22 Cdo 3773/2020-503
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce
městyse L. n. J., IČO XY, se sídlem v XY, zastoupeného Mgr. Petrem Noskem,
advokátem se sídlem v Jihlavě, Jana Masaryka 2, proti žalovanému J. Ch.,
narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem,
advokátem se sídlem v Polné, Žďírec 99, o odstranění betonového základu,
odstranění plotu a vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod
sp. zn. 5 C 8/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně –
pobočky v Jihlavě ze dne 30. 6. 2020, č. j. 54 Co 306/2017-475, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 30. 6.
2020, č. j. 54 Co 306/2017-475, se ve výroku III ruší a věc se v tomto rozsahu
vrací Krajskému soudu v Brně – pobočce v Jihlavě k dalšímu řízení
II. Dovolání žalobce do výroku I a II rozsudku Krajského soudu v Brně –
pobočky v Jihlavě ze dne 30. 6. 2020, č. j. 54 Co 306/2017-475, se odmítá.
Okresní soud v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 1.
2017, č. j. 5 C 8/2009-427, uložil žalovanému povinnost odstranit z pozemku
parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalobce betonový základ, který se nachází
na jeho hranici s pozemkem parc. č. st. XY v k. ú. XY (výrok I). Dále uložil
žalovanému povinnost odstranit z pozemku žalobce parc. č. XY v k. ú. XY
oplocení, a to z té části pozemku, která je označena v geometrickém plánu
evidovaném pod
č. 434-387/96, ověřeném dne 6. 5. 1996 Ing. Pavlem Pavlíkem, jako pozemek parc.
č. XY, přičemž tento geometrický plán učinil součástí rozsudku (výrok II).
Zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal uložení povinnosti
žalovanému odstranit hranici dříví uskladněnou na betonovém základu na pozemku
parc. č. XY v k. ú. XY a celodřevěný plot výšky cca 2 m nacházející se na
pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a to na části tohoto pozemku označené v
geometrickém plánu evidovaném pod č. 434-387/96, ověřeném dne 6. 5. 1996 Ing.
Pavlem Pavlíkem, jako pozemek parc. č. XY (výrok III). Rozhodl také o náhradě
nákladů nalézacího řízení (výrok IV). Podle soudu prvního stupně neobstojí námitka žalovaného, že betonový základ a
oplocení se nachází na pozemku v jeho vlastnictví. V řízení nebyly prokázány
skutečnosti umožňující uzavřít, že žalovaný nabyl pozemek parc. č. st. XY a
pozemek parc. č. XY v jiných hranicích, než jaké jsou uvedeny v katastru
nemovitostí. Vyložil také, že žalovaný nenabyl část pozemku parc. č. XY, na
které se nachází betonový základ, a část pozemku parc. č. XY, na níž se nachází
oplocení, na základě vydržení. Proto uložil žalovanému ve smyslu § 1042 zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), povinnost betonový základ
i oplocení z pozemků žalobce odstranit. Naopak soud prvního stupně nepovažoval za opodstatněný požadavek žalobce na
odstranění celodřevěného plotu výšky cca 2 m, který se nachází na pozemku parc. č. XY. Žalovaný část tohoto pozemku, na které se plot nachází, nabyl do
vlastnictví na základě vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Soud prvního stupně zamítl žalobu také v části, ve které se žalobce domáhal
uložení povinnosti žalovanému odstranit hranici dříví uskladněnou na betonovém
základu na pozemku parc. č. XY, jelikož na základě provedeného dokazování
dospěl k závěru, že se na betonovém základu žádná hranice dříví nenachází (ale
je umístěna na jiné části pozemku parc. č. XY). Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání
obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 54 Co 306/2017-475,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku III, ve které byla
zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému odstranit hranici dříví
uskladněnou na betonovém základu na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I
rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek soudu prvního stupně v části výroku III,
ve které byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému odstranit z
pozemku žalobce parc. č. XY v k. ú. XY oplocení, a to z té části pozemku, která
je označena v geometrickém plánu evidovaném pod
č. 434-387/96, ověřeném dne 6. 5. 1996 Ing. Pavlem Pavlíkem, jako pozemek parc. č. XY, změnil tak, že označený geometrický plán není součástí rozsudku, jinak
jej i v této části potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že zamítl žalobu na uložení
povinnosti žalovanému odstranit z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY betonový
základ, který se nachází na tomto pozemku, a to na jeho hranici s pozemkem
parc. č. st. XY v k. ú. XY (výrok III). Rozsudek nalézacího soudu ve výrocích
II a IV zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry i právním posouzením věci soudu
prvního stupně vztahujícími se k požadavku žalobce na odstranění hranice dříví.
Poznamenal, že pokud se žalobce domáhá ochrany vlastnického práva žalobou na
vyklizení (konkrétně vymezené) části pozemku nebo odstranění konkrétně
vymezených věcí, nelze rozhodnout o vyklizení jiné části pozemku nebo
odstranění jiných věcí. Doplnil, že uplatnil-li žalobce nárok na vyklizení jiné
části pozemku, případně odstranění jiných věcí, až v odvolacím řízení, nemohl
odvolací soud podle § 216 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), k tomuto návrhu žalobce v
odvolacím řízení přihlédnout. Odvolací soud rovněž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v které
soud prvního stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému odstranit z
pozemku žalobce parc. č. XY v k. ú. XY oplocení, a to z té části pozemku, která
je označena v geometrickém plánu evidovaném pod č. 434-387/96, ověřeném dne 6. 5. 1996 Ing. Pavlem Pavlíkem, jako pozemek parc. č. XY. Odvolací soud vyšel z
toho, že žalobce nabyl spoluvlastnický podíl o velikosti id. ? k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY dědictvím po své babičce A. Ch., zemřelé 1. 11. 1960, a to na
základě usnesení Státního notářství v Jihlavě ze dne 15. 2. 1961, sp. zn. D
1006/60, a spoluvlastnictví podíl o velikosti id. ? k tomuto pozemku jako
dědictví po svém otci J. Ch., zemřelém 18. 3. 1974, a to na základě usnesení
Státního notářství v Jihlavě ze dne 30. 5. 1972, č. j. 2 D 474/74-33. Již v té
době byla k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY připlocena část pozemku parc. č. XY
v k. ú. XY, na které se rovněž nachází předmětné oplocení. Žalovaný takto
pozemky nerušeně užíval až do roku 2005. Odvolací soud se ztotožnil se závěry
soudu prvního stupně, že dobrou víru žalovaného, že mu část pozemku parc. č. XY
v k. ú. XY patří, nevylučovalo porovnání výměr nabývaného a připloceného
pozemku. Poznamenal také, že pochybnosti o vlastnictví sporné části pozemku
nemohlo vyvolat ani porovnání evidenčního a skutečného stavu (např. na základě
geometrického plánu ze dne 29. 12. 1988), neboť tento rozdíl je pro laika zcela
nepatrný. V této době rovněž nebylo vlastnické právo žalovaného ke sporné části
pozemku nikým zpochybňováno. Jelikož byl žalovaný oprávněným držitelem sporné
části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY po dobu více než 10 let, nabyl vlastnické
právo k této části pozemku na základě vydržení k 1. 1. 1992. Z tohoto důvodu
není požadavek žalobce na odstranění oplocení nacházející se na sporné části
pozemku parc. č. XY v k. ú. XY opodstatněný. K požadavku žalobce na odstranění betonového základu z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY uvedl, že betonový základ není věcí v právním slova smyslu (stavbou),
avšak součástí pozemku, na němž se nachází. V takovém případě není podle
odvolacího soudu pro posouzení požadavku žalobce na jeho odstranění rozhodné
řešení otázky, zda se betonový základ nachází na pozemku žalobce, či pozemku
žalovaného (z tohoto důvodu nepřistoupil odvolací soud ke kasaci této části
rozhodnutí soudu prvního stupně, učinil-li tak v souvislosti s požadavkem
žalobce na odstranění oplocení z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, viz níže).
Je-li totiž betonový základ na pozemku ve vlastnictví žalovaného, není
opodstatněný požadavek žalobce na jeho odstranění. Pokud je betonový základ na
pozemku žalobce, ani v tomto případě se nemůže žalobce domáhat jeho odstranění,
neboť betonový základ se stal ve smyslu § 120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, součástí pozemku žalobce, i
když jej zhotovil žalovaný. V takovém případě není dán nárok žalobce na jeho
odstranění. Proto v této části rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v
této části zamítl. Odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně v části, v níž uložil
žalovanému povinnost odstranit z pozemku žalobce parc. č. XY v k. ú. XY
oplocení, a to z části tohoto pozemku označené v geometrickém plánu evidovaném
pod č. 434-387/96, ověřeném dne 6. 5. 1996 Ing. Pavlem Pavlíkem, jako pozemek
parc. č. XY. Vyšel z toho, že žalovaný tvrdil, že hranice mezi pozemky parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalobce a pozemkem parc. č. XY v k. ú. XY ve
vlastnictví žalovaného vede jinak, než jak je uvedeno v katastru nemovitostí. Pokud měl však soud prvního stupně za to, že žalovaný neunesl důkazní břemeno
ohledně těchto skutečností, měl jej poučit ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. Neučinil-li tak, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a proto rozsudek soudu prvního stupně v této části podle §
219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil. K tomu poznamenal, že z těchto důvodů
jsou předčasné závěry soudu prvního stupně, že žalobce nenabyl do vlastnictví
na základě vydržení část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, na které se oplocení
nachází. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroků I, II a III, podává žalobce
dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž namítá nesprávné
právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené
rozhodnutí je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí s
postupem odvolacího soudu, který potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o
zamítnutí žaloby na odstranění hranice dříví (jež se měla nacházet na betonovém
základu umístěném na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY), aniž soudy nižších stupňů
poučily žalobce o rozporu mezi žalobním tvrzením a žalobním návrhem ve smyslu §
43 odst. 1 o. s. ř. (v této souvislosti odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1859/99). Pokud soud v průběhu řízení
na základě provedeného dokazování zjistil, že se hranice dříví na místě
označeném žalobcem nenachází, měl žalobce poučit o nezbytnosti upřesnit žalobní
petit a v poučení vysvětlit, v čem je podání žalobce neúplné, nesrozumitelné či
neurčité a jakým způsobem je nezbytné podání doplnit či opravit (srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 609/2010). K
tomuto poučení mohl přistoupit rovněž odvolací soud (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1859/99). Neučinil-li tak,
je jeho postup v rozporu s označenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu. K tomu žalobce podotýká, že v jiné části rozhodnutí odvolací soud (pro
nedostatek poučení poskytnutého soudem prvního stupně žalovanému) rozhodnutí
soudu prvního stupně zrušil. Tímto postupem porušil rovnost účastníků řízení, a
ve svém důsledku i právo žalobce na spravedlivý proces. Dovolatel rovněž napadá závěr odvolacího soudu, že žalovaný nabyl do
vlastnictví na základě vydržení část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a proto
není požadavek žalobce na odstranění oplocení nacházející se na této sporné
části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY opodstatněný. V této souvislosti poukazuje
především na geometrický plán z roku 1988, který měl žalovaný k dispozici a ze
kterého mu muselo být zřejmé, že oplocení stojí na pozemku ve vlastnictví
žalobce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo
3404/2019). Namítá také, že již v roce 1988 právní předchůdce žalobce (Č. s. r. – M. n. v. L. n. J.) se žalovaným řešil otázku vlastnického práva žalobce. Pochybnosti musel mít žalobce rovněž při porovnání faktického a evidenčního
stavu. Z toho plyne, že žalobce nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré
víře, že mu část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, na které se nachází oplocení,
patří, a proto ji nemohl nabýt na základě vydržení do vlastnictví (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3624/2015). Neztotožňuje se ani s rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se
betonového základu. Namítá, že i pokud je betonový základ součástí pozemku ve
vlastnictví žalobce, má v takovém případě žalobce právo požadovat jeho
odstranění (v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4955/2015).
Podotýká, že byl-li by betonový základ
součástí stavby ve vlastnictví žalovaného, či samostatnou věcí v právním slova
smyslu nacházející se na pozemku žalobce, i v takovém případě by měl žalobce
právo požadovat jeho odstranění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1000/2010). Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že v
napadených částech rozsudku odvolacího soudu změní rozsudek soudu prvního
stupně tím způsobem, že žalobě bude vyhověno, příp. aby rozsudek odvolacího
soudu (a soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. V souvislosti s dovoláním žalobce do rozhodnutí odvolacího soudu o požadavku na
odstranění hranice dříví má za to, že žalobce zaměňuje rozpor mezi žalobním
tvrzením a žalobním návrhem (v takovém případě je nutné přistoupit k poučení
soudu ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř.) s absencí řádného vymezení předmětu
řízení ze strany žalobce (jako tomu bylo v projednávané věci). Namítá také, že
byl vzhledem ke všem okolnostem (objektivně) v dobré víře, že mu část pozemku
parc. č. XY v k. ú. XY patří, tuto část nabyl do vlastnictví na základě
vydržení, a proto není odůvodněný požadavek žalobce na odstranění oplocení
nacházejícího se na této části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Ztotožňuje se
rovněž s rozhodnutím odvolacího soudu stran betonového základu. Navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, příp. zamítl, protože
rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K námitce, že soudy nižších stupňů měly žalobce v souvislosti s jeho požadavkem
na odstranění hranice dříví z betonového základu umístěného na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY poučit ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř. o rozporu mezi žalobním
tvrzením a žalobním návrhem:
Z § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. se podává, že žaloba musí obsahovat – kromě
dalších náležitostí – též vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být
patrno, čeho se žalobce domáhá. Podle § 43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo
opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti
nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí
lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby
bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě
uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě
uplatňuje (v žalobním petitu) svůj nárok, a to v takovém rozsahu a v takové
kvalitě, které umožňují jeho jednoznačnou individualizaci (aby jej nebylo možné
zaměnit s jiným skutkem). K tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 21. 5. 1996 sp. zn. 2 Cdo 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 1, ročník 1998. Vylíčením rozhodujících skutečností se vymezuje předmět
řízení po skutkové stránce. Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen
způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim
odpovídající povinnosti účastníků. Je tomu tak zejména proto, že soud v
občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán
žalobou, a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jsou
navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej
překročit (k výjimkám z tohoto pravidla srovnej § 153 odst. 2 o. s. ř.; srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2172/2011, toto a
další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). V literatuře (srovnej např. DRÁPAL, Ljubomír., BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský
soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 276) ani v soudní praxi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2369/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2000,
sp. zn. 22 Cdo 1859/99, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004,
sp. zn. 25 Cdo 2295/2003) přitom není pochyb o tom, že žalobní petit je
nesprávný nejen tehdy, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících povinností v
něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné, ale taktéž (bez ohledu
na to, že je sám o sobě přesný, určitý a srozumitelný) tehdy, nevychází-li z
vylíčených rozhodných skutečností, ale z jiných, v žalobě neuvedených okolností
(v takových případech proto nelze dovodit, na základě čeho má soud o žalobním
petitu rozhodnout), popř. je-li v rozporu s vylíčením rozhodných skutečností
obsaženým v žalobě. Nelze-li považovat podání za správné ve smyslu shora uvedených ustanovení
zákona a ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je povinností soudu podle
§ 5 a § 43 odst. 1 o. s. ř. poučit žalobce o této nesprávnosti a vyzvat jej k
jejímu odstranění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1859/99). V poměrech projednávané věci je nutné zohlednit, že dovolatel se v žalobě ze
dne 5. 1. 2009 domáhal odstranění betonového základu (nacházejícího se na
pozemku parc. č. XY v k. ú. XY) a na něm umístěné skládky dříví (tomuto
požadavku odpovídala žalobní tvrzení i znění žalobního petitu).
Žalobní tvrzení
a znění žalobního petitu tak nebyly v rozporu a soud prvního stupně (jehož
postup aproboval i odvolací soud) nevyhověl žalobě na odstranění hranice dříví
nacházející se na betonovém základu umístěném na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY
nikoliv s ohledem (na žalobcem v dovolání poukazovaný) rozpor mezi žalobním
tvrzením a žalobním petitem, ale z toho důvodu, že vzal za prokázané, že se
hranice dříví na místě vymezeném žalobcem nenachází. Jelikož žalobní tvrzení a
žalobní petit nebyly v rozporu, nebyl ani důvod, aby soudy nižších stupňů
postupovaly podle § 43 odst. 1 o. s. ř. a poskytly žalobci jím požadované
poučení. Soudy byly vázány žalobou (žalobními tvrzeními a žalobním petitem), a
nemohly tak přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jaké byly v žalobě
navrhovány. K tomu lze poznamenat, že z obsahu spisu se podává, že žalobce nepožadoval ani
v rámci odvolacího řízení změnu žaloby v tom smyslu, že by se domáhal
odstranění hranice dříví z jiného místa, a odvolací soud tak neměl důvod o
takové změně žaloby v intencích § 211 ve spojení s § 95 o. s. ř. rozhodnout. Rozhodnutí soudů nižších stupňů rovněž nelze označit ani jako překvapivé. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle § 118a odst. 1 až
3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili
povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat
(splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu,
aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy
překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup
podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená
tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k
tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ústavní stížnost proti tomuto
rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II ÚS 532/06,
odmítl). Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného
neobstála) nikoli proto, že účastník řízení ohledně určité rozhodné (právně
významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost
nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že
byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu
jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle ustanovení § 118a
o. s. ř. důvod (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Tyto závěry jsou zcela použitelné pro daný případ, v rámci kterého byl skutkový
stav provedenými důkazy objasněn, a na základě takto zjištěného skutkového
stavu soud rozhodl. Z tohoto důvodu nebylo ani nezbytné, aby odvolací soud,
potažmo soud prvního stupně, přistoupil k poučení podle § 118a o. s. ř.
V postupu soudů nižších stupňů neshledává dovolací soud ani porušení práva
žalobce na spravedlivý proces, resp. porušení principu rovnosti účastníků
řízení (k tomu je nutné dodat, že přiléhavá není námitka žalobce, že pokud
odvolací soud zrušil část rozhodnutí soudu prvního stupně pro absenci poučení
ve smyslu § 118a o. s. ř. v nalézacím řízení, měl ke stejnému postupu
přistoupit i v této souvislosti; část rozhodnutí odvolacího soudu, ve které
zrušil část rozhodnutí soudu prvního stupně pro absenci poučení ve smyslu §
118a o. s. ř., nebyla v dovolání napadena, není předmětem dovolacího řízení a
Nejvyšší soud ji tak není oprávněn přezkoumávat a případně porovnávat s jinou
částí napadeného rozhodnutí). Z uvedeného se podává, že postup odvolacího soudu v souvislosti s požadavkem
žalobce na odstranění hranice dříví nacházející se na betonovém základu na
pozemku parc. č. XY v k. ú. XY byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, a proto není dovolání žalobce do výroku I rozsudku Krajského
soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 30. 6. 2020, č. j. 54 Co 306/2017-475,
podle § 237 o. s. ř. přípustné. K námitce, že žalovaný nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že
je vlastníkem části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, na které se nachází
oplocení, a nenabyl ji tak do vlastnictví na základě vydržení:
Vzhledem k tomu, že všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují
nabytí vlastnického práva, měly nastat před 1. 1. 2014, je nutno na daný případ
aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k
tomu srovnej § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník]. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li
ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti
let, jde-li o nemovitost. K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře, či nikoli, zaujal
Nejvyšší soud právní názor již v rozsudku ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo
1253/99, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli
pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ K
posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek
Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého „při
hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné
(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp.
nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“
Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připouští vydržení vlastnického
práva k části sousedního pozemku v situaci, ve které se nabyvatel pozemku mýlí
o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části)
sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve
skutečnosti měl nabýt (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018,
sp. zn. 22 Cdo 5962/2017). Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry
držitele jsou v tomto případě opět okolnosti, které doprovázely nabytí
vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku. Okolnosti se ale v tomto případě nebudou vztahovat k tomu, zdali sousední
pozemek byl předmětem nabývacího titulu, nýbrž k tomu, zdali nabyvatel věděl či
vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli
při posouzení dobré víry bude hrát především otázka znatelnosti vlastnické
hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016), otázka
rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení
vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce
[srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004
(uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101)], existence
listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální
mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z
původního pozemku, poměr výměry skutečně nabytého pozemku k pozemku, resp. pozemkům skutečně drženým (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015), jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k
držbě části jeho pozemku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011,
sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011,
sp. zn. 22 Cdo 2451/2011). Podle ustálené praxe dovolacího soudu s ohledem na absenci právní úpravy
vydržení v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném před
novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. (tj. do 31. 3. 1983), nebylo možné
vlastnické právo k nemovitostem vydržet. Po 1. 4. 1983 bylo sice vydržení v
právní úpravě obsaženo (srovnej § 135a obč. zák. ve znění účinném před novelou
č. 509/1991 Sb.), ale pozemek (a to jakýkoliv pozemek, nejen pozemek v tzv. socialistickém společenském vlastnictví) nebyl až do 1. 1. 1992, kdy nabyla
účinnosti novela zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, provedená zákonem č. 509/1991 Sb., způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva. To je patrné
jednak z toho, že pozemky nebyly podle tehdejší legislativy i teorie předmětem
tzv. osobního vlastnictví (§ 127 obč. zák. ve znění účinném před novelou č. 509/1991 Sb.), jakož i z toho, že jestliže oprávněný držitel pozemku splnil v
této době podmínky vydržení, vlastníkem pozemku se stal stát a držitel měl jen
právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku podle § 135a
odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12.
1991 (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1204/2007). K vydržení vlastnického
práva k pozemku fyzickými osobami mohlo dojít až od 1. 1. 1992 (srovnej § 134
obč. zák.). Z textu zákona přitom vyplývá, že vlastnické právo k pozemku nabude
vydržením osoba, která kdykoliv po 1. 1. 1992 splní podmínky stanovené § 134
obč. zák., přičemž do vydržecí doby se započítává i doba, po kterou měl
oprávněný držitel pozemek v nepřetržité držbě před 1. 1. 1992 [srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1193/98 (uveřejněný v
časopise Právní rozhledy, 1999, č. 6, str. 331)]. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že
mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení
oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou
přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací
soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze
soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně
nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů
jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo
1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo
4952/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo
81/2020). V posuzované věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu
odvolacího soudu, že žalobce nabyl část pozemku parc. č. XY, která je vyznačena
v geometrickém plánu č. 434-387/96, ověřeném dne 6. 5. 1996 Ing. Pavlem
Pavlíkem, jako pozemek parc. č. XY, na základě vydržení. Pro závěr, že žalovaný
byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu část pozemku parc. č. XY v
k. ú. XY patří, a nabyl ji tedy vydržením, je nutné zohlednit, že žalovaný
nabyl vlastnické právo k sousednímu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY děděním po
J. Ch., zemřelém dne 18. 3. 1974 (na základě usnesení Státního notářství v
Jihlavě ze dne 30. 5. 1975, č. j. 2 D 474/74-33) a děděním po A. Ch., zemřelé
1. 11. 1960 (na základě usnesení Státního notářství v Jihlavě ze dne 15. 2. 1961, sp. zn. D 1006/60). Již v té době byla k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY
připlocena část pozemku parc. č. XY (který byl ve vlastnictví třetí osoby) a
pozemky v tomto rozsahu užívali také právní předchůdci žalovaného. Žalovaný v
těchto hranicích pozemky nerušeně užíval do roku 2005. Do této doby vlastník
pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ničeho proti umístění stávajícího oplocení
nenamítal. Jelikož žalovaný měl spornou část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY v
nepřetržité držbě před 1. 1. 1992 po dobu více než 10 let (a byl vzhledem ke
všem okolnostem v dobré víře, že mu tato část pozemku patří), nabyl k 1. 1. 1992 vlastnické právo k části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na základě
vydržení. Opodstatněné nejsou námitky dovolatele, že žalovaný nemohl být s ohledem na
geometrický plán č. 077 923-159 vyhotovený dne 20. 8.
1987 Geodézií n. p. Brno,
ve kterém jsou zobrazeny hranice pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, vzhledem ke
všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Je nutné především zohlednit, že rozdíl mezi zakreslením hranic pozemku
parc. č. XY v k. ú. XY a hranicemi, ve kterých jej žalovaný držel, nedosahuje
takové intenzity, aby žalovaný nemohl být i poté objektivně v dobré víře, že je
vlastníkem i části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY připlocené k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. V této souvislosti nelze rovněž opomenout, že geometrický plán
nebyl zhotoven pro účely stanovení hranic pozemku parc. č. XY v k. ú. XY či
dispozice s tímto pozemkem nebo částí pozemků bezprostředně sousedících s tímto
pozemkem. Žalobce tudíž neměl důvod ověřovat, zda na základě tohoto
geometrického plánu drží pozemek parc. č. XY v k. ú. XY v hranicích
zakreslených v evidenci nemovitostí. Pokud odvolací soud uzavřel, že žalovaný byl vzhledem ke všem okolnostem v
dobré víře, že mu část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY patří, nabyl ji tak
vydržením (a proto není opodstatněný požadavek žalobce na odstranění oplocení
nacházejícího se na této části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY), je jeho
rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolání
není v této části, tedy do výroku II rozsudku odvolacího soudu, podle § 237 o. s. ř. přípustné. K požadavku žalobce na odstranění betonového základu z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY:
Odvolací soud vyšel z toho, že betonový základ nacházející se na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY je pouhým zpracováním pozemku, a nikoliv samostatnou věcí v
právním slova smyslu, či součástí stavby domu č. p. XY v k. ú. XY ve
vlastnictví žalovaného. Žalobce v dovolání tento závěr odvolacího soudu
výslovně nenapadá. Především neuvádí, z jakého důvodu považuje toto právní
posouzení za nesprávné ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a neuplatňuje tak
způsobilý dovolací důvod (žalobce v této souvislosti pouze formuluje posouzení
svého požadavku na odstranění betonového základu na hypotetických závěrech, že
tento betonový základ je samostatnou věcí v právním slova smyslu, příp. součástí stavby domu č. p XY v k. ú. XY). Proto je dovolací soud závěry
odvolacího soudu o charakteru betonového základu jako pouhého zpracování
pozemku vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení přezkoumávat. Odvolací soud dále vyložil, že pokud se betonový základ nachází na pozemku ve
vlastnictví žalobce, nemá žalobce právo požadovat jeho odstranění, představuje-
li tento betonový základ pouhé zpracování povrchu pozemku ve vlastnictví
žalobce. Ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v
poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v § 1042 o. z. (srovnej
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co
423/2013, uveřejněné pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo
4884/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo
2886/2014). Podle § 1042 o. z.
vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem
zasahuje do jeho vlastnického práva nebo je ruší jinak než tím, že mu věc
zadržuje. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4955/2015, vyložil,
že do vlastnického práva není nikdo oprávněn zasahovat, aniž by k tomu měl
právní důvod; pokud tak učiní, je povinen odstranit důsledky neoprávněného
zásahu, a to bez ohledu na to, zda se snad obecná cena věci v důsledku zásahu
zvýšila (např. někdo bez právního důvodu osází pozemek ovocnými stromy, ovšem
jeho vlastník zde chce pěstovat zeleninu). Jestliže tedy například někdo bez
zákonného podkladu zasáhne do práva vlastníka pozemku sloužícího jako účelová
komunikace tím, že bez jeho souhlasu na tento pozemek naveze kamennou drť nebo
uloží panely, může se vlastník pozemku za splnění zákonných předpokladů domáhat
uvedení pozemku do předchozího stavu. Žalobní návrh může být formulován i tak,
že žalovaný je povinen odstranit věci, které na pozemek neoprávněně umístil,
byť se snad staly jeho součástí; postačí, že jsou objektivně oddělitelné
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo
2168/2013). V rozsudku ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1382/2007, Nejvyšší
soud uvedl, že „podmínkou pro úspěch negatorní žaloby na odstranění výsledku
stavebních prací z pozemku podle § 126 odst. 1 obč. zák. (nyní § 1040 o. z.)
je kromě jiného to, že výsledek neoprávněného zásahu není stavbou ve smyslu
občanského práva; pokud by stavbou byl, bylo by možno žádat jeho odstranění jen
v rámci žaloby na vypořádání neoprávněné stavby podle § 135c obč. zák.“ I když
tedy výsledkem stavební činnosti provedené neoprávněně na cizím pozemku není
stavbou jako předmětem vlastnického práva, může se vlastník pozemku domáhat
odstranění následků neoprávněného zásahu. Pokud odvolací soud vzal za prokázané, že betonový základ (který je objektivně
oddělitelný od pozemku žalobce) zhotovil žalovaný, a uzavřel, že se nachází na
pozemku ve vlastnictví žalobce (stal se jeho součástí) a žalobce proto nemá
právo požadovat jeho odstranění, je jeho rozhodnutí v rozporu se shora uvedenou
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a spočívá ve smyslu § 241a odst. 1
o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 1 zrušil výrok III rozsudku Krajského
soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 30. 6. 2020, č. j. 54 Co 306/2017-475,
a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud v dalším řízení nejprve posoudí a postaví najisto právní
charakter betonového základu (zda se jedná o zpracování pozemku, samostatnou
věc v právním slova smyslu, či součást stavby č. p. XY v k. ú. XY ve
vlastnictví žalobce) a tuto svou úvahu řádně odůvodní. Následně zjistí, zda se
betonový základ nachází na pozemku ve vlastnictví žalobce, či na pozemku ve
vlastnictví žalovaného, a posoudí, je-li požadavek žalobce na jeho odstranění
oprávněný.
Nejvyšší soud z důvodu procesní ekonomie neposuzoval všechny
hypotetické situace, které mohou nastat na základě právního posouzení
betonového základu a zjištění toho, na jakém pozemku se nachází, protože takové
závěry by byly předčasné. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce směřující do výroku I
a II rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 30. 6. 2020, č. j. 54 Co 306/2017-475, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, jelikož dovolání
žalobce není v těchto částech podle § 237 o. s. ř. přípustné. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v
konečném rozhodnutí o věci (srovnej § 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).