22 Cdo 1765/2018-308
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně M. R., zastoupené Mgr. Barborou Dvořákovou, advokátkou se sídlem
v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti žalovanému L. P., zastoupenému JUDr. Klárou
Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, o
vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod
sp. zn. 28 C 159/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 10. ledna 2018, č. j. 69 Co 393/2017-275,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2018, č. j. 69 Co
393/2017-275, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1.
6. 2016, č. j. 28 C 159/2013-144, z věcí patřících do společného jmění
účastníků (dále také „SJM“) přikázal do vlastnictví žalobkyně záporný zůstatek
na účtu, vedeném u České spořitelny, a. s., ke dni 7. 8. 2012 ve výši -1 095 Kč
(výrok I.), do vlastnictví žalovaného přikázal zůstatek na účtu, vedeném u
ČSOB, a. s., ke dni 7. 8. 2012 ve výši 4 354,48 Kč a zůstatek závazku z úvěrové
smlouvy č. 0100730457 uzavřené se společností ESSOX s. r. o. ke dni 7. 8. 2012,
ve výši 62 522,56 Kč (výrok II.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit
žalovanému na vypořádání podílu částku 37 103,90 Kč (výrok III.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok IV.–VI.). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením
ze dne 19. 10. 2016, č. j. 69 Co 299/2016-166, rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V novém řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 6. 2017, č. j. 28 C
159/2013-242, z věcí patřících do SJM přikázal do vlastnictví žalobkyně záporný
zůstatek na účtu, vedeném u České spořitelny, a. s., ke dni 7. 8. 2012 ve výši
-1 095 Kč (výrok I.), do vlastnictví žalovaného přikázal zůstatek na účtu,
vedeném u ČSOB, a. s., ke dni 7. 8. 2012 ve výši 4 354,48 Kč a zůstatek závazku
z úvěrové smlouvy č. 0100730457 uzavřené se společností ESSOX s. r. o. ke dni
7. 8. 2012, ve výši 62 522,56 Kč (výrok II.). Žalovanému uložil povinnost
zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu částku 201 129,74 Kč (výrok III.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.–VI.). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že závazek z úvěru od společnosti
Credium, a. s. na koupi osobního automobilu spolu s vlastnickým právem k
automobilu přešel za trvání manželství ze žalovaného na společnost McGee‘s
Entertainment, s. r. o., a jako takový je v současnosti předmětem obchodního
podílu. Soud prvního stupně však v souladu s právním názorem odvolacího soudu
konstatoval, že automobil náleží do SJM účastníků, přičemž ve shodě s tvrzením
žalobkyně je zřejmé, že žalovaný věrohodně nevysvětlil a neprokázal, proč
automobil převedl (spolu se závazkem ze souvisejícího úvěru) do vlastnictví
společnosti, v níž je společníkem, za částku 1 Kč, když nadto původně tvrdil,
že k převodu vlastnického práva vůbec nedošlo. Znaleckým posudkem bylo
nepochybně prokázáno, že tržní hodnota automobilu v době právní moci rozvodu
manželství činila 399 000 Kč. Za těchto okolností soud prvního stupně vozidlo
vypořádal podle zásady rovnosti podílů účastníků tak, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu polovinu zjištěné tržní hodnoty
automobilu. K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudkem ze dne 10. 1. 2018, č. j. 69
Co 393/2017-275, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že z věcí patřících
do SJM přikázal do vlastnictví žalobkyně záporný zůstatek na účtu, vedeném u
České spořitelny, a. s., ke dni 7. 8. 2012 ve výši -1 095 Kč, a do vlastnictví
žalovaného zůstatek na účtu, vedeném u ČSOB, a. s., ke dni 7. 8. 2012 ve výši 4
354,48 Kč (výrok I.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na
vypořádání podílů částku 202 324,74 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok III.–V.). Odvolací soud neshledal důvod vypořádání závazku u společnosti Credium, a. s.,
neboť nebyl ke dni zániku SJM jeho součástí. Byl to žalovaný, kdo závazek
převedl na společnost McGee‘s Entertainment, s. r. o., proto by se nemohl
dovolávat neplatnosti takového úkonu. Co se týče hodnoty převedeného
automobilu, bylo třeba k ní přihlížet nejen v rámci posouzení tržní hodnoty
obchodního podílu žalovaného ve společnosti McGee’s Entertainment, s. r.
o.,
nýbrž i v rámci vypořádání SJM s přihlédnutím k tomu, že žalovaný toto vozidlo
za trvání manželství převedl kupní smlouvou na třetí subjekt a že se žalobkyně
relativní neplatnosti tohoto převodu dovolala (což lze dovodit zejména ze
závěrečného návrhu žalobkyně ze dne 20. 4. 2016). Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které
považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1326/2012. Žalobkyně v
průběhu řízení neprokázala, že se relativní neplatnosti dovolala a ani to
netvrdila; pouze uvedla, že převod osobního vozidla byl proveden bez jejího
souhlasu. Dovolání se relativní neplatnosti přitom musí vyjadřovat jak
skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti, tak i důvod (vadu)
právního jednání, které neplatnost způsobilo. V řízení se soudy vůbec otázkou
relativní neplatnosti převodu osobního automobilu nezabývaly. Předmětem
vypořádání se tak v dané věci mohla stát pouze hodnota získaná za osobní
automobil. I kdyby soudy dovodily, že se žalobkyně relativní neplatnosti řádně
dovolala, bylo by toto právo žalobkyně v té době již promlčeno. Navíc osobní
automobil nebyl uplatněn ve tříleté lhůtě řádně k vypořádání. Při vypořádání
byla dále zohledněna hodnota obchodního podílu žalovaného ve společnosti, jíž
bylo vlastnické právo k osobnímu automobilu převedeno, z toho důvodu nemohlo
dojít k vyvedení majetku ze SJM. V poslední řadě pak byla špatně zjištěna
hodnota automobilu; odvolací soud vyšel ze znaleckého posudku, kterým byla
oceněna hodnota obchodního podílu společnosti, v němž byla zjištěna cena
automobilu ke dni převodu vlastnictví, nikoliv ke dni rozvodu manželství, jak
mylně uvádí odvolací soud. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek i
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) –
(srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí
odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017. Jelikož k zániku SJM došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a
rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Žalovaný rozporuje závěr odvolacího soudu o relativní neplatnosti převodu
osobního automobilu na společnost McGee‘s Entertainment, s. r. o. a namítá v
této souvislosti rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolání je přípustné a je i důvodné. Podle § 40a obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle
ustanovení § 49a, § 55, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 586, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3, považuje se právní úkon za platný, pokud se ho
ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti nedovolá. Neplatnosti se nemůže
dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve
formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40). Je-li právní úkon v rozporu s
obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve
kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen,
neplatnosti dovolá. Podle § 145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správu majetku náležejícího do
společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních
záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný. Z ustanovení § 40a obč. zák. vyplývá, že jde-li o důvod neplatnosti právního
úkonu, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem
dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Dovolání se relativní neplatnosti
je právním úkonem. Projev vůle, kterým se účastník relativní neplatnosti
dovolává, musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativní
neplatnosti, tak i vadu právního úkonu, která v dané věci jeho relativní
neplatnost způsobila. Nepostačí, pokud účastník na tuto neplatnost v soudním
řízení pouze upozorní; to ještě neznamená, že se relativní neplatnosti dovolává
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 1998 sp. zn. 26 Cdo
1336/98 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 1999, č. 1, str. 12), ze dne
26. 2. 2004, sp. zn. 30 Cdo 437/2003 nebo ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo
722/2003 (všechny dostupné na www.nsoud.cz)]. V rozsudku ze dne 9. 12. 2004,
sp. zn. 32 Odo 784/2003 (dostupném na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud vysvětlil,
že skutečnost, že účastník uplatňuje relativní neplatnost, může vyplývat již z
toho, že z jeho žalobního tvrzení se podává, že pro vadu právního úkonu, která
má podle zákona za následek relativní neplatnost, nechce být účinky tohoto
úkonu vázán; vzhledem k tomu, že soud není vázán tím, jak žalobce uplatněné
skutečnosti právně posuzuje, je nerozhodné, zda žalobce kvalifikuje uplatněnou
neplatnost právního úkonu jako absolutní nebo jako relativní. Samotné vyjádření či konstatování, že právní úkon byl učiněn bez souhlasu
jednoho z manželů, ještě nic nevypovídá o tom, zda se manžel dovolává relativní
neplatnosti právního úkonu, či nikoliv. I při konstatování, že souhlas s
takovým právním úkonem udělen nebyl, se jedná o právní úkon platný do doby, než
se manžel neplatnosti právního úkonu dovolá. Z uvedeného vyplývá, že dovolání
se relativní neplatnosti právního úkonu se tedy musí uskutečnit výslovným
projevem, ze kterého je jasně patrná vůle dotčené osoby dovolat se neplatnosti
právního úkonu. K dovolání se relativní neplatnosti zákon nestanoví žádnou formu, lze tak
učinit žalobou nebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu (nároku) v
řízení před soudem (srov. § 41 odst. 3 o. s.
ř.); postačuje však, aby oprávněná
osoba uplatnila tzv. relativní neplatnost právního úkonu i mimosoudně,
nestanoví-li zákon jinak. Ať při soudním, ať při mimosoudním uplatnění námitky
relativní neplatnosti nastávají účinky jen tehdy, jestliže její uplatnění
(námitka) došlo druhému účastníku (všem ostatním účastníkům) právního úkonu,
popř. – namítá-li neplatnost právního úkonu osoba, která nebyla jeho účastníkem
– všem účastníkům právního úkonu, a to okamžikem, v němž projev vůle došel
poslednímu z nich. Otázku relativní neplatnosti lze v občanském soudním řízení
řešit jako otázku předběžnou [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2940/2007 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2009,
č. 12, str. 450 a násl.)]. Odvolací soud v předmětné věci ze závěrečného návrhu žalobkyně ze dne 20. 4. 2016, v němž uvedla, že s převodem osobního automobilu nesouhlasila, dovodil,
že uplatnila námitku relativní neplatnosti. To ovšem vzhledem k závěrům
vysloveným v uváděné judikatuře k založení relativní neplatnosti právního úkonu
nepostačuje. Žalobkyně neuvedla ani jinak nenaznačila, že by v podání uplatnila
námitku relativní neplatnosti, zmínila toliko důvod založení relativní
neplatnosti (vyjádřila nesouhlas s převodem osobního automobilu). Na základě
jen takového vyjádření bez dalšího nelze jednoznačně uzavřít, že z něj vyplývá
jasně patrná vůle žalobkyně nebýt příslušným právním úkonem vázána. Soud nadto
ani neučinil závěr, že tato námitka došla do sféry žalovaného i společnosti, na
níž byl osobní automobil převeden. Z uvedených důvodů dovolacímu soudu nezbylo,
než uzavřít, že posouzení námitky relativní neplatnosti odvolacím soudem bylo
nesprávné. Odvolací soud sice v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že dovolání se relativní
neplatnosti právního úkonu ze strany žalobkyně lze dovodit „zejména ze
závěrečného návrhu žalobkyně ze dne 20. 4. 2016“, čím zřejmě naznačil možnost
dovolání se neplatnosti i jinak než v uvedeném závěrečném návrhu, ale tento
jiný způsob dovolání se neplatnosti v odůvodnění rozhodnutí nijak neuvedl a
nekonkretizoval. Pro další řízení pak dovolací soud dodává, že pokud odvolací soud dospěje k
závěru, že se žalobkyně relativní neplatnosti kupní smlouvy dovolala, vypořádá
se též s námitkou promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti právního
úkonu uplatněnou ze strany dovolatele. Jestliže se jedná o právní úkon, jehož prostřednictvím je nakládáno s majetkem
tvořícím součást SJM, který je právním úkonem platným, ať již proto, že jej
učinili oba manželé ve shodě, nebo proto, že jej učinil pouze jeden z manželů
bez souhlasu druhého, ale tento manžel se relativní neplatnosti takového
právního úkonu nedovolá, důsledkem existence takového úkonu je skutečnost, že
majetek, jehož se týká, je zákonným způsobem vyveden z režimu společného jmění
manželů (právě proto, že se jedná o úkon platný). Předmětem vypořádání se v
takových případech může stát toliko hodnota za takový majetek získaná (např. finanční částka získaná za převod movité či nemovité věci, obchodního podílu).
Jde-li o právní úkon neplatný (ať již absolutně, nebo relativně, kde se
opomenutý manžel dovolal relativní neplatnosti takového právního úkonu) stává
se předmětem vypořádání společného jmění manželů opětovně tento majetek. Nedovolání se relativní neplatnosti právního úkonu, kterým bylo v tzv. neběžné
záležitosti nakládáno s majetkem tvořícím součást společného jmění manželů, má
za následek možné vypořádání toliko těch hodnot, které byly prostřednictvím
platného právního úkonu získány (stejně jako v případě platného právního
úkonu), zatímco absolutně neplatný právní úkon nebo úkon neplatný relativně,
kde se opomenutý manžel neplatnosti dovolal, vede k vypořádání majetku, jehož
se takový právní úkon týkal [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1326/2012 (dostupný na www.nsoud.cz)]. V těchto intencích bude odvolací soud postupovat v novém řízení poté, co učiní
závěr o tom, zda šlo o úkon platný, nebo neplatný. V této souvislosti dovolací soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu je
vnitřně rozporné. Odvolací soud na jedné straně jednoznačně uzavírá, že
žalobkyně se relativní neplatnosti kupní smlouvy dovolala, což má za následek,
že osobní automobil tvoří opětovně součást SJM, na druhé straně však tento
automobil žádnému z účastníků v rámci vypořádání nepřikázal do vlastnictví a do
vypořádání zahrnul „hodnotu předmětného vozidla ke dni zániku společného jmění
manželů“ s odůvodněním, že tím, že žalovaný vozidlo převedl bez souhlasu
žalobkyně na třetí osobu, čímž „prokazatelně snížil hodnotu společného jmění
manželů o částku 399 200 Kč, představující (tržní) hodnotu tohoto vozidla ke
dni právní moci rozvodu manželství účastníků“. Uvedená částka nemůže být
předmětem vypořádání v žádném případě. Buď se jednalo o právní úkon platný,
protože se žalobkyně relativní neplatnosti nedovolala, a pak se nejedná o
snížení hodnoty společného jmění manželů žalovaným proto, že na platný úkon je
potřeba nahlížet tak, že byl učiněn se souhlasem obou manželů, anebo se jednalo
o právní úkon, ve vztahu ke kterému se žalobkyně relativní neplatnosti dovolala
a předmětem vypořádání je osobní vozidlo, protože nebylo platně prodáno a tvoří
stále součást společného jmění manželů. V této souvislosti pak pro úplnost dovolací soud podotýká, že napadené
rozhodnutí nebylo správné ani v posouzení otázky hodnoty osobního automobilu v
případě, že by mělo tvořit předmět vypořádání SJM. Podle rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97 (uveřejněného pod č. 11/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), „při stanovení ceny věci
pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se vychází z ceny
věci v době vypořádání, avšak z jejího stavu v době zániku bezpodílového
spoluvlastnictví manželů.“ Citované závěry pak platí i v poměrech společného
jmění manželů v režimu obč. zák. [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 14. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Uvedený
závěr je považován za judikatorně dotvořené základní pravidlo pro oceňování
položek náležejících do SJM v poměrech obč. zák.
Odvolací soud při zjišťování ceny osobního automobilu vycházel ze znaleckého
posudku Ing. Ireny Votavové ze dne 15. 10. 2015, v němž byla tržní hodnota
obchodního podílu žalovaného stanovena ke dni zániku SJM, k datu 7. 8. 2012. Pomine-li dovolací soud okolnost, že odvolací soud vyšel ze znaleckého posudku,
jehož předmětem bylo ocenění obchodního podílu a nikoliv osobního automobilu,
je nutno zdůraznit, že zjištěná cena byla nesprávně stanovena ke dni zániku
SJM, nemusela tedy odpovídat ceně v době vypořádání SJM. Napadené rozhodnutí je
i z tohoto hlediska nesprávné. Navíc odvolací soud, přestože dovodil neplatnost
převodu osobního automobilu a přestože jej tedy měl zařadit do SJM, nezohlednil
tento závěr ve výrokové části rozhodnutí. V napadeném rozhodnutí toliko přiznal
žalobkyni polovinu zjištěné (byť chybně) hodnoty osobního vozidla. V návaznosti
na to pak však již opomenul rozhodnout o přikázání osobního automobilu do
vlastnictví žalovaného. I tato vada by měla v případě, že by vozidlo náleželo
do SJM, za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále žalovaný namítá, že osobní automobil nebyl předmětem vypořádání SJM,
protože žádný z účastníků ho neučinil předmětem vypořádání. Touto námitkou se
pak bude odvolací soud v dalším řízení zabývat na prvním místě s přihlédnutím
ke konkrétním okolnostem dané věci. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu zákonný požadavek vyžadující
uplatnění nároků na vypořádání společného jmění manželů do tří let od zániku
společného jmění manželů brání tomu, aby se po uplynutí této lhůty účastníci
domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem
řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné
dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení
zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem, které se do té doby nestaly předmětem
řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve
vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání. Při posouzení
toho, co má být předmětem vypořádání, soud vychází z žalobních tvrzení a všeho,
co v řízení vyšlo najevo s přihlédnutím k individuálním okolnostem věci. Samotná nesprávná právní kvalifikace uplatněného nároku nemusí v poměrech
konkrétního případu být na překážku závěru, že se jednalo o nárok uplatněný k
vypořádání včas [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014 (uveřejněný pod č. C 15 513 v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu
– dále jen „Soubor“)]. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu především vůbec nevyplývá, na základě
čeho učinil závěr, že automobil je předmětem vypořádání SJM, protože odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu v daném ohledu žádné závěry neobsahuje. Odvolací soud
v rekapitulační části svého rozhodnutí, v němž uvádí předmět řízení a žalobkyní
vymezený rozsah sporu uvádí, že žalobkyně zahrnula do vypořádání mimo jiné
„splátky na úvěrovou smlouvu č. 70100560 uzavřenou dne 15. 3. 2010 mezi
žalovaným a společností Credium, a.
s., za účelem zakoupení osobního
automobilu, který žalovaný užíval ve svém tehdejším podnikání jako řidič
taxislužby. Tuto úvěrovou smlouvu i automobil převedl poté žalovaný za trvání
manželství na společnost McGee‘s Entertainment, s. r. o., ve které je
společníkem a jednatelem. Žalobkyně požadovala, aby jí byla uhrazena polovina
předmětných splátek“. O požadavku na vypořádání automobilu se odvolací soud v rekapitulační části
rozhodnutí nezmiňuje a neuvádí, na základě jakých skutečností, hodnotících
soudů a úvah dospěl k závěru, co má být v souvislosti s předmětným osobním
automobilem předmětem vypořádání. Z téže části odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu je pak zřejmé, že předmětný automobil neučinil součástí vypořádání ani
žalovaný. Protože v dovolání dovolatel namítá, že „žalobkyně navrhovala
vypořádání splátek na úvěr do doby převodu vlastnictví vozidla a převzetí
závazku u úvěrové smlouvy. Vypořádání vozidla jako takového nenavrhovala, přímo
žalobkyně opakovaně uváděla, že předmětný vůz nebyl ke dni rozvodu manželství
součástí společného jmění manželů, a proto nelze jeho hodnotu vypořádávat, s
čím žalovaný souhlasil“, bude na odvolacím soudu, aby se touto námitkou zabýval
z pohledu závěrů vyslovených dovolacím soudem ve shora uvedeném rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 437/2014. Námitka vyvedení majetku z režimu SJM není přípustná již proto, že ve vztahu k
ní žalovaný nevymezuje otázku přípustnosti dovolání, respektive rozhodovací
praxi Nejvyššího soudu, od které by se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí
odchýlit. Dovolacímu soudu pak ostatně není ani zřejmé, jak by se tato námitka
měla promítnout do poměrů souzené věci. Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k
dalšímu řízení. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku,
která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom,
že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší
současně i výrok, který přezkoumávat nelze [srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný pod č. C 5 768 v
Souboru)]. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního
stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.