USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyň a) M. P., b) L. C. a c) L. Š., všech zastoupených JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Velkopřerovské náměstí 644/1a, proti žalovaným 1) H. H. a 2) M. S., oběma zastoupeným JUDr. Markem Bilejem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, o určení existence služebnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 116/2023, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2024, č. j. 54 Co 271/2024-373, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. V této věci Nejvyšší soud posuzoval otázku řádného vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. s. ř.“). Nad rámec uvedeného se Nejvyšší soud zabýval otázkou mimořádného vydržení práva odpovídajícího služebnosti ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). I. Dosavadní průběh řízení
2. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 5. 2024, č. j. 12 C 116/2023-312, určil, že žalobkyně a), b) a c) jakožto vlastnice pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku p. č. XY, to vše v katastrálním území XY, „a každý další po žalobkyních následující vlastník pozemků“ jsou oprávněni „na straně západní“ ke svodu dešťové vody odtokovými žlaby a rigolem ze střechy domu nacházejícího se na pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku p. č. XY, a žalovaní, jakož i každý další po žalovaných následující vlastník pozemku, jsou povinni toto strpět (výrok I).
3. Ve výroku II zamítl žalobu na určení, že žalobkyně a), b) a c) jakožto vlastnice pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku p. č. XY, a každý další po žalobkyních následující vlastník pozemku jsou oprávněni „na straně východní“ ke svodu dešťové vody odtokovými žlaby a rigolem ze střechy domu nacházejícího se na pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku p. č. XY, a žalovaní, jakož i každý další po žalovaných následující vlastník pozemku, jsou povinni toto strpět. Rozhodl také
4. Městský soud v Praze (dále jako „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 8. 10. 2024, č. j. 54 Co 271/2024-373, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu ve zde označeném rozsahu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům před soudy obou stupňů.
5. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně jsou spoluvlastnice pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku p. č. XY. Žalovaní jsou spoluvlastníky pozemku p. č. XY, jehož součástí byla stavba č. p. XY (tato stavba byla ke dni rozhodnutí odvolacího soudu odstraněna), a pozemku p. č. XY.
6. Zohlednil, že na základě prohlášení o zřízení služebnosti ze dne 20. 7. 1926 se tehdejší držitelé budov č. p. XY a č. p. XY vzájemně zavázali strpět svádění dešťových vod z těchto nemovitostí způsobem specifikovaným v tomto prohlášení. Vzal za prokázané skutečnosti opodstatňující uzavřít, že ve druhé polovině 20. století došlo v důsledku rozsáhlé přestavby nemovitosti ve vlastnictví žalobkyň (uskutečněné v 60. a 80. letech) k zániku této vzájemné služebnosti.
7. Dále uvedl, že v řízení nebyly prokázány skutečnosti opodstatňující uzavřít, že by žalobkyním svědčila služebnost svodu dešťové vody, jejíž existenci požadují určit. Za nedůvodnou považoval námitku žalobkyň, že tuto služebnost nabyly na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Vzal za prokázané, že právní předchůdci žalovaných v 80. letech 20. století dočasně povolili svod dešťových vod ze střechy budovy ve vlastnictví žalobkyň přes střechu budovy ve vlastnictví žalovaných, a žalobkyně proto tímto způsobem řešily odtok dešťové vody ze své nemovitosti. Vyložil, že takové chování žalobkyň nelze považovat za držbu práva odpovídajícího služebnosti, avšak za pouhou výprosu. Proto nemohly žalobkyně nabýt toto právo na základě mimořádného vydržení (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2098/2023).
8. Dále uvedl, že i pokud by žalobkyním služebnost svodu dešťové vody svědčila, došlo k jejímu zániku na základě § 1229 odst. 1 o. z. (podle kterého služebnost zaniká trvalou změnou, pro kterou služebná věc již nemůže sloužit panujícímu pozemku nebo oprávněné osobě), a to v důsledku odstranění (demolice) budovy č. p. XY (která jako nižší stavba sloužila k odvádění dešťových vod z vyšší stavby ve vlastnictví žalobkyň). Uzavřel, že pokud žalovaní (na základě pravomocného povolení k odstranění stavby) budovu č. p. XY kompletně odstranili, nemůže již služebná věc sloužit panujícímu pozemku.
9. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a žalobu i v této části zamítl. II. Dovolání žalobkyň
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, „která má být dovolacím soudem posouzena jinak, když odvolací soud nebral při svém posuzování v potaz superficiální zásadu vztahu pozemku a stavby, spolu s institutem obživnutí služebnosti a v rozporu s těmito pravidly považoval služebnost dovolatelek za pouhou obligaci, nikoli za věcné právo k věci cizí.“
11. Žalobkyně předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že na základě odstranění budovy žalovaných č. p. XY došlo k zániku služebnosti podle § 1299 odst. 1 o. z. Podle žalobkyň je nutné zohlednit, že stavba č. p. XY byla pouhou součástí pozemku p. č. XY, který stále existuje. Namítají, že k zániku služebnosti nepostačuje pouhá přechodná změna služebné věci. V této souvislosti odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1304/2007, podle kterého k zániku služebnosti nedojde za předpokladu, že je možné uvést věc do původního stavu. Mají za to, že v budoucnu vznikne na pozemku žalovaných nová stavba, pomocí které může být řešen svod dešťové vody z nemovitostí ve vlastnictví žalobkyň. Proto nemohla ani zaniknout služebnost svodu dešťové vody, jejíž existenci požadují určit.
12. Neztotožňují se ani se závěrem odvolacího soudu, že nemohly služebnost svodu dešťové vody nabýt na základě mimořádného vydržení. Namítají, že právo odpovídající služebnosti, jejíž existenci určil soud prvního stupně, vykonávaly nepřetržitě již od roku 1967. K zániku služebnosti nemohlo dojít ani základě přestavby budovy ve vlastnictví žalobkyň, ke které došlo v 60. a 80. letech 20. století (v této souvislosti odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1429/2012). Poznamenávají, že žalovaní vznesli námitky k držbě práva odpovídající této služebnosti až v roce 2020. Do té doby vykonávaly žalobkyně toto právo nerušeně. Nemohlo se tak jednat o pouhou výprosu (jak dovodil odvolací soud), avšak žalobkyně držely právo odpovídající služebnosti jakožto právo věcné. Jelikož byly splněny i ostatní podmínky mimořádného vydržení, nabyly služebnost svodu dešťové vody na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z.
13. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
14. Žalovaní se k dovolání žalobkyň nevyjádřili. III. Přípustnost dovolání
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 17. Odvolací soud své rozhodnutí nejprve založil na řešení prejudiciální právní otázky, že v důsledku rozsáhlé přestavby nemovitosti ve vlastnictví žalobkyň uskutečněné ve 2. polovině 20. století (a to v 60. a 80. letech) došlo k zániku vzájemné služebnosti svodu dešťových vod z budov (které jsou nyní ve vlastnictví účastníků řízení), jež vznikla na základě prohlášení o zřízení služebnosti ze dne 20. 7. 1926 uzavřeného tehdejšími držiteli budov č. p. XY a č. p. XY. 18. Tyto závěry odvolacího soudu žalobkyně v dovolání relevantním způsobem nenapadají. Proto je dovolací soud těmito závěry vázán a není oprávněn je přezkoumávat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3773/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2247/2020; tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). 19. Následně založil odvolací soud své rozhodnutí o zamítnutí žaloby na určení existence služebnosti svodu dešťové vody na dvou důvodech: a) žalobkyně nemohly nabýt služebnost svodu dešťové vody, jejíž existenci požadují určit, na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. (jinými slovy v řízení nebyly prokázány skutečnosti opodstatňující uzavřít, že žalobkyně služebnost vydržely), b) i pokud by žalobkyně služebnost (hypoteticky) nabyly, došlo v důsledku odstranění domu č. p. 1335 ve vlastnictví žalovaných k zániku služebnosti ve smyslu § 1299 odst. 1 o. z., tedy došlo k zániku služebnosti s ohledem na trvalou změnu, pro kterou služebná věc již nemůže sloužit panujícímu pozemku. III.A K mimořádnému vydržení práva odpovídajícího služebnosti svodu dešťové vody podle § 1095 o. z. 20. V souvislosti se závěrem, že žalobkyně nemohly nabýt požadovanou služebnost na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z., však dovolatelky nevymezují v dovolání řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. 21. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 22. Pokud má být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Tedy pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). 23. Jinými slovy existencí právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, je nutno rozumět otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu již vyřešená byla a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Tato dovolací námitka tedy nemůže spočívat v tom, že posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a věc má být posouzena jinak – podle požadavku dovolatele (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1502/2020). 24. Z uvedeného se podává, že pokud dovolatel pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení mělo být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Prostřednictvím takové námitky dovolatele nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. 25. V projednávané věci žalobkyně v souvislosti se závěrem odvolacího soudu, že nemohly nabýt požadovanou služebnost na základě mimořádného vydržení, předně uvádí, že tato právní otázka „má být dovolacím soudem posouzena jinak“. V dovolání však nijak nerozvádí argumentaci, že právní otázku, na které je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a kterou již dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi vyřešil, by měl Nejvyšší soud přehodnotit. Žalobkyně v dovolání ani nenamítají, že by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu při řešení příslušné právní otázky (vztahující se k závěrům odvolacího soudu o tom, že žalobkyně požadovanou služebnost nenabyly na základě mimořádného vydržení) v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na kterou by v dovolání odkázaly (relevantní není v tomto směru odkaz žalobkyň na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, neboť v tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud otázkou mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. nezabýval). Dovolatelky pouze uvádí, že odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2098/2023, není přiléhavý. Obsahem této části dovolání je tak především polemika dovolatelek se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně nemohly nabýt požadovanou služebnost na základě mimořádného vydržení. 26. V takovém případě trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej § 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.; viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). 27. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nemohly nabýt služebnost svodu dešťové vody na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Žalobkyně totiž nedržely právo odpovídající služebnosti svodu, pouze na základě výprosy odváděly vodu ze své nemovitosti na nemovitost žalovaných (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3750/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2677/2024). III.B K trvalé změně věci, na základě které mělo dojít k zániku služebnosti svodu dešťové vody ve smyslu § 1299 odst. 1 o. z. 28. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyním služebnost svodu dešťové vody, jejíž existenci požadují určit, nesvědčila. Právo odpovídající této služebnosti nenabyly na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů se nepodává ani žádný jiný právní důvod existence této služebnost. 29. Proto se Nejvyšší soud (i s ohledem na zásadu procesní ekonomie) již nezabýval právní otázku, zda (hypoteticky) zanikla tato (žalobkyněmi tvrzená) služebnost podle § 1299 odst. 1 o. z., odstranili-li žalovaní budovu č. p. XY (tedy zda došlo k trvalé změně, pro kterou služebná věc již nemůže sloužit panujícímu pozemku nebo oprávněné osobě). Řešení této právní otázky by bylo čistě akademické. Její zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatelek) by ani nebylo způsobilé přinést pro žalobkyně příznivější rozhodnutí ve věci, jelikož z uvedeného plyne, že dovolatelkám služebnost svodu dešťové vody nesvědčila (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1232/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2326/2024). Jinými slovy pokud žalobkyním tato služebnost nesvědčila, je již nadbytečné zabývat se tím, zda došlo k jejímu zániku podle § 1299 odst. 1 o. z. IV. Závěr a náklady řízení 30. V posuzované věci žalobkyně v souvislosti se závěrem odvolacího soudu, že nenabyli služebnost svodu dešťové vody na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z., nevymezují řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.). 31. Proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyň podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 32. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu