22 Cdo 2323/2024-415
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. S., zastoupené JUDr. Markem Pavlovským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, proti žalovaným 1) S. Š., zastoupené Mgr. Terezou Rajchlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 729/11, a 2) H. H., zastoupené Mgr. Liborem Kapalínem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 857/18, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 372/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 17 Co 305/2022-381, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované 2) náklady dovolacího řízení ve výši 24 926 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Libora Kapalína, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 857/18, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2022, č. j. 5 C 372/2020-176, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně k ideální 1/3 jednotky č. XY, jiný nebytový prostor, vymezené v budově č. p. XY, nacházející se na pozemku parc. č. XY, v obci XY a katastrálním území XY, vše zapsané na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY - dále „jednotka“ (výrok I) a tento spoluvlastnický podíl žalobkyně přikázal do spoluvlastnictví žalované 2), která se tak stává nově spoluvlastnicí ideálních 2/3 jednotky (výrok II). Dále rozhodl o tom, že spoluvlastnický podíl žalované 1) v rozsahu ideální 1/3 zůstává nedotčen (výrok III). Žalované 2) uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu částku 1 911 000,- Kč (výrok IV), rozhodl o nákladech řízení (výrok V) a o znalečném (výroky VI až VIII).
2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 10. 2022, č. j. 17 Co 305/2022-236, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až III tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastnic řízení k výše uvedené jednotce, kterou přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně a dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované 2) na vypořádání podílu částku 1 911 000 Kč (výrok II). Rozhodl rovněž o nákladech řízení (výroky III až VI).
3. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastnice byly spoluvlastnicemi domu, ve kterém je umístěna sporná nebytová jednotka; dne 14. 3. 2016 uzavřely dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Každá z účastnic je výlučnou vlastnicí jedné z bytových jednotek v tomto domě; žalobkyně a žalovaná 1) v domě bydlí, žalovaná 2) žije ve XY. Jednotka nebyla v době rozhodování odvolacího soudu dlouhodobě užívána, byla ve stavu vyžadujícím rekonstrukci a není reálně dělitelná. Žalobkyně podala návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k této jednotce tak, že jí bude za náhradu přikázána do výlučného vlastnictví; žalované ve shodě žádaly, aby spoluvlastnictví bylo vypořádáno tak, že podíl žalobkyně bude přikázán žalované 2). Zatímco soud prvního stupně návrhu žalovaných vyhověl, odvolací soud prvostupňový rozsudek změnil a přikázal jednotku do výlučného vlastnictví žalobkyně. Odvolací soud vyšel z toho, že žádné z účastnic nesvědčí kritérium velikosti podílu, nejúčelněji pak vypořádávanou věc využije žalobkyně. Ani další potenciálně relevantní kritéria nesvědčila podle odvolacího soudu jednoznačně ve prospěch žalovaných.
4. K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 8. 11. 2023, č. j. 22 Cdo 754/2023-305 (tento rozsudek je - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem pro kasaci byla skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu shodný návrh žalovaných, disponujících dohromady podíly v celkové výši ideálních 2/3, aby jednotka byla přikázána žalované 2).
5. Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 14. 3. 2024, č. j. 17 Co 305/2022-381, rozhodl tak, že se „rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrzuje, ve výroku IV. Se mění jen tak, že výše částky na vypořádání podílu činí 3 000 000 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje, a ve výroku III. se mění jen rodné číslo 1. žalované na XY, jinak se i tento výrok potvrzuje“ (výrok I), a rozhodl o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení (výroky II až V).
6. Odvolací soud vyšel z premisy, že pro úvahu o velikosti spoluvlastnických podílů je třeba sečíst podíly žalovaných, jež činí v řízení shodný procesní návrh na vypořádání spoluvlastnictví. Stojí tu tak proti sobě žalobkyně na straně jedné s podílem ideální 1/3 a žalované s celkovým podílem ve výši ideálních 2/3. Protože součet spoluvlastnických podílů žalovaných výrazně převyšuje velikost spoluvlastnického žalobkyně, svědčí toto hledisko ve prospěch způsobu vypořádání, při němž bude spoluvlastnický podíl žalobkyně přikázán žalované 2); pro přikázání jednotky do vlastnictví žalobkyně přitom nejsou jiné závažné důvody (viz body 39 až 41 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 754/2023, a v nich vyjádřený závazný právní názor, jenž odvolací soud respektoval).
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále také
„dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost odůvodňuje s odkazem na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“). Má za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu jednak závisí na vyřešení otázky hmotného práva (na aplikačních předpokladech upravených v ustanovení § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - dále „o. z.), která doposud neměla být v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve všech souvislostech vyřešena, a dále na vyřešení otázky procesního práva (na respektování principu obsaženém v ustanovení § 154 odst. 1 o.
s. ř.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatorní praxe dovolacího soudu (dovolatelka příkladmo odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2170/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 415/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 26 Cdo 1330/2021, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 618/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, jenž byl uveřejněn pod číslem 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní.
8. Pokud jde o aplikaci § 1147 o. z., namítá, že „v projednávané věci odvolací soud nevzal v úvahu pro vypořádání podílového spoluvlastnictví k jednotce všechna rozhodná hlediska, která by vzhledem k okolnostem případu byla v souladu s principy soukromého práva, dobrými mravy a vnímáním spravedlnosti a přiměřenosti ve vztazích mezi lidmi“. Uvádí, že odvolací soud přihlédl výlučně k hledisku výše spoluvlastnických podílů žalovaných vystupujících v řízení ve vzájemné shodě, přičemž upozorňuje na skutečnost, že toto kritérium by mohlo přicházet v úvahu pouze za předpokladu, že spoluvlastnický podíl dovolatelky bude přikázán do podílového spoluvlastnictví obou žalovaných; tak tomu však nebylo.
Žalovaná 1) jen souhlasila s tím, aby jednotka byla přikázána do vlastnictví žalované 2). Má za to, že „hledisko co nejmenších zásahů do vlastnických práv, resp. jeho význam vyhodnocený odvolacím soudem v neprospěch dovolatelky za použití sečtení podílů obou žalovaných, byl s ohledem na okolnosti případu odvolacím soudem nadhodnocen, ba nesprávně vyhodnocen (hlediska výše spoluvlastnického podílu a co nejmenšího zásahu do vlastnických práv jsou přitom vyjádřením téže podstaty a překrývají se, nejedná se o dvě svou podstatou různá hlediska)“.
9. Dále dovolatelka připomíná, že odvolací soud se vůbec nevypořádal s existencí závažných důvodů pro přikázání jednotky do vlastnictví dovolatelky, jako jsou účelnost využití jednotky a bezprostřední realizace účelu využití, schopnost další údržby jednotky a stabilita účelu využití jednotky (tato hlediska odvolací soud naopak nedocenil). Pokud jde o účelnost využití jednotky, odvolací soud se vůbec nevypořádal s argumentací, že jedním z vážných důvodů, který by překonal hlavní kritérium (výše sečtených podílů) může být rodinná potřeba - vážná nemoc manžela dovolatelky. Jednotka pro účel rehabilitace je již aktuálně uzpůsobena a kritérium účelného využití věci tak považuje dovolatelka za zcela zásadní. V tomto směru dovolatelka akcentuje, že se odvolací soud při hodnocení tohoto kritéria, tj. účelnosti využití jednotky, odchýlil od své rozhodovací praxe, když neupřednostnil využití jednotky dovolatelkou jako přímým spoluvlastníkem jednotky, ale upřednostnil před dovolatelkou zájmy rodinných příslušníků žalované 1), popřípadě třetích osob (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 972/2023). Poukazuje rovněž na investice, které na rekonstrukci jednotky v mezidobí vynaložila. Shrnuje dovolací argumentaci k výkladu § 1147 o. z. tak, že úvahy odvolacího soudu nezohledňují všechna hlediska rozhodná pro vypořádání spoluvlastnictví v projednávané věci a některá hlediska nesprávně interpretují. Má za to, že odvolací soud podcenil hledisko v mezidobí provedených investic na „opravu/rekonstrukci“ jednotky na straně jedné a přecenil hledisko nabídnuté náhrady na straně druhé. Je proto odůvodněn - v intencích právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 - závěr, že úvahy odvolacího soudu nemohou obstát, neboť jsou zjevně nepřiměřené.
10. V případě argumentace vážící se k aplikaci § 154 odst. 1 o. s. ř. dovolatelka připomíná judikatorní reflexi principu v citovaném ustanovením obsaženého, a sice že soud při zjišťování skutkového stavu nemůže zohlednit skutkové okolnosti, které mají (mohou) nastat až v době po vyhlášení rozsudku (příkladmo připomíná závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3567/2007, uveřejněném pod číslem 97/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 415/2016, a v něm citované judikatury).
11. Vysvětluje, že rozsudek (jiné rozhodnutí) soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (včetně rozhodnutí o přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům) má nepochybně konstitutivní povahu. Pro takové rozhodnutí tedy nepochybně platí, že soud bere v úvahu pouze skutkové okolnosti a právní předpisy, které tu jsou v době jeho vyhlášení, včetně toho, co bylo zjištěno nebo jinak vyšlo najevo za odvolacího řízení, a nesmí přihlížet k ničemu, co má (může) nastat teprve v době po vyhlášení rozhodnutí. Dovolatelka připomíná, že odvolací soud se v projednávané věci uvedeným názorem neřídil a v rozporu s § 154 odst. 1 o. s. ř. vzal v úvahu také to, co na straně obou žalovaných má (může) nastat teprve po vyhlášení napadeného rozsudku (na straně dovolatelky je, byla a bude situace stabilní). Tyto skutečnosti dále rozebírá. Uzavírá, že „je tak nepřípustné, aby odvolací soud při svém rozhodování vzal za zjištěný skutkový stav tyto všechny nejisté skutečnosti na straně žalovaných, které nebyly ke dni vyhlášení rozsudku dány (nenastaly) a z okolností případu je navíc nepravděpodobné, že by mohly nastat“.
12. Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl.
13. Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání namítá, že žalobkyně žádnou konkrétní právní otázku ve svém dovolání neformuluje a odkazuje na nepřiléhavá rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterých se měl odvolací soud údajně odchýlit. Upozorňuje, že dovolatelkou vytýkaný vadný postup odvolacího soudu dle § 154 o. s. ř. při jeho rozhodování v dané věci vůbec nenastal. Odvolací soud postupoval v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 754/2023. Žalovaná 2) navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
14. Žalovaná 1) odkazuje na obsah vyjádření žalované 2), s jehož obsahem se ztotožnila. Má za to, že rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, a označuje jej za spravedlivý. Dále předestírá důvody, pro které se dodatečně k dovolání žalobkyně vyjádřila, ač to původně neměla v úmyslu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).
16. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
17. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
18. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1
o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem).
19. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3, věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není přípustné.
20. Podle dovolatelky přípustnost dovolání zakládá řešení otázky hmotného práva (výkladu § 1147 o. z. – „Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky“), která doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu „ve všech souvislostech“ vyřešena; dovolatelka toto vymezení právní otázky doplňuje polemikou s hodnocením hledisek, ze kterých odvolací soud při posouzení, komu věc přikázat, vycházel. Takto formulovaná právní otázka nemůže založit přípustnost dovolání.
21. Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení věci odvolacím soudem považuje za nesprávné, musí být z dovolání - a to v kontextu některého z předpokladů přípustnosti dovolání - alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum), měla být porušena, popřípadě jaké nesprávnosti se odvolací soud dopustil při aplikaci užitého konkrétního ustanovení hmotného (či procesního) práva. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité „zevšeobecnění“ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17; tento nález je - shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupný na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Takto se ovšem žalobkyni otázku hmotného práva (dle mínění žalobkyně) dosud neřešenou dovolatelce relevantně vymezit nepodařilo. Tím, že polemizuje s významem (intenzitou) jednotlivých judikatorně ustavených kritérií, jak byla – dle konkluzích odvolacího soudu – přítomna v poměrech projednávané věci pro přikázání jednotky do vlastnictví žalované 2), ve skutečnosti nevymezuje hledisko přípustnosti spočívající na řešení právní otázky dosud neřešené, ale právní otázky, při jejímž vyřešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Ani pro takový případ ovšem není dovolání žalobkyně dle § 237 o. s. ř. přípustné.
22. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že spoluvlastníkovi lze přikázat společnou věc za náhradu, pokud o přikázání společné věci do jeho výlučného vlastnictví projeví zájem a pokud je spoluvlastník solventní; to znamená, že je schopen vyplatit ostatním spoluvlastníkům přiměřenou náhradu za odnětí jejich vlastnického práva (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016); přichází-li do úvahy přikázání věci vícero spoluvlastníkům, musí soud rozhodnout o tom, komu společnou věc přikáže.
23. V řízení o zrušení a vypořádání (podílového) spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud opětovně vyslovil, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v § 142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („obč. zák.“) - nyní v § 1142 a násl. o. z., nejde však o hlediska výlučná; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií respektujících základní principy soukromého práva (nyní viz § 2 a násl. o. z.). Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných skutečností. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005). Uvedené platí v zásadě i v poměrech současné úpravy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod číslem 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Z toho se podává, že judikaturu ohledně kritérií pro přikázání věci některému ze spoluvlastníků nelze absolutizovat; je třeba vždy vážit každý konkrétní případ, ve kterém mohou s ohledem na další okolnosti věci nabýt jednotlivá kritéria jinou váhu než v jiných, dříve projednávaných věcech.
24. Také Ústavní soud konstatoval, že každý z odlišných návrhů jednotlivých účastníků (spoluvlastníků) může mít rozumný a přesvědčivý základ a je nutno na něj pohlížet jako na projev ústavně chráněného vlastnického práva. V řízení jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 262/20). Ústavní soud též odkázal na ustálený právní názor Nejvyššího soudu, podle kterého v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu; rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení je možné zpochybnit jen v případě, jsou-li zjevně nepřiměřené (usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 2505/22). O zjevně nepřiměřenou úvahu půjde zpravidla v případě, že soud opomene vzít do úvahy zásadní skutečnosti způsobilé mít vliv na rozhodnutí o věci, anebo naopak vezme do úvahy a učiní významné pro rozhodnutí skutečnosti na první pohled právně nevýznamné.
25. Ustálená rozhodovací praxe již v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, vycházela z toho, že k výši spoluvlastnického podílu musí soud při rozhodování přihlížet (srovnej např. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4178/2015).
26. V každém konkrétním případu se pak rozhodovací praxe snaží o jisté zobecnění významu hlediska velikosti podílů, a to závěrem, že hledisko velikosti podílu představuje kritérium poměrně významné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4940/2017). I když nejde o hledisko samo o sobě rozhodující, v případě, že jednomu ze spoluvlastníků patří výrazně vyšší podíl na společné věci, musí být pro případné přikázání věci menšinovému spoluvlastníku závažné důvody (srovnej např. výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4940/2017, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1553/2018, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 2724/18, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 1712/19).
27. Z výše citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se tedy podává, že má-li být v konkrétním případě v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví věc přikázána do výlučného vlastnictví výrazně menšinového spoluvlastníka (jako v tomto případě), musejí být pro takové řešení dány závažné a velmi přesvědčivé důvody. Tak tomu ovšem v projednávané věci nebylo.
28. Napadený rozsudek je v souladu s předchozím (kasačním) rozsudkem Nejvyššího soudu vydaným v této věci, ve kterém se uvádí: „I když hledisko výše podílů není samo o sobě rozhodující, v případě, že jednomu ze spoluvlastníků patří výrazně vyšší podíl na společné věci, musí být pro případné přikázání věci menšinovému spoluvlastníkovi závažné důvody. Je tomu tak proto, že je třeba respektovat společnou vůli spoluvlastníků, jejichž podíl tvoří nadpoloviční většinu. Uvedené principy platí i při rozhodování o tom, komu přikázat společnou věc; jedná-li ve shodě více spoluvlastníků, kterým patří dohromady významně vyšší spoluvlastnický podíl než jejich protistraně, a navrhují přikázání věci jednomu z nich, pak musí být pro přikázání věci jinému spoluvlastníkovi závažné důvody“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 754/2023).
29. K tomu lze ještě dodat: Jak sama dovolatelka na konkrétních případech uvádí, při úvaze o účelném využití věci se prakticky vždy vychází z toho, jak účastníci hodlají věc dále užívat; to je ovšem nejistá budoucí skutečnost, a to dokonce i tehdy, má-li účastník v době rozhodování soudu skutečný záměr ohledně využití věci a je způsobilý jej naplnit, a to jednak proto, že plány může kdykoliv změnit, změnit se mohou i okolnosti, a ostatně dokázat jeho skutečný úmysl je velmi obtížné a někdy i nemožné. Stejně tak je problémem hodnocení samotné účelnosti, nejde-li o na první pohled zjevný případ.
30. Ostatně samotné kritérium účelného využití věci má původ v dřívějších občanských zákonících (viz § 139 zákona č. 141/1950 Sb., „střední“ občanský zákoník, a § 142 odst. 1 obč. zák.); současná právní úprava již takové kritérium nezná. Při posuzování, komu má být věc přikázat do vlastnictví, se tak nabízejí především tři objektivní, jasná a nezpochybnitelná kritéria. Ustanovení § 1147 o. z. obsahuje toliko jediné výslovné kritérium pro přikázání věci, jejíž rozdělení není dobře možné, jednomu nebo více spoluvlastníkům, a sice souhlas toho, komu má být společná věc přikázána. Z povahy věci dále vyplývá, že je třeba přihlédnout především ke schopnosti účastníků vyplatit spoluvlastnický podíl (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 638/2022). Konečně jde o výši spoluvlastnického podílu těch, kdo žádají přikázání věci do svého vlastnictví. Proč tomu tak je, vysvětlil dovolací soud v předchozím rozsudku vydaném v této věci. Nelze sice vyloučit, že společná věc může být přikázána do vlastnictví menšinovému spoluvlastníkovi i v případě, že většinový jinak splní podmínky pro přikázání (zájem o věc a solventnost); pro takový postup však musí být skutečně závažné důvody.
31. Žalobkyně i žalovaná 2) sice uváděly relevantní skutečnosti ohledně zamýšleného budoucího využití jednotky, nicméně žádná z nich nakonec nebyla pro rozhodnutí natolik zásadní, aby vyloučila hledisko výše podílů spoluvlastnic jednajících ve shodě. Opak by mohl platit o investicích vynaložených žalobkyní po nabytí právní moci rozsudku, kterými dovolatelka společnou věc zhodnotila; k těm však odvolací soud nepřihlédl s tím, že žalobkyně věděla o podaném dovolání a jako osoba znalá práva si musela být vědoma rizika, že jí původně příznivé rozhodnutí odvolacího soudu bude zrušeno (k tomu lze dodat, že toto riziko se podávalo i z toho, že v řízení před soudem prvního stupně nebyla úspěšná). Tato úvaha není zjevně nepřiměřená a ani dovolací soud nevidí důvod za tohoto stavu považovat investice vynaložené žalobkyní za důvod výjimečně převyšující to, že žalované, disponující většinou podílů, jednaly ve shodě. Jak vysvětlil odvolací soud, byly tu důvody podporující stanovisko každé strany. I kdyby tu po zohlednění výše spoluvlastnického podílu žalobkyně a žalovaných jednajících ve shodě bylo s jistou mírou přesvědčivosti možno odůvodnit jak přikázání žalobkyni, tak i žalované 2), není úvaha v konečném důsledku favorizující rozhodnutí o přikázání jednotky žalované 2) - s argumentační oporou o výši spoluvlastnických podílů obou žalovaných jednajících ve shodě – zjevně nepřiměřená. Dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu je tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu a ostatně i s - pro odvolací soud závazným - právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 754/2023 (viz § 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
32. Dovolání žalobkyně není přípustné ani pro řešení otázky, zda odvolací soud neporušil princip upravený v ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. („Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.“), pokud na straně žalovaných přihlédl v intencích uplatnění kritéria účelného využití společné věci ke skutečnostem, jež by měly nastat až po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, přičemž se jedná o skutečnosti nejisté, ba dokonce nepravděpodobné. Na vyřešení této otázky ovšem rozsudek odvolacího soudu nezávisí a v poměrech projednávané věci tak absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
33. Odvolací soud vzal - v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu - za rozhodující kritérium výše spoluvlastnických podílů žalovaných jednajících ve shodě; tato základní skutečnost tu byla v době vyhlášení jeho rozhodnutí. Ostatní hlediska uplatňovaná účastnicemi považoval za pouze podpůrná, nikoliv zásadní, s tím, že žádné z nich nemohlo vyloučit uplatnění kritéria výše podílů.
34. Jen na okraj lze uvést, že pokud předchozí občanské zákoníky výslovně připouštěly pro úvahu o přikázání společné věci kritérium jejího účelného využití, měly tím zjevně na mysli budoucí účelné využití, nikoliv to, jak je věc užívána v době rozhodnutí soudu. Stavem „v době vyhlášení rozsudku“ tak mohla být jen zjištění ohledně - objektivně nejistého - budoucího využití společné věci. Zákon tu zjevně počítal s tím, že do úvahy bude vzata i budoucí skutečnost. Ostatně i žalobkyně opírá svou argumentaci o to, jak hodlá jednotku využít. Protože budoucnost je vždy nejistá, je i z tohoto důvodu vhodné upřednostnit v zásadě kritéria objektivní, tedy i výši spoluvlastnického podílu.
35. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
36. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3, věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované 2) vznikly - na rozdíl od žalované 1) - v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady související se zastupováním advokátem, je žalobkyně povinna žalované 2) tyto náklady nahradit. Tarifní hodnota předmětu řízení je dána hodnotou spoluvlastnického podílu, o jehož přikázání byl veden spor (3 000 000 Kč). Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 24 926 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 20 300 Kč – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 6 a § 8 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalované 2) je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 4 326 Kč.
37. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalované 2), který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
38. I když se k dovolání žalobkyně vyjádřila prostřednictvím své zástupkyně i žalovaná 1), nepovažoval dovolací soud vzhledem k obsahu vyjádření náklady vynaložené na tento úkon právní služby za účelně vynaložené. Kritérium účelného uplatňování či bránění práva upravené v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. je obecně použitelné všude tam, kde soud povinnost k náhradě nákladů řízení ukládá, není-li výslovně uvedeno jinak. To tedy platí i pro rozhodování o nákladech řízení před dovolacím soudem dle § 146 odst. 3 o. s. ř. v případě, že dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Žalovaná 1) ve vyjádření odkázala toliko formálně na vyjádření žalované 2), přisvědčila věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu a zpřístupnila motivaci, jež jí vedla změnit původní názor k dovolání žalobkyně se nevyjadřovat. Jinou argumentaci, jež by se obsahově vypořádávala s dovoláním žalobkyně, však žalovaná 1) neuvedla.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná 2) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce
V Brně dne 15. 10. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu