22 Cdo 2326/2024-1403
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně J. S., proti žalovanému D. L., zastoupenému Mgr. Janem Prihodou, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1605/66, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 138/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 8. 2. 2024, č. j. 15 Co 249/2023-1365, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 1. 2023, č. j. 4 C 138/2017-1171, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalovaného zůstatek na účtu č. XY, vedeném u ČSOB, a. s., ve výši 60 293,90 Kč, zůstatek na účtu č. XY, vedeném u UniCredit Bank Czech a Slovakia a.s., ve výši 357 344,10 Kč a zůstatek na účtu č. XY, vedeném u OberBank a.s., ve výši 21 180,96 Kč (výrok I). Žalovanému přikázal k úhradě závazek vyplývající ze Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. 38/15/700 uzavřené mezi účastníky řízení a OberBank AG, pobočka Česká republika, ve výši 30 084 481,41 Kč (výrok II). Dále rozhodl, že sjednané úroky z toho závazku připsané po 30. 1. 2023 se přikazují k úhradě oběma účastníkům, každému v rozsahu 1/2 (výrok III). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů částku 19 459 287,52 Kč do tří měsíců
2. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 8. 2. 2024, č. j. 15 Co 249/2023-1365, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku IV tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů ze zaniklého společného jmění manželů 4 583 788,38 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku III rozhodl o náhradě nákladů vzniklých před soudy obou stupňů.
3. S ohledem na obsah a rozsah dovolání jsou pro rozhodnutí dovolacího soudu v této věci významná níže uvedená skutková zjištění a právní závěry odvolacího soudu.
4. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli manželství 21. 6. 2013. Manželství bylo rozvedeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 9. 3. 2017, č. j. 15 Co 643/2016-145, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 20. 10. 2016, č. j. 15 C 81/2016-99. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 5. 4. 2017. K tomuto dni rovněž zaniklo společné jmění účastníků řízení.
5. Účastníci řízení uzavřeli dne 19. 6. 2015 s OberBank AG, pobočka Česká republika, Smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru č. 38/15/700, na základě které byli oprávněni čerpat úvěr v maximální výši 42 000 000 Kč. Z tohoto úvěru byl refinancován závazek žalobkyně plynoucí z jiného hypotečního úvěru ve výši 7 500 000 Kč a závazek žalovaného plynoucí z jiného hypotečního úvěru ve výši 5 000 000 Kč (ani jeden z účastníků nežádal tyto částky v řízení o vypořádání společného jmění manželů jakýmkoliv způsobem zohlednit, a proto se jimi nebude ani Nejvyšší soud nadále zabývat).
6. Žalobkyně však v řízení požadovala zohlednit další část finančních prostředků čerpaných z tohoto úvěru ve výši 29 400 000 Kč. Odvolací soud vzal za prokázané, že žalovaný dne 18. 12. 2015 převedl finanční prostředky v této výši na účet žalovaného vedený u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. Dne 23. 12. 2015 převedl žalovaný finanční prostředky ve výši 29 750 000 Kč z tohoto účtu na účet společnosti E. s. r. o. Na základě dalších provedených důkazů odvolací soud dovodil, že částka ve výši 29 750 000 Kč byla „v konečném důsledku“ použita na nákup obchodních podílů ve společnosti E. s. r. o.
7. Žalobkyně v řízení namítala, že s takovým použitím finanční prostředků ve výši 29 750 000 Kč nesouhlasila. Požadovala, aby je soud zohlednil v řízení o vypořádání společného jmění účastníků řízení. Žalovaný měl na druhou stranu za to, že s těmito finančními prostředky mohl nakládat podle své vůle. Námitku žalobkyně proto nepovažoval za opodstatněnou. Podle žalovaného ze Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. 38/15/700 vyplývá, že tyto finanční prostředky mohly být použity na refinancování výlučných prostředků žalovaného, které použil na výstavbu nemovitostí v k. ú. XY, které byly postaveny před vznikem manželství a byly v době jejich výstavby i v době čerpání shora uvedené částky z hypotečního úvěru v rovnodílném spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného.
8. Odvolací soud uvedl, že v řízení nebyla tvrzena ani prokázána existence dohody mezi účastníky řízení jako manželi, že žalovaný může nakládat s finančními prostředky ve výši 29 750 000 Kč zcela podle své vůle. Podle odvolacího soudu se ani ze Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. 38/15/700 ze dne 19. 6. 2015 nepodává, že právě částku ve výši 29 400 000 Kč může žalovaný použít podle své vůle, jelikož představuje refinancování jeho výlučných prostředků vynaložených na nemovitosti v k. ú. XY. Z této smlouvy totiž není vůbec zřejmé, čerpání jaké částky a kterým z účastníků řízení představuje „refinancování vlastních nákladů na výstavbu rodinného domu.“ Odvolací soud připomněl, že nemovitosti v k. ú. XY nabyli účastníci řízení do rovnodílného spoluvlastnictví. Pokud žalovaný vynaložil více finančních prostředků než žalobkyně, měl tuto skutečnost zohlednit při úpravě spoluvlastnického vztahu k nemovitosti. Naopak z provedeného dokazování je zřejmé, že žalovaný použil finanční prostředky ve výši 29 750 000 Kč ve prospěch třetího subjektu. Jelikož žalobkyně s takovým použitím nesouhlasila a dispozice s těmito finančními prostředky přesahuje obvyklou správu společného jmění manželů, je podle odvolacího soudu nutné zohlednit tyto finanční prostředky (v neprospěch žalovaného) při vypořádání společného jmění manželů (v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4021/2010). II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně se jedná o právní otázky, které dovolací soud doposud neřešil.
10. Žalovaný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že je nutné v nyní probíhajícím řízení o vypořádání společného jmění manželů zohlednit (v neprospěch žalovaného) částku 29 750 000 Kč, která byla z převážné nabyta na základě čerpání úvěru vyplývajícího ze Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. 38/15/700 ze dne 19. 6. 2015.
11. Prvně namítá, že v řízení nebyly prokázány skutečnosti opodstatňující uzavřít, že žalobkyně se řádně dovolala relativní neplatnosti závazku vzniklého na základě Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. 38/15/700 ze dne 19. 6. 2015. Žalovaný namítá, že žalobkyně neučinila vůči věřiteli (OberBank AG, pobočka České republika) projev vůle, ze kterého by bylo patrné, že se dovolává relativní neplatnosti tohoto právního jednání. Proto je nutné toto právní jednání hodnotit jako platné (v této souvislosti odkazuje žalovaný na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1765/2018). K tomu podotýká, že žalovaná se zněním Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. 38/15/700 ze dne 19. 6. 2015, na základě které vznikl závazek účastníků řízení, výslovně souhlasila, a proto i smlouvu podepsala. I z tohoto důvodu je nutné toto právní jednání hodnotit považovat za platné.
12. Žalovaný má také za to, že ze Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. 38/15/700 ze dne 19. 6. 2015 se zřetelně podává, že žalovaný byl oprávněn použít částku ve výši 29 400 000 Kč na refinancování svých výlučných prostředků vynaložených na nemovitosti v k. ú. XY. Na základě výkladu projevu vůle účastníků tohoto právního jednání ve smyslu § 555 odst. 1 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) je nutné podle žalovaného uzavřít, že žalobkyně souhlasila s tím, že finanční prostředky ve výši 29 400 000 Kč budou použity na refinancování výlučných finančních prostředků žalovaného, které vynaložil na nemovitosti v k. ú. XY. Žalobkyni bylo známo, že převážnou část těchto nemovitostí financoval žalovaný ze svých výlučných prostředků. I proto souhlasila s tím, že je žalovaný oprávněn použít finanční prostředky získané na základě Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. 38/15/700 ze dne 19. 6. 2015 podle své vůle. V souvislosti s právní otázkou týkající se výkladu právního jednání odkazuje žalovaný na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3324/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 381/2022. Jinými slovy byly-li finanční prostředky získané na základě Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. 38/15/700 ze dne 19. 6. 2015 použity na refinancování výlučných finančních prostředků vynaložených žalovaným na nemovitosti v k. ú. XY, je následná dispozice s nimi ze strany žalovaného vyloučena z režimu společného jmění manželů. K tomu poznamenává, že „měl odvolací soud (…) uvažovat o disparitě jako spravedlnostního korektoru mezi žalobkyní a žalovaným.“
13. V další části dovolání žalovaný vysvětluje, že náklady na nemovitosti v k. ú. XY převyšovaly částku 45 000 000 Kč, a tudíž bylo oprávněné čerpat hypoteční úvěr poskytnutý OberBank AG, pobočka Česká republika, ve výši 42 000 000 Kč.
14. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu ve výroku II tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV o uložení povinnosti žalobkyni zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů ze zaniklého společného jmění účastníků řízení 19 459 287,52 Kč.
15. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
III.A
K námitce žalovaného, že žalobkyně řádně neuplatnila námitku relativní neplatnosti Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. 38/15/700 ze dne 19. 6. 2015:
18. Žalovaný předně namítá, že žalobkyně neuplatnila řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, námitku relativní neplatnosti Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. 38/15/700 ze dne 19. 6. 2015.
19. Na řešení této právní otázky však není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud neposuzoval, zda je Smlouva o poskytnutí hypotečního úvěru č. 38/15/700 ze dne 19. 6. 2015 (relativně) neplatná (ostatně žalobkyně relativní neplatnost tohoto právního jednání ani nenamítala). Odvolací soud totiž hodnotil skutkové okolnosti vztahující se k nakládání s finančními prostředky, které účastníci řízení na základě Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. 38/15/700 ze dne 19. 6. 2015 nabyli. To je však zcela odlišná právní otázka.
20. Navíc podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemohou založit přípustnost dovolání otázky akademické či spekulativní, ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1232/2018).
21. Jak již Nejvyšší soud vyložil, rozhodnutí odvolacího soudu není na řešení právní otázky relativní neplatnosti právního jednání vzniklého na základě Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. 38/15/700 ze dne 19. 6. 2015 založeno. Z obsahu dovolání se ani nepodává, jakým způsobem by zodpovězení této otázky bylo způsobilé přinést pro dovolatele příznivější rozhodnutí v tomto sporu. Tato námitka žalovaného tak přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2323/2024). III.B K námitce žalovaného, že výkladem právního jednání vzniklého na základě Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. 38/15/700 ze dne 19. 6. 2015 je nutno dospět k závěru, že finanční prostředky ve výši 29 400 000 Kč byl žalovaný oprávněn použít na „refinancování“ jeho výlučných finančních prostředků, které použil na nemovitosti v k. ú. XY (a proto je soudy nižších stupňů neměly zohlednit při stanovení vypořádacího podílu):
22. Žalovaný dále namítá, že odvolací soud měl výkladem právního jednání – Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. 38/15/700 ze dne 19. 6. 2015 dospět k závěru, že finanční prostředky ve výši 29 400 000 Kč byl žalovaný oprávněn použít na „refinancování“ jeho výlučných finančních prostředků, které použil na nemovitosti v k. ú. XY (a proto by neměly být zohledněny při stanovení vypořádacího podílu).
23. Odvolací soud založil v této části své rozhodnutí na závěru, že finanční prostředky získané na základě Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. 38/15/700 ze dne 19. 6. 2015 představovaly součást společného jmění účastníků řízení. K tomu doplnil, že v řízení nebyly prokázány žádné skutečnosti opodstatňující uzavřít, že tyto finanční prostředky náležely výlučně žalovanému, případně že s nimi mohl žalovaný nakládat podle své vůle (takové závěry podle odvolacího soudu nevyplývají z příslušné smlouvy a odvolací soud ani nevzal za prokázané skutečnosti, ze kterých by plynulo, že účastníci řízení uzavřeli v tomto smyslu dohodu).
24. Žalovaný v dovolání zpochybňuje pouze výklad Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. 38/15/700 ze dne 19. 6. 2015 provedený ze strany odvolacího soudu (a v této souvislosti odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu týkající se výkladu právního jednání, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3324/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 381/2022). V souvislosti se závěrem odvolacího soudu, že finanční prostředky získané na základě tohoto závazku se staly součástí společného jmění manželů, resp. že s nimi žalovaný nemohl disponovat podle své vůle bez souhlasu žalobkyně (protože jej podle odvolacího soudu neudělila), a proto musí být v tomto řízení (v neprospěch žalovaného) zohledněny, však žalovaný neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje v této souvislosti za splněný. Žalovaný v těchto intencích rovněž řádně neformuluje, v čem spatřuje naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Jinými slovy na základě pouhého výkladu Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. 38/15/700 nelze dospět k závěru, že takto získané finanční prostředky neměly být v tomto řízení zohledněny, protože se nestaly součástí společného jmění manželů, případně s nimi mohl žalovaný nakládat zcela podle své vůle.
25. K tomu Nejvyšší soud ještě poznamenává, že podle § 709 odst. 1 o. z. je součástí společného jmění to, co nabyl jeden z manželů nebo co nabyli oba manželů společně za trvání manželství. Součástí společného jmění manželů se tak staly i finanční prostředky, které byly nabyty na základě Smlouvy poskytnutí hypotečního úvěru č. 38/15/700 ze dne 19. 6. 2015 (k tomu srovnej i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020, ve kterém dovolací soud přijal a odůvodnil závěr, že majetkové hodnoty, které jeden z manželů získal jako plnění ze závazkového právního vztahu, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal bez souhlasu druhého, jsou součástí společného jmění manželů; součástí společného jmění nejsou dluhy, které pro něj ze závazkového právního vztahu vyplývají; tyto závěry se uplatní rovněž v intencích vypořádání společného jmění manželů podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 665/2021. Potom musí i platit, že pokud byly získány finanční prostředky na základě závazku tvořícího společné jmění manželů – jako tomu bylo v projednávané věci – staly se součástí společného jmění účastníků řízení).
26. Uzavřel-li odvolací soud, že je nutné v tomto řízení zohlednit (v neprospěch žalovaného) i finanční prostředky ve výši 29 400 000 Kč získané na základě Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. 38/15/700 ze dne 19. 6. 2015 a které žalovaný použil bez souhlasu žalobkyně, spočívá jeho rozhodnutí i na právní otázce, kterou žalovaný v dovolání řádným způsobem nenapadá. Proto tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže.
27. Odvolací soud rovněž uzavřel, že nebyly prokázány žádné okolnosti opodstatňující uzavřít, že by existovala mezi účastníky řízení dohoda v tom smyslu, že finanční prostředky ve výši 29 400 000 Kč může žalovaný použít podle své vůle (a to i bez souhlasu žalobkyně), jelikož představují „refinancování“ jeho výlučných prostředků, které vynaložil na nemovitosti v k. ú. XY.
28. Pokud žalovaný (přinejmenším implicitně) v dovolání zpochybňuje i tyto závěry odvolacího soudu, napadá tak nedovoleně skutková zjištění soudů nižších stupňů (na základě kterých odvolací soud uzavřel, že takovou dohodu účastníci řízení neuzavřeli).
29. Dovolatel v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje s příslušnými skutkovými zjištěními odvolacího soudu a souvisejícím procesem dokazování, aniž v této souvislosti řádně formuluje konkrétní otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V dovolání rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje v této souvislosti za naplněný.
30. Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srovnej odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
31. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že i pokud by totiž hypoteticky bylo správné tvrzení žalovaného, že na základě výkladu Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. 38/15/700 ze dne 19. 6. 2015 lze dovodit, že žalovaný mohl nakládat podle své vůle s finančními prostředky ve výši 29 400 000 Kč, není z dovolání zřejmé, z jakého důvodu (na základě jaké právní normy) by neměly být tyto finanční prostředky v nyní probíhajícím řízení o vypořádání společného jmění účastníků řízení zohledněny. III.C K dalším námitkám žalovaného
32. Relevantní nejsou ani tvrzení žalovaného o výši nákladů vynaložených na nemovitosti v k. ú. XY. Žalovaný v souvislosti s těmito tvrzeními neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje za splněný. Obsahem této části dovolání je pouhá polemika dovolatele se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů mající za cíl zpochybnit závěr odvolacího soudu o důsledcích nakládání s finančními prostředky získanými na základě Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. 38/15/700 ze dne 19. 6. 2015 ze strany žalovaného.
33. Stejně tak nezakládá přípustnost dovolání námitka žalovaného, že „měl odvolací soud (…) uvažovat o disparitě jako spravedlnostního korektoru mezi žalobkyní a žalovaným.“ Žalovaný tuto námitku nijak v dovolání nerozvádí. Žalovaný v této souvislosti neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje za splněný. Proto dovolání žalovaného trpí v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.). IV. Závěr
34. Ze shora uvedeného se podává, že žádná z námitek (a právních otázek formulovaných žalovaným) přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
35. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu