Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Ilony Hejmalové, zastoupené Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem, sídlem Ohradské náměstí 1621/5, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2024 č. j. 21 Cdo 3528/2023-150, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2023 č. j. 62 Co 38/2023-124 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. října 2022 č. j. 28 C 208/2021-96, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 26 odst. 3, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, kterou se domáhala zaplacení částky 55 500 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Vyšel z toho, že stěžovatelka pracovala pro vedlejší účastnici na pozici pojišťovacího poradce - junior na základě pracovní smlouvy uzavřené v roce 2015. Po jejím návratu z mateřské a rodičovské dovolené do zaměstnání jí bylo sděleno, že nejpozději do 31. 5. 2021 musí složit souhrnnou zkoušku odborné způsobilosti podle zákona č. 170/2018 Sb., o distribuci pojištění a zajištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 170/2018 Sb."). Tuto zkoušku stěžovatelka ani po několika pokusech - byť ji vedlejší účastnice ve složení zkoušky podporovala - nesložila, a proto z důvodu nesplnění předpokladů stanovených právním předpisem pro výkon sjednané práce ve smyslu § 52 písm. f) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, jí byla dána výpověď z pracovního poměru. Při předání výpovědi jí vedlejší účastnice zároveň sdělila, že v období od 1. 6. 2021 do 31. 8. 2021 jí nemůže přidělovat práci. Stěžovatelka vedlejší účastnici vyzvala, aby jí uhradila dlužnou mzdu za uvedené období. V odůvodnění rozsudku obvodní soud vyšel z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 15. 3. 2007 sp. zn. 21 Cdo 807/2006 a ze dne 8. 1. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3573/2012) a zdůraznil, že ke ztrátě na výdělku následkem nesplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy může u zaměstnance dojít jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a schopen práci podle pracovní smlouvy konat. Nemůže-li ji konat, nemá nárok na náhradu mzdy (platu). Stěžovatelka nemohla pro vedlejší účastnici řízení vykonávat práci, neboť k tomu nesplňovala předpoklady stanovené zákonem č. 170/2018 Sb.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění konstatoval, že obvodní soud po řízení nezatíženém vadami a na základě dostatečných skutkových zjištění dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům, přičemž žádná ze stěžovatelkou uplatněných odvolacích námitek není způsobilá ovlivnit závěr o nedůvodnosti žaloby. Ani podle městského soudu stěžovatelce nenáležela náhrada platu podle § 208 zákoníku práce, neboť nebyla připravena (respektive schopna) konat práci podle pracovní smlouvy. Nezískala totiž potřebné osvědčení o úspěšném vykonání odborné zkoušky, a proto ji vedlejší účastnice řízení nadále nemohla přidělovat práci, neboť by tím jinak porušovala § 55 zákona č. 170/2018 Sb. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice neměla pro stěžovatelku jinou práci, nemohla ji na ni převést. Ke ztrátě na výdělku stěžovatelky tedy nedošlo v důsledku nesplnění povinnosti vedlejší účastnice jako zaměstnavatele.
4. Následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů, odůvodněním, že stěžovatelka v dovolání neformulovala žádnou právní otázku, která by založila jeho přípustnost. Stojí-li rozsudek městského soudu na závěru, že stěžovatelce nevzniklo právo na náhradu mzdy, neboť nebyla schopna vykonávat sjednanou práci s ohledem na absenci osvědčení o úspěšném vykonání odborné zkoušky, je podle Nejvyššího soudu v souladu s jeho rozhodovací praxí a není důvod, aby rozhodná praxe byla posouzena jinak. Nemůže-li stěžovatelka jako zaměstnanec konat práci podle pracovní smlouvy, nemá nárok na náhradu mzdy podle § 208 zákoníku práce.
5. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry uvedenými v napadených rozhodnutích, protože jednání vedlejší účastnice jako zaměstnavatele porušovalo základní zásady pracovněprávních vztahů [stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 3492/17 (N 2/88 SbNU 45)]. Nepovažuje za správný postup vedlejší účastnice, jestliže jí dnem předání výpovědi přestala přidělovat práci a přestala jí hradit mzdu až do konce výpovědní doby. Stěžovatelka se domnívá, že pokud jí byla dána výpověď podle § 52 písm. f) zákoníku práce, měla ji zároveň vedlejší účastnice po celou dobu výpovědní doby přidělovat práci a hradit mzdu. Svým postupem vedlejší účastnice stěžovatelce znemožnila, aby po dobu výpovědní doby mohla být registrována na úřadu práce, čímž by byly za stěžovatelku hrazeny příslušné odvody; místo toho stěžovatelka byla stále v pracovním poměru. Její postavení tak bylo horší, než kdyby s ní byl okamžitě ukončen pracovní poměr. Podle stěžovatelky nemůže vedlejší účastnice tvrdit, že ztráta kvalifikačních předpokladů je zároveň překážkou v práci na straně zaměstnance - překážky v práci na straně zaměstnance se nerovnají ztrátě kvalifikačních předpokladů. Uvedeným postupem vedlejší účastnice podle stěžovatelky obešla zákon, neboť učiněné právní jednání není sice v přímém rozporu se zákonem, ale svými účinky smysl a účel zákon obchází (v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017 sp. zn. 30 Cdo 5799/2016). S jejími námitkami se Nejvyšší soud nevypořádal, byť alespoň v rozsahu závěrů nálezu ze dne 10. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 3350/15 (N 25/84 SbNU 301), podle něhož je třeba vzít v úvahu i reálné zkušenosti konkrétního zaměstnance, vykonává-li takový zaměstnanec svou práci dlouho; v takovém případě je podle Ústavního soudu nutné volit maximálně zdrženlivý až citlivý přístup.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to ani tehdy, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil podmínky, za nichž má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jednou z nich je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
8. Argumentace stěžovatelky je převážně obecná a nevyrovnává se s konkrétními - a podle Ústavního soudu správnými - závěry obecných soudů. Stěžovatelčin odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 3492/17
, z něhož stěžovatelka dovozuje, že soudy měly v její věci porušit základní zásady pracovněprávního vztahu, není případný. Obecné soudy přesvědčivě vysvětlily, že vedlejší účastnice řízení nepochybila, dala-li stěžovatelce výpověď podle § 52 písm. f) zákoníku práce, neboť stěžovatelka ztratila předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon doposud jí konané práce. V napadených rozhodnutích je také podrobně objasněno, proč absence potřebné zkoušky představovala u stěžovatelky překážku v práci na straně zaměstnance, a proto vedlejší účastnice nepochybila, nevyplácela-li jí náhradu mzdy.
Stěžovatelka žádnou hlubší argumentaci proti tomuto výkladu § 52 písm. f) ve spojení s § 206 a násl. zákoníku práce nenabízí, pouze obecně konstatuje, že překážky v práci na straně zaměstnance nemohou být ztotožňovány se ztrátou kvalifikačních předpokladů zaměstnance. Na takovém závěru však napadená rozhodnutí nestojí, protože vedlejší účastnice nemohla stěžovatelku převést podle § 41 odst. 2 zákoníku práce na jinou vhodnou práci, neboť ji neměla k dispozici.
9. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která se týkají dílem otázek skončení pracovního poměru a dílem výkladu právního jednání (právních úkonů). Tyto odkazy stěžovatelky však pro její věc nejsou plně přiléhavé [např. z důvodu, že v její věci žádné právní jednání simulováno nebylo a stěžovatelka rovněž není v situaci, že by sice potřebnou kvalifikaci pro svoji práci měla, ale nezískala by ji ve správném pořadí (v poslouposti, kterou - zjednodušeně řečeno - požadovaly obecné soudy ve věci, o níž rozhodoval Ústavní soud pod sp. zn. II. ÚS 3350/15
)]. Ústavní soud konečně shledal, že vedlejší účastnice se podle zjištění obecných soudů snažila stěžovatelce vyjít vstříc, neboť ji v přípravě na zkoušku všemožně podporovala, avšak stěžovatelka toto zjištění v ústavní stížnosti dostatečně nerozporuje. Vedlejší účastnice také nemohla zaměňovat důvody, pro které se stěžovatelkou musela skončit pracovní poměr, byť stěžovatelka uvádí, že by pro ni bylo například výhodnější, aby místo výpovědi dané podle § 52 písm. f) zákoníku práce byl její pracovní poměr okamžitě zrušen ve smyslu § 55 zákoníku práce (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022 č. j. 21 Cdo 2118/2022-417).
10. Ústavní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu