednoznačně vyplývá, že v řízení byla slyšena řada svědků, kteří potvrdili, že koupili vozidla od společností, které měly souvislost s bratry Neymony, přičemž žádný ze svědků neznal osobu spoluobviněného Filipa (který byl jednatel společnosti), s tímto nebyli v žádném kontaktu, když o koupi vozidla primárně vždy jednali s bratry Neymony.

Nadto není také pochyb o tom, že samotné výpovědi svědků nejsou v dané věci rozhodující, když řada svědků si pro odstup času bližší podrobnosti nepamatovala. Navíc nelze pominout, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že není možné vyloučit, že někteří svědci se i aktivně na páchání trestné činnosti mohli podílet, a to případně i neúmyslně. Proto pro skutkové závěry soudů nižších stupňů byly rozhodující právě listinné důkazy, které objasňovaly vztahy mezi jednotlivými společnostmi, včetně toho, kdo měl přístup k účtům, kdo vystupoval při jednání s dodavateli aut, když soudy vzaly v úvahu i finanční toky mezi jednotlivými společnostmi apod. Soud prvního stupně pak zcela logicky poukázal na skutečnost, že společnost DPR – INVEST, s.

r. o., vlastnila dva bankovní účty, ke kterým měl dispoziční oprávnění právě dovolatel a jeho bratr, nikoliv jednatel společnosti, tj. obviněný Filip, což by bylo zcela logické, pokud by skutečně tuto společnost řídil on. I tato skutečnost nepochybně podporovala věrohodnost výpovědi spoluobviněného Filipa, z jakých důvodů se stal jednatelem předmětné společnosti a jaké bylo jeho faktické postavení v této společnosti. Protože jmenovaný Filip neměl dispoziční oprávnění k účtům společnosti, nebyl schopen, na rozdíl od obviněného ovládat finanční toky na účtu společnosti.

Z pohledu těchto zjištěných skutečností pak může obstát výpověď spoluobviněného Filipa ohledně toho, jak se stal jednatelem předmětné společnosti, když toto jeho tvrzení podporují právě další zjištěné skutečnosti, a to právě např. neexistence dispozičního práva spoluobviněného k účtům společnosti, ale i jeho vyjádření před finančním úřadem ze dne 20. 3. 2013 (viz č. l. 5793), tedy ještě v době páchání předmětné trestné činnosti. Nelze také pominout ani skutečnost, že dovolatelem byly prováděny finanční transakce i po dosazení jmenovaného Filipa do pozice jednatele společnosti.

Současně je třeba zdůraznit, že neexistuje žádná svědecká výpověď ani písemné záznamy týkající se faktického provádění jakékoli činnosti (a obchodní zejména) za uvedenou společnost ze strany spoluobviněného Filipa. Jestliže za dané situace soudy nižších stupňů uzavřely, že z provedených důkazů je zcela zřetelné, že to byl dovolatel Patrik Neymon, který společně se spoluobviněným JUDr.

Radkem

Neymonem, prováděl veškerou obchodní činnost společnosti a za tuto společnost zaštiťujíc se uděleným zmocněním, jednal, tedy fakticky jí řídil, ale zejména ji tito obvinění ovládali, nelze v tomto směru dovozovat existenci nějakého extrémního rozporu. Úvahy soudů nižších stupňů jsou zcela přesvědčivé a odpovídají zásadám formální logiky.

36. Stran námitky týkající se spoluobviněného Filipa, když dovolatel poukazuje na skutečnost, že jmenovaný měl a má nepochybně zkušenosti z podnikatelské činnosti se společností VIDAX s.r.o., a navíc za společnost DPR – INVEST, s. r. o., prokazatelně jednal, a to nejméně jednou před správcem daně, je třeba zdůraznit, že tato směřuje do způsobu hodnocení výpovědi tohoto spoluobviněného, zejména otázky jeho věrohodnosti a jako taková nenaplňuje zvolený dovolací důvod, jak již bylo naznačeno. Bez ohledu na tento závěr je třeba zdůraznit, že z výpovědi spoluobviněného Filipa, jehož věrohodností se nalézací soud podrobně zabýval, je zcela evidentní, že ohledně společnosti VIDAX, s.

r. o., spoluobviněný připustil, že tu má „na sebe napsanou“, ale ta nic nevykonává, a že jeho účast ve společnosti byla pouze formální, když chtěl pomoci známému, který měl v úmyslu se zbavit povinnosti uhradit poskytnutou dotaci. Tedy nestal se statutárním orgánem z toho důvodu, že by s ní chtěl podnikat (bod 8 rozhodnutí nalézacího soudu). Byť se tento přístup spoluobviněného může jevit jako zcela nezodpovědný, tak toto odpovídá zcela jeho jednání i ve vztahu k tomu, jak se stal jednatel společnosti DPR – INVEST, s.

r. o., aniž by se nějak o tuto společnost blíže zajímal. Samotná tato skutečnost pak nemůže vést k závěru o jeho nevěrohodnosti. Odpovídá to plně osobnosti spoluobviněného, kterou soud prvního stupně označil za osobu méně intelektuálně zdatnou (viz bod 38 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). K tomu, že spoluobviněný Filip jednal na finančním úřadě, je třeba uvést, že z této skutečnosti nelze dovodit, že by skutečně ovládal a řídil společnost DPR – INVEST, s. r. o. Je zcela logické, že jako jednatel společnosti byl tím, koho finanční úřad v případě nesrovnalosti v daňovém řízení obesílal jako statutární orgán a s kým taktéž jednal.

Navíc nelze pominout, že spoluobviněný Filip při jednání před finančním úřadem sdělil, že fakticky společnost neovládá a že tuto ovládají bratři Neymoni, že nemá přístup k účtům, k datové schránce a že mu není známo v čem společnost podniká. Následně pak podal tento spoluobviněný Filip trestní oznámení právě na dovolatele a spoluobviněného JUDr. Radka Neymona (v dubnu 2013), které sice bylo policejním orgánem odloženo, když ovšem policejní orgán poukázal i na probíhající kontrolu finančního úřadu s tím, že zdůraznil jeho oznamovací povinnost ve vztahu k podezření, že byl spáchán trestný čin (viz č. l.

5784–5785).

37. Nejvyšší soud v této souvislosti nepovažuje za podstatnou ani námitku obviněného, že nebylo postaveno najisto, zda se dovolatel se spoluobviněným Filipem vůbec kdy setkal, když z dokazování je zřejmé, že dovolatel za společnost fakticky jednal. Pokud se dovolatel brání tím, že jednal pouze v mezích mandátní smlouvy, pak z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že dovolatel se skryl jednak za osobu dosazeného jednatele a za uzavřenou mandátní smlouvu. Jednalo se tak pouze o krytí, resp. zástěrku pro provádění daňové trestné činnosti, kdy tento účelově vytvořený dokument měl pouze ospravedlnit jednání mj. i dovolatele. Jinak vyjádřeno, účelem tohoto dokumentu bylo vytvořit zdání, že činnost obviněného je legální a v mezích zmocnění. Navíc i touto argumentací se soud prvního stupně zabýval (viz body 64 a 66 rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho závěry odkazuje. Pokud tedy dovolatel namítá, že nebylo k obsahu této mandátní smlouvě přihlédnuto, tak i tuto námitku musí Nejvyšší soud odmítnout, když tento dokument vyhodnotily soudy nižších stupňů pouze jako „krycí“ dokument a z tohoto úhlu tak na něj taktéž správně nahlížely.

38. Nejvyšší soud proto ve věci neshledal existenci tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jak již bylo naznačeno, obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Předmětné námitky dovolatele proto musel Nejvyšší soud odmítnout jako zcela zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud se v tomto ohledu zcela ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně provedl ve věci dokazování v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., kdy jeho závěry nenesou nijakých rozporů s obecnou logikou a jsou v rozhodnutí soudu dostatečně podloženy.

39. Jak již bylo konstatováno, obviněný v dovolání taktéž namítá tzv. existenci opomenutých důkazů. Obecně lze k problematice tzv. opomenutých důkazů připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vždy vyhovět, měl by ovšem svůj postup zdůvodnit. Zároveň je nutno rovněž dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

40. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).

41. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě, je ještě třeba vždy mít na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

42. Obviněný dovozuje existenci tzv. opomenutých důkazů zejména v tom, že nebyl proveden výslech Bohumila Nekvasila, byť připouští, že jmenovaný v průběhu vyšetřování zemřel, když ovšem podle jeho názoru po dobu přípravného řízení podle obviněného jeho výslechu nic nebránilo. Nejvyšší soud ovšem musí konstatovat, že nalézací soud zcela přesvědčivě vysvětlil postavení této osoby v celé věci, včetně toho, z jakých důvodů má za to, že by jeho výslech, i kdyby byl objektivně možný, nemohl být pro objasnění věci podstatný (blíže bod 58 rozsudku nalézacího soudu). Soud prvního stupně tak uzavřel, že z provedeného dokazování je zřejmé, že jmenovaný byl (stejně tak jako obviněný Filip) „pouze“ součástí krytí pro páchání trestné činnosti dovolatelem. Proto rozhodně nelze souhlasit s obviněným, že by bez výpovědi dotyčného navrhovaného svědka nebylo možné dospět k závěru o jeho vině bez důvodných pochybností, když jeho vina byla dostatečně prokázána ve věci provedenými důkazy. Navíc Nejvyššímu soudu není zcela jasné, jak by mohl být svědek Bohumil Nekvasil vyslechnut v přípravném řízení, když jmenovaný zemřel dne 16. 10. 2013, tedy ještě před ukončením trestné činnosti, takže jeho případný výslech v přípravném řízení nebyl objektivně možný (blíže viz č. l. 5854).

43. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit ani s další námitkou dovolatele, který existenci tzv. opomenutých důkazů dovozuje z toho, že nebyli vyslechnuti jednatelé společnosti MAXmobile, s. r. o., Jan Miler a Jaroslav Poustevník. Předně dovolatel vůbec v dovolání nekonkretizoval, proč jsou tyto důkazní prostředky podstatné pro rozhodná skutková zjištění. To de facto nějak zásadně neobjasnil ani ve své replice, když pouze obecně opakuje svou argumentaci z dovolání s tím, že se jedná o koncového prodejce a společnost za subjekt inkasující nezaplacené DPH.

Dovolatel pouze namítá, že nebylo spolehlivě zjištěno, jaký byl skutečný osud finančních prostředků, o kterých je tvrzeno, že jimi byla zkrácena daň. Zde je podstatné připomenout, že pro naplnění skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb., účinného do 31. 12. 2013, není nutné, aby se pachatel sám touto trestnou činností obohatil. Proto ani není zřejmé, z jakého důvodu považuje dovolatel za podstatný osud předmětných finančních prostředků, resp. zkrácené daně.

Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že pokud obviněný v odůvodnění návrhu na doplnění dokazování ze dne 6. 4. 2022 na provedení výslechu Jana Milera a Jaroslava Poustevníka (č. l. 6350 spisového materiálu) uvedl, že zmíněná společnost MAXmobile, s. r. o., měla být inkasující osobou a že nemohl být ani tím, kdo tvrzený řetězec vytvořil, pak v tomto Nejvyšší soud odkazuje na rozhodnutí soudů nižších stupňů, ze kterých je pozice dovolatele jako aktivního článku zjištěného řetězce zcela zřejmá, když soud prvního stupně i připustil, že na tomto řetězci se mohly podílet, ať již vědomě či nevědomě, další subjekty (viz např. bod 55 rozsudku soudu prvního stupně).

Navíc se nalézací soud k návrhům na doplnění dokazování podrobně vyjádřil v bodě 64 svého rozsudku, kdy takové návrhy označil za nadbytečné, a některé dokonce za obstrukční. Byť tedy lze tyto námitky dovolatele formálně podřadit pod jím zvolený dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, po obsahové stránce se jedná o námitky neopodstatněné, když dovolatel pouze obecně namítá nutnost výslechu zmíněných osob. Navíc, jak již bylo naznačeno, skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou založena zejména na listinných důkazech a prokázání vzájemných vazeb obviněného na společnosti, které se na páchání trestné činnosti podílely.

44. Pokud dovolatel namítal způsob určení rozsahu zkrácené daně z přidané hodnoty, pak Nejvyšší soud musí předně akcentovat, že obviněný následně žádnou právně fundovanou argumentaci neuplatňuje. Dovolatel pouze obecně uvedl, že není jasné, jak k výši zkráceného DPH soudy nižších stupňů dospěly. Taková argumentace nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, když právně fundovanou argumentaci v dovolacím řízení zajišťuje právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř). Přesto jen velmi stručně Nejvyšší soud uvádí, že soudy si výši zkráceného DPH posoudily samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř na základě opatřených důkazních prostředků – vycházely zejména z informací ze systému VIES, daňových přiznání a údajů vyžádaných od příslušného správce daně, včetně výsledků kontrol ze strany finančních úřadů, právní pomoci se zahraničím apod. (blíže viz bod. 57 rozsudku soudu prvního stupně).

45. Dovolatel dále tvrdí, že ve věci došlo k nezhojitelnému procesnímu pochybení, když namítá vadné poučení ze strany nalézacího soudu, respektive absenci tohoto poučení. Podstata tvrzeného pochybení soudu prvního stupně spočívá podle obviněného v tom, že soud prvního stupně ho v řízení nepoučil jako obviněného, čímž mu znemožnil uplatnit jeho práva. V tomto směru je třeba uvést, že tuto námitku uplatnil obviněný již v rámci odvolacího řízení a odvolací soud na ní reagoval (blíže viz bod 18 rozsudku soudu druhého stupně), když připustil, že se soud prvního stupně dopustil jistého procesního pochybení, které ovšem nebylo takového rázu, že by muselo mít za následek zrušení předmětného rozhodnutí.

46. Nejvyšší soud se bez ohledu na závěry soudu druhého stupně touto námitkou věcně zabýval. Podle § 33 odst. 1 tr. ř. obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat. Může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky. Má právo zvolit si obhájce a s ním se radit i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení. S obhájcem se však v průběhu svého výslechu nemůže radit o tom, jak odpovědět na již položenou otázku. Může žádat, aby byl vyslýchán za účasti svého obhájce a aby se obhájce účastnil i jiných úkonů přípravného řízení (§ 165). Je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, může s obhájcem mluvit bez přítomnosti třetí osoby. Uvedená práva příslušejí obviněnému i tehdy, je-li jeho svéprávnost omezena. O těchto právech by měl být obviněný poučen v každé fázi řízení (§ 33 odst. 5 tr. ř.), tedy i v řízení před soudem.

47. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 14. 3. 2022 vyplývá, že po přednesu obžaloby byl obviněný a další spoluobvinění (trestní věc obviněného byla po několika hlavních líčeních vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí) poučeni podle § 206a odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení po přednesení obžaloby a vyjádření poškozeného vyzve předseda senátu obžalovaného, aby se vyjádřil ke skutečnostem uvedeným v obžalobě, zejména zda se cítí být nevinen nebo vinen spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě, souhlasí s popisem skutku a jeho právní kvalifikací a s navrženým trestem, případně ochranným opatřením, a které skutečnosti považuje za nesporné; přitom jej poučí o následcích spojených s takovým vyjádřením.

Dále jej upozorní na jeho právo prohlásit svou vinu a poučí jej o následcích spojených s takovým prohlášením. Pokud se obžalovaný k těmto skutečnostem vyjádřil již po doručení obžaloby, předseda senátu se jej dotáže, zda setrvává na svém vyjádření nebo zda je chce nějakým způsobem změnit. Předmětné poučení ovšem nemusí obsahovat poučení obviněného podle § 33 odst. 1 tr. ř. o jeho právech, přičemž samotné vyjádření obviněného podle § 206a odst. 1 tr. ř. nelze považovat za výpověď obviněného. Obviněný po poučení podle § 206a odst. 1 tr.

ř. využil svého práva k věci se podrobně vyjádřit (viz bod 5 rozsudku soudu prvního stupně), když na závěr svého vyjádření výslovně uvedl, že využívá svého práva a nebude k věci vypovídat (č. l. 6225 spisového materiálu). Za dané situace soud prvního stupně nepřistoupil k jeho výslechu podle § 207 odst. 1 tr. ř. a obviněného prokazatelně nepoučil o jeho procesních právech obviněného podle § 33 odst. 1 tr. ř., ale přečetl postupem podle § 207 odst. 2 tr. ř. jeho výpověď z přípravného řízení (viz bod 5, str.

8 rozsudku soudu prvního stupně).

48. Z pohledu shora prezentovaného postupu soudu prvního stupně Nejvyšší soud musí připustit, že soud prvního stupně pochybil, pokud v rámci hlavního líčení nepostupoval podle § 33 odst. 5 tr. ř. a obviněného opětovně nepoučil o jeho právech podle § 33 odst. 1 tr. ř. K tomuto poučení měl přistoupit bez ohledu na jeho vyjádření, že ve věci využívá svého práva nevypovídat. Lze tedy uzavřít, že v dané věci není pochyb o tom, že postup soudu prvního stupně byl v tomto ohledu nesprávný. Následně se dovolací soud zabýval tím, zda toto pochybení má za následek, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potažmo soudu druhého stupně nemůže obstát.

Je tomu tak proto, že i z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je vždy nutno zvažovat skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézat případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 521/06, nebo jeho usnesení ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1099/08). Z pohledu těchto závěrů je třeba zdůraznit, že obviněný byl opakovaně o svých právech obviněného poučen v přípravném řízení, přičemž byl po celou dobu probíhajícího trestního řízení zastoupen obhájcem, jehož základní a primární povinnosti bylo hájit práva obviněného.

Samotný tento fakt by ovšem nemohl vést k závěru, že by nepoučení obviněného podle § 33 odst. 1 tr. ř. o jeho právech v řízení před soudem bylo bezvýznamné a že by ve svých důsledcích nemohlo vést k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Jak je ovšem patrno z protokolu o hlavních líčeních, obviněný po vyjádření podle § 206a odst. 1 tr. ř. výslovně uvedl, že využívá svého práva nevypovídat, tedy dal najevo, že ve věci nechce vypovídat. Následně nikdy neprojevil zájem ve věci vypovídat, a tak doplnit svou výpověď z přípravného řízení.

Toto netvrdil ani v odvolacím řízení. Současně je třeba zdůraznit, že v rámci každého hlavního líčení byla obviněnému dána možnost se vyjádřit k jednotlivým provedeným důkazům, klást svědkům otázky a navrhovat provedení dalších důkazů, čehož obviněný prokazatelně využil. Lze tedy mít za to, že fakticky byla práva obviněného v daném řízení zachována. V této souvislosti nelze přehlédnout, že v dovolání chybí jakékoli konkrétní tvrzení, pro které by bylo možné dovozovat, že by byla v důsledku ojedinělého nedostatku poučení způsobena dovolateli nějaká reálná újma; lze mít za to, že obviněný se omezil v podstatě na formální deklaraci absence poučení ze strany soudu.

Zde je třeba uvést, že smyslem lidskoprávních principů nalézajících své vyjádření v právu na obhajobu (a konec konců i v poučovací povinnosti soudu) je zabezpečit, aby účastníku řízení nebyla neznalost práva na újmu; důsledně vzato jde též o jednu ze záruk správného a spravedlivého rozhodnutí (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 384/09).

Lze tedy uzavřít, že vzhledem ke skutečnosti, že obviněný byl po celou dobu zastoupen obhájce, byla mu dána možnost se vyjádřit ke každém provedenému důkazu, ale i možnost navrhovat důkazy nové, čehož obviněný prokazatelně využil, přičemž sám obviněný nijak nedoložil či neobjasnil v čemž předmětné pochybení vedlo k porušení jeho práva na obhajobu, nelze mít za to, že by právo stěžovatele na spravedlivý proces, tj. s ohledem na funkci, kterou v řízení plní, bylo porušeno. Jinak vyjádřeno, předmětné pochybení soudu prvního stupně, nemělo za následek, že by řízení proti obviněnému, nebylo jako celek spravedlivé.

Pro jistou přesnost je třeba uvést, že jiná situace by samozřejmě nastala tehdy, pokud by obviněný přes nedostatek zákonného poučení v hlavním líčení vypovídal a tato výpověď by byla podstatná z hlediska formulování skutkového stavu ve věci. Pak by toto pochybení zakládalo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř., v jeho druhé variantě. O takovou naznačenou situaci se ovšem v dané věci nejednalo.

49. Nejvyšší soud považuje na závěr rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

50. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze pouze formálně podřadit pod zvolený dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 1. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu