USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) P. R., narozená XY, b) B.M., narozená XY, c) L. M., narozený XY, d) L. M., narozený XY, všichni bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti žalovanému: M. Š., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Michalem Vaňhou, advokátem se sídlem V Olšinách 2300/75, Praha 10, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Generali Česká pojišťovna a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČO 45272956, o 895.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 404/2013, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2020, č. j. 15 Co 198/2019-656, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 11. 2020, č. j. 15 Co 198/2019-694, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
18. 12. 2013 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, vedlejší účastnicí a vůči státu. Shledal důvodným požadavek na jednorázové odškodnění pozůstalých ve smyslu § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“, neboť k úmrtí R. Š. (matky, dcery, sestry žalobců) došlo v příčinné souvislosti s postupem žalovaného non lege artis (ačkoli nález na SONO ukazoval na podezření z malignity v pravém prsu R. Š., zaměstnankyně žalovaného neprovedla okamžitě další vyšetření a neodeslala pacientku do specializované onkologické péče, avšak pozvala ji na kontrolu až za půl roku, kdy se pacientka již nacházela v nevyléčitelné fázi onemocnění).
Krajský soud v Plzni k odvolání všech žalobců, žalovaného i vedlejší účastnice (která se k odvolání žalovaného připojila) rozsudkem ze dne 20. 4. 2020, č. j. 15 Co 198/2019-656, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 11. 2020, č. j. 15 Co 198/2019-694, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit každému ze žalobců a), b), a c) 192.000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 18. 12. 2013 do zaplacení a žalobci d) 140.000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 18. 12. 2013 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně 48.000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 18.
12. 2013 do zaplacení pro každého z žalobců a), b), c) a ohledně 35.000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 18. 12. 2013 do zaplacení pro žalobce d), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky, vedlejší účastnicí a vůči státu a o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Po doplnění dokazování vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně, a dovodil, že žalovaný odpovídá podle § 420 odst. 2 obč. zák. za škodu způsobenou jeho zaměstnankyní, avšak s ohledem na problematické prokázání příčinné souvislosti jednorázové odškodnění zkrátil o 20 % s odůvodněním, že postup žalovaného non lege artis znamenal 80% míru zavinění ztráty šance R.
Š. na pětileté přežití.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že odvolací soud pochybil, pokud přistoupil k užití doktríny ztráty šance a přiznané částky jednorázového odškodnění pokrátil. Jednorázové odškodnění pozůstalých podle § 444 odst. 3 obč. zák. lze snížit toliko postupem podle § 441 či § 450 tohoto zákona. Navrhují proto, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.
s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Citované ustanovení je třeba vykládat tak, že pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je třeba za rozhodnou považovat sice výši peněžitého plnění, jež byla předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, o němž tedy bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. I podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., který mimo jiné nově formuloval § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu.
Ke změnám navrhovaným v tomto ustanovení důvodová zpráva uvádí, že „ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50.000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50.000 Kč, nevylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek).
Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit“. Důvodová zpráva dokládá záměr zákonodárce, aby zněním § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinným od 30. 9. 2017 byla zúžena možnost podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli rozšířena; tomu odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu, srov. např. usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018). Ústavní soud se k této rozhodovací praxi Nejvyššího soudu přihlásil v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18, jímž shledal ústavně souladným postup dovolacího soudu i v případě tzv. štěpení nároku, tj. kdy „podstatná není částka, o níž odvolací soud rozhodl, ale výše peněžitého plnění, do níž je podáno dovolání“ (blíže srov.
též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 599/2019, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3666/2018, ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4304/2018, ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 633/2020, či ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2318/2020). Usilují-li tedy žalobci svým dovoláním o změnu rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž bylo v jejich neprospěch rozhodnuto o částkách 48.000 Kč [žalobci a), b), c)] a částce 35.000 Kč [žalobce d)], vše s příslušenstvím, tedy částkách nedosahujících zákonného limitu, dovolání nelze z pohledu § 238 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. považovat za přípustné. Na tom nic nemění ani skutečnost, že předmětem odvolacího řízení bylo zaplacení částek 240.000 Kč pro každého z žalobců a), b), c) s příslušenstvím a 175.000 Kč s příslušenstvím pro žalobce d). Pro úplnost lze doplnit, že ve zbylém rozsahu [částkách 192.000 Kč pro každého z žalobců a), b), c) a částce 140.000 Kč pro žalobce d)] bylo dovolatelům v odvolacím řízení vyhověno a dovolání by v daném rozsahu bylo subjektivně nepřípustné (rozhodovací praxe vychází z toho, že k podání dovolání je oprávněn účastník, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být zrušením nebo změnou tohoto rozhodnutí napravena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. BECK, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2155/2017, či usnesení téhož soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014). Nejvyšší soud z těchto důvodů dovolání všech žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.