USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Vojtka a
soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: b) J. Ř.,
narozený XY, a c) J. Ř., narozený XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Marií
Cilínkovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti žalovaným: 1.
město Šumperk, se sídlem úřadu náměstí Míru 1, Šumperk, IČO 00303461,
zastoupené JUDr. Jaroslavem Němečkem, advokátem se sídlem Blahoslavova 4,
Šumperk, za účasti vedlejšího účastníka na straně tohoto žalovaného: Česká
pojišťovna a. s., se sídlem Spálená 16, Praha 1, IČO 45272956, 2. Šumperská
provozní vodohospodářská společnost, a. s., se sídlem Jílová 2769/6, Šumperk,
IČO 47674911, zastoupená Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem
Starobranská 4, Šumperk, za účasti vedlejšího účastníka na straně této
žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem
Templová 747, Praha 1, IČO 47116617, 3. Vodohospodářské zařízení Šumperk a. s.,
se sídlem Jílová 2769/6, Šumperk, IČO 47674954, zastoupená JUDr. Kamilem
Andree, advokátem se sídlem Horní náměstí 4, Olomouc, o náhradu škody, vedené u
Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 88/2006, o dovolání žalobce b)
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 9.
2018, č. j. 12 Co 74/2014-754, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu
ze dne 25. 10. 2018, č. j. 12 Co 74/2014-762, a ve znění opravného usnesení
téhož soudu ze dne 29. 11. 2018, č. j. 12 Co 74/2014-768, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Shledal důvodným požadavek na
jednorázové odškodnění pozůstalých ve smyslu § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“, neboť k úmrtí matky žalobců
b) a c) A. Ř. došlo výlučně v důsledku protiprávního jednání žalovaných.
Původní žalobce a) J. Ř., narozený XY, posledně bytem XY, manžel Ř., zemřel dne
8. 1. 2017 a řízení o jeho nároku bylo zastaveno.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 9. 2018, č.
j. 12 Co 74/2014-754, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 25. 10. 2018,
č. j. 12 Co 74/2014-762, a ve znění opravného usnesení ze dne 29. 11. 2018, č.
j. 12 Co 74/2014-768, potvrdil rozsudek okresního soudu ve vztahu mezi žalobci
b) a c) a všemi žalovanými co do částky 216.000 Kč a ohledně částky 24.000 Kč
jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl; rozhodl též o náhradě nákladů
řízení. Odvolací soud poté, co jeho předchozí rozhodnutí v dané věci zrušil
Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1063/2017, s
pokynem zabývat se tím, nakolik se na škodlivém následku podílelo přímo jednání
poškozené, následně vyhodnotil, že míra spoluzavinění poškozené činí 10 %, v
částce tomu odpovídající tudíž rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu
zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce b), jenž má za to, že ač
dovolání argumentačně směřuje proti části rozhodnutí týkající se zamítnutí
požadavku na zaplacení částky 24.000 Kč a úsudku soudu o spoluzavinění
poškozené, nejedená se o bagatelní spor, neboť je daný výrok obsažen v
rozhodnutí o částce 240.000 Kč. Dovolání přitom spočívá na otázce vztahu § 441
obč. zák. a § 419 obč. zák., jejíž řešení dovolacím soudem by mělo vést ke
změně rozsudku odvolacího soudu tak, aby bylo rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrzeno v plném rozsahu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však
přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti
rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání
rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč,
včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží. Citované ustanovení je třeba vykládat tak, že pro posouzení přípustnosti
dovolání z hlediska finančního limitu je třeba za rozhodnou považovat sice výši
peněžitého plnění, jež byla předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu,
jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, o němž tedy bylo rozhodnuto
dovoláním napadeným výrokem. I podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb.,
který mimo jiné nově formuloval § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná
změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované
přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám
navrhovaným v tomto ustanovení důvodová zpráva uvádí, že „ve sporech o peněžitá
plnění nepřevyšující 50.000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50.000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak
řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50.000 Kč,
nevylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) přípustnost dovolání proti těm
rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou
rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná
změna má tuto možnost vyloučit“. Důvodová zpráva dokládá záměr zákonodárce, aby
zněním § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinným od 30. 9. 2017 byla zúžena
možnost podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli rozšířena; tomu
odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu, srov. např. usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018). Ústavní soud se k této rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu přihlásil v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS
3705/18, jímž shledal ústavně souladným postup dovolacího soudu i v případě
tzv. štěpení nároku, tj.
kdy „podstatná není částka, o níž odvolací soud
rozhodl, ale výše peněžitého plnění, do níž je podáno dovolání“ (blíže srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 599/2019, ze
dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo
3666/2018, ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4304/2018, ze dne 23. 4. 2020,
sp. zn. 23 Cdo 633/2020, či ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2318/2020). Usiloval-li tedy žalobce b) svým dovoláním o změnu rozsudku odvolacího soudu v
rozsahu, jímž bylo v jeho neprospěch rozhodnuto o částce 24.000 Kč, tedy částce
nedosahující zákonného limitu, dovolání nelze z pohledu § 238 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. považovat za přípustné. Na tom nic nemění ani skutečnost, že předmětem
odvolacího řízení bylo zaplacení celkové částky 240.000 Kč. Pro úplnost lze
doplnit, že ve zbylém rozsahu (částce 216.000 Kč) bylo dovolateli v odvolacím
řízení vyhověno a dovolání by v daném rozsahu bylo subjektivně nepřípustné
(rozhodovací praxe vychází z toho, že k podání dovolání je oprávněn účastník,
vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být
zrušením tohoto rozhodnutí napravena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura
pod č. 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo
2357/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. BECK, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo
2155/2017, či usnesení téhož soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014). Nejvyšší soud z těchto důvodů dovolání žalobce b) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.