USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. M. a b) J. M., zastoupených Mgr. Evou Balíčkovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Ctiborova 3091, proti žalované MICRONIX,spol. s r.o., IČO 485 84 118, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 1076/33a, zastoupené JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, o 276.900 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 287/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2023, č. j. 21 Co 31/2023-224, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci a) částku 7.772 Kč a žalobci b) částku 1.916 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení oběma k rukám advokátky Mgr. Evy Balíčkové.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. 11. 2022, č. j. 7 C 287/2021-138, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 11. 2022, č. j. 7 C 287/2021-158, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 253.930 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobci b) částku 22.970 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení žalobci a) i žalobci b) (výroky III. a IV.), jejíž výši poté specifikoval samostatným usnesením ze dne 24. 1. 2023, č. j. 7 C 287/2021-186. Žalobci se po žalované domáhali výše uvedených částek z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalovaná oplotila svůj areál včetně pozemku žalobce b), resp. žalobce a) (dále jen „pozemek“), čímž jim zabránila v jeho užívání. Žalobce b) byl vlastníkem pozemku v období od 31. 12. 2018 do 31. 3. 2019, žalobce a) je vlastníkem pozemku od 1. 4. 2019. Soud uzavřel, že žalovaná pozemek připlotila do svého areálu, získala tak postavení detentora daného pozemku a vzniklo na její straně bezdůvodné obohacení, jehož výši určil dle znaleckého posudku.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 6. 2023, č. j. 21 Co 31/2023-224, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, shledal ovšem, že doposud nebylo dostatečně prokázáno, že plot z východní strany pozemku vybudovala žalovaná, přičemž právě tato otázka se jeví jako stěžejní pro posouzení, zda právě žalovaná znemožnila žalobcům přístup na pozemek. Městský soud tedy doplnil dokazování, na jehož základě postavil najisto, že pozemek oplotila žalovaná. Následně se tak ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně, jeho rozsudek včetně souvisejících usnesení tedy jako věcně správný potvrdil.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze v celém jeho rozsahu podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení čtyř otázek, na jejichž vyřešení závisí dovoláním napadené výroky rozhodnutí odvolacího soudu.
4. Dovolatelka tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda situace, kdy určitý pozemek ve vlastnictví osoby A sousedí ze všech stran s pozemky cizích vlastníků a jeden z vlastníků takového sousedního pozemku (osoba B) umístí na jiný takový sousední pozemek, který přiléhá k pozemní komunikaci, se souhlasem vlastníka tohoto sousedního pozemku (osoby C) oplocení, zakládá osobě B postavení detentora pozemku ve vlastnictví osoby A či nikoliv. Jako další otázky poté uvádí, zda je odvolací soud povinen zrušit nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně, své rozhodnutí řádně odůvodnit, vypořádat se s námitkami účastníků a zjednat nápravu v případě, že je rozhodnutí soudu prvního stupně založeno na zjištěních vadného či nepřesvědčivého znaleckého posudku. Na základě výše uvedených argumentů dovolatelka žádá Nejvyšší soud, aby rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. K dovolání se vyjádřili žalobci, kteří je považují za nepřípustné a navrhují dovolacímu soudu, aby je odmítl.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalované není přípustné.
10. Zprvu považuje dovolací soud za vhodné vypořádat dovolání vůči výroku I. odvolacího soudu v části, v níž potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, tedy ve vztahu k nároku žalobce b) ve výši 22.970 Kč s příslušenstvím, neboť daný mimořádný opravný prostředek je v tomto rozsahu objektivně nepřípustný dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro nedosažení hranice 50.000 Kč stanovené zákonem u peněžitého plnění.
11. Dovolání není ze zákona přípustné též proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu, neboť podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017 je přípustnost dovolání vyloučena ve vztahu k těm výrokům, kterými bylo
12. Dovolání však není přípustné ani v rozsahu, v němž napadá výrok I. rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k nároku žalobce a).
13. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je protiprávním užitím cizí hodnoty (srovnej § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“) i stav, v němž je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. Takto pak bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo svým jednáním dosáhl na úkor vlastníka postavení detentora jeho pozemku tím, že měl k dispozici celý pozemek, a mohl jej tak učinit přístupným jen pro sebe a svou potřebu (viz za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1942/2013, či usnesení téhož soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4018/2017, a ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1089/2020). Ke shodným závěrům dospěl dovolací soud též v dovolatelkou citovaných rozhodnutích ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007, ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011.
14. Pokud odvolací soud dospěl ke skutkovým zjištěním, že žalovaná umístila oplocení z východní strany pozemku, čímž pozemek fakticky připlotila do svého areálu a žalobcům zamezila v přístupu na něj, z čehož pak vyvodil závěr, že žalovaná nabyla postavení detentora pozemku a na úkor žalobců se bezdůvodně obohatila, nelze než uzavřít, že se od dovolatelkou citované judikatury nikterak neodchýlil.
15. S tvrzením dovolatelky, že žalobci měli a nadále mají zajištěný přístup k pozemku z jeho západní strany, se vypořádal již odvolací soud v bodě 45 svého rozsudku, v němž uzavřel, že žalobci přístup k pozemku ze západní strany nemají, neboť jde o přístup přes pozemky cizích vlastníků (přístup přes tyto cizí pozemky nemají žalobci zajištěn), navíc nikoliv z veřejné komunikace, jde přitom o přístup komplikovaný skrz charakter terénu. Tvrzení žalované, že přístup je ze západní strany pozemku žalobcům zajištěn, poté vychází z odlišných skutkových závěrů, než k jakým dospěl odvolací soud, přičemž je vyloučeno, aby přípustnost dovolání vyplynula z polemiky se skutkovými závěry nalézacích soudů (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2739/2018, či ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3484/2018). Též námitka, dle níž skutková zjištění odvolacího soudu nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, již od 1. 1. 2013 není způsobilým dovolacím důvodem (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4429/2018, či ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3861/2019, a srovnej také § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012), a tím spíše nemůže založit přípustnost dovolání.
16. Lichá je rovněž dovolatelkou vytýkaná vada nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně (jež mělo být zrušeno odvolacím soudem). Nepřezkoumatelností rozhodnutí se rozumí nedostatek zcela evidentně bránící realizaci přezkumné činnosti odvolacích soudů nebo soudu dovolacího. Z judikatury plyne, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody.
I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč., či v usnesení téhož soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, a ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1636/2016). Již ze skutečnosti, že žalovaná vůči rozsudku soudu prvního stupně brojila odvoláním, na jehož základě odvolací soud dané rozhodnutí přezkoumal, lze jednoznačně seznat, že rozhodnutí obvodního soudu nebylo nepřezkoumatelné.
Totéž je možné vztáhnout na rozsudek odvolacího soudu, proti němuž ostatně dovolatelka brojí obsáhlým dovoláním o 19 stranách.
17. Namítá-li dále dovolatelka, že odvolací soud opomenul některé z jí navržených důkazů (důkaz webovými stránkami, fotografiemi z roku 2011, místní šetření), upozorňuje tím na vady řízení, jež nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné; srovnej § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř., z judikatury poté například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 971/2019, a ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2545/2022. Výtky dovolatelky ostatně v tomto směru postrádají relevanci, neb soudy nejsou vázány důkazními návrhy účastníků potud, že by byly povinny provést všechny nabízené důkazy; provedení navrhovaných důkazů totiž záleží na jejich hodnocení (viz § 120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, respektive zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, nebo usnesení téhož soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2918/2021). Nadto lze uvést, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež tak nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10.
3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14). Z uvedené judikatury Ústavního soudu vychází i Nejvyšší soud (srovnej za všechny jeho rozsudek ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2915/2011, nebo usnesení ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2040/2022). V nynější věci odvolací soud po doplněném dokazování osvětlil, z jakých důvodů nepřistoupil k provedení dalších důkazů (místní šetření – bod 46 rozsudku odvolacího soudu, nadbytečnost dalšího dokazování – bod 33 téhož rozhodnutí).
18. Ke kritice znaleckého posudku, z něhož nalézací soudy vycházely při určení výše bezdůvodného obohacení na straně žalované, nezbývá než uvést, že dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od ostatních se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad daného ustanovení. Soud zkoumá přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 36/2020, i ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01). Od uvedeného se soud prvního stupně ani soud odvolací neodchýlily, když uvedly, z jakých důvodů přisvědčily užitému znaleckému posudku (viz bod 24 rozsudku obvodního soudu a body 53–56 rozsudku městského soudu).
19. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci a) v dovolacím řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.340 Kč, po snížení dle § 12 odst. 4 AT o 20 % je výše odměny 7.472 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč přísluší žalobci a) náhrada 7.772 Kč. Žalobci b) náleží náhrada nákladů dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 5 AT při snížení dle § 12 odst. 4 AT ve výši 1.616 Kč, po přičtení paušální náhrady výdajů za úkon právní služby 1.916 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 3. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu