22 Cdo 2677/2024-342
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně I. T. Real Estate, s. r. o., se sídlem v Liberci, Rámový vršek 302/1, IČO: 03374947, zastoupené JUDr. Renatou Závěrkovou, advokátkou se sídlem v Semilech, Tyršova 341, proti žalovanému R. H., zastoupenému Mgr. Pavlem Vintrem, advokátem se sídlem v Liberci, Masarykova 621/19, o vyklizení nemovité věci a o vzájemné žalobě na určení služebnosti, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 124/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. 5. 2024, č. j. 30 Co 232/2023-279, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalovaného na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. 5. 2024, č. j. 30 Co 232/2023-279, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Renaty Závěrkové, advokátky se sídlem v Semilech, Tyršova 341.
1. Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 9. 2023, č. j. 18 C 124/2022-224, zamítl žalobu, podle které měl být žalovaný povinen vystěhovat se z domu a vyklidit osobní věci z bytu v domě na adrese XY (výrok I). Dále soud prvního stupně určil, že pozemek parc. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, v k. ú. XY, (dále jen „předmětná nemovitost“) je zatížen služebností užívacího práva ve prospěch žalovaného (výrok II). Dále soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 7. 5. 2024, č. j. 30 Co 232/2023-279, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobě na vyklizení vyhověl (výrok I). Dále odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II tak, že žalobu na určení služebnosti zamítl (výrok II). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV).
3. Podstata věci: Žalobkyně se domáhala vyklizení předmětné nemovitosti žalovaným. Žalovaný se vzájemnou žalobou domáhal určení, že předmětná nemovitost je v jeho prospěch zatížena služebností užívání. Žalobkyně je vlastnicí předmětné nemovitosti. Žalovaný nemovitost dříve vlastnil, od roku 2000 poté jen užíval, neboť nemovitost byla v roce 2000 prodána třetí osobě jako součást konkursní podstaty, a následně převáděna na další vlastníky. Žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětné nemovitosti v roce 2014. Žalobkyně vyzvala žalovaného k vyklizení nemovitosti v roce 2022. Žalovaný však měl za to, že vydržel služebnost užívání předmětné nemovitosti. Soud prvního stupně vyhověl žalovanému a určil, že předmětná nemovitost je zatížena služebností užívání svědčící žalovanému, neboť žalovaný podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) služebnost užívání mimořádně vydržel. Zamítl proto žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vyklizení nemovitosti. Naproti tomu odvolací soud přisvědčil žalobkyni a uložil žalovanému povinnost nemovitost vyklidit, neboť dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by „žalovaný po dobu alespoň 20 let vykonával držbu práva odpovídajícího služebnosti užívacího práva k nemovité věci s konkrétním obsahem a že by po uvedenou dobu i vlastníci nemovité věci byli srozuměni s tím, že žalovaný užívá nemovitou věc právě z titulu držby užívacího práva.“
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl v něm, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jím řešená otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Konkrétně se jedná o otázku, „zda žalovanému byl prokázán nepoctivý úmysl při jeho držbě či zda mu bylo prokázáno, že žalobkyni zcela jednoznačně dal najevo svou vůli držet právo odpovídající služebnosti, které žalobkyně strpěla, představované v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 2274/2021 (R 83 Co 1333/2020-70 ze dne 19. 3. 2021) ze dne 21. 6. 2022; v rozsudcích sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 ze dne 19. 4. 2022 a sp. zn. 22 Cdo 1686/2021 ze dne 31. 5. 2022 a v usnesení sp. zn. 22 Cdo 2961/2021 ze dne 18. 5. 2022.“ Dále žalovaný citoval judikaturu k nepoctivému úmyslu a obecně mimořádnému vydržení ve smyslu § 1095 o. z., přičemž zdůraznil především závěr, že důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. K mimořádnému vydržení postačí nepřerušená doba držby práva odpovídajícího služebnosti spočívající v právu nemovitou věc užívat po dobu 20 let v nikoliv nepoctivém úmyslu. Dále poukázal na to, že si odvolací soud klade další podmínku pro mimořádné vydržení, k čemuž poukázal na závěry dovozené Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, či ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2274/2021. Odvolací soud podmínky mimořádného vydržení svévolně rozšířil, neboť uvedl, že „vůle držet právo odpovídající služebnosti musí být dána najevo vlastníkovi služebného pozemku a vlastník musí držbu trpět.“ K tomu žalovaný dále podotkl, že dům po dobu více než 20 let v poctivém úmyslu obýval. Nakonec uvedl, že se odvolací soud dopustil svévolného hodnocení důkazů v té míře, že porušil právo žalovaného na spravedlivý proces. Závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhl odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu.
5. Žalobkyně ve vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
6. Dovolání není přípustné.
7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dál jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2017). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Skutková tvrzení pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
10. Podle toho, jak dovolatel vymezil přípustnost dovolání, se dovolací soud mohl zabývat toliko námitkou žalovaného, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, jaké jsou podmínky mimořádného vydržení, k čemuž žalovaný předestřel závěr, že odvolací soud tyto podmínky svévolně rozšířil, neboť uvedl, že „vůle držet právo odpovídající služebnosti musí být dána najevo vlastníkovi služebného pozemku a vlastník musí držbu trpět.“
11. Podle § 1260 odst. 1 věty první o. z. se služebnost nabývá smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena.
12. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.
13. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
14. Podle § 3066 o. z. se do doby stanovené v § 1095 započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.
15. Odvolací soud pod bodem 22 napadeného rozhodnutí vyslovil stran mimořádného vydržení služebnosti užívání žalovaným následující závěr: „Nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaný po dobu alespoň 20 let vykonával držbu práva odpovídajícího služebnosti užívacího práva k nemovité věci s konkrétním obsahem a že by po uvedenou dobu i vlastníci nemovité věci byli srozuměni s tím, že žalovaný užívá nemovitou věc právě z titulu držby užívacího práva.“
16. Závěr vyslovený odvolacím soudem je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
17. Ten, kdo se vydržení práva domáhá, totiž musí prokázat, že toto právo po určitou zákonem stanovenou dobu držel, tj. fakticky vykonával jeho obsah (corporalis possessio) s úmyslem mít ho pro sebe (animus possidendi), a to bez ohledu na to, zda mu takové právo náleží či nikoli. Samotné faktické užívání věci cizí proto bez dalšího není možné kvalifikovat jako držbu práva služebnosti, a proto ani nemůže vést k vydržení tohoto práva. Jedná se jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2274/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1991/2013). Důkazní břemeno ohledně držby práva pak tíží toho, kdo se vydržení (ať už řádného, či mimořádného) domáhá (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3750/2023).
18. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil i v usnesení ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2098/2023.
19. V usnesení ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2274/2021, Nejvyšší soud při posuzování mimořádného vydržení služebnosti podle § 1095 o. z. poukázal na závěr, který byl vysloven v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a který je použitelný i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: „Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 [pozn. správně 22 Cdo 1991/2013], přitom vůle držet právo odpovídající služebnosti (animus) musí být dána najevo vlastníkovi služebného pozemku a vlastník musí držbu trpět. Jinak nemůže jít o držbu práva odpovídajícího služebnosti, ale jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu. Takové chování ovšem nemůže být kvalifikováno jako držba práva.“ (v poměrech nyní posuzované věci jako držba práva odpovídajícího služebnosti – pozn. dovolacího soudu)
20. Z uvedeného je patrné, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky podmínek mimořádného vydržení služebnosti neodchýlil.
21. K tomu dovolací soud připomíná, že sám žalovaný v dovolání citoval závěry Nejvyššího soudu, ze kterých je patrné, že k vydržení práva odpovídajícího služebnosti se vyžaduje držba takového práva. To pochopitelně platí i pro vydržení mimořádné. Pokud následně žalovaný na možnost mimořádného vydržení usuzuje z pouhého faktického dlouhotrvajícího užívání nemovitosti, je v tomto ohledu dovolání – do jisté míry – vnitřně rozporné.
22. Pokud dovolatel dále uvádí, že se odvolací soud dopustil svévolného hodnocení důkazů v té míře, že porušil právo žalovaného na spravedlivý proces, nelze této jeho námitce přisvědčit. Přestože žalovaný nespecifikuje, v čem konkrétně má být namítaný rozpor spatřován, má dovolací soud za to, že odvolací soud při hodnocení důkazů postupoval logicky a správně. Nadto platí, že námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces sama o sobě k přípustnosti dovolání nepostačuje, pokud v jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23).
23. Proč odvolací soud nepřisvědčil žalovanému při řešení otázky mimořádného vydržení služebnosti užívání, je detailně vysvětleno pod body 19–22 napadeného rozhodnutí. Tam také odvolací soud popsal, z jakých důkazů při řešení této otázky vyšel, jak důkazy hodnotil a k jakým závěrům dospěl.
24. Ve zbytku pak dovolání po obsahové stránce představuje pouhou citaci judikatorních závěrů bez jakékoliv vazby na žalovaným předestřenou právní otázku, potažmo bez předložení jiné zobecnitelné právní otázky.
25. Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatele, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (k tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou).
26. Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že odvolací soud (bod 21 odůvodnění rozsudku) konstatoval, že „navíc ze skutečností objasněných okresním soudem, a zejména pak ze samotných tvrzení žalovaného a z výpovědi svědkyně I. K., vyplynulo, že zhruba do roku 2007 žalovaný žádné právo, které by mohlo odpovídat služebnost užívacího práva nemovité věci, fakticky ani nevykonával. Žalovaný v době koupě nemovité věci svědkyní K. v roce 2005 bydlel v bytě (nikoliv však v bytě, který by se nacházel v předmětné nemovité věci) s J.
V. Nemovitá věc byla bez připojení na inženýrské sítě a byla v havarijním stavu a neobyvatelná.“
27. S tímto závěrem pak dovolání vůbec nepolemizuje a uvedená samotná skutečnost by sama o sobě vedla k zamítnutí vzájemné žaloby, neboť odvolací soud uzavírá, že žalovaný žádné právo, jehož vydržení se dovolává, do roku 2007, nevykonával.
28. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
29. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
30. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 10. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu