22 Cdo 3404/2019-546
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně Z. T., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Lubomírem Málkem,
advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, proti žalovanému J. S.,
narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému JUDr. Miloslavem Voborníkem, advokátem
se sídlem v Jihlavě, Židovská 1143/31, o určení vlastnického práva k pozemkům,
vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 11 C 102/2015, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14.
května 2019, č. j. 20 Co 105/2019-506, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. května 2019, č. j. 20 Co
105/2019-506, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 7. 12. 2018, č. j. 11 C 102/2015-452, určil, že žalobkyně má ve svém
výlučném vlastnictví pozemky parc. č. XY o výměře 187 m2 zahrada, a parc. č. XY
o výměře 105 m2 ostatní plocha, jiná plocha, vše v k. ú. XY nově oddělené a
označené geometrickým plánem společnosti GEONOVA s. r. o. ze dne 1. 4. 2016, č. plánu 417-1087/2016 (dále jen „předmětné pozemky“) – (výrok I.), dále rozhodl o
nákladech řízení (výroky II.–IV.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně předmětné pozemky nejpozději
ke dni 12. 5. 2005 vydržela. Ve vztahu k dobré víře žalobkyně uvedl, že
předmětné pozemky tvoří spolu s pozemky nabytými žalobkyní darovací smlouvou
jeden funkční celek, jsou k nim dlouhodobě připloceny a plocha předmětných
pozemků představuje 24,5 % výměry pozemků nabytých. Je pravdou, že jak v
darovací smlouvě ze dne 12. 5. 1995, tak i ve znaleckém posudku, který je v ní
zmiňován, jsou předmětné pozemky řádně označeny včetně výměry. Nicméně je třeba
vzít v úvahu, že žalobkyně takto nezískala pozemky úplatně od třetích osob a
bez znalosti místních poměrů. Neměla důvod porovnávat výměry darovaných pozemků
s jejich výměrou v katastru nemovitostí, protože tyto byly již dlouhodobě
(nejpozději od roku 1973) vymezeny oplocením zbudovaným žalovaným a žalovaný
své vlastnické právo nikdy neprojevoval, nebránil. Rovněž tak je třeba nahlížet
i na skutečnost, že k objednávce žalobkyně proběhlo v roce 1996 podrobné měření
změn z důvodu zaměření přístavby rodinného domku žalobkyně, která také 19. 10. 1996 žádala o zápis této přístavby do listu vlastnictví a k této žádosti
přiložila geometrický plán číslo
148-555/96 ze dne 30. 8. 1996, ze kterého je zřejmý tvar a hranice pozemku
parc. č. XY i jeho výměra. Žalobkyně i její manžel navíc objasnili, jak
vyřizování stavebního povolení probíhalo. Strany se dozvěděly o skutečném
průběhu hranice až v roce 2014 v souvislosti s digitalizací map. Není pochyb,
že oba účastníci byli novým zjištěním zaskočeni – žalobkyně začala vzniklou
situaci okamžitě řešit s katastrálním úřadem a žalovaný začal vyměřovat hranici
v terénu kolíky a likvidovat plot. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 14. 5. 2019, č. j. 20 Co 105/2019-506, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Uvedl, že vzhledem k
okolnostem nastíněným soudem prvního stupně nebylo ani nutné, aby žalobkyně
porovnávala výměru pozemků se znaleckým posudkem zhotoveným při darování
pozemků žalobkyni v roce 1995. Posudek byl navíc vyhotoven jen za účelem
ocenění převáděných pozemků, nikoliv za účelem zjištění správnosti jejich
přesné rozlohy. Rovněž nebylo nutné, aby žalobkyně později porovnávala výměru
svých pozemků v souvislosti s přístavbou ke svému rodinnému domu v roce 1996 a
za tím účelem zhotoveným geometrickým plánem.
Obojí za ni zařizoval manžel a
obojí se týkalo primárně přístavby domu žalobkyně a s tím spojeného stavebního
řízení, nikoliv zjišťování průběhu hranic mezi pozemky. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I. podal žalovaný dovolání,
které spatřuje přípustným podle § 237 občanského soudního řádu, neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací
soud se odchýlil od nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4365/12, v němž byla
shrnuta veškerá kritéria posuzování dobré víry a dobrá víra držitelů byla
posuzována mimo jiné v návaznosti na platnost trhové smlouvy. Ve vztahu k tomu
Ústavní soud uvedl, že právním předchůdcům žalovaných lze klást k tíži, pokud
se s touto smlouvou minimálně neseznámili. Jestliže by se s ní skutečně
seznámili, nemohli by být objektivně v dobré víře. Pokud by tyto závěry byly
aplikovány na řešenou věc, lze klást k tíži žalobkyně, že se neseznámila se
všemi geometrickými plány předcházejícími soudnímu řízení, protože pokud by se
s nimi seznámila, nemohla být objektivně v dobré víře. Dále se odvolací soud
odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 90/2018, když uzavřel,
že nebylo nutné, aby žalobkyně později porovnávala výměru svých pozemků v
souvislosti s přístavbou ke svému rodinnému domu v roce 1996 se za tím účelem
zhotoveným geometrickým plánem, neboť za ni obojí řešil manžel a obojí se
týkalo primárně přístavby domu, nikoliv zjišťování průběhu hranic pozemků. Podle žalovaného není možné, aby žalobkyně od tohoto okamžiku nevěděla, kde
leží hranice pozemku se sousedy. Tuto záležitost musela vyřizovat přímo
žalobkyně jako vlastnice, protože jak uvedl její manžel ve výpovědi, nikdy s
geodetem nejednal. Držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému
se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Podle názoru žalovaného se žalobkyně
nemůže této normální opatrnosti zprostit tvrzením, že vše vyřizoval její
manžel. Ve své dobré víře byla zpochybněna i při uzavírání darovací smlouvy v
roce 1981. Jako neřešenou otázku pak vymezuje, zda lze vydržet vlastnické právo
k části sousedního pozemku, tedy zda je držitel vzhledem ke všem okolnostem v
dobré víře v případě, že v průběhu vydržecí doby požádal o vydání stavebního
povolení na přístavbu rodinného domu a v návaznosti na to musel předložit
geometrický plán skutečného zaměření stavby, z něhož jasně vyplývala vlastní
hranice. Může být držitel vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, jestliže se
držitel při žádosti o zápis přístavby do katastru nemovitostí podepsal, ale
tvrdí, že se s geometrickým plánem neseznámil? Úvahu odvolacího soudu dovolatel
považuje za zjevně nepřiměřenou. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, příp. soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že dovolání nepovažuje za důvodné. Skutkové i
právní posouzení věci odvolacím soudem považuje za správné. Nejsou dány ani
předpoklady přípustnosti, neboť se soudy od judikatury Nejvyššího soudu
neodchýlily. Oplocená hranice byla akceptována několika generacemi. V roce 2014
při digitalizaci pozemků žalobkyně náhodně zjistila, že hranice je v katastru
nemovitostí nově zakreslena v rozporu se skutečností. Ihned poté, co se o
údajně nové hranici dozvěděl žalovaný, začal budovat nové oplocení na zahradě
žalobkyně a původní oplocení „zrušil“. Celá podstata sporu vyplývá z chyby v
zakreslení domu žalovaného a s tím souvisejícího chybného zakreslení vlastnické
hranice mezi pozemky žalobkyně a žalovaného. Pokud sám žalovaný nevěděl, že má
v katastru nemovitostí chybně zakreslený svůj dům, těžko mohla žalobkyně vědět
o chybném zakreslení hranic mezi pozemky. Minimálně od roku 1941 do září 2014
byla žalobkyně i její právní předchůdci v dobré víře, že právní stav evidovaný
v katastru nemovitostí je v souladu se stavem faktickým. Domnívá se, že
vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržela. Navrhuje, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl nebo zamítl. Dovolání je přípustné a zároveň důvodné. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) –
(srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí
odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Protože k vydržení vlastnického práva mělo dojít před 1. 1. 2014, posuzoval
dovolací soud splnění podmínek pro vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Žalovaný v dovolání vymezil právní otázku vztahující se k posouzení dobré víry
žalobkyně při vydržení předmětných pozemků; tato otázka zakládá přípustnost
dovolání, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro
sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130
odst. 1 věta první obč.
zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-
li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu
deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří,
se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku z 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo
2190/2000 [uveřejněném pod č. C 1 304 v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“)], podle něhož
„oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu
věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel
postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem
okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.“ V rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněném pod č. C 1067 v
Souboru), se uvádí, že „posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je
třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního
přesvědčení) samotného účastníka.“ Dovolací soud přezkoumá otázku existence
dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy
soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uvedené pod č. C
1 068 v Souboru)]. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány
skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru,
tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která
však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008
(uveřejněné pod č. C 8 610 v Souboru)]. Vydržet lze vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se
nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí
i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku,
který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele
jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s
tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali
nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická
hranice v terénu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017,
sp. zn. 22 Cdo 1734/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 81/2017, či ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1886/2017 (vše dostupné
na www.nsoud.cz)]. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, i zda držitel při běžné
(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v
okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely
vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, anebo že je subjektem
práva, jehož obsah vykonává [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č.
C 1 176 v Souboru)]. Není
přitom rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o
skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je
způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005
(uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. S těmito závěry se Nejvyšší soud
následně ztotožnil v rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015
(uveřejněném pod č. C 15 046 v Souboru). V tomto případě se soudy obou stupňů věcí řádně zabývaly. Pečlivě zjistily
skutkový stav věci a při právním posouzení vycházely z judikatury Nejvyššího
soudu. I přesto však dovolací soud spatřuje v úvaze odvolacího soudu zjevnou
nepřiměřenost a žalovaný na ni v dovolání důvodně poukazuje; vzhledem k tomu
dovolací soud posoudil dovolání jako důvodné. Podle dovolacího soudu soudy obou stupňů ve své úvaze o dobré víře žalobkyně
dostatečně nedocenily její možnost seznámit se s průběhem hranic mezi pozemky z
geometrických plánů. Je pravdou, že judikatura je ustálena na závěru, že pro
naplnění podmínek oprávněné držby není nezbytně nutné, aby se osoba, která se
ujala držby pozemku, seznámila s obsahem katastrální mapy, přeměřovala jeho
výměru nebo požadovala vytýčení jeho hranice [srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014 (uveřejněný pod č. C 14
612)]. Od těchto případů je však nutné odlišovat situaci, kdy se do sféry
držitele dostane podklad (např. geometrický plán či mapa s vyznačenými
hranicemi pozemku), na jehož základě je objektivně schopen rozpoznat, že drží
část cizího pozemku. Tato okolnost pak již z hlediska běžné opatrnosti může v
konkrétních okolnostech případu představovat skutečnost, která dobrou víru
držitele naruší, resp. je s to jej uvést do důvodných pochybností, zda mu věc
patří. Jinými slovy, to, že judikatura Nejvyššího soudu povinně po držiteli
nevyžaduje, aby se sám seznámil s katastrální mapou či výměrou hranic,
neznamená, že by bez významu byla okolnost, kdy se držitel má přímou možnost se
s těmito podklady seznámit, protože je má své dispozici. V tomto případě již soud prvního stupně v bodech 20 a 31 svého rozsudku uvedl,
že v darovací smlouvě z roku 1995 byl odkaz na znalecký posudek č. 491/35/1995
ze dne 3. 5. 1995 a že žalobkyně žádala o zápis novostavby do listu
vlastnictví. K této její žádosti pak byl přiložen geometrický plán č. 148-555/96 ze dne 30. 8. 1996. Odvolací soud uvedl, že nebylo nutné, aby žalobkyně porovnávala výměru pozemků
se znaleckým posudkem zhotoveným při darování pozemků žalobkyni v roce 1995. Posudek byl navíc vyhotoven jen za účelem ocenění převáděných pozemků, nikoliv
za účelem zjištění správnosti jejich přesné rozlohy. Rovněž nebylo nutné, aby
žalobkyně později porovnávala výměru svých pozemků v souvislosti s přístavbou
ke svému rodinnému domu v roce 1996 a za tím účelem zhotoveným geometrickým
plánem. Obojí za ni zařizoval manžel a obojí se týkalo primárně přístavby domu
žalobkyně a s tím spojeného stavebního řízení, nikoliv zjišťování průběhu
hranic mezi pozemky.
Tuto úvahu, podle níž žalobkyně nemusí přikládané listiny zachycující hranice
pozemků zkoumat, spatřuje dovolací soud jako zjevně nepřiměřenou. Je pravdou,
že žalobkyně sama nemusela hranice a výměru pozemků přeměřovat, jestliže se
však tyto podklady dostaly (měly dostat) do její sféry, bylo na odvolacím
soudu, aby posoudil, zda mohly vyvolat pochybnosti o tom, že jí předmětné
pozemky patří, či zda jsou dány takové okolnosti, že ani po možném seznámení se
s nimi by žalobkyně o svoji dobrou víru – např. vzhledem k jejich podobě či
jiným okolnostem případu – objektivně nepřišla. To platí v daném případě tím spíše, že žádost o zápis novostavby má být
opatřena vlastnoručním podpisem žalobkyně a jako příloha k této žádosti byl
doložen geometrický plán č. 148-555/96 ze dne 30. 8. 1996. Již pouhým vizuálním
nahlédnutím do tohoto geometrického plánu ve vztahu k uvedení skutečné hranice
a rohu rodinného domu je patrná zásadní odlišnost oproti stavu faktickému, kde
se hranice ohraničená plotem nenachází v blízkosti rohu rodinného domu, ale ve
vzdálenosti mnohem větší. Potřeba uvedeného postupu není v daném případě vyloučena ani tím, že za
žalobkyni „tyto záležitosti vyřizoval její manžel“. Jestliže totiž žalobkyně
byla účastnicí příslušných správních řízení, ve kterých vystupovala, pak ani
skutečnost, že by záležitosti s tím spojené vyřizoval fakticky její manžel,
neměly vliv na to, že informovanost o obsahu těchto listin je nutno přičítat
žalobkyni jako účastnici řízení. Opačný názor, naznačený odvolací soudem, by
znamenal, že pokud by žalobkyně požádala o vyřízení příslušných záležitostí
svého nejbližšího rodinného příslušníka, pak by se tím bez dalšího zbavila
rizika, že pro obsah těchto listin by došlo ke ztrátě její dobré víry. To platí
tím spíše, jestliže je návrh na zápis novostavby opatřen jejím vlastnoručním
podpisem s přílohou v podobě daného geometrického plánu, který tak je
předkládán samotnou žalobkyní, nikoliv jejím manželem. V novém řízení se tedy bude odvolací soud opětovně zabývat otázkou, zda do
uplynutí vydržecí doby byla či nebyla dána dobrá víra žalobkyně ve vztahu k
možnému vydržení předmětných pozemků, resp. zda ingerence v podobě možnosti
seznámit se vizualizacemi hranic pozemků byla způsobilá vyvolat u žalobkyně
pochybnosti o oprávněnosti držby, nebo zde byly jiné okolnosti. Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu