Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků Poděbradská 777, sídlem Poděbradská 777/9b, Praha 9 - Vysočany, zastoupeného Mgr. Jakubem Horkým, advokátem, sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2024 č. j. 23 Cdo 209/2024-236, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Koncept FAST, s. r. o., sídlem Krušnohorská 786, Ostrov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 79 682,76 Kč s příslušenstvím. Částku 54 682,76 Kč s příslušenstvím požadoval z titulu vrácení ceny díla zaplacené stěžovatelem na základě smlouvy o dílo, od níž stěžovatel odstoupil. Částku 25 000 Kč požadoval jako náhradu škody způsobené vynaložením nákladů na vypracování analýzy vad díla poradenskou společností. Obvodní soud rozsudkem ze dne 10. 11. 2022 č. j. 39 C 318/2020-158 žalobě v plném rozsahu vyhověl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů soudního řízení (výrok II.). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 24. 5. 2023 č. j. 68 Co 99/2023-194 zrušil rozsudek obvodního soudu v části výroku I., kterým byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli 54 682,76 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II. a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok I.). Ve zbývající části změnil výrok I. rozsudku obvodního soudu tak, že žalobu o zaplacení 25 000 Kč zamítl (výrok II.).
3. Stěžovatel podal proti výroku II. rozsudku městského soudu dovolání. Nejvyšší soud se zabýval tím, zda byl stěžovatel městským soudem správně poučen o nepřípustnosti dovolání. Pokud by tomu tak nebylo, dovolání by nebylo opožděné, neboť stěžovatel by jej podal v tříměsíční lhůtě podle § 240 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), tedy včas. Nejvyšší soud však došel k závěru, že poučení městského soudu o nepřípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo řádné. Dovolání proto napadeným usnesením pro opožděnost odmítl.
4. Nejvyšší soud předně zdůraznil, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se považuje za rozhodnou výše peněžitého plnění, které bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Záměrem zákonodárce bylo, aby zněním § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (účinným od 30. 9. 2017) byla zúžena možnost podání dovolání v bagatelních věcech, nikoli rozšířena. Upozornil zároveň na to, že tuto rozhodovací praxi shledal ústavně souladnou i Ústavní soud (usnesení ze dne 27. 11. 2018
sp. zn. IV. ÚS 3705/18
, ze dne 19. 10. 2021
sp. zn. II. ÚS 2577/21
, veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz).
5. Nejvyšší soud v souvislosti s posuzováním přípustnosti dovolání stěžovatele upozornil i na to, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně. I tento názor je v judikatuře Nejvyššího soudu dlouhodobě prosazován. Ač jde o omezení, které nemá oporu v jazykovém výkladu, které hodnotový cenzus váže ke slovnímu spojení peněžité plnění, které je významově jiné než pojmy nárok nebo samostatný skutkový základ nároku, lze toto omezení dovodit ze zásad, jimiž se soud řídí v civilním soudním řízení, za použití výkladu e ratione legis. S tímto výkladem se přitom ztotožnil i Ústavní soud (nález ze dne 27. 3. 2017
sp. zn. II. ÚS 2724/16
[N 50/84 SbNU 585], bod 17, ze dne 24. 11. 2020
sp. zn. III. ÚS 2891/20
[N 219/103 SbNU 247], bod 18). V posuzovaném případě o nároky se samostatným skutkovým základem podle Nejvyššího soudu šlo.
6. Stěžovatel namítá, že závěr Nejvyššího soudu, že majetkový cenzus pro přípustnost dovolání má být posuzován pro každý nárok vycházející z odlišného skutkového základu samostatně, již od novely o. s. ř. provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (s účinností k 30. 9. 2017) z právní úpravy nevyplývá. Pro posouzení přípustnosti je třeba posuzovat všechny nároky dohromady (ať vycházejí z téhož nebo odlišného skutkového základu), rozhodný je předmět řízení.
7. To platí jak tehdy, že bylo o celku rozhodnuto shodně, tak i tehdy, že byla jeho část dílem přiznána a dílem zamítnuta a dovolatel napadá pouze tuto část. Stěžovatel odkazuje na totožnou právní úpravu odvolání a uvádí, že není přípustné, aby tato ustanovení byla vykládána rozdílně. Ačkoli bylo záměrem zákonodárce v posledních novelách o. s. ř. týkajících se přípustnosti dovolání především omezit rozsah přípustnosti, v důvodové zprávě nebyl vyjádřen záměr štěpení souvisejících nároků.
8. Stěžovatel se ohrazuje i proti rozhodnutí městského soudu. Závěr, že částka 25 000 Kč za analýzu vad nemá příčinnou souvislost se vzniklou škodou, byl podle něj překvapivý. Městský soud měl stěžovatele poučit podle § 118a o. s. ř.
9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy).
11. Z pohledu práva na spravedlivý proces není princip dvojinstančnosti v civilním soudním řízení garantován (srov. usnesení ze dne 18. 6. 2001
sp. zn. IV. ÚS 101/01
, stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 25 až 28 a další). To platí i pro mimořádný opravný prostředek, dovolání. Omezení přípustnosti opravných prostředků je tedy nástrojem zcela legitimním. Jednou z možností tohoto omezení je i limitace hodnotou sporu.
12. Účelem omezení přípustnosti opravných prostředků v tzv. bagatelních věcech je zamezit vedení opravných řízení o nízkých nárocích a předcházet tak mj. i nadměrnému zatížení soudů. Pokud je přípustnost dovolání omezena v bagatelních věcech, není smysluplné dovolání připustit ve věcech, kdy by sice případně byl předmět řízení vyšší, nicméně dovoláním napadená část již bagatelní je. Opačná interpretace by byla proti smyslu daného ustanovení i cílům novely č. 296/2017 Sb.
13. Znění § 238 odst. 2 písm. c) o. s. ř. po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb., vychází při vymezení přípustnosti z předmětu řízení. Předmětem řízení může být i více samostatných žalobních nároků (srov. např. i usnesení ze dne 4. 6. 2019
sp. zn. IV. ÚS 3187/18
). To, že by se ve stěžovatelově věci nejednalo o nároky se samostatným skutkovým základem, přitom stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje.
14. Argumentace Nejvyššího soudu a jeho závěry týkající se nepřípustnosti, resp. opožděnosti dovolání, nijak nevybočují z ústavněprávního rámce interpretace podústavních předpisů a jsou v souladu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu, na níž mj. Nejvyšší soud také odkázal. To, že stěžovatel zastává odlišný právní názor, nemůže samo o sobě odůvodnit opodstatněnost ústavní stížnosti. Jeho nesouhlas s rozdílným posuzováním přípustnosti dovolání a odvolání v bagatelních věcech není pro posuzovaný případ relevantní. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je náležitě odůvodněno a naplňuje požadavky na odůvodnění rozhodnutí vymezené judikaturou Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 11. 12. 2008
sp. zn. III. ÚS 1481/08
(N 220/51 SbNU 725)].
15. Přestože stěžovatel uvádí omezeně i argumenty proti závěrům obsaženým v rozsudku městského soudu, z petitu ústavní stížnosti i jejího doplnění jednoznačně vyplývá, že stížnost směřuje výlučně proti usnesení Nejvyššího soudu. Protože je Ústavní soud ve svém rozhodování vázán stížnostním návrhem, zkoumal zásah do ústavních práv stěžovatele pouze ve vztahu k tomuto rozhodnutí. Ostatně ústavní stížnost by byla s ohledem na odmítnutí dovolání pro opožděnost v této části nepřípustná.
16. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu