Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelek MUDr. Martiny Puzanovové, Mgr. Lenky Širočkové a Ludmily Celé, zastoupených JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou, sídlem Velkopřevorské náměstí 644/1a, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2025 č. j. 22 Cdo 226/2025-398, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Hany Hlavaté, a Martina Satara, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením o porušení jejich základních práv zaručených ústavním pořádkem, a to konkrétně vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 3 a práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 6. 5. 2024 č. j. 12 C 116/2023-312 určil, že stěžovatelky jakožto vlastnice konkretizovaného pozemku v katastrálním území X, "a každý další po žalobcích následující vlastník pozemku", jsou oprávněni "na straně západní" ke svodu dešťové vody odtokovými žlaby a rigolem ze střechy domu nacházejícího se na pozemku p. č. X1, jehož součástí je stavba č. p. X2, a pozemku p. č. X3, a žalovaní, jakož i každý další po žalovaných následující vlastník pozemku, je povinen toto strpět (I. výrok), zamítl žalobu týkající se "strany východní" (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). Obvodní soud vzal za prokázané, že domy byly vystaveny v roce 1926, při výstavbě došlo ke zřízení vzájemných věcných služebností svodu dešťových vod, avšak vzhledem k trvalým změnám došlo k jejich zániku. Obvodní soud však shledal, že následně stěžovatelky služebnost svodu dešťových vod vydržely.
3. Proti I. a III. výroku rozsudku obvodního soudu podali vedlejší účastníci odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shledal důvodným, a proto rozsudkem ze dne 8. 10. 2024 č. j. 54 Co 271/2024-373 změnil vyhovující výrok a žalobu zamítl (I. výrok) a stěžovatelkám uložil povinnost nahradit náklady řízení (II. výrok). V odůvodnění konstatoval, že ve druhé polovině 20. století došlo v důsledku rozsáhlé přestavby nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelek k zániku vzájemné služebnosti. Právní předchůdci vedlejších účastníků v 80. letech 20. století dočasně povolili svod dešťových vod ze střechy budovy ve vlastnictví stěžovatelek přes jejich střechu, což lze považovat za výprosu, tudíž stěžovatelky nemohly nabýt právo služebnosti na základě mimořádného vydržení. Uvedl také, že i kdyby stěžovatelkám služebnost svodu dešťové vody svědčila, došlo k jejímu zániku na základě § 1229 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to v důsledku demolice budovy č. p. X3 (tato změna skutkového stavu nastala po vyhlášení rozsudku obvodním soudem).
4. Rozsudek městského soudu napadly stěžovatelky dovoláním, ve kterém namítaly, že městský soud nebral v potaz superficiální zásadu vztahu pozemku a stavby, ani institut obživnutí služebnosti a v rozporu s těmito pravidly považoval služebnost za pouhou obligaci, nikoli za věcné právo k věci cizí. Namítly, že k zániku služebnosti nepostačuje pouhá přechodná změna služebné věci a že mohly služebnost svodu dešťové vody nabýt mimořádným vydržením a k zániku služebnosti nemohlo dojít na základě přestavby budovy v jejich vlastnictví.
Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením odmítl. Připomenul, že městský soud svůj rozsudek založil nejprve na řešení prejucidiální otázky, že v důsledku rozsáhlé přestavby nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelek uskutečněné v 60. a 80. letech 20. století došlo k zániku vzájemné služebnosti svodu dešťových vod z budov, a konstatoval, že stěžovatelky tento závěr relevantním způsobem nenapadly, proto ho nepřezkoumával. Následně městský soud založil zamítavý výrok na určení existence služebnosti na dvou důvodech, jednak že stěžovatelky nemohly nabýt služebnost na základě mimořádného vydržení, a pokud by stěžovatelky hypoteticky služebnost nabyly, došlo k jejímu zániku v důsledku odstranění domu ve vlastnictví vedlejších účastníků.
Nejvyšší soud shledal, že k závěru ohledně mimořádného vydržení služebnosti stěžovatelky řádně nevymezily, v čem spatřují přípustnost dovolání, tudíž je dovolání vadné. Stěžovatelky pouze uvedly, že odkaz městského soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024 sp. zn. 22 Cdo 2098/2023 není přiléhavý. Obsahem této části dovolání byla především polemika stěžovatelek se závěrem městského soudu, že nemohly nabýt požadovanou služebnost na základě mimořádného vydržení. Nejvyšší soud uzavřel, že služebnost svodu dešťové vody stěžovatelkám nesvědčila, a proto se již nezabýval právní otázkou, zda tato služebnost zanikla podle § 1299 odst. 1 občanského zákoníku.
5. Stěžovatelky spatřují právní pochybení městského soudu v tom, že se žádným způsobem nevypořádal se superficiální zásadou, tedy, že součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno do pozemku nebo upevněno ve zdech. Stavba, jejíž střecha a okapové žlaby sloužily k odvodu dešťové vody ze střechy jejich domu, byla na základě superficiální zásady součástí pozemku, který však nebyl žádným způsobem jakkoli změněn nebo zrušen, jeho podstata tak nadále trvá. Na základě této skutečnosti stěžovatelky dochází k závěru, že městský soud nesprávně posoudil, že služebnost svodu dešťové vody se vázala výhradně ke stavbě, nikoli však k pozemku, jehož je stavba součástí. Nejvyšší soud se touto problematikou nezabýval.
6. Městský soud se prakticky nezabýval mimořádným vydržením, neboť na základě svědecké výpovědi dospěl k závěru, že svod dešťové vody byl výprosou, nikoli služebností. Stěžovatelky přitom prokázaly jak délku, po kterou nerušeně vykonávaly právo odpovídající služebnosti přesahující zákonných dvacet let, tak též svou poctivost, protože své právo odvozovaly od smlouvy o zřízení služebnosti z roku 1926. Skutečnost, že svědkyně vypověděla o jakési ústní dohodě, která měla být uzavřena v době, kdy byla přibližně jedenáctiletá, nemůže v konfrontaci s písemnou smlouvou o služebnosti obstát jako relevantní důkaz nepoctivého úmyslu stěžovatelek. Nejvyšší soud ve shodě s městským soudem konstatoval, že stěžovatelky nedržely právo odpovídající služebnosti, pouze na základě výprosy odváděly vodu ze své nemovitosti, aniž by objasnil, na základě jakých důvodů k tomuto závěru dospěl.
7. Zásadní pochybení Nejvyššího soudu spatřují stěžovatelky v nedostatečném zdůvodnění odmítavého rozhodnutí, nezohlednění skutečného skutkového stavu ve vazbě na právní závěry městského soudu a ve skutečnosti, že se vůbec nezabýval právním zhodnocením napadeného závěru o zániku služebnosti v důsledku zániku stavby, nikoli však zániku nemovité věci.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky před jejím podáním vyčerpaly veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody a zda lze řízení, jako celek, pokládat za řádně vedené.
10. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelky napadly ústavní stížností toliko usnesení Nejvyššího soudu, proto se zabýval posouzením, zda Nejvyšší soud v dovolacím řízení nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí, odmítl-li dovolání, neboť shledal, že trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
11. Stěžovatelky reagují na důvody odmítnutí dovolání pouze stručně (bod 13. ústavní stížnosti) citací judikatury Ústavního soudu. Přitom lze očekávat, že pokud Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelek jako vadné a nezabýval se jím meritorně, bylo namístě tento závěr ústavněprávně zpochybnit a vyložit, z jakých důvodů Nejvyšší soud pochybil. Nic takového však stěžovatelky neučinily a ve své stížnosti pouze opět zopakovaly námitky vypořádané již v předchozích rozhodnutích.
12. Ústavní soud se přípustností dovolání opakovaně a podrobně zabýval, a to zejména v plenárním stanovisku ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), na které nyní odkazuje. Z tohoto stanoviska vyplývá, že nesplnily-li stěžovatelky požadavek na vymezení přípustnosti dovolání, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto připomíná, že bylo povinností stěžovatelek, aby v dovolání vymezily předpoklady jeho přípustnosti z hlediska konkrétně městským soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.
Stěžovatelky nepředložily Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání, a tato vada dovolání nebyla ve lhůtě stanovené k jeho podání odstraněna. Na základě tohoto zjištění Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže přistoupit k projednání podaného dovolání (tudíž výtky stěžovatelek, že se nezabýval danou problematikou - např. bod 9. i. f. ústavní stížnosti - nejsou relevantní), přičemž jeho závěr o odmítnutí dovolání je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý.
13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu