22 Cdo 2044/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci
žalobce Mgr. J. P., bytem v P., zastoupeného JUDr. Olgou Löblovou, advokátkou
se sídlem v Praze 1, Pařížská 28, proti žalované J. P., bytem T., zastoupené
JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Legerova 44, o vypořádání
společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13
C 76/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. března 2009, č. j. 29 Co 516/2008-283, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) v odůvodnění
usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací
řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání
opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno.
Nejvyšší soud vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i
obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu.
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2.
dubna 2008, č. j. 13 C 76/2005-251, vypořádal společné jmění manželů, do nějž
mimo jiné zařadil obchodní dům na st. parc. v k. ú. T. a obchodní podíl ve
společnosti NORI, spol. s r. o.; obě hodnoty přikázal žalované. Městský soud v
Praze jako soud odvolací k odvolání žalované výše označeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně změnil ve prospěch žalované tak, že hodnotu obchodního
podílu určil nižší částkou a v důsledku toho snížil částku, kterou měla
žalovaná vyplatit žalobci na vypořádání jeho podílu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), neboť závěr odvolacího soudu o tom, co patří do společného jmění manželů,
resp. co nejprve patřilo do jejich bezpodílového spoluvlastnictví, je v rozporu
s hmotným právem. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být dovolání přípustné tehdy, mají-
li být řešeny právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které mají
zásadní právní význam. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky
zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na
právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“),
pod č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo
775/2002, uveřejněné na internetových stránkách www.nsoud.cz, implicite též
nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný
ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, č. 23. Žalovaná v dovolání žádnou otázku zásadního právního významu nezformulovala a
ani z obsahu dovolání se taková otázka nepodává. Neplyne z obecného vyjádření,
že soudy mezi společný majetek účastníků zařadily obchodní dům a obchodní podíl
nesprávně, protože šlo o majetek sloužící k podnikání žalované ve smyslu § 143
obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998. Z argumentace žalované lze sice
dovodit několik určitějších otázek, ty však zásadní právní význam nezakládají,
neboť soudy je vyřešily v souladu s hmotným právem a judikaturou Nejvyššího
soudu. Dalšímu odůvodnění je třeba předeslat, že při výkladu zákonného vymezení
majetku vyloučeného z majetkového společenství manželů je třeba mít na zřeteli,
že zákon majetkové společenství manželů upřednostňuje před jejich oddělenými
majetky a že výjimky je třeba vykládat zásadně restriktivně. V případě výjimky
ohledně majetku sloužícího k výkonu povolání jednoho z manželů je restriktivní
výklad na místě o to více, že s účinností od 1. 8. 1998 úprava majetkového
společenství manželů tuto výjimku neobsahuje. Názor, že obchodní dům sloužil jejímu podnikání, žalovaná v dovolání opřela o
argument, že jej sama pronajímala a příjem z pronájmu uváděla ve svém daňovém
přiznání jako příjem z podnikatelské činnosti. Nalézací soudy, jejichž
zjištěním je Nejvyšší soud v tomto dovolacím řízení vázán, pronájem
nepovažovaly za podnikání žalované, neboť zjistily, že podnikání žalované
spočívalo v dovozu spotřební elektroniky z Belgie, a že žalovaná zboží ihned po
jeho dovozu prodávala další osobě; obchodní dům k této činnosti nevyužívala,
neměla zde ani kancelář. Živnostenská oprávnění žalované přitom pronájem
nemovitostí nezahrnovala.
Závěr nalézacích soudů, že obchodní dům patří do společného majetku účastníků,
je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která poukazuje mimo jiné na to,
že z bezpodílového spoluvlastnictví manželů byly (podle právní úpravy účinné do
31. 7. 1998) vyloučeny věci, které objektivně mohly sloužit pouze podnikání
jednoho z manželů. „Pokud věc může sloužit i druhému z manželů k výkonu jeho
povolání (resp. oběma manželům současně), popřípadě i k jinému účelu než k
výkonu povolání, nepřichází v úvahu vyloučení takové věci z bezpodílového
spoluvlastnictví manželů.” (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010,
sp. zn. 22 Cdo 4161/2009, uveřejněný na internetových stránkách www.nsoud.cz). Pronajímala-li v daném případě žalovaná obchodní dům bez zvláštního oprávnění,
nic nebránilo tomu, aby tutéž činnost vykonával žalobce. Ostatně pronájem nemovitosti za účelem zisku sám o sobě být podnikáním nemusí. V daném případě soudy nezjistily a žalovaná ani netvrdila, že by existovaly
okolnosti, které by pronájem odlišovaly od prosté správy vlastního majetku. Za
takové okolnosti nelze v daném případě považovat skutečnost, že příjmy z
pronájmu přiznávala žalovaná, nikoliv žalobce, nebo že obchodní dům vydražila
žalovaná. Podle zákona byl a je předmětem majetkového společenství manželů i
majetek nabytý jen jedním z nich (v rozsudku ze dne 24. února 2011, sp. zn. 22
Cdo 5267/2008, uveřejněném v Souboru pod č. C 9347, Nejvyšší soud vyslovil, že
„podmínkou pro zařazení majetku získaného dražbou podle zákona č. 92/1991 Sb.,
do bezpodílového spoluvlastnictví manželů není okolnost, že oba manželé
vystupují v dražbě jako dražitelé). Spravovat společný majetek (např. pronajímat jej nebo uvádět příjmy z něj v daňovém přiznání) přitom podle zákona
mohl a může i jen jeden z manželů. Pokud jde o obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným, žalovaná se
domnívá, že do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nenáležel proto, že jí
sloužil k podnikání, neboť prostřednictvím společnosti podnikala. Přitom zde
nebyla pouhou společnicí, ale též jednatelkou. K tomu lze odkázat na rozhodnutí, ve kterých Nejvyšší soud opakovaně dospěl k
závěru, že obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným, nabytý jedním z
manželů i jen zčásti z jejich společných prostředků, představuje společnou
majetkovou hodnotu, a to ať už v rámci bývalého institutu bezpodílového
spoluvlastnictví manželů nebo v rámci současného institutu společného jmění
manželů. Odlišuje se tu samotná účast na společnosti, která náleží pouze
manželu – společníku, od její majetkové hodnoty, která náleží oběma manželům
společně, byla-li nabyta alespoň zčásti ze společných prostředků (srov. především rozsudek ze dne 20. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, rozsudek
ze dne 30. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004, a rozsudek ze dne 31. ledna
2006, sp. zn. 22 Cdo 103/2005, uveřejněné na internetových stránkách
www.nsoud.cz; v literatuře podobně Kopáč L., Švestka J., Obchodní podíl -
bezpodílové spoluvlastnictví manželů a zástavní právo, Právní rozhledy č. 9/1996, s. 393 an., nebo Radvanová S., Zuklínová M.
Kurs občanského práva:
Instituty rodinného práva, C. H. Beck, 1999, s. 48). V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 2875/2006 (uveřejněném v Souboru pod č. C 7145) pak
Nejvyšší soud odmítl úvahu, že obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným
byl výlučným majetkem jednoho z manželů proto, že tento manžel byl jednatelem
společnosti. Je tomu tak právě z důvodu oddělení účasti na společnosti od její
majetkové hodnoty. K podnikání (či výkonu povolání vůbec) neslouží manželu
majetková hodnota účasti na společnosti, může mu však sloužit sama tato účast,
a to ovšem jen zprostředkovaně potud, pokud manželu umožňuje vykonávat funkci
jednatele. Uvedené závěry o obchodním domu a obchodním podílu nelze obcházet konstrukcí,
že obchodní dům sloužil žalované k podnikání zprostředkovaně tak, že sloužil k
podnikání obchodní společnosti, jíž žalovaná dům pronajímala a jejíž byla
společnicí. Žalovaná též namítla, že nalézací soudy nezjišťovaly, z jakých prostředků byla
složena část kupní ceny obchodního domu. Pomíjí ovšem, že podle zjištění soudů
byla jiná část kupní ceny uhrazena z úvěru a že podle ustálené judikatury jsou
součástí společného majetku prostředky získané některým z manželů půjčkou nebo
úvěrem a stejně tak i majetkové hodnoty za tyto prostředky získané (viz např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. listopadu 1969, sp. zn. 8 Cz
36/69, uveřejněný pod č. 57/1970 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud dále žalovaná soudům vytkla, že nepřihlédly k tomu, „jaké věci z výnosu
podnikání byly zase pořízeny zpět k věcem, které sloužily k podnikání…”, její
výtka nemá žádný vztah k otázce, komu patří obchodní dům a obchodní podíl. Protože dovolání nenastolilo žádnou otázku zásadního právního významu, Nejvyšší
soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že úspěšnému žalobci
nevznikly náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalované právo (§ 243b odst.
5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. června 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu