Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky D. Ch., zastoupené JUDr. Janem Polou, advokátem, sídlem Teslova 1129/2b, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2024 č. j. 25 Cdo 1922/2023-217, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. listopadu 2022 č. j. 69 Co 250/2022-185 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. října 2021 č. j. 217 C 5/2021-126, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a S. S., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí tvrzením, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala proti vedlejší účastnici zaplacení částky ve výši 1 137 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody, kterou jí měla způsobit porušením smluvní povinnosti, případně úmyslným jednáním v rozporu s dobrými mravy (nepřevedla na ni či jinak finančně nevypořádala polovinu majetku rodičů). Vedlejší účastnice získala v roce 2007 od otce členský podíl v bytovém družstvu, s ním bylo spojeno užívání bytu 4 + 1 (nyní bytová jednotka č. X) v Š. V roce 2008 byla tato bytová jednotka bytovým družstvem převedena do jejího vlastnictví. Oba rodiče nadále v bytě bydleli, po úmrtí otce v roce 2016 jej užívala matka. Vedlejší účastnice na základě soudem schválené dohody o vypořádání pozůstalosti po otci nabyla také garáž v Š., přičemž stěžovatelka ničeho nenabyla.
3. Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 159 236 Kč. Konstatoval, že v řízení nebyla prokázána existence dohody o tom, že si stěžovatelka a vedlejší účastnice byt a ostatní majetek po rodičích rozdělí na půl, resp. že by vedlejší účastnice s takovou dohodou vyjádřila souhlas. Soud proto uzavřel, že v chování vedlejší účastnice nelze spatřovat úmyslné jednání v rozporu s dobrými mravy, neboť jí nevznikl žádný závazek a nedopustila se vůči stěžovatelce jednání, které by mělo za následek vznik škody. Nad rámec uvedeného soud dodal, že i v případě hypotetického nároku stěžovatelky na vypořádání části majetku by byla žaloba podána předčasně, neboť splatnost případného závazku (jehož existenci stěžovatelka navíc neprokázala), ještě nenastala, protože matka obou účastnic je stále naživu.
4. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem ve věci samé potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o nákladech řízení před okresním soudem (změnil nákladový výrok II.) i krajským soudem. Předně soud doplnil dokazování, a to rozsudkem okresního soudu ze dne 10. 3. 2022 č. j. 33 Nc 218/2021-92, z něhož zjistil, že matka účastnic byla omezena ve svéprávnosti, jelikož trpí duševní poruchou, která není jen přechodná. Proto nemohla být v řízení vyslechnuta. Soud dále poukázal na okresním soudem provedené důkazy a z nich vyvozené skutkové závěry. Výhrady stěžovatelky k hodnocení důkazů okresním soudem označil krajský soud nedůvodnými. Uvedl, že nemá pochybnosti o tom, že "nějaké přání" otce účastnic o rozdělení majetku bylo vysloveno, avšak sama stěžovatelka uvedla, že vedlejší účastnice se k němu nijak nevyjádřila, jednostranně se k ničemu nezavázala. Krajský soud se dále vypořádal s poukazem stěžovatelky na rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 16. 9. 2011 sp. zn. 15 C 1880/2009. Konstatoval, že z obsahu tohoto rozhodnutí je zřejmá zásadní odlišnost obou těchto sporů spočívající v tom, že v označeném řízení existovala jako důkaz kopie protokolu o jednání před soudním komisařem, který zaznamenal prohlášení účastníků ještě před uzavřením dohody o vypořádání dědictví, jehož součástí byla povinnost k budoucímu převodu vlastnického práva. Krajský soud dále jeden z úkonů nárokovaných vedlejší účastnicí v řízení před okresním soudem neshledal účelně vynaloženým, rozhodl o náhradě nákladů řízení před krajským soudem; uvedl i důvody, pro které nepřistoupil k aplikaci § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. Konstatoval, že obecné soudy se dostatečně vypořádaly s posouzením naplnění předpokladů pro vznik povinnosti nahradit újmu způsobenou úmyslným porušením dobrých mravů podle § 2909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a odkázal na svou ustálenou judikaturu k této otázce (pro stručnost lze odkázat na body 9., 10. a 11. odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Vyjádřil se též k námitce stěžovatelky o porušení principu právní jistoty a § 13 občanského zákoníku. Ztotožnil se závěrem krajského soudu, že pro skutkovou odlišnost odkazované rozhodnutí na věc nedopadá (blíže srov. bod 12. odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
6. Stěžovatelka předně brojí proti hodnocení důkazů obecnými soudy. Tvrdí, že okresní soud měl hodnotit důkazy nikoli pouze jednotlivě, ale také ve vzájemné souvislosti. Proto dospěl k nesprávným skutkovým závěrům, přičemž krajský soud i Nejvyšší soud posléze "selhaly" a tuto vadu řízení neodstranily. Opětovně vyjadřuje též nesouhlas s tím, že v řízení nebyl proveden výslech matky obou účastnic.
7. Další námitky stěžovatelky směřují proti tomu, jak se obecné soudy vypořádaly s jejím poukazem na rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 15 C 1880/2009 a tvrdí, že popsaná odlišnost nemůže vést k závěru o rozdílnosti posuzovaných rozhodnutí a nemožnosti aplikace § 13 občanského zákoníku. Obecné soudy podle jejího názoru měly obě věci posoudit totožně nebo řádně uvést a "vyargumentovat" odlišnosti jednotlivých případů.
8. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení nezvažovaly aplikaci § 150 občanského soudního řádu, čímž se vůči ní dopustily přílišné tvrdosti. Soudy podle stěžovatelky nezohlednily důvody hodné zvláštního zřetele - mj. to, že se na soud obrátila v dobré víře, že je v právu.
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
11. Pokud jde o samotné dokazování, Ústavní soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu, přičemž ve své judikatuře opakovaně jasně vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 660/23 , bod 12., a další v něm citovaná rozhodnutí; toto i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
12. Ústavní soud z odůvodnění napadených rozhodnutí ověřil, že okresní soud v posuzované věci provedl rozsáhlé dokazování, sestávající (vzhledem k povaze sporu) primárně ze svědeckých výpovědí (většinou rodinných příslušníků obou účastnic). Jeho rozhodnutí je proto založeno převážně právě na hodnocení výpovědí svědků, které byly často ve vzájemném rozporu (vzhledem k rodinným vazbám jednotlivých svědků). Je pravda, že okresní soud nezhodnotil každou jednotlivou výpověď svědka a v odůvodnění rozsudku neuvedl, jakou váhu či relevanci jí přisuzuje.
Avšak z bodů 35. a 36. odůvodnění napadeného rozsudku zřetelně vyplývá, k jakým skutkovým závěrům na základě provedených důkazů dospěl, jakož i skutečnost, k jakým důkazům převážně přihlédl. Krajský soud následně k námitce stěžovatelky dokazování okresního soudu doplnil a uvedl konkrétní důvody, pro něž nebylo v řízení možné vyslechnout matku účastnic. Uvedenému postupu obecných soudů nelze podle Ústavního soudu z ústavněprávního pohledu nic vytknout, závěry obecných soudů nelze označit ani za extrémně svévolné či nepřezkoumatelné.
Naopak, odůvodnění napadených rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu jsou logická a srozumitelná. Obdobně Nejvyšší soud své závěry řádně zdůvodnil a podepřel je ustálenou judikaturou, nejen k problematice naplnění předpokladů vzniku povinnosti nahradit újmu způsobenou úmyslným porušením dobrých mravů ve smyslu § 2909 občanského zákoníku.
13. Podstatným je závěr obecných soudů, že vznik právně závazné dohody nebyl prokázán, a zachovala-li se za daných okolností vedlejší účastnice jinak, než si přál otec, nelze takové jednání samo o sobě kvalifikovat jako úmyslné jednání v rozporu s dobrými mravy (srov. bod 15. odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu a bod 11. odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu). V kontextu daných skutkových zjištění, kdy v řízení sice byl prokázán určitý projev vůle otce účastnic k rozdělení majetku, avšak dlouhou dobu před jeho smrtí, při absenci jakéhokoliv slibu od vedlejší účastnice, dobrovolném vzdání se podílu na garáži stěžovatelky, nejde o závěr, který by byl s těmito zjištěními v extrémním rozporu.
14. Stěžovatelka dále namítá porušení principu právní jistoty v rozhodování obecných soudů. Argumentuje jiným rozhodnutím soudu ve skutkově podobné věci (rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 15 C 1880/2009), přičemž obecné soudy dostatečně neodůvodnily odlišné rozhodování v její věci.
15. Ústavní soud si je vědom toho, že soudní rozhodování je co do nástrojů interpretace a aplikace právních norem omezeno mimo jiné nutností přihlížet k požadavku zajistit předvídatelnost soudního rozhodování (§ 13 občanského zákoníku a ústavní principy předvídatelnosti práva a právní jistoty), což vyžaduje brát do úvahy ustálený (nebo ustalující se) výklad soudní praxe. Princip předvídatelnosti rozhodování v podstatě znamená, že účastníci právních vztahů mohou legitimně očekávat, že státní orgány budou ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat - v celkovém vyznění - stejně. Pouze takový postup totiž respektuje právní jistotu a nelze opomíjet, že toliko jeho důsledné dodržování se významně pozitivně projevuje i v celkovém nazírání společnosti na význam a roli práva [srov. nález ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2571/16
(N 214/83 SbNU 391), bod 16.].
16. Obecné soudy jasně vysvětlily, že ve stěžovatelkou poukazovaném rozhodnutí, bylo zásadní právě prokázání projevu vůle (slibu) jednoho z účastníků řízení, písemně zaznamenaného do protokolu o jednání před soudním komisařem. Taková situace však nyní nenastala. Poukázat lze i na závěry Nejvyššího soudu, uvedené v bodě 12. odůvodnění napadeného usnesení, obsahující rovněž odkazy na relevantní judikaturu.
17. Poslední námitka stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí okresního a krajského soudu o nákladech řízení. Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že nezvážily aplikaci § 150 občanského soudního řádu.
18. Ustanovení § 150 občanského soudního řádu stanoví výjimku z pravidla, že náklady řízení hradí druhé straně ten účastník řízení, který nebyl ve sporu úspěšný, případně, není-li rozhodováno ve věci samé, ten, kdo takovýto výsledek řízení zavinil. Kdokoli podá žalobu k ochraně svého práva, musí počítat s tím, že v případě neúspěchu bude hradit žalované straně náklady řízení. Tento možný následek má ve vztahu k žalobci působit v tom směru, aby předem zvážil, zda jeho žaloba s ohledem na navrhované důkazy má šanci na úspěch. Umožňuje-li uvedené ustanovení zohlednit důvody hodné zvláštního zřetele, tato výjimka má zamezit tomu, aby povinnost hradit náklady řízení, ať už vznikne na straně žalobce nebo na straně žalovaného, nevedla k nespravedlivému či nepřiměřeně tvrdému výsledku řízení. Při jejím použití musí být posouzeny všechny okolnosti konkrétní věci [srov. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06
(N 162/42 SbNU 339) či usnesení ze dne 24. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2426/23 , bod 25.]. Ústavní soud není přezkumným soudem, nemůže hodnotit, zda ty či ony okolnosti zakládají použitelnost hypotézy § 150 občanského soudního řádu [srov. nález ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 1317/19
(N 185/97 SbNU 26, bod 13.]. Hodnotí pouze to, zda obecné soudy nepostupovaly svévolně.
19. Ústavní soud pochybení obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení neshledal. Odkázat lze zejména na bod 19. odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, z něhož jasně vyplývá, že soud užití moderačního práva ve vztahu k nákladům řízení zvážil, avšak neshledal k němu u stěžovatelky důvody hodné zvláštního zřetele.
20. Nad rámec uvedeného si Ústavní soud dovoluje upozornit na závěr obecných soudů o předčasnosti podané žaloby. Jakkoliv rozhodnutí obecných soudů na tomto závěru primárně nestojí, z pohledu Ústavního soudu je naopak zásadní. Jde totiž o (další) důvod pro zamítnutí žaloby, který by obstál též jako důvod jediný. Stěžovatelka však k tomuto závěru obecných soudů žádné námitky nesměřuje, proto se jím Ústavní soud dále nezabýval.
21. Ústavní soud proto na základě uvedeného uzavírá, že obecné soudy se vypořádaly se všemi argumenty stěžovatelky, které opakovaně uplatňovala v průběhu celého řízení. Skutečnost, že stěžovatelka se s právním hodnocením obecných soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Ústavní stížností napadená rozhodnutí proto z ústavněprávního hlediska obstojí a nelze než uzavřít, že do základních práv stěžovatelky nebylo zasaženo.
22. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu