Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Culbertson, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2023 č. j. 30 Cdo 1488/2023-551 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2021 č. j. 23 Co 296/2019-442, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala zadostiučinění ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 9 C 137/2010, které trvalo 7 let a 9 měsíců. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 24. 5. 2019 č. j. 43 C 103/2018-264 žalobu stěžovatelky zamítl. Stěžovatelka podala odvolání. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") odvolání stěžovatelky částečně vyhověl a rozsudek obvodního soudu ve výroku I. změnil tak, že vedlejší účastnice byla stěžovatelce povinna zaplatit 91 125 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Ve zbytku rozsudek obvodního soudu potvrdil.
3. Podle městského soudu obvodní soud při posouzení věci nevzal v potaz, že na délku řízení měla zásadní vliv skutečnost, že okresní soud si neujasnil právní problematiku sporu a pominul existující ustálenou judikaturu o stanovení výše bezdůvodného obohacení. Městský soud vycházel ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok řízení. Základní částku snížil o 30 % za skutkovou, procesní a právní složitost věci. Okresní soud se musel vypořádat jak s podáními účastníků, která v průběhu řízení doplňovali, tak s četnými procesními návrhy. Ve věci také bylo provedeno dokazování listinami a výslechy svědků a znalců. Po právní stránce se soud musel zabývat nejen stanovením výše bezdůvodného obohacení, ale i s postupně vznášenými námitkami započtení a námitkou promlčení.
4. Městský soud ale zároveň základní částku navýšil o 20 %, neboť kvůli postupu okresního soudu se řízení stalo složitějším. Jeho lavírování mezi právními názory účastníků na způsob zjištění výše bezdůvodného obohacení se odrazilo jak v zadání znaleckých úkolů prvním třem znalcům, tak v ustanovení čtvrtého znalce. Okresní soud tak nadbytečně řešil rozdílné závěry znaleckého posudku a revizního znaleckého posudku a musel zadat vypracování super revizního znaleckého posudku znaleckému ústavu. Po řízení vedeném téměř čtyři a půl roku okresní soud změnil názor a ustanovil dalšího znalce k vypracování znaleckého posudku s odlišným zadáním znaleckého úkolu, což se ukázalo být nadbytečným, jak posléze vyplynulo z odůvodnění zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu. U posledního znalce navíc došlo k období nečinnosti v délce šesti měsíců. V důsledku vypracování tohoto posudku se délka řízení prodloužila celkem o sedm měsíců.
5. Stěžovatelka proti rozsudku městského soudu podala dovolání. Nejvyšší soud je odmítl jako nepřípustné. Námitka stěžovatelky, že poměr mezi kritérii složitosti řízení a postupu orgánu veřejné moci, jak je při modifikaci základní částky zohlednil městský soud, je nepřiměřený, nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Tedy například to, zda byly splněny podmínky pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu řízení pro poškozeného, nikoli již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %. Výslednou částkou se Nejvyšší soud zabývá až tehdy, pokud by, vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ, byla zcela zjevně nepřiměřená. Účinné zpochybnění proporcionality hodnocení jednotlivých kritérií vedoucích k závěru o nepřiměřené délce řízení a případně i k závěru o formě a výši zadostiučinění pojmově předpokládá, že dovolatel současně v dovolacím řízení úspěšně napadne způsob hodnocení nejméně jednoho ze zákonných kritérií, k čemuž ve věci stěžovatelky nedošlo.
6. Nejvyšší soud dále konstatoval, že jeho judikatura připouští, aby soud přihlédl k tomu, že délka řízení byla prodlužována o dobu řízení před další instancí. Ke kritériu složitosti řízení Nejvyšší soud uvedl, že jeho ustálená judikatura považuje potřebu vyhotovení znaleckého posudku za okolnost vedoucí k závěru o větší složitosti řízení. Pokud však v posuzovaném řízení bylo nutné vyhotovit tři znalecké posudky se shodně položenou otázkou a následně čtvrtý znalecký posudek, při jehož vyhotovení došlo k prodlevám a který se ukázal jako nadbytečný, je již třeba tuto okolnost posoudit k tíži soudu, neboť stát nese primární odpovědnost za průtahy způsobené prodlevami při vypracování znaleckého posudku a též za výběr kvalifikovaných znalců. Městský soud se od tohoto závěru neodchýlil, když shledal, že v důsledku chybného postupu při zadávání znaleckých posudků a jejich vyhodnocení k celkové délce řízení zásadně přispěl postup okresního soudu.
7. Přípustnost dovolání nezaložila ani otázka valorizace základních částek, vyčíslených ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2012, kterou stěžovatelka odůvodnila poukazem na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, inflaci či požadavek přiměřenosti zadostiučinění, neboť ani v této otázce se městský soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž platí, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny. Neexistuje ani důvod pro odchýlení se od této judikatury, k čemuž se přiklonil i Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1303/21 . II. Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka namítá, že postup orgánů veřejné moci přispěl k délce řízení výrazně vyšší měrou než složitost řízení. Pokud by byla aplikována přiléhavá judikatura Nejvyššího soudu, pak by nemohla platit rovnice stanovená městským soudem, který kvůli složitosti řízení snížil základní částku zadostiučinění o 30 % a postup rozhodujícího orgánu ohodnotil zvýšením o 20 %. Stěžovatelka rovněž namítá, že soudy, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, zohlednily počet instancí, v nichž byl posuzovaný případ projednáván, a kladly toto kritérium k její tíži. Stěžovatelka konečně namítá, že současná aplikace rozpětí odškodnění ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč za každý rok je formalistická a nereflektuje podstatnou změnu okolností, která je dána plynutím času (od stanovení této částky uplynulo již dvanáct let) a extrémní inflací. Životní úroveň se zvýšila a základní částka odškodnění by měla podléhat valorizaci. K tomu poukazuje na vývoj průměrného platu soudců Nejvyššího soudu a na to, že odmítnutím kandidatury JUDr. Pavla Simona na ústavního soudce se Senát Parlamentu České republiky politicky vymezil vůči výši náhrad, k čemuž by Ústavní soud měl přihlédnout.
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
11. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Okolnosti, které je třeba při rozhodování o výši zadostiučinění vyhodnotit, jsou uvedeny v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (celková délka řízení, složitost případu, chování poškozeného, postup příslušných orgánů, význam předmětu řízení pro poškozeného). Při posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění se tedy primárně aplikuje podústavní právo, k čemuž je v první řadě povolán příslušný správní úřad (jednající za stát), u něhož je nutno takový nárok uplatnit, a posléze obecné soudy při rozhodování o případné žalobě proti státu (při nespokojenosti s rozhodnutím o uplatněném nároku příslušným správním úřadem). Posouzení existence vzniklé újmy bude vždy výsledkem hodnocení konkrétních skutkových okolností.
12. Podle ustálené judikatury přísluší Ústavnímu soudu pouze posoudit, zda obecný soud při stanovení formy a potažmo výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích z § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy (např. nález ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2699/23 , bod 19). Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc do ústavní roviny posunout zásadně nemůže [např. nálezy ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10
(N 247/59 SbNU 515) či ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 3388/11
(N 104/65 SbNU 431)].
13. V posuzované věci městský soud konstatoval porušení práva stěžovatelky na přiměřenou délku řízení a dostatečně odůvodnil, jak dospěl ke konkrétní výši zadostiučinění. Městský soud řízení shledal složitým a toto kritérium promítl do modifikace základní částky odškodnění. V bodě 22 napadeného rozsudku vysvětlil, že okresní soud se musel vyrovnat s četnými procesními návrhy a s podáními účastníků, která v průběhu řízení doplňovali a že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Po právní stránce se soud musel vypořádat nejen se stanovením výše bezdůvodného obohacení, ale i s postupně vznášenými námitkami započtení a námitkou promlčení. Nelze tak souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že složitost řízení byla spatřována pouze ve zcela základních skutečnostech, které jsou imanentní jakémukoli řízení.
14. Stěžovatelkou citovaná judikatura Nejvyššího soudu, s níž se Nejvyšší soud nevypořádal, popisuje případy, ve kterých se postup orgánů veřejné moci do modifikace základní částky zadostiučinění nepromítl. V napadeném usnesení Nejvyšší soud uvedl, že jeho ustálená judikatura považuje potřebu vyhotovení znaleckého posudku za okolnost vedoucí k závěru o větší složitosti řízení. Na druhou stranu městský soud podle Nejvyššího soudu správně konstatoval chybný postup okresního soudu při zadávání znaleckých posudků a shledal, že tento postup zásadně přispěl k celkové délce řízení. Městský soud tak postup okresního soudu promítl do modifikace základní částky odškodnění.
15. Pokud jde o námitku stěžovatelky ohledně zohlednění "víceinstančnosti" řízení, z odůvodnění městského soudu nevyplývá, že by na této skutečnosti jakkoli významně založil svůj závěr o složitosti řízení. Důvody, které městský soud vedly k závěru o složitosti řízení, ostatně Ústavní soud shrnul výše.
16. K námitce, že výše základní částky odškodnění nezohledňuje hospodářský a společenský vývoj za poslední roky, Ústavní soud odkazuje na nález ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1303/21 , dle něhož obecné soudy mají možnost individuálně posoudit výši spravedlivého odškodnění v jednotlivých případech, s tím, že není vyloučeno, aby přihlédly i k celkovým okolnostem věci (případně i k rostoucí životní úrovni v České republice). Přestože tedy Nejvyšší soud určil tzv. základní částku, resp. základní rozpětí odškodnění, tato skutečnost obecné soudy nižších stupňů nezbavuje povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo stanovené rozpětí (bod 45 nálezu).
17. Pouze pro doplnění Ústavní soud dodává, že obdobnou námitkou se v posledním roce zabýval několikrát. Opakovaně přitom konstatoval, že skutečnost, že základní částka odškodnění nereflektuje konkrétní změny některých ekonomických faktorů určujících životní úroveň obyvatel, nezakládá sama o sobě porušení základních práv (např. usnesení ze dne 17. 10. 2023 sp. zn. III. ÚS 1541/23 , bod 6; ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2459/23 , body 8 - 9; ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 149/24 , bod 14; ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 1/24 , bod 16 či ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2762/23 , bod 9). Přestože Ústavní soud není právními názory vyjádřenými ve svých usneseních formálně vázán (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy a § 23 zákona o Ústavním soudu a contrario), neshledal žádný důvod se od nich odchylovat.
18. Městský soud dostatečným způsobem vyložil konkrétní důvody a kritéria, kterými se řídil při určení výše přiznaného zadostiučinění a jeho rozsudek je přezkoumatelný. S ohledem na výše vymezená obecná východiska přitom Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat 20% zvýšení základní částky za postup okresního soudu a 30% snížení základní částky za složitost řízení, neboť to, že obecný soud některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc do ústavní roviny posunout zásadně nemůže. Závěry městského soudu v posuzované věci přitom nejsou extrémní a nevymykají se zcela smyslu a účelu právní úpravy výše zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Za nepřiměřenou délku řízení bylo stěžovatelce přiznáno zadostiučinění, které převyšuje částku 91 000 Kč.
19. Ohledně části ústavní stížnosti, ve které se stěžovatelka domáhá zrušení odmítavého usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud jasně a srozumitelně odůvodnil, proč bylo třeba dovolání stěžovatelky odmítnout jako nepřípustné. Zejména vyložil, i na základě četných odkazů na svou judikaturu, proč nebyl naplněn žádný z důvodů přípustnosti dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem, přičemž takové pochybení neshledal.
20. Úvahy stěžovatelky nad tím, co vyplývá z neschválení kandidáta na ústavního soudce JUDr. Pavla Simona (prezentujícího údajně restriktivní přístup k odškodňování podle zákona č. 82/1998 Sb.), jsou pak pro posouzení věci zcela irelevantní (srov. usnesení ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2762/23 , bod 9 či ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 149/24 , bod 15).
21. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) i právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel u nestranného a nezávislého soudu. Tato práva však neposkytují záruku, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ani že jím vyslovený výklad právní normy bude bez dalšího přijat a použit. Rozhodly-li proto obecné soudy jinak, než stěžovatelka očekávala, nejde o porušení jejích základních práv a sama nespokojenost s výsledkem řízení nezakládá (a ani zakládat nemůže) důvodnost ústavní stížnosti.
22. V posuzované věci Ústavní soud nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu