USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce
Společenství vlastníků Poděbradská 777, Praha, se sídlem v Praze 9, Poděbradská
777/9b, identifikační číslo osoby 28387872, zastoupené Mgr. Janem Švarcem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 695/24, proti žalované Koncept FAST,
s.r.o., se sídlem v Ostrově, Krušnohorská 786, identifikační číslo osoby
45357811, zastoupené JUDr. Denisou Neumannovou, advokátkou se sídlem v
Karlových Varech, Jateční 2121, o zaplacení 79 682,76 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 318/2020, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2023, č. j. 68
Co 99/2023 – 194, takto:
Dovolání se odmítá.
V řízení se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky celkem 79
682,76 Kč s příslušenstvím. Částku 54 682,76 Kč s příslušenstvím požaduje z
titulu vrácení ceny díla zaplacené na základě smlouvy o dílo uzavřené se
žalovanou, od níž žalobce odstoupil pro vady díla. Částku 25 000 Kč pak
požaduje jako náhradu škody způsobené vynaložením nákladů na vypracování
analýzy vad díla poradenskou společností v souvislosti s porušením povinnosti
žalovanou. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 10. 11. 2022, č. j. 39 C
318/2020-158, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 79 682,86 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 54 682,76 Kč ode dne 18. 1. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 25 000 Kč
ode dne 7. 1. 2020 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované k
náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 87 838 Kč (výrok II). Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu
prvního stupně v části výroku I, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci
částku 54 682,76 Kč s příslušenstvím (vrátit cenu díla), a ve výroku II.,
kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení (první výrok), ve zbývající části
výroku I rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky
25 000 Kč s příslušenstvím (náhrady škody) zamítl (druhý výrok). Rozsudek
obsahoval poučení o tom, že proti němu není dovolání přípustné podle § 238
odst. 1 písm. c) a k) o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu byl žalobci doručen do
datové schránky dne 13. 7. 2023. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho druhého výroku podal žalobce dne
13. 10. 2023 dovolání, v němž navrhuje zrušení napadeného rozsudku v uvedeném
rozsahu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání považuje za
přípustné. Uvádí, že si je vědom majetkového cenzu pro přípustnost podání
dovolání ve výši 50 000 Kč, který je podle ustálené praxe posuzován pro každý
nárok vycházející z odlišného skutkového základu zvlášť, domnívá se však, že
tato praxe je nezákonná a předmětem posuzování cenza má být částka, jež je
předmětem celého řízení. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o vyloučení
příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a porušením smluvní povinnosti. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II
bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. Podle ustanovení § 240 o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od
doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení
opravného usnesení (odst. 1). Zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze
prominout.
Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u
odvolacího nebo dovolacího soudu, a ve věcech dědických též tehdy, bude-li
dovolání podáno ve lhůtě u notáře, který byl soudem pověřen, aby jako soudní
komisař provedl úkony v řízení o dědictví (odst. 2). Lhůta je zachována také
tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se
dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí
poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo
obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat
dovolání do tří měsíců od doručení (odst. 3). Podle ustanovení § 57 odst. 2 o. s. ř. lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo
let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy
došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním
dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je
posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Lhůty určené podle
hodin končí uplynutím hodiny, která se svým označením shoduje s hodinou, kdy
došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že posledním dnem dvouměsíční lhůty
pro podání dovolání ve smyslu § 240 odst. 1 o. s. ř. byla středa 13. 9. 2023,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo žalobci doručeno dne 13. 7. 2013. Žalobce však dovolání podal až dne 13. 10. 2023, tedy po marném uplynutí
dvouměsíční dovolací lhůty. Jelikož v napadeném rozsudku byli účastníci poučeni
o tom, že dovolání proti němu není přípustné, posuzoval dovolací soud, zda toto
poučení odvolacího soudu bylo správné. V opačném případě by totiž bylo možné
dovolání podat podle § 240 odst. 3 o. s. ř. ve lhůtě tří měsíců od doručení
napadeného rozhodnutí a dovolání žalobce by bylo včasným. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti
rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání
rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč,
včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží. Podle § 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti
rozhodnutím, kterými odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jelikož napadeným rozsudkem bylo v prvním výroku rozhodnuto o zrušení rozsudku
soudu prvního stupně a o vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení v
tam uvedeném rozsahu, pak bylo správné poučení odvolacího soudu o tom, že
dovolání není přípustné (v tomto rozsahu) podle § 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. Ve zbylém rozsahu pak bylo druhým výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto
o peněžitém plnění ve výši 25 000 Kč s příslušenstvím, a pouze v tomto rozsahu
žalobce dovoláním rozsudek odvolacího soudu napadá. Podle výkladu § 238 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
přijatého v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu se
přitom při posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu
považuje za rozhodnou výše peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího
řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu
dotčen, tedy v rozsahu, o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Tento závěr vyplývá též z důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů a některé další zákony, jež dokládá záměr zákonodárce, aby zněním §
238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinným od 30. 9. 2017 byla zúžena možnost podání
dovolání v tzv. bagatelních věcech, nikoli rozšířena (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, ze dne 30. 8. 2018, sen. zn. 29 NSCR 107/2018, ze dne 8. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 748/2019, ze
dne 15. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2195/2019, ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo
633/2020, ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 770/2021, ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 670/2021, a ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 438/2021, jež jsou –
stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti dostupná na
https://www.nsoud.cz). Tuto rozhodovací praxi shledal ústavně souladnou též
Ústavní soud (srov. například usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS
3705/18, či ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 2577/21, jež jsou – stejně jako
dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu –veřejnosti dostupná na
https://nalus.usoud.cz). V rozhodovací praxi dovolacího soudu se též dlouhodobě prosazuje názor, že
přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými
(peněžitými) nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k
jednotlivým (peněžitým) nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky
byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Právem (nárokem) se samostatným skutkovým základem se přitom rozumí nárok,
který je odvozen z určitých konkrétních skutkových tvrzení (určitého skutku),
jež jsou jiná ve srovnání s těmi, od nichž žalobce odvodil jiný nárok, který
uplatnil jednou žalobou, popřípadě jinou žalobou, jestliže i o ní soud rozhodl
ve společném řízení. Je-li žalobou uplatněno několik nároků na zaplacení
peněžité částky se samostatným skutkovým základem, pak podle ustálené soudní
praxe soud ve vyhovujícím výroku rozsudku vždy žalovanému uloží povinnost k
jedinému peněžitému plnění, které je součtem jednotlivých dílčích plnění
(třebaže se samostatným skutkovým základem). Ač jde o omezení, jež nemá oporu v
jazykovém výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které hodnotový
census váže k slovnímu spojení „peněžité plnění“, jež je významově jiné (širší)
než pojmy „nárok“ nebo „samostatný skutkový základ nároku“, lze však toto
(další) omezení odvodit ze zásad, jimiž se soud řídí (má řídit) v občanském
soudním řízení sporném (pro které je uvedená úprava primárně určena), za
použití výkladu e ratione legis (srov.
rozsudek velkého senátu občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo
1178/2023 a rozhodnutí, na která je v něm odkazováno). S judikaturou Nejvyššího
soudu založenou na omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. prostřednictvím úvahy, zda (ne)jde o nárok se samostatným skutkovým
základem, se přitom ve své judikatuře ztotožnil i Ústavní soud (srov. například
nálezy ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16, a ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2891/20). Vzhledem k tomu, že žalobou požadované částky 54 682,76 Kč a 25 000 Kč jsou
nároky se samostatným skutkovým základem, neboť každý z nich je odvozen od
odlišných skutkových tvrzení (první je založen na tvrzení o odstoupení od
smlouvy o dílo žalobcem pro vady díla, druhý na tvrzení o vynaložení nákladů
žalobcem v souvislosti s porušením smluvní povinnosti žalované), odvolací soud
postupoval správně, pokud poučil účastníky o tom, že dovolání není přípustné
podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani ohledně zbylého nároku se samostatným
skutkovým základem ve výši 25 000 Kč (nepřevyšujícím 50 000 Kč), neboť se ve
věci nejedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah. Se zřetelem k tomu, že poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání
bylo správné, Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 218a o. s. ř. dovolání žalobce jako opožděné, neboť bylo podáno po lhůtě dvou měsíců
uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o
rozhodnutí, jímž se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. §
151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp.
zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2024
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu