USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců
JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) P. R.,
narozená XY, b) B.M., narozená XY, c) L. M., narozený XY, d) L. M., narozený
XY, všichni bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se
sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti žalovanému: M. Š., narozený XY, bytem XY,
zastoupený Mgr. Michalem Vaňhou, advokátem se sídlem V Olšinách 2300/75, Praha
10, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Generali Česká
pojišťovna a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČO 45272956, o 895.000 Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C
404/2013, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 20. 4. 2020, č. j. 15 Co 198/2019-656, ve znění opravného usnesení ze dne
30. 11. 2020, č. j. 15 Co 198/2019-694, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
18. 12. 2013 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi
účastníky, vedlejší účastnicí a vůči státu. Shledal důvodným požadavek na
jednorázové odškodnění pozůstalých ve smyslu § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“, neboť k úmrtí R. Š. (matky,
dcery, sestry žalobců) došlo v příčinné souvislosti s postupem žalovaného non
lege artis (ačkoli nález na SONO ukazoval na podezření z malignity v pravém
prsu R. Š., zaměstnankyně žalovaného neprovedla okamžitě další vyšetření a
neodeslala pacientku do specializované onkologické péče, avšak pozvala ji na
kontrolu až za půl roku, kdy se pacientka již nacházela v nevyléčitelné fázi
onemocnění).
Krajský soud v Plzni k odvolání všech žalobců, žalovaného i vedlejší účastnice
(která se k odvolání žalovaného připojila) rozsudkem ze dne 20. 4. 2020, č. j.
15 Co 198/2019-656, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 11. 2020, č. j. 15
Co 198/2019-694, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil
povinnost zaplatit každému ze žalobců a), b), a c) 192.000 Kč s 8,05% úrokem z
prodlení od 18. 12. 2013 do zaplacení a žalobci d) 140.000 Kč s 8,05% úrokem z
prodlení od 18. 12. 2013 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně 48.000 Kč s 8,05%
úrokem z prodlení od 18. 12. 2013 do zaplacení pro každého z žalobců a), b), c)
a ohledně 35.000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 18. 12. 2013 do zaplacení pro
žalobce d), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu
mezi účastníky, vedlejší účastnicí a vůči státu a o povinnosti zaplatit soudní
poplatek. Po doplnění dokazování vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil
soud prvního stupně, a dovodil, že žalovaný odpovídá podle § 420 odst. 2 obč.
zák. za škodu způsobenou jeho zaměstnankyní, avšak s ohledem na problematické
prokázání příčinné souvislosti jednorázové odškodnění zkrátil o 20 % s
odůvodněním, že postup žalovaného non lege artis znamenal 80% míru zavinění
ztráty šance R. Š. na pětileté přežití.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
dovozují z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že odvolací soud pochybil, pokud
přistoupil k užití doktríny ztráty šance a přiznané částky jednorázového
odškodnění pokrátil. Jednorázové odškodnění pozůstalých podle § 444 odst. 3
obč. zák. lze snížit toliko postupem podle § 441 či § 450 tohoto zákona. Navrhují proto, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu
k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za
splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
není však přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném od
30. 9. 2017. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti
rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání
rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč,
včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží. Citované ustanovení je třeba vykládat tak, že pro posouzení přípustnosti
dovolání z hlediska finančního limitu je třeba za rozhodnou považovat sice výši
peněžitého plnění, jež byla předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu,
jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, o němž tedy bylo rozhodnuto
dovoláním napadeným výrokem. I podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb.,
který mimo jiné nově formuloval § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná
změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované
přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám
navrhovaným v tomto ustanovení důvodová zpráva uvádí, že „ve sporech o peněžitá
plnění nepřevyšující 50.000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50.000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak
řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50.000 Kč,
nevylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) přípustnost dovolání proti těm
rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou
rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná
změna má tuto možnost vyloučit“. Důvodová zpráva dokládá záměr zákonodárce, aby
zněním § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinným od 30. 9. 2017 byla zúžena
možnost podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli rozšířena; tomu
odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu, srov. např. usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018). Ústavní soud se k této rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu přihlásil v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS
3705/18, jímž shledal ústavně souladným postup dovolacího soudu i v případě
tzv. štěpení nároku, tj. kdy „podstatná není částka, o níž odvolací soud
rozhodl, ale výše peněžitého plnění, do níž je podáno dovolání“ (blíže srov.
též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 599/2019, ze
dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo
3666/2018, ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4304/2018, ze dne 23. 4. 2020,
sp. zn. 23 Cdo 633/2020, či ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2318/2020). Usilují-li tedy žalobci svým dovoláním o změnu rozsudku odvolacího soudu v
rozsahu, jímž bylo v jejich neprospěch rozhodnuto o částkách 48.000 Kč [žalobci
a), b), c)] a částce 35.000 Kč [žalobce d)], vše s příslušenstvím, tedy
částkách nedosahujících zákonného limitu, dovolání nelze z pohledu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. považovat za přípustné. Na tom nic nemění ani skutečnost,
že předmětem odvolacího řízení bylo zaplacení částek 240.000 Kč pro každého z
žalobců a), b), c) s příslušenstvím a 175.000 Kč s příslušenstvím pro žalobce
d). Pro úplnost lze doplnit, že ve zbylém rozsahu [částkách 192.000 Kč pro
každého z žalobců a), b), c) a částce 140.000 Kč pro žalobce d)] bylo
dovolatelům v odvolacím řízení vyhověno a dovolání by v daném rozsahu bylo
subjektivně nepřípustné (rozhodovací praxe vychází z toho, že k podání dovolání
je oprávněn účastník, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma,
která může být zrušením nebo změnou tohoto rozhodnutí napravena (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v
časopise Soudní judikatura pod č. 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí
a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. BECK, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2155/2017, či usnesení téhož soudu ze dne 4. 5. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 4418/2014). Nejvyšší soud z těchto důvodů dovolání všech žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.