Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MICRONIX, spol. s r.o., sídlem Antala Staška 1076/33a, Praha 4 - Krč, zastoupené JUDr. Arturem Ostrým, advokátem, sídlem Arbesovo náměstí 257/7, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2024 č. j. 28 Cdo 3065/2023-283 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2023 č. j. 21 Co 31/2023-224, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Jaroslava Moravce, nar. XXX a Jaroslava Moravce, nar. YYY, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro porušení jejích ústavně zaručených práv v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že vedlejší účastníci se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhali po stěžovatelce zaplacení částky celkem 276 900 Kč s příslušenstvím. Tato částka podle vedlejších účastníků odpovídala bezdůvodnému obohacení za období od 31. 12. 2018 do 31. 12. 2021, které stěžovatelce vzniklo tím, že společně s oplocením vlastních pozemků do svého areálu fakticky připlotila také pozemek vedlejších účastníků v Libeži. Tento pozemek je z velké části obklopen pozemky stěžovatelky, pouze z východu sousedí s pozemkem ve vlastnictví obce Libež. Stěžovatelka tak vedlejším účastníkům zamezila přístup na jejich pozemek, přestože neměla k jeho užívání žádný právní titul.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 žalobě vyhověl. Z provedeného dokazování (zejména dobových fotografií získaných z google.com/maps - street view a z mapy.cz - panorama) vyplynulo, že pozemek vedlejších účastníků nebyl v roce 2011 oplocen a dalo se na něj jednoduše dostat z veřejné komunikace přes obecní pozemek na východní hranici. V roce 2014 bylo již v tomto místě souvislé oplocení, které pokračovalo po hraně sousedního pozemku. Stěžovatelka tak byla po celé žalované období reálně detentorem pozemku vedlejších účastníků. Pro posouzení věci nebyla podle obvodního soudu rozhodná skutečnost (osvědčená notářským zápisem až ke dni 23. 11. 2021), že část plotu na západní hranici pozemku byla vynechána. Odstranění plotu v této části fakticky vedlejším účastníkům volný přístup na pozemek nezajišťuje, neboť jde o nejvzdálenější místo od veřejné komunikace, je v terénu těžce dostupné, navíc pouze přes pozemky stěžovatelky a třetích osob, k jejichž užívání nemají vedlejší účastníci žádný titul. Podle obvodního soudu tak stěžovatelka svým jednáním naplnila podmínky pro vznik bezdůvodného obohacení. Obvodní soud považoval za důvěryhodný také znalecký posudek předložený vedlejšími účastníky, který vyčísluje tržní nájemné za užívání pozemku. Znalec při výslechu na soudním jednání přesvědčivě zdůvodnil, jak dospěl k jednotlivým hodnotám určujícím pro stanovení ceny nájmu. Jelikož v žalovaném období došlo mezi vedlejšími účastníky k převodu vlastnického práva k pozemku (k 1. 4. 2019), obvodní soud mezi ně nárok z bezdůvodného obohacení poměrně rozdělil.
4. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozsudek obvodního soudu potvrdil. Doplnil dokazování k otázce, zda plot na východní straně pozemku vybudovala stěžovatelka. Přestože v řízení před obvodním soudem k tomuto závěru vedly různé indicie (pozemky stěžovatelky sousedí s tímto pozemkem z obou stran), nebyla tato skutečnost postavena na jisto. Šlo přitom o stěžejní otázku pro závěr, že se stěžovatelka pozemku fakticky chopila a stala se detentorem. Odvolací soud po provedeném dokazování uzavřel, že oplocení na východní straně pozemku vskutku umístila stěžovatelka.
5. Stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl, neboť rozsudek městského soudu je v souladu s judikaturou, rozsudek obvodního soudu není nepřezkoumatelný. Nebyly tak naplněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu [resp. ve vztahu k jednomu nároku též podle § 238 odst. 1 písm. c)].
6. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka předně nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že umístěním oplocení na své pozemky a renovací oplocení na obecním pozemku se stala detentorem pozemku vedlejších účastníků. K takovému závěru nebyly splněny judikaturou vymezené podmínky. Stěžovatelka dále vytýká městskému soudu, že nezrušil rozhodnutí obvodního soudu, přestože bylo nepřezkoumatelné, namísto toho nesprávně doplnil dokazování. Také samotné odůvodnění rozhodnutí městského soudu je v mnoha ohledech nedostatečné. Obecné soudy nadto pochybily při hodnocení znaleckého posudku, který je podle stěžovatelky vadný a nepřesvědčivý.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
8. Ústavní soud připomíná, že do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje výjimečně, zpravidla až tehdy, pokud jsou jejich právní závěry v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními nebo v nich nemají podklad, pokud nebylo řízení jako celek spravedlivé anebo pokud je soudní rozhodnutí nepřezkoumatelné či postrádá řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12
(N 154/70 SbNU 425), bod 11, nebo ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13
(N 24/72 SbNU 275), body 11 a 12].
9. Podle ustálené judikatury vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 občanského zákoníku) i tomu, kdo svým jednáním dosáhl na úkor vlastníka postavení detentora jeho pozemku tím, že celý oplocený pozemek uzamkl a učinil jej přístupným pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik intenzivně jej skutečně užíval (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1942/2013).
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se závěry obecných soudů a opakuje, že nemohla mít k pozemku vedlejších účastníků postavení detentora. Ústavní soud však neshledal nic neústavního na závěru městského soudu, že umístěním plotu na východní straně se stěžovatelka fakticky chopila pozemku vedlejších účastníků a stala se detentorem. Vybudováním oplocení zabránila vedlejším účastníkům v přístupu k jejich pozemku od východu, kde je podle zjištění obecných soudů pozemek snadno dostupný z veřejné komunikace přes cca jeden metr široké pásmo obecního pozemku.
Naproti tomu na západní hranici pozemku je možné se dostat jen přes pozemky jiných vlastníků - včetně stěžovatelky, navíc nepoměrně horším terénem (viz bod 45 rozsudku městského soudu). Nelze tak po vedlejších účastnících spravedlivě požadovat, aby v důsledku zjevně účelového jednání stěžovatelky byli nuceni k přístupu na pozemek vynakládat nepřiměřené úsilí. K této námitce se v rozporu s tvrzením stěžovatelky dostatečně vyjádřil také Nejvyšší soud v bodech 14 a 15 napadeného usnesení.
11. K namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku obvodního soudu lze uvést, že z tohoto rozsudku je zřejmé, o co obvodní soud opřel svá skutková zjištění, že oplocení podél východní hranice vybudovala stěžovatelka. Obvodní soud v rozsudku cituje konkrétní pasáže z mimosoudních jednání, ve kterých stěžovatelka umístění plotu na východní hranici nepopírá (body 10, 11, 18 rozsudku), zmiňuje též sdělení obce ze dne 19. 9. 2022 k umístění oplocení na východní hranici (bod 20 tamtéž) atd. Přestože podle městského soudu přetrvávaly o tomto skutkovém zjištění pochybnosti, pro které doplnil dokazování, neznamená to, že rozhodnutí obvodního soudu v této části trpělo vadou nepřezkoumatelnosti (srov. též bod 16 usnesení Nejvyššího soudu).
12. Vadu nepřezkoumatelnosti nezpůsobilo ani opomenutí obvodního soudu vypořádat důkazní návrh na provedení místního šetření. Tuto vadu napravil městský soud. Stěžovatelka návrh na provedení místního šetření učinila ve vyjádření ze dne 2. 8. 2022, v němž ho jednoznačně spojila s prokázáním absence pletiva na západní hranici pozemku vedlejších účastníků. Jak ovšem dostatečně vysvětlil městský soud, prokazování této skutečnosti bylo nadbytečné, vynechání pletiva na západní hranici pozemku totiž nemohlo zvrátit to, že stěžovatelka pozemek vedlejších účastníků fakticky ovládla. Neprovedení místního šetření proto nemohlo mít dopad do základních práv stěžovatelky.
13. K vytýkaným nedostatkům v odůvodnění rozsudku městského soudu Ústavní soud uvádí, že závěry o komplikovaném přístupu k pozemku od západu či skutečnost, že obec nebránila vedlejším účastníkům ve vstupu na pozemek přes obecní pozemek, mají jednoznačnou oporu v souboru důkazů provedených v řízení před obecnými soudy (např. satelitní snímky s vyobrazením pozemku vedlejších účastníků v katastru nemovitostí, z něhož jednoznačně plyne, že k západní hranici pozemku nevede žádná veřejně přístupná komunikace, jako je tomu na hranici východní). Městský soud považoval za nadbytečné provedení dalších důkazů - včetně fotografií předložených ve vyjádření ze dne 5. 6. 2023 k prokázání pozůstatků historického oplocení, neboť nebylo významné, zda stěžovatelka od východu vybudovala plot nový či navázala na zbytky plotu původního (bod 43 rozsudku městského soudu).
14. Konečně nemají ústavní relevanci ani výhrady ke znaleckému posudku. Soud nemůže hodnotit odborné závěry znalce, ale to, zda jsou náležitě odůvodněny a podloženy obsahem znaleckého nálezu, zda znalec hodnotil všechny skutečnosti, k nimž bylo třeba přihlédnout, zda jeho závěry obstojí v souvislosti s jinými důkazy a zda odůvodnění odpovídá pravidlům logického myšlení [nález ze dne 6. 5. 2003 sp. zn. I. ÚS 483/01
(N 60/30 SbNU 107)]. Obecné soudy znalce podrobily výslechu, při kterém odpovídal na množství otázek soudkyně a účastníků řízení. Konkrétně se vyjádřil také k tomu, proč nebylo třeba zohlednit, že přístup k pozemku vedlejších účastníků vede přes úzký pruh obecního pozemku. Ani to, že znalec v posudku za jednotlivé roky nezohlednil nárůst (inflaci) tržní ceny pozemků, ze kterých vycházel při výpočtu ceny nájmu, nemohlo založit neústavnost. Znalec vycházel z prodejů pozemků uskutečněných na začátku roku 2021, tržní ceny tak odpovídaly spíše hodnotě pozemků na konci roku 2020. Nejde proto o tržní ceny pozemků z konce sledovaného období (odpovídající konci roku 2021). Nezohlednění přesné procentuální výše nárůstu tržních cen, potažmo cen nájmů, proto nemohlo stěžovatelku výrazněji poškodit.
15. Ústavně zaručená práva stěžovatelky porušena nebyla. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu