30 Cdo 748/2019-83
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v
právní věci žalobce M. V., narozeného XY, bytem v XY, proti žalované České
republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem v Praze 1,
Karmelitská 529/7, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 102/2017, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2018, č. j. 11 Co 229/2018-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2017, č. j. 17 C 102/2017-29, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
částku 41 250 Kč s příslušenstvím (výrok I) a na náhradu nákladů řízení částku
1 500 Kč (výrok II), doplňujícím rozsudkem z téhož dne, č. j. 17 C 102/2017-33,
zamítl dále žalobu o zaplacení částky 78 750 Kč. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) shora označeným rozsudkem
změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně (po jeho doplnění) v jeho
zamítavém výroku tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 3
250 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu)
a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou
stupňů v částce 4 100 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Úhrady částky 120 000 Kč se žalobce domáhal jako zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky
nostrifikačního řízení vedeného nejprve u Západočeské univerzity v Plzni a
následně u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Rozsudek odvolacího soudu (poměřováno výkladovým pravidlem dle § 41 odst. 2 o. s. ř.) napadla žalovaná v rozsahu výroku I, ohledně celkově přiznané částky 44
500 Kč s příslušenstvím, a výslovně i v rozsahu výroku II, o nákladech řízení,
včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II
odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Dovolání žalované, jímž napadá výrok I rozsudku odvolacího soudu jednak v
části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 3 250 Kč
a jednak v části, jímž byl potvrzen v rozsahu přiznané částky 41 250 Kč, není
přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejde o vztah
ze spotřebitelské smlouvy nebo o vztah pracovněprávní a napadeným výrokem bylo
v této části rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (k
příslušenství pohledávky se nepřihlíží). Za rozhodnou pro posouzení
přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je sice třeba považovat výši
peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu,
jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen. I podle důvodové zprávy k
zákonu č. 296/2017 Sb., který mimo jiné nově formuloval § 238 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak
široce formulované přípustnosti dovolání kladla za cíl odbřemenění dovolacího
soudu. Ke změnám navrhovaným v tomto ustanovení důvodová zpráva uváděla, že:
„ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50 000 Kč je přípustnost dovolání
proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50 000
Kč, nevylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustnost dovolání
proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového
sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např.
šlo-li o mezitímní
rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit“. Z citované důvodové
zprávy je tak nutno dovodit, že znění § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinné od
30. 9. 2017 znamená zúžení možnosti podání dovolání v tzv. bagatelních věcech,
nikoli její rozšíření (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2327/2018, ze
dne 17. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3371/2018, nebo ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 28
Cdo 2789/2018). V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výroku II rozsudku odvolacího soudu,
je rovněž objektivně nepřípustné, neboť směřuje proti části rozhodnutí, která
se týká výroku o nákladech řízení [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti výrokům rozhodnutí
odvolacího soudu, proti nimž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal
žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení
vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo
sepsáno advokátem (žalobce nebyl v dovolacím řízení zastoupena advokátem),
přičemž žalobce nedoložil výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu
hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s
čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č.
254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 4. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu