22 Cdo 1326/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M.
A., bytem v Ch., zastoupené JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem v
Liberci 2, U Soudu 363/10, proti žalovanému K. B., bytem v L., zastoupenému
JUDr. Radimem Engelmaierem, advokátem se sídlem v Liberci, Moskevská 27/14, o
vypořádání společného jmění manželů a zaplacení částky 150.000,- Kč, vedené u
Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 29 C 152/2008, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. ledna
2012, č. j. 30 Co 128/2011-106, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne
18. ledna 2012, č. j. 30 Co 128/2011-106, s e r u š í a věc s e v r a c í
Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala vypořádání zaniklého společného jmění manželů a zaplacení
částky 150.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení.
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 17. prosince 2010, č. j. 29 C 152/2008-81, ve výroku I. zastavil řízení v
části, ve které se žalobkyně domáhala vypořádání v tomto výroku uvedených
movitých věcí. Ve výroku II. do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal
osobní automobil zn. ARO a nemovité věci uvedené v tomto výroku rozsudku
(garáž nacházející se na pozemku parc. č. 6398, pozemek parc. č. 6398,
spoluvlastnický podíl 1/8 pozemku parc. č. 6399, to vše v katastrálním území a
obci L. (dále jen ,,předmětné nemovitosti“). Ve výroku III. přikázal do
výlučného vlastnictví žalobkyně členský podíl ve Stavebním bytovém družstvu
SEVER vztahující se k bytové jednotce nacházející se v budově v L. Ve výroku
IV. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu
částku ve výši 465.000,- Kč. Ve výroku V. pak uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobkyni částku 150.000,- Kč. Výrokem VI. rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že za trvání manželství nabyli účastníci
shora specifikovaný členský podíl v bytovém družstvu, který byl oceněn
znaleckým posudkem na 1.020.000,- Kč. Účastníci získali do společného jmění
manželů také předmětné nemovitosti v katastrálním území a obci L. Naproti tomu
nevzal za prokázané, že garáž a 1/8 podíl na pozemku parc. č. 6399 jsou ve
výlučném vlastnictví žalovaného, který tvrdil, že je zakoupil z prostředků
poskytnutých mu půjčkou od jeho matky. Soud prvního stupně vyšel při ocenění
garáže z částky 80.000,- Kč. Do společného jmění manželů zařadil i automobil
značky ARO, přičemž vyšel z jeho hodnoty 10.000,- Kč. Přihlédl také k rozsudku
vydanému v trestním řízení vedeném Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 6 T
147/2007, kterým byl žalovaný uznán vinným, že žalobkyni odcizil finanční
hotovost ve výši 160.000,- Kč, kterou si žalobkyně půjčila od své matky, aby
mohla učinit faktické a právní kroky k rozvodu manželství. Soud prvního stupně
tak zohlednil i z výši odcizené hotovosti, která byla prokázána v trestním
řízení. Tuto částku do společného jmění manželů nezařadil. Pokud s výší této
částky žalovaný nesouhlasil, mohl podat odvolání proti rozsudku vydanému v
trestním řízení. Závěr o výši odcizených finančních prostředků byl prokázán i
svědeckou výpovědí matky žalobkyně, kterou soud považoval za věrohodnou. Soud prvního stupně přikázal movité i nemovité věci účastníkům podle
jejich shodných stanovisek. Při vypořádání pak vyšel z částek zjištěných v
řízení. Částku ve výši 150.000,- Kč, která byla žalobkyni poskytnuta jako
půjčka od její matky, soud prvního stupně do společného jmění manželů
nezařadil, neboť se jednalo o závazek, který žalobkyně převzala nad míru
přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Soud prvního stupně uzavřel, že částka
ve výši 150.000,- Kč je ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Protože tyto peníze
byly žalovaným žalobkyni odcizeny, uložil soud žalovanému tuto částku vrátit z
titulu bezdůvodného obohacení. K odvolání žalovaného proti výroku V. rozsudku soudu prvního stupně Krajský
soud v Ústí nad Labem (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. ledna
2012, č. j. 30 Co 128/2011-106, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu na zaplacení částky ve výši 100.000,- Kč zamítl (žalovaný podal odvolání
jen co do částky 100 000,- Kč), ve zbytku rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I. a III. rozsudku). Ve výroku II. rozhodl odvolací soud o
náhradě nákladů řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že prostředky poskytnuté matkou žalobkyně na
základy půjčky do společného jmění manželů spadají, neboť představují hodnotu,
kterou účastníci nabyli za trvání manželství, aniž by se jednalo o některou ze
zákonem stanovených výjimek. Je přitom nerozhodné, zda se jedná o závazek
překračující míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů či nikoliv.
Skutečnost,
že si žalovaný tyto finanční prostředky uzurpoval, mohla být promítnuta jedině
při vypořádání společného jmění manželů tak, že by mohla být důvodem stanovení
disparity podílů. Rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů však
účastníci odvolání nenapadli, v této části tak rozsudek soudu prvního stupně
nabyl právní moci. Výrok I. rozsudku odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost
dovolání je podle jejího názoru dána na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) Dovolání pak má být důvodné
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka se ztotožnila se závěrem soudu prvního stupně. Uvedla, že žalovaný
půjčku nesjednával, nevěděl o ní ani ji neodsouhlasil, přičemž půjčka přesahuje
míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Má za to, že i za trvání manželství
je možné, aby půjčka zavazovala jen jednoho z manželů za situace, kdy smlouvu o
půjčce uzavřel jen on sám bez vědomí druhého manžela, přičemž výše půjčky
překračuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Právní posouzení
odvolacím soudem je podle názoru dovolatelky nesprávné a odporuje zjištěnému
skutkovému stavu. Poukázala na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu
s judikaturou dovolacího soudu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. ledna 2012,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání je v řešené věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je
i důvodné. Dovolatelka v dovolání především vytýká odvolacímu soudu jeho právní názor,
podle kterého není možné, aby i za trvání společného jmění manželů uzavřená
půjčka jen jedním z manželů zavazovala toliko tohoto manžela, jestliže ji
uzavřel bez vědomí manžela druhého a jedná se o závazek přesahující míru
přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Podle jejího přesvědčení odvolací soud
vychází z toho, že taková půjčka váže oba z manželů a z tohoto důvodu se
nejedná o výlučné prostředky jednoho z manželů, ale o prostředky společné. Tato dovolací námitka není důvodná. Podle § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společné jmění manželů tvoří závazky,
které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání
manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně
jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým
poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. Dovolatelkou kritizovaný závěr však odvolací soud neučinil, neboť obsahem jeho
rozhodnutí není právní názor, který by vylučoval možnost, aby ze závazku
uzavřeného pouze jedním z manželů byl zavázán pouze tento manžel.
Odvolací soud
nedospěl ani k závěru, podle kterého by v případě závazku uzavřeného pouze
jedním z manželů byli z tohoto závazku zavázáni bez dalšího oba manželé. Základ právního názoru odvolacího soudu vychází z argumentace, podle které i
finanční prostředky získané jedním z manželů za trvání manželství jsou součástí
společného jmění manželů, neboť spadají pod rozsah ustanovení § 143 odst. 1
písm. a) obč. zák. Podle uvedeného ustanovení společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým
z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku
získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek
náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle
své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci
předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve
vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako
právnímu nástupci původního vlastníka. Nicméně dovolatelka nesouhlasí ani s právním závěrem odvolacího soudu, že
finanční prostředky získané půjčkou jenom jednoho z manželů tvoří součást
společného jmění manželů, neboť podle jejího názoru takto opatřené finanční
prostředky zakládají její výlučné vlastnictví k takovým finančním prostředkům. Právní závěr odvolacího soudu však je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 7. ledna 2008, sp. zn. 22 Cdo 3596/2006,
uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2008, č. 18, str. 688, v poměrech
bezpodílového spoluvlastnictví manželů vysvětlil, že „věc, která byla pořízena
za trvání bezpodílového spoluvlastnictví z prostředků patřících výlučně jednomu
z manželů (např. z peněz, které měl již v době před uzavřením manželství nebo
které sám získal darováním), se nestává předmětem BSM, ale je ve výlučném
vlastnictví toho, kdo ji takto pořídil O nabytí věci za výlučné prostředky jen
jednoho z manželů nelze uvažovat v případě, že věc je nabyta za prostředky
získané půjčkou, byť ji sjednal jen ten manžel, jehož výlučné prostředky byly
později na její splacení použity. Bývalý Nejvyšší soud ČSR již v rozsudku z 28. 11. 1969, sp. zn. 8 Cz 36/69, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí jako R
57/1970, zaujal právní názor, že ´vznikl-li za trvání manželství dluh, z něhož
byl zavázán jenom jeden z manželů, který např. uzavřel vlastním jménem smlouvu
o půjčce, a bylo-li takto získaných peněz použito na koupi určité věci, tj. byla-li za ně získána určitá majetková hodnota, náleží i tato hodnota – za
splnění ostatních podmínek uvedených v § 143 ObčZ a bez ohledu na to, zda byla
smlouva o půjčce platně uzavřena – do bezpodílového spoluvlastnictví.
K závazku
manžela, který takto opatřil peníze a je povinen je vrátit (ať již jako plnění
ze smlouvy o půjčce či jako neoprávněný majetkový prospěch v případě, že
smlouva o půjčce nebyla platně uzavřena) a který je vynaložil ve skutečnosti na
společný majetek ze svého, se přihlédne při vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví´.“
Uvedené závěry akceptovala rozhodovací praxe Nejvyššího soudu výslovně i v
poměrech společného jmění manželů. V rozsudku ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 5, str. 180,
Nejvyšší soud vyložil, že byly-li na zakoupení věcí ve společném jmění manželů
(SJM) použity peníze opatřené takovým závazkem jen jednoho z manželů, který
není součástí SJM a který je povinen splnit jen zavázaný manžel po zániku
manželství, zakládá tato skutečnost při zániku SJM nárok na vypořádání tohoto
vnosu z odděleného majetku na společný majetek. To platí, i jde-li o závazky,
jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které
převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. V rozsudku ze dne 27. dubna 2010,
sp. zn. 22 Cdo 1387/2008, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8309, Nejvyšší soud
z těchto východisek vyšel při formulaci závěru, že věci pořízené z půjčky, byť
sjednané jen jedním z manželů a určené jen pro něj, patří do společného jmění
manželů - půjčitele a jeho manžela. V usnesení ze dne 21. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 2044/2010, uveřejněném na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, pak dovolací uzavřel,
že součástí společného jmění manželů jsou prostředky získané některým z manželů
půjčkou nebo úvěrem a stejně tak i majetkové hodnoty za tyto prostředky
získané. Právní závěr odvolacího soudu, že pokud získala žalobkyně finanční prostředky
půjčkou od své matky, jsou součástí společného jmění manželů, je tedy správný a
potud dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn
právem. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací
soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolání je však důvodné, neboť řízení před odvolacím soudem je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že částka 150.000,- Kč získaná na
základě půjčky od matky žalobkyně tvoří součást společného jmění účastníků. Uzavřel však, že žalobkyně se zaplacení této částky domáhala z titulu vydání
bezdůvodného obohacení, nikoliv v rámci vypořádání společného jmění manželů. V
situaci, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání společného jmění
manželů žádný z účastníků odvoláním nenapadl, a rozhodnutí soudu prvního podle
přesvědčení odvolacího soudu nabylo právní moci, nebylo možné se touto částkou
zabývat v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů.
Protože pak
současně nejde ani o výlučné prostředky žalobkyně, odvolací soud žalobu
rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně napadené částky 100.000,- Kč změnil a
žalobu v tomto rozsahu zamítl, neboť v této části žalobkyně uplatnila nárok na
vydání bezdůvodného obohacení vážícího se k jejím výlučným finančním
prostředkům. Se závěry přijatými odvolacím soudem v procesní rovině se však dovolací soud
neztotožnil. Z žaloby je zřejmé, že žalobkyně uplatnila nárok na vypořádání společného jmění
manželů a současně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 150.000,- Kč s
tím, že tuto částku získala půjčkou od své matky, a nepovažuje ji tak za
součást společného jmění manželů. Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště
účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo
právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za
stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení
rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a
musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z
obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické
osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě
další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se
dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá
žalobou. V žalobě musí být mimo jiné uvedeno, o čem a na jakém základě má soud
rozhodnout, k čemuž slouží vylíčení rozhodujících skutečností. Ty musí být
vylíčeny tak, aby z nich zřejmý skutkový děj, na jehož základě se uplatňuje
právo, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou
individualizaci. Právní charakteristiku skutku není třeba v žalobě uvádět. Vylíčí-li žalobce přesto v žalobě právní důvod žaloby, není to pro další řízení
směrodatné, neboť soud není při svém právním posouzení věci právním názorem
účastníků vázán (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až
200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 505). V usnesení ze
dne 4. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 4457/2007, uveřejněném v časopise Soudní
rozhledy, 2008, č. 6, str. 214, formuloval Nejvyšší soud závěr, podle kterého
právní titul (resp. důvod) žaloby nemusí žalobce v souladu s uplatněním
principu „iura novit curia“ uvádět; postačí, uvede-li skutkové okolnosti, od
kterých se podle jeho názoru odvíjí uplatněný nárok. Žaloba ohledně částky 150.000,- Kč je založena na tvrzení o získání těchto
finančních prostředků za trvání manželství z půjčky uzavřené mezi žalobkyní a
její matkou. V rovině právního posouzení takového nároku z hlediska výkladu
provedeného dovolacím soudem výše se jedná o prostředky tvořící součást
společného jmění manželů.
Ve vztahu k nim žalobkyně v žalobě uvádí, že žalovaný
s nimi naložil svévolně tím, že je uložil na účet u peněžního ústavu, ke
kterému neměla dispoziční právo, s čím nesouhlasila, a zbavil ji tak možnosti
faktické dispozice s těmito finančními prostředky. Jedná se tak o postup v
rozporu s ustanovením § 145 odst. 2 obč. zák. Žalobkyně se pak žalobou domáhá
úpravy právních poměrů k této částce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že částka 150.000,- Kč není součástí
společného jmění manželů, neboť byl veden nesprávným právním názorem. Pokud by
vycházel z názoru správného, tj. ze závěru, že částka 150.000,- Kč součást
společného jmění manželů tvoří, pak při vědomí, že se žalobkyně domáhá úpravy
právních poměrů k této částce, by musel nutně dospět k závěru, že podání
žalobkyně (žaloba) ze dne 4. června 2008 je v celém rozsahu žalobou na
vypořádání společného jmění manželů. Odvolací soud správně vystihl a ve svém rozhodnutí zdůraznil, že se soud
prvního stupně měl touto částí žalobkyní uplatněného nároku zabývat v rámci
vypořádání společného jmění manželů. Dovolací soud se nicméně neztotožnil se způsobem, jakým tento závěr promítl do
svého rozhodnutí, jestliže uzavřel, že rozhodnutí o vypořádání společného jmění
manželů již nabylo právní moci. Jestliže je i požadavek týkající se částky 150.000,- Kč požadavkem na
vypořádání společného jmění manželů, pak rozhodnutí soudu prvního stupně o
vypořádání společného jmění manželů (vyjma částky 150.000,- Kč, kterou soud
prvního stupně posoudil jako odlišný právní nárok) nemohlo nabýt samostatně
právní moci a závěr odvolacího soudu není správný. Dovolací soud v rozsudku ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006,
uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 8, str. 284, vysvětlil, že při
soudním vypořádání zákonného majetkového společenství (bezpodílového
spoluvlastnictví), přičemž stejné závěry se prosadí i v poměrech společného
jmění manželů, jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi
účastníky vyplývá z právního předpisu; proto odvolací soud není vázán rozsahem
podaného odvolání. V řízení o vypořádání majetkového společenství manželů tak
není možné, aby některý z výroků provádějících toto vypořádání nabyl samostatně
právní moci, a to bez ohledu na případné vyznačení doložky právní moci. Soudní
rozhodnutí nabývá právní moci ze zákona; skutečnost, že na rozhodnutí snad byla
nesprávně vyznačena právní moc dosud nepravomocného rozhodnutí, nemá pro nabytí
právní moci význam. Z uvedeného je zřejmé, že výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I.,
II., III. a IV. nemohl samostatně nabýt právní moci bez ohledu na nesprávné
vyznačení právní moci. Jestliže tedy odvolací vycházel z názoru, že nemůže přezkoumat výroky o
vypořádání společného jmění manželů a v důsledku toho přijal rozhodnutí pro
žalobkyni nepříznivé, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž byl dovolací soud povinen přihlédnout z
úřední povinnosti. Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu
podle § 243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil v celém rozsahu, tj.
nejenom
v jeho měnícím výroku, ale i v těch výrocích, v nichž deklaroval nemožnost
přezkumu rozsudku soudu prvního stupně v jeho výrocích o vypořádání společného
jmění manželů, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je
odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §
243d odst. 1 věta první o. s. ř. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí
odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí
o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení
přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (k
tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. února
2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5768). Protože se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval – byť stručně -
i hmotněprávním posouzením nároku žalobkyně, považuje dovolací soud za vhodné s
ohledem na princip ekonomie řízení vyjádřit se i k této části rozhodnutí
odvolacího soudu. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud jeden z manželů „peníze uzurpoval a sám
s nimi disponoval (zneužil tedy hospodaření se společnými financemi ve svůj
prospěch)“, může být tato okolnost v řízení o vypořádání společného jmění
manželů zohledněna a promítnuta do rozdílné velikosti podílů obou manželů. Odvolací soud zde zřejmě vycházel z ustanovení § 149 odst. 3 obč. zák., podle
kterého při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k
tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o
nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též
zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti. Hlediska uvedená v § 149 odst. 3 obč. zák. představují kritéria rozhodná mimo
jiné pro rozhodování o výši podílů (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo1280/2011, uveřejněné
na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud), přičemž i zásluha o
udržení společného jmění může být okolností, která se může promítnout do úvahy
o případné disparitě podílů. Nejedná se však o jediný ani prvotní způsob,
kterým se v řízení o vypořádání společného jmění manželů promítá nakládání s
finančními prostředky tvořícími společné jmění manželů jedním z manželů bez
souhlasu druhého manžela. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99,
uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 45, vyložil, že jestliže jeden z manželů nakládal s
úsporami, které jsou v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, způsobem, který
je v rozporu s ustanovením § 145 odst. 1 obč. zák. ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., pak k tomuto neplatnému právnímu úkonu nelze
přihlížet a věc nebo úspory je třeba zařadit do masy bezpodílového
spoluvlastnictví a vypořádat (uvedené závěry se pak plně prosadí i v poměrech
společného jmění manželů). Na východiska vyjádřená v uvedeném rozhodnutí navázal Nejvyšší soud v usnesení
ze dne 25. září 2012, sp.
zn. 22 Cdo 4021/2010, uveřejněném v časopise Soudní
rozhledy, 2013, č. 2, str. 62, kde zdůraznil, že prostředky tvořící společné
jmění manželů může každý z manželů používat pro běžnou spotřebu. Proto při
vypořádání společného jmění soudem nelze přihlížet k částkám, které byly
spotřebovány za trvání manželství, pokud ovšem nešlo o prostředky vynaložené na
výlučný majetek jednoho z manželů nebo o prostředky, s nimiž bylo nakládáno v
rozporu s § 145 odst. 2 obč. zák. Jde tedy o posouzení toho, zda nakládání s
majetkem v konkrétním případě tvoří obvyklou správu majetku ve společném jmění
manželů. Na to, zda právní úkon manžela je ve smyslu § 145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správou majetku ve společné jmění, či ji přesahuje, je třeba usuzovat
z konkrétních majetkových poměrů manželů, je však třeba přihlížet i k obecným
zvyklostem. V rozsudku ze dne 14. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2465/2010, uveřejněném v
časopise Právní rozhledy, 2011, č. 12, str. 452, dovolací soud vysvětlil, že
důsledky nakládání se společným majetkem, které je v rozporu s § 145 odst. 2
obč. zák., musí jít k tíži toho z manželů, který s majetkem takto nakládal. Jestliže tedy jeden z manželů bez souhlasu druhého a v rozporu s § 145 odst. 2
obč. zák. vybere z účtu u peněžního ústavu peníze, pak při vypořádání
společného jmění nelze přihlížet k tomu, že ten, kdo peníze vybral, je ztratil
nebo mu byly odcizeny (resp. je pozbyl za nezjištěných okolností). V usnesení ze dne 16. srpna 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011, uveřejněném na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud., Nejvyšší soud souhrnně
vysvětlil, že jedná-li se o právní úkon přesahující obvyklou správu majetku
náležejícího do společného jmění manželů, který realizuje pouze jeden z
manželů, je pro vymezení masy společného jmění manželů rozhodné posouzení
právních důsledků takového právního úkonu. Absence souhlasu druhého z manželů
takovému manželu umožňuje dovolat se relativní neplatnosti takového právního
úkonu. Jestliže se jedná o právní úkon, jehož prostřednictvím je nakládáno s majetkem
tvořícím součást společného jmění manželů, který je právním úkonem platným, ať
již proto, že jej učinili oba manželé ve shodě, nebo jej učinil pouze jeden s
manželů bez souhlasu druhého, ale tento manžel se relativní neplatnosti
takového právního úkonu nedovolá, důsledkem existence takového úkonu je
skutečnost, že majetek, jehož se týká, je zákonným způsobem vyveden z režimu
společného jmění manželů (právě proto, že se jedná o úkon platný). Předmětem
vypořádání se v takových případech může stát toliko hodnota za takový majetek
získaná (např. finanční částka získaná za převod movité či nemovité věci,
obchodního podílu apod.). Jde-li o právní úkon neplatný (ať již absolutně nebo relativně, kde se
opomenutý manžel dovolal relativní neplatnosti takového právního úkonu) stává
se předmětem vypořádání společného jmění manželů opětovně tento majetek. Souhrnně řečeno, nedovolání se relativní neplatnosti právního úkonu, kterým
byla v tzv.
neběžné záležitosti nakládáno s majetkem tvořícím součást
společného jmění manželů, má za následek možné vypořádání toliko těch hodnot,
které byly prostřednictvím platného právního úkonu získány (stejně jako v
případě platného právního úkonu), zatím absolutně neplatný právní úkon nebo
úkon neplatný relativně, kde se opomenutý manžel neplatnosti dovolal, vede k
vypořádání majetku, jehož se takový právní úkon týkal (k těmto principům
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. července 2011, sp. zn. 22 Cdo
3450/2009, uveřejněný pod č. 131/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto závěry je pak třeba mít na zřeteli v dalším řízení a promítnout je do
právního posouzení podle učiněných skutkových zjištění, která zatím obsahem
spisu nejsou. Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že případné zjištění, že
částka 150.000,- Kč se stále nachází v dispozici žalovaného, by mělo za
následek bez dalšího vypořádání této částky jako součásti společného jmění
manželů. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 16. září 2013
Mgr. Michal Králík, Ph. D. předseda senátu