Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti FINNGASONN s.r.o., sídlem Dolní náměstí 200/2, Olomouc, zastoupené JUDr. Tomášem Klimkem, Ph.D., advokátem, sídlem Novosadský dvůr 765/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2025 č. j. 20 Cdo 3011/2024-310, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. června 2024 č. j. 40 Co 39/2024-272 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. října 2023 č. j. 47 EXE 3797/2012-241, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti IES REAL & CONSULTING spol. s r.o. v likvidaci, sídlem Tusarova 791/31, Praze 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno základní právo podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Olomouci (dále "okresní soud") napadeným usnesením ze dne 30. 10. 2023 č. j. 47 EXE 3797/2012-241 zastavil exekuci nařízenou usnesením okresního soudu ze dne 26. 4. 2012 č. j. 47 EXE 3797/2012-29. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci napadeným usnesením, k odvolání stěžovatelky jako oprávněné, potvrdil napadené usnesení okresního soudu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Ztotožnil se se závěry okresního soudu a zdůraznil, že z důvodu vad smlouvy o postoupení pohledávky se stěžovatelka nemohla stát oprávněnou v exekučním řízení a není aktivně věcně legitimovaným subjektem. Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, že o vstupu stěžovatelky do řízení rozhodl soudní exekutor.
3. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a nepřiznal žádnému z účastníků řízení náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Dovolání nebylo přípustné, neboť stěžovatelka nedefinuje dostatečně určitě rozhodnou právní otázku. Pro úplnost Nejvyšší soud doplnil, že stěžovatelka patrně nerozlišuje mezi věcnou aktivní legitimací oprávněného, jejímž zdrojem je samotný exekuční titul, a procesní legitimací téže osoby založené na základě podání exekučního návrhu, respektive založené na základě toho, kdo je v takovém exekučním návrhu jako oprávněný označen. Skutečnost, zda oprávněnému svědčí právo z exekučního titulu (tj. zda má tzv. aktivní věcnou legitimaci), je přitom soud povinen zkoumat z úřední povinnosti kdykoliv během exekučního řízení. Rozhodnutí o procesním nástupci na straně oprávněného proto nebrání pozdějšímu zkoumání ze strany soudu i bez návrhu, zda je věcná aktivní legitimace účastníka splněna.
4. Stěžovatelka s uvedeným posouzením obecných soudů nesouhlasí a dovozuje, že pokud v průběhu exekučního řízení exekutor rozhodl o procesním nástupnictví, tedy že se stěžovatelka na základě postoupení pohledávky stala v daném řízení oprávněnou, jde o překážku věci rozhodnuté, která nemůže být po právní moci usnesení soudního exekutora, soudem v navazujícím řízení přezkoumávána. Obecné soudy rovněž postupovaly v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 30 Cdo 1137/2013) a naopak se držely usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003 sp. zn. 21 Cdo 306/2003, které již mělo být ale výše odkazovaným usnesením sp. zn. 30 Cdo 1137/2013 překonáno. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka upozorňuje, že její situace je specifická v tom, že subjekt, který má být podle obecných soudů ve věci aktivně věcně legitimován, již několik let neexistuje. Stěžovatelka vycházela ze správnosti rozhodnutí soudního exekutora, který o právním nástupnictví rozhodoval. Pokud se až v průběhu řízení ukázalo jeho rozhodnutí jako nesprávné, byla tím porušena právní jistota stěžovatelky a za nastalý stav by podle jejího názoru měl odpovídat stát.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost.
7. Ke stěžovatelčině argumentaci Ústavní soud toliko uvádí, že stěžovatelka jen - bez náležité ústavněprávní dimenze - opakuje námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi náležitě vypořádaly. Stěžovatelka jejich argumentaci v ústavní stížnosti v podstatě nereflektuje. Ústavně souladné je konstatování Nejvyššího soudu, že ve stěžovatelčině případě k žádnému odchýlení od ustálené judikatury Nejvyššího soudu nedošlo. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani tvrzení stěžovatelky, že by snad usnesení sp. zn. 21 Cdo 306/2003 mělo být překonáno usnesením sp. zn. 30 Cdo 1137/2013, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí. Usnesení sp. zn. 21 Cdo 306/2003 vychází toliko z toho, že rozhoduje-li soud na návrh zástavního věřitele o procesním nástupnictví, neposuzuje přitom, zda je zástavní věřitel skutečně nositelem jím v žalobě tvrzeného zástavního práva. Usnesení sp. zn. 30 Cdo 1137/2013 naopak zdůrazňuje, že předpokladem pro vydání usnesení, jímž exekuční soud připustí, aby do řízení na místo dosavadního oprávněného vstoupil jeho právní nástupce, není jen to, zda po zahájení exekučního řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva oprávněného, o nějž v exekučním řízení jde, nýbrž i to, zda je prokázáno, že právo z exekučního titulu skutečně přešlo či bylo převedeno na osobu, která se má stát novým oprávněným.
8. K stěžovatelčině argumentaci Ústavní soud ještě dodává, že při rozhodování o návrhu povinného na zastavení exekuce se může mj. zkoumat právní nástupnictví např. na základě tvrzení povinného uvedených v návrhu na zastavení exekuce a jím označených důkazů. Právní posouzení věcné legitimace při nařízení exekuce a pověření soudního exekutora ani při rozhodnutí o právním nástupnictví není překážkou odlišného právního hodnocení při rozhodování o návrhu na zastavení exekuce. Zatímco v prvně uvedených případech se uplatní zásada formalizace prokázání právního nástupnictví projevující se nutností doložení právního nástupnictví jen kvalifikovanými listinami, při rozhodování o zastavení exekuce se toto omezení neuplatní [srov. k tomu též MOLÁK, Stanislav a kol. Exekuční řád: Komentář k § 36 (Systém ASPI). Wolters Kluwer]. Už proto stěžovatelka se svou stížnostní argumentací nemůže být úspěšná, byť v doplnění ústavní stížnosti se dovolává ochrany svého legitimního očekávání a právní jistoty ve vztahu k rozhodnutí soudního exekutora.
9. V naznačeném kontextu - i vzhledem k petitu nyní posuzované ústavní stížnosti - Ústavnímu soudu nepřísluší, aby hodnotil, zda se soudní exekutor ve věci stěžovatelky dopustil pochybení ve smyslu pochybení orgánu veřejné moci a kdo za takové eventuální pochybení případně odpovídá. Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, ve věci stěžovatelky naopak svůj postup i právní závěry náležitě vysvětlily.
10. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu