Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 9. srpna 2011 v plénu ve složení Pavel Rychetský, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Vladimír Kůrka, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Miloslav Výborný a Eliška Wagnerová ve věci ústavních stížností stěžovatele L.
X. T., zastoupeného Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou, AK se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, směřujících proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2010 čj. 70 Nt 3712/2010-25, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. 9 To 34/2011, usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 9. 3. 2011 č. j. 3 KZV 71/2010-176 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. 9 To 193/2011 o spojení věcí vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 1503/11
a
, takto:
I. Ústavní stížnost stěžovatele L. X. T., zastoupeného Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2010 čj. 70 Nt 3712/2010-25 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. 9 To 34/2011, dosud vedená pod sp. zn. IV. ÚS 1503/11
, a ústavní stížnost téhož stěžovatele směřující proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 9. 3. 2011 č. j. 3 KZV 71/2010-176 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. 9 To 193/2011, dosud vedená pod sp. zn. I. ÚS 1858/11
, se spojují.
sp. zn. IV. ÚS 1503/11
a
I. ÚS 1858/11
budou nadále vedeny pod
sp. zn. IV. ÚS 1503/11
.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnosti téhož stěžovatele směřující proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Všechna rozhodnutí, jakož i obě ústavní stížnosti, se týkají řízení o vzetí do vazby, resp. řízení o ponechání ve vazbě ve vztahu ke stěžovateli v rámci stejného přípravného řízení trestního.
Stěžovatel v obou ústavních stížnostech vznesl proti napadeným rozhodnutím a způsobu vedení řízení obdobné námitky. Zároveň se dožadoval přednostního rozhodnutí Ústavního soudu s ohledem na naléhavost věci dle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků.
V případě obou uvedených ústavních stížností se jedná o rozhodování o vzetí do vazby, resp. o ponechání ve vazbě týkající se stejného účastníka v rámci přípravného řízení trestního. Ústavní soud proto z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení dle uvedených zákonných ustanovení tyto věci spojil ke společnému řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 9. srpna 2011
Pavel Rychetský, v. r.
předseda Ústavního soudu
V odůvodnění blíže rozvedla podíl jednotlivých obviněných na trestné činnosti kladené jim na za vinu - stěžovatel měl společně s dalšími obviněnými prodávat drogu rakouským odběratelům, případně ji připravovat k přímému prodeji, a konkretizovala další postup vyšetřování zaměřeného na provedení právní pomoci rakouskými orgány, jakož i zpracování výsledků operativně-pátracích prostředků. Stížnost obviněných Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. 9 To 193/2011 zamítl s odůvodněním, že ani odstup času od vzetí obviněných do vazby neodůvodnil jiný závěr, než že vazební důvody nadále trvají.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavních stížností. Podle čl. 8 odst. 2 Listiny nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon; podle odst. 5 téhož ustanovení nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Obdobně podle čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy nikdo nesmí být zbaven svobody, kromě ...
zákonného zatčení nebo jiného zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu ... pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem. K problematice omezení osobní svobody vazbou Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby, je především věcí obecných soudů, které při znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit, zda vazba vůbec, resp. její další trvání, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak.
Pro aplikaci ustanovení § 67 tr. řádu proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a inidividualizované věci. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonných důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku republiky (srov. nález sp. zn. III.ÚS 18/96
, publ. in Sb. n. u., sv.6 str. 145). K naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby podle § 67 písm. b) tr. řádu Ústavní soud rovněž akceptuje, v závislosti na konkrétním případu, i existenci určité objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování; tuto argumentaci je možné zobecnit a vztáhnout i na další dva vazební důvody, tzn. i na vazbu útěkovou a předstižnou (nález sp. zn. I.ÚS 62/96
, tamtéž, str. 27).
Z předloženého spisového materiálu, napadených rozhodnutí, jakož i z vyjádření Krajského státního zastupitelství v Brně k ústavním stížnostem, Ústavní soud shledal, že mezi dosavadními zjištěními k osobě stěžovatele a právními závěry orgánů činných v trestním řízení o důvodech, pro které byl stěžovatel vzat do vazby, neexistoval extrémní rozpor a že svoboda stěžovatele byla v době podání stížnosti omezena v rámci příslušných ustanovení trestního řádu. Stran důvodů, jejichž existence je nezbytná rovněž pro rozhodnutí o prvém prodloužení zákonného zbavení osobní svobody, Ústavní soud ověřil z napadených rozhodnutí, že u orgánů činných v trestním řízení stále trvalo důvodné podezření, že stěžovatel byl členem organizované skupiny a podílel se na páchání trestné činnosti, byť jeho podíl a konkrétní skutky nebyly dosud přesně specifikovány.
Ústavní soud však bere v úvahu, že trestní řízení je především v jeho počátcích živým procesem, který se vyvíjí, a proto postačí existence skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat stupeň určitý konkrétní trestný čin. Z povahy věci tak stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro obžalobu, natož pak pro odsouzení. Přestože lze připustit, že odůvodnění napadených rozhodnutí mohla být konkrétnější, nelze je považovat za nepřezkoumatelná, jak tvrdí stěžovatel.
K jazykovému a logickému výkladu ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu a jeho interpretaci z hlediska ústavních kautel (zejména č. 8 odst. 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy) se Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. III.ÚS 566/03
(Sb. n. u., sv. 33 str. 3). V něm vyložil, že zákonnou podmínku "hrozby" vysokým trestem je třeba interpretovat ve smyslu konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému na základě zjištění konkrétních skutečností opodstatňujících důvodnost trestního stíhání a že uložení tzv. útěkové vazby lze odůvodnit "hrozbou vysokým trestem" toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let.
V projednávané věci měl Ústavní soud za to, že při rozhodování o uvalení a trvání útěkové vazby stěžovatele orgány činné v trestním řízení z mezí, jak je formuloval Ústavní soud, nevybočily. Ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu poskytuje orgánu činnému v trestním řízení při jeho aplikaci relativně široký prostor pro individuální uvážení naplnění jeho zákonných znaků v konkrétním případě. Pokud právní závěr z citovaného ustanovení vycházející je založen na použití znaků, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, případně jiné relevantní byly opomenuty nebo jejich význam byl zjevně vadně poměřen, pak Ústavní soud považuje takové pochybení za důvod ke svému zásahu.
V projednávané věci orgány činné v trestním řízení vyložily, jak nahlížely na odhad nebezpečí, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, a v tomto směru jim nelze vytknout, že by se dopustily nepřípustné svévole ve smyslu shora uvedeném. Závěr, že uplatněné vazební důvody podle § 67 písm. a) a c) tr. řádu neztratily na síle a významu a že stěžovatel se ponechává ve vazbě, tak Ústavní soud akceptoval, neboť za rozhodující považoval, že stěžovatel byl vzat do vazby a ponechán v ní z důvodů a po dobu stanovenou zákonem, na základě rozhodnutí soudu (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny), na základě důvodného podezření ze spáchání trestného činu a při existenci oprávněných důvodů k domněnce, že je nutné mu zabránit v útěku po jeho spáchání [čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy.]
Stěžovatel též namítl porušení čl. 6 odst. 3 písm. a) a b) Úmluvy, podle kterého má být každý, kdo je obviněn z trestného činu, neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu, jakož i mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podstata tvrzeného porušení procesních práv stěžovatele tkví v tvrzení, že vyšetřovací spis není řádně veden, resp. obhájkyni není předkládán kompletní spisový materiál, což znemožňuje dostatečnou přípravu k obhajobě. K právu obviněného a obhájce na nahlížení do spisů v přípravném řízení se Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. III.ÚS 239/07
(Sb. n. u., sv. 33 str. 273). V něm uvedl, že zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, vyplývající z principu spravedlivého procesu, obsaženého v čl. 6 Úmluvy jsou sice významnými, avšak nikoliv jedinými zásadami trestního řízení, a že za určitých okolností mohou být, za dodržení principu proporcionality, v některých stadiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezeny. Právo obviněného a obhájce na nahlížení do spisů je možno v přípravném řízení odepřít postupem podle § 65 odst. 2 tr.
řádu, neboť v počátcích vyšetřování nelze často zabezpečit ochranu důkazních pramenů před jejich poškozením a zničením nebo před jinými aktivitami sledujícími cíl mařit vyšetřování. Ohroženy mohou být i jiné společenské a individuální zájmy, např. bezpečnost svědků, citlivé osobní údaje nezúčastněných osob, skutečnosti podléhající utajení, přičemž časová tíseň neumožňuje zajistit ochranu těchto legitimních zájmů jiným způsobem. Všechna tato rizika, obsažená v realizaci práva obviněného (obhájce) nahlížet již v přípravném řízení do spisu, je třeba zvlášť pečlivě zvažovat v případech nebezpečných forem kriminality, jako je např. organizovaná kriminalita s mezinárodními prvky.
Za situace, kdy koliduje oprávněný zájem státu na účinném postihu kriminality, resp. jiné důležité společenské a individuální zájmy s právem obviněného na obhajobu, připouští právní úprava, jakož i trestněprocesní teorie i praxe dočasné omezení práva na nahlížení do spisů v přípravném řízení, přičemž takové dočasné omezení neimplikuje bez dalšího stav protiústavnosti.
Od těchto právních závěrů se Ústavní soud neodchýlil ani v projednávané věci. Stěžovatel netvrdil, že by jemu, resp. jeho obhájkyni, bylo odepřeno nahlížení do spisu ve smyslu § 65 odst. 2 tr. řádu, a Ústavní soud tuto skutečnost ani neprověřoval. Vzal v úvahu, že stěžovateli byly sděleny důvody, pro které byl vzat a je držen ve vazbě, jakož i skutkové okolnosti, z nichž tyto důvody vyplývaly. Stěžovatel netvrdil, že by mu byl zcela odepřen přístup k vyšetřovacímu spisu či dokumentům, které byly podstatné pro to, aby obhajoba mohla napadnout zákonnost vazby.
Z tohoto pohledu Ústavní soud poměřoval i tvrzení o porušení práv zakotvených v čl. 38 dost. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 dost. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Podle ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu se Ústavní soud nemusí řídit pořadím, v němž mu návrhy došly, jestliže se usnese, že věc, které se některý návrh týká, je naléhavá. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto návrhu stěž ovatele nevyhověl. Při odmítnutí ústavní stížnosti pro neopodstatněnost pak tento akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti samotné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 3. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu