USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: D. Ch., zastoupená JUDr. Janem Polou, advokátem se sídlem Teslova 1129/2b, 702 00 Ostrava, proti žalované: S. S., zastoupená Mgr. Petrou Bláhovou, LL.M., advokátkou se sídlem Zábřežská 69/41, 787 01 Šumperk, o 1 137 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 217 C 5/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 11. 2022, č. j. 69 Co 250/2022-185, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 15 924 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky Mgr. Petry Bláhové, LL.M.
1. Žalobkyně se domáhala náhrady škody, kterou jí měla způsobit žalovaná úmyslným jednáním v rozporu s dobrými mravy tím, že na ni nepřevedla polovinu majetku rodičů (zejména bytu a garáže).
2. Krajsky soud v Ostravě – pobočka v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 15. 11. 2022, č. j. 69 Co 250/2022-185, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. 10. 2021, č. j. 217 C 5/2021-126, kterým zamítl žalobu na zaplacení 1 137 000 Kč s příslušenstvím, změnil jej ve výroku
o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná (sestra žalobkyně) získala na základě převodu členských práv a povinností ve Stavebním bytovém družstvu Šumperk (dále jen „bytové družstvo“) od otce R. S. v roce 2007 členský podíl k bytu 4 + 1 (nyní bytová jednotka č. 1685/7) v budově č. p. XY, XY a XY, stojící na pozemku p. č. st. XY v obci a katastrálním území XY, a s ním spojené právo nájmu bytu. V roce 2008 jí byla tato bytová jednotka bytovým družstvem převedena do vlastnictví.
Šlo o byt, v němž rodiče účastnic bydleli, a to i poté, kdy byt přešel do vlastnictví žalované. Žalovaná se o rodiče starala, náklady spojené s vlastnictvím bytu po celou dobu hradila. Otec žalobkyň zemřel v roce XY a žalovaná po něm zdědila pozemek parc. č. st. XY s garáží v katastrálním území XY, a to na základě soudem schválené dohody o vypořádání dědictví; žalobkyně z dědictví ničeho nenabyla. Nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že by účastnice, případně účastnice a jejich rodiče, uzavřeli dohodu o tom, že si byt a ostatní majetek po rodičích sestry rozdělí na půl, případně že by žalovaná projevila souhlas se žalobkyní tvrzenou představou jejich rodičů o rozdělení majetku rovným dílem „až tady rodiče nebudou“.
Výpověďmi svědků bylo prokázáno, že otec účastnic v roce 2007 nebo 2008 prohlásil, že dcery se mají rozdělit na půl a nehádat se. K takovému prohlášení však došlo až v době, kdy už byt vlastnila žalovaná, která žádný uznávací projev k prohlášení otce neučinila. Ani v souvislosti s rozdělením pozůstalosti po R. S. neučinila vůči žalobkyni žádný příslib či jiný projev, kterým by se zavázala k rozdělení nabytých nemovitostí se žalobkyní. V době rozhodování odvolacího soudu byla matka účastnic nepravomocně zbavena svéprávnosti, její opatrovnicí byla žalovaná.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc posuzoval podle § 2913 a § 2909 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že v chování žalované nelze spatřovat úmyslné jednání v rozporu s dobrými mravy. Žalované vůči žalobkyni nevznikl žádný závazek a nedopustila se vůči ní žádného jednání, které by mělo za následek vznik škody, neboť nebylo prokázáno, že by účastnice uzavřely jakoukoli dohodu, ze které by vyplývala povinnost žalované dělit se s žalobkyní o majetek, který nabyla od rodičů, případně z pozůstalosti po otci.
Odvolací soud neměl pochybnosti, že otec účastnic R. S. vyslovil přání, aby si účastnice rozdělily věci na půl. Avšak sama žalobkyně uvedla, že žalovaná se k takto vyslovenému přání nijak nevyjádřila, k ničemu se jednostranně nezavázala, ať již vůči žalobkyni, či jejich rodičům. Neexistovala žádná smluvní povinnost, kterou by žalovaná mohla svým jednáním porušit. I jednání otce účastnic, který převedl členská práva a povinnosti k bytovému družstvu na žalovanou, se s vysloveným přáním neshodovalo, ať již byl veden jakýmikoliv důvody (např. administrativními).
To platí i ve vztahu ke garáži, když v dědickém řízení žalobkyně nárok na dědický podíl neuplatnila a uzavřela dědickou dohodu.
Odvolací soud dovodil, že v tom, že nedošlo k naplnění otcova přání, a v tom, že slib otce nebyl splněn, nelze spatřovat úmyslné jednání proti dobrým mravům. S odkazem na judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5765/2017) soud poukázal na to, že i kdyby žalovaná slíbila, že se s žalobkyní jakkoliv vyrovná, což nebylo prokázáno, je vázanost slibem pouhou proklamací, mající význam spíše morální, z něhož konkrétní právní důsledky dovozovat nelze; rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 16. 9. 2011, sp. zn. 15 C 1880/2009, pro skutkovou odlišnost na posuzovanou věc nedopadá. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že i kdyby se prokázala tvrzení žalobkyně, tak nárok by ještě nebyl splatný, neboť podle přání otce si měly jeho dcery vše rozdělit na půl „až tady rodiče nebudou“, přičemž matka účastnic dosud žije.
3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním. Odvolací soud podle ní při právním posouzení pochybil, pokud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že pro vznik povinnosti nahradit újmu způsobenou porušením dobrých mravů se vyžaduje existence dohody mezi stranami. Tím se podle dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně se jedná o otázku dosud neřešenou. Takovou podmínku § 2909 o. z. nevyžaduje a nárok na náhradu škody podle tohoto ustanovení vzniká právě při neexistenci právně závazné dohody (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1937/2013, které navazovalo na rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 15 C 1880/2009).
Žalovaná se k prohlášení jejich otce nikdy výslovně nevyjádřila, avšak nechala na sebe při existenci tohoto prohlášení přepsat družstevní podíl v bytovém družstvu a následně byt převedla do svého osobního vlastnictví, a dovolatelka žila v domnění, že žalovaná dodrží vůli jejich otce. Soud měl při aplikaci § 2909 o. z. zohlednit společenská, kulturní a mravní pravidla chování. Pochybil, pokud jednání žalované posoudil jako souladné s dobrými mravy. Zásadní právní otázkou tak je, zda porušení interní neformální dohody o majetku uzavřené v rámci rodiny může představovat jednání rozporné s dobrými mravy, tedy zda členové rodiny v případě, že jsou vztahy v rodině korektní, mohou oprávněně spoléhat na to, že ústní dohody budou splněny.
Soud měl postupovat podle § 13 o. z. a rozhodnout stejně jako v řízení vedeném pod sp. zn. 25 Cdo 1937/2013, neboť se jedná o téměř totožné situace. Není podstatné, že v odkazované věci byla v protokolu o jednání před soudním komisařem zaznamenána dohoda, jejíž součástí byl závazek o převodu vlastnického práva, neboť skutkový stav může být prokázán jinými důkazy. Žalobkyně se domnívala, že absence výslovného vyjádření žalované v letech 2007 až 2020 představuje konkludentní souhlas vzhledem k jednání žalované.
Závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 5765/2017 nepovažuje na projednávanou věc za přiléhavé pro skutkové odlišnosti.
Za dosud neřešenou považuje dovolatelka otázku, jakým způsobem soud určí výši škody vzniklé porušením dobrých mravů v případě, kdy „morální dohoda měla být splněna mnoho let po projevu souhlasu škůdce s morální dohodou“, přičemž rozhodné by podle žalobkyně mělo být porušení závazku žalovanou, tedy rok 2020. Žalobkyně dále namítá existenci opomenutého důkazu (neprovedení důkazu zvukové nahrávky A. S. jako nadbytečného, který měl odvolací soud provést), nesouhlasí s hodnocením důkazů a skutkovými závěry soudů, vadný postup spatřuje v tom, že soud nerozhodl o důkazech navržených žalovanou, v tom, že ji soudy neupozornily na to, že chtějí
aplikovat jiné právní posouzení, než které sama zaujala, a proto pro ni bylo rozhodnutí překvapivé, a nesprávně bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, neboť soudy měly postupovat podle § 150 o. s. ř. Navrhla, aby byl napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
4. Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s rozhodnutím soudů obou stupňů, námitky žalobkyně označila za nedůvodné a navrhla odmítnutí nebo zamítnutí dovolání.
5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
8. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní – dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá. V podstatě se dovolatelka domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí. Jestliže dovolatelka právní posouzení buduje na vlastních skutkových závěrech (že mezi účastnicemi, případně i jejich rodiči došlo k uzavření dohody o vypořádání dědictví a že žalovaná před uzavřením smlouvy udělila konkludentní souhlas s prohlášením R. S. o rozdělení majetku na půl) odlišných od závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, neuplatňuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
9. Přípustnost dovolání je dále dána jen tehdy, jestliže na právní otázce, která byla dle mínění dovolatele odvolacím soudem nesprávně vyřešena a jejíhož přezkumu se dovolatel domáhá, rozhodnutí odvolacího soudu závisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013). Dovolatelce lze přisvědčit, že z rozhodnutí soudu prvního stupně lze přinejmenším implicitně dovodit, že podmínkou vzniku nároku na náhradu škody podle § 2909 o. z. je dohoda mezi škůdcem a poškozeným, kterou škůdce nedodrží.
Tyto úvahy však korigoval odvolací soud, když v bodě 15 svého rozhodnutí výslovně uvedl, že v nesplnění přání otce (rodičů) nelze ze strany žalované dovodit úmyslné jednání proti dobrým mravům. Na první dovolatelkou formulované otázce tedy napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěrech z hlediska § 2909 o. z. rozhodných. Dovolání pak nezávisí ani na druhé dovolatelkou formulované otázce týkající se výše náhrady, neboť rozsahem vzniklé škody se soudy vůbec nezabývaly, protože neměly za splněné předpoklady pro vznik povinnosti žalované nahradit tvrzenou újmu.
10. Jde-li o splnění předpokladů vzniku povinnosti nahradit újmu způsobenou úmyslným porušením dobrých mravů podle § 2909 o. z., lze zásadně vycházet z judikatury k § 424 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5765/2017, a ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1084/2020). Soudní praxe vychází z názoru, že dobrými mravy se podle ustálené judikatury soudů rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5/2001 Sb. rozh. obč. ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16/1998 Sb. rozh. obč. nebo ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1070/2021), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, jenž za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (viz např. rozsudek ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Cdo 1213/2006 nebo usnesení ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 951/2011) rovněž uvedl, že jednání, které předpokládá § 424 obč. zák., sice neodporuje zákonu v užším slova smyslu, ale poškozuje zájmy účastníků občanskoprávních vztahů. Skutková podstata tak zahrnuje případy výkonu práva směřujícího úmyslně k tomu, aby byla jinému způsobena škoda (případy tzv. šikany), bez ohledu na to, že se výkon práva může jevit ve své podstatě jako oprávněný.
Přitom platí, že není jednáním proti dobrým mravům, sleduje-li výkon práva vlastní prospěch jednajícího, a nikoliv poškození jiného. Mezi případy jednání spadající pod § 424 obč. zák. lze zařadit např. jednání vykazující znaky zákeřnosti, msty, bezohlednosti a nepřiměřené ziskuchtivosti, a je tak současně jednáním protiprávním.
11. Ustanovení § 2909 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda jednání žalovaného má znaky úmyslného jednání v rozporu s dobrými mravy, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20.
5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). Odvolací soud uzavřel, že zachovala-li se za daných okolností žalovaná jinak, než si přál otec, nelze takové jednání samo o sobě kvalifikovat jako úmyslné jednání v rozporu s dobrými mravy. V řízení sice bylo prokázáno, že otec účastnic vyslovil přání, aby si „až tu rodiče nebudou“ sestry rozdělily majetek rodičů na půl, avšak sám jednal v rozporu s ním, jestliže ve stejné době na žalovanou převedl, ať již z jakýchkoli důvodů, družstevní byt, v němž rodiče i nadále bydleli.
Nejednalo se o dohodu, a navíc vyslovení takového přání neznamená, že stejné přání měl otec i v době své smrti o 9 let později. Pro posouzení vůle zůstavitele je z povahy věci rozhodná především vůle vtělená do závěti. Ale i kdyby i v té době měli oba rodiče stejné přání, jeho nerespektování ještě neznamená, že žalovaná, která se žádným slibem nezavázala, jednala úmyslně v rozporu s dobrými mravy; takový úmysl nebyl v řízení (přes poučení podle § 118a o. s. ř.) prokázán. Z hlediska posouzení dobrých mravů je pak podstatná i okolnost, že žalovaná o společné rodiče pečovala a po celou dobu hradila náklady spojené s vlastnictvím bytu.
O úmyslném jednání žalované pak nesvědčí ani uzavření dědické dohody v pozůstalostním řízení po otci, kdy žalobkyně souhlasila s tím, že garáž zdědí žalovaná. Závěry odvolacího soudu tak nelze považovat za zjevně nepřiměřené, soud vzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti a okolnosti případu, které v řízení vyšly najevo a jeho úvaha neobsahuje žádný logický rozpor. Jeho právní závěry jsou v souladu s výše uvedenými judikatorními závěry. Pro úplnost lze uvést, že další důvod pro zamítnutí žaloby shledaly soudy i v její předčasnosti.
12. Dovolává-li se žalobkyně principu právní jistoty a § 13 o. z., odkazuje dovolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 482/2021, podle něhož toto ustanovení neklade na soudy požadavek, aby rozhodovaly obdobně, či dokonce shodně, ve skutkově srovnatelných případech bez dalšího. To by koneckonců mohlo vést k absurdnímu závěru, že ke vzniku důvodného očekávání by postačovalo kupříkladu jediné, nahodilé a nepublikované rozhodnutí soudu nižšího stupně, popřípadě že by takové rozhodnutí mohlo dokonce popírat ustálenou rozhodovací praxi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5012/2014). Pokud se však soud ve svých úvahách odchýlí od jemu známého a skutkově obdobného případu, je povinen tuto odchylku v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vysvětlit, a to bez ohledu na skutečnost, zdali je judikatura ohledně otázek, na nichž jednotlivá rozhodnutí stojí, již ustálena či nikoliv (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16). Soud prvního stupně i soud odvolací tomuto požadavku dostály, neboť řádně zdůvodnily, v čem spatřují odlišnost projednávané věci od rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 16. 9. 2011, sp. zn. 15 C 1880/2009, na které posléze navázalo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1937/2013. Se závěrem odvolacího soudu, že pro skutkovou odlišnost odkazované rozhodnutí na věc nedopadá, se lze ztotožnit. V odkazovaném případě totiž žalovaná před úřední osobou při projednávání dědictví slíbila (slib byl zachycen v protokolu), že nabude-li (celé) dědictví, převede na žalobce vlastnictví ke konkrétním nemovitostem a zřídí mu věcné břemeno přístupu, což vedlo k uzavření dědické dohody, na základě níž žalobce z dědictví nežádal ničeho, avšak poté žalovaná nejen že slib nesplnila, ale učinila další kroky, aby se splnění stalo nemožným (nemovitosti převedla na třetí osobu). Odkazovaný případ se tedy po skutkové stránce zásadně od posuzované věci odlišuje.
13. Dovolací soud uzavírá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a předložené otázky nelze ani považovat za dosud neřešené. Z těchto důvodů není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné.
14. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelkou namítanými vadami řízení spočívajícími v existenci opomenutého důkazu, překvapivosti rozhodnutí a neprovedení navrhovaných důkazů (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že důkaz (zvuková nahrávka pořízená dne 28. 10. 2020, na které matka žalobkyň tvrdí, že byt měl a má být rozdělen na půl) není možno považovat za opomenutý, neboť odvolací soud v rozsudku vysvětlil, z jakých důvodů považuje provedení tohoto důkazu (provedeného soudem prvního stupně) opětovně v odvolacím řízení za nadbytečné. Rozhodnutí pak pro žalobkyni nemohlo být překvapivé, neboť byla soudem poučena o tom, že její tvrzení k uzavřené dohodě jsou neurčitá a že uzavření dohody i dání slibu ze strany žalované považuje za sporné a měla tak možnost navrhnout důkazy i příležitost vyjádřit se ke všem otázkám, na nichž spočívá napadené rozhodnutí.
15. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
16. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
17. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 13. 3. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu